Druhý páteček v týdnu. Včera jeden, dneska druhý :-)

24.01.2020

Oběd :-)
Oběd :-)

Labůžo. Vstávám už podruhé v tomhle týdnu do pátečku. Rozkošný pocit. Dnes i včera. A zas do pošmourna. Včera jen rána do hlavy, když jsem se dozvěděla, že je teprve čtvrteček. :-) Na horách svítilo... Inverze.

Po ránu jdu pro mobil. Necháváme je daleko od hlav na druhém konci domu. Pokládám ho na topení v ložnici. Abych ho měla u ruky. Většinou začne zvonit, když si ještě lehnu, hned lezu ke zvonícímu; za chvilenku rána. Jako když Micka skočí na topení. Volám na Micinku v pracovně, ať mi neleze na stůl. Vstala jsem. Micinka chrupká na křesílku. Vrátila jsem se do postele. Ozvala se znovu rána a u toho pípnutí; aha, přišlo nějaké upozornění. Tyhle rány se ozývaly vždy, když telefon pípnul - SMS, WhatsApp, messinger... To je tedy síla. Tohle do nás buší. Radiátor (Petroušek se mi směje, říkám totiž kamna) hřměl a hřměl. Nebylo možné ještě chvilku dospat.

Na FB se mi synchronně objevila vzpomínka z loňska; v příspěvku pán předvádí zvuky, hluk, které slyší naše buňky. Je tolik lidí, kteří mají mobil jako budík u hlavy.

https://www.facebook.com/illuminatis4/videos/2151162405199276/UzpfSTEwMDAxMDI3NTYwNzkwMDo4MTQ3Mzk0OTU1NDUyMzA/?source=notification&notif_id=1578419213253257&notif_t=onthisday

Tentýž odkaz:

https://www.facebook.com/watch/?v=2151162405199276


Večer jsem někde zaslechla, že česká školní inspekce zatrhla škole zákaz veškerých mobilů ve škole. Děti si o přestávkách hrály, smály se.Celý rok. Než si nějaký rodič stěžoval na ČŠI. Školní řád odporuje právním normám? Nový světový řád v praxi. ČŠI bude školám přikazovat, že děti smějí mít mobily? Oči mi pochodují okolo hlavy.

Jdu do dne! Veselá důchodkyně. Připravuji do sklenice křen. Loupu jablka. Přidávám i dužninu citronu. Ztratí se v něm. Ale ten je! Až tečou oči. Teda - až tečou slzy z očí. :-) 

Peču bagety. Ne. Upeču chleba. Bagetové těsto. Jenže ho od základu měním. Nemelu pšenici, ale trošku ovsa, trošku špaldy. Těsto má být z bílé. Ani náhodou. Polovinu žitného kvásku. Dnes obzvlášť kvalitně vzešel. Těsto měkoučké, řiďounké. Vytvarovala jsem bagety. Ne. Rozjely by se. Udělám bochník. Na ošatku jsem vytvarovala bochník. Ne. Část pokládám do kameninového pekáčku. A zbytek bude na bagetu. Ne. Zbytek dám, kam já ho dám? Bochníček by se mi rozjel. Je nesmírně hebounké. Vymažu pekáček sádlem. Dva bochníky...

Jdu sundat šitý stromeček. Čes letí jak splašená kobyla. Chlebíky nádherně vyletěly. Měla bych jet už k mamince. Blíží se patnáctá. Má přijít Liborek - odborník na set top boxy, Thory, Astry... Půl čtvrté. Je tu. Mohla jsem už být doma. Už včera jsem ho čekala. Měla jsem páteček. - Odešel asi před pěti lety ze své fy. Tahali nám v domě kabely; ne elektrické; ty druhé. Internetové, televizní, rádiové, domácí telefon, zabezpečení... Pracovali kvalitně. I draze. Museli si na sebe vydělat. Mám ho ráda. Jeho kolegové nám před pár lety něco opravovali, nebo tvořili... A zmršili. Už byl z fy pryč. Už je nechci v našem domě vidět. Liborek už vyšel ze cviku.

- Liborku, vkládáme do vás naděje rozhýbání.

- Já do toho přijdu. Už jsem to zapomněl.

Nabízím bylinný koncentrát Herbalife. Moc mu chutná. Obhlížejí satelit. Lezou na půdu.

- Peťuš, už musím za mamkou. Ať tam přijedu před večeří.

- Jeď, jeď.

- Tady máš číslo, kdybyste potřebovali zjistit Thor, Astru... Liborku, až se vrátím, ať to frčí. :-) :-) :-) 

- To nevím, jestli to dám.

- To nechci slyšet. :-) 

V DD večerní cvrkot. Kdybyste viděli, jak tu kmitají. Milovaná Květulka sviští z malé jídelničky s mamkou na vozíku. To jsou fofry. Květuška stále v poklusu. 

- Jedete na záchod?

- Ano, hned ti ji vrátím.

Květulka stíhá u večeře maminku vysadit. Obdivuhodné. Na stolečku má v termosce HORKÝ čaj.

- Irenko, vypláchla jsem sklenici od medu...

- Čajem, doufám. :-)  (Dělám si legraci.)

- Jasně.

Ukazuji na novou sklenici medu  v košíčku.

Pokyvuje - ano, toto mi chtěla sdělit.

Mám prkýnko, nůž, vatový chlebík s máslem. Zalévám kafíčko.

- Chcete rozsvítit?

- Nechceme, nechceme. Chceme držet černou hodinku.

Opakujeme si babiččiny sourozence. Ukazuje si na prstech. Bylo jich asi osm. 

- Bohouš... 

Doplňuji tetu Jarošovu, strejdu Karla... 

- A teď jsme v Hradci?

- Ne, teď jsme v Černožicích. 

- No vidíš, to já nevím. Tak my jsme v Černožicích... 

- Včera jsem byla u Ivy. Chodí sem s pejskem. 

- Ona sem nechodí. 

- Jó, chodí. V sobotu a ve středu. 

Divení. Ptám se, kdy sem teda chodím já, když každý den. 

Přeříkáváme si dny v týdnu. 

- Tak kdy chodí Iva?

- Říkalas v sobotu a v neděli?

- Ne, v sobotu a ve středu. Takže jí chodím kdy?

- Ty chodíš každý den.

A mám to. Včera tvrdila jednou za měsíc. Dnes, aby se mě zbavila, tak každý den. 

- Mami, s tebou je legrace. 

- No, blbejch je dost. tak aby to bylo oživený. 


Všechny pečovatelské holčičky nabízejí rozsvícení... Děkujeme. Věrka, Petronilka, Alenka, Květuška. Mají fakt hodně práce. Bylo by jich potřeba dvojnásobek. Krmit, hlídat proleženiny, přebalovat, vysazovat, převlékat, servírovat, sklízet, večerní hygiena a hlavně: denní zápis o klientovi v počítači... To vše do devatenácté hodiny. Poklus. Obdiv. Poklona až k zemi.

- Mamince vyprávím, jak jsem u ní včera byla. Diví se.

- Já tě vidím poprvé.

- Ne, jsem tu, mami, každý den!

Divení.

- A jsme v Hradci?

- Ne. Jsme v Černožicích.

- Já myslela, že pojedu domů.

- Mamko, v lednici jsi měla čtyřicet tvarohů, sto dvacet vajec... Za volantem ses zastavila a nevěděla, kam jet...

Vyprávím o včerejší besedě o sokolech. O jejich odboji. Odvaze. Nasazování životů svých i rodin. Jak pan Burdych jako malý osmiletý kluk přišel o maminku, tatínka, babičku, dědečka, tetu... Jak vyrůstal u cizích... O otci spisovatele Miroslava Ivanova. Měla jsem ho ve škole na besedě. Chodící encyklopedie; pamatoval si jména... Běhal po schodech, po nichž chodila Božena Němcová v Josefově. Zmiňuji se o knihkupci Šmahelovi. Maminka reaguje. Bylo jí prý tak patnáct šestnáct. Němci ho zatkli. Lidé věřili, že se vrátí. Ale zabili ho.

Jde kolem pan L. z Lejšovky. Manželka jde napřed ke své mamince. V přízemí mají jeho maminku. Nebo naopak?

- Mami, to je pan L.

- Dobrý večer, paní Konečná, pracovala jste u vojáků s mým tatínkem.

Maminka si na jméno vzpomíná. Diví se. On si mě dobírá.

- Já bych si nejraději dal už žádost o místo tady.

- To máš moc brzy.

- Nebo bych tu pečoval o tebe. Já bych tě tak poctivě umyl, vydrbal, všude.

- Mami, to je pan L.

Mamka se zas poctivě diví. Mohu v pěti minutách říci desetkrát, kdo to je. Vždy se mile diví.  Hovoříme, kdo se kdy narodil. Kde bydlel.

- Maminka bude mít narozeniny.

- Ale až v lednu.

- No, mami, a to je právě za tři dny. Bude ti 93.

- Tolik?

Rozkošné divení. Řehtám se.

- Mami, kdo to byl?

- To byl pan Lukášek z Lejšovky. 

Oni už bydlí dávno v Jaroměři. Ale překvapilas mě. V Lejšovce bydleli tam nad rybníkem. Nahoře na stráni. 

Zas se fotíme, tváříme, jako dvě kjavy... Řehtáme se.

- Mamko, tys snědla chlebíček i s kůrkami.

Květuška donesla na talíři chemickou bramborovou kaši. Kostku nějakého vajíčka s vrchní vrstvou zeleniny. Ochutnávám. To vajíčkové dobré. Ta kaše fialový hnus.

- Mami, co jsem ti dnes přinesla k večeři?

- Já nevím. A je mně to jedno.  :-) 

Květulinka zlatá už má všechny umyté. Kdykoli jde kolem, ptám se:

- Květuško, chceš už mamku?

Teď už si ji bere. 

- Maminko, zítra jedu do Phy. Přijede Iva. A v neděli přijdeme poblahopřát s Lindou a Petrouškem. Ano?

Pusu. Pomazlení. Svištím domů. Petroušek odchází na florbal. Jsem doma. V tichu. Klidu. Chystám mu svačinku na zítra. Vytiskla jsem si pro jistotu jízdenku na ráno. Nemusí se tisknout, ale... Může se vypnout telefon... Hned po vytištění jsem si ji ztratila. Hledala jsem nakonec i v koupelně, v Petrouškově pracovně. V koši. Zmizela. Vytiskla jsem ji znovu. Hned jsem si ji uložila do peněženky. Jsem zvědavá, kde se ta původní vylíhne.

Poslouchám zprávy... To je zas řečí a mouder ohledně nemoci, kterou ušáci pustili do lidí. Konečně se vypovídali. Aha, tak v noci byli mentálně postižení v domově ve Vejprtech sami, ano? A nad ránem si hráli v klubovně s ohněm, ano? Kdo nad nimi dozíral? To je jako kdyby byly děti samotné doma. A jak to vyřídíme? Ne stát, ne ministr, ne ředitel. Ne, ne. Potrestáme nerozumné. Šoupneme je do blázince. Tam je umrtvíme a zblbneme o něco víc. Hanebnost!! Za to může stát, zřizovatel, ministerstvo... Jak mohou být mentálně zaostalí sami? Každý rodič s takovým dítětem myslí na jeho zajištění, společníky... Mahulena Bočanová počítá taky na dobu, až tu nebude... 

Petroušek je tu.

- Tady je tma. Jsi tu?

- Držím černou hodinku. Poslouchám ticho.

Rozsvěcím.

- Peťuš, ráno jsem si dala mobil na kamna...

- Na kamna?

- No, na kamna.

- A proč?

- Když řeknu na radiátor?

Plácnutí do čela. 

- Už tomu rozumím! A co?

A řehot.

Balím se na zítra do Phy. Povezu Kittynčinu tašku. Micinka se v ní vezla na zubní zákrok a zpátky. Zítra přivezeme Kittku.

- Micinko, nažer se, protože teď budeš zas dva dny držet dietu. Přijede ta černá z Phy. Všechno ti sežere. :-) 

Poslouchám Putinův projev. Nádherná ruština. Pozoruji tváře lidí. PhDr. Vítová krásně dnes rozebrala změny v Rusku. Nabádala, ať se mrkneme do tváří... Učinila jsem.

Doporučuji poslech!!

https://www.svobodny-vysilac.cz/2020-01-23-aktualni-komentare-ans-phdr-vitova-a-judr-hais/?fbclid=IwAR0KussqMivPPb5zAlakntEq1NUJ1ytyUA8hWsoh2QnAHTMeEYIuuV-JMWo

Začíná demografickými údaji. Jak záleží na tom, kolik dětí se narodí v ruských rodinách; kolik budou mít školáků, co z nich vyroste, kým se stanou. V době Velké vlastenceké války se rodilo průměrně - jeslti jsem dobře rozuměla - 1,3 dítěte na ženu; v roce 2019 byla porodnost 1,5 na ženu. Málo. No, poslechněte si PhDr. Vítovou a JUDr. Haise. Nebo originál Putina. Sledujte tváře, lidi, reakce, oči...

https://www.youtube.com/watch?v=brRjPseKhv0

Včera jsem prožila nádherný pátek s ránou do kebule. Byl čtvrtek. Hrozné zjištění. Ale dnešní páteček měl taky něco do sebe. Byl totiž pátek celý den od rána až do večera. Vesmírný pane, děkuji za oba pátky.

Dobrou noc!