Držíme život ve svých rukou. Všichni? Opravdu?
Nasněžilo. To mě vystřelilo z postele. Teda – budík to byl. Nábojem závěje v zahradě. Závěje! Na krmítcích hodují zpěváci. Dokonce o chvilku později, když kontroluji krmítka vpředu, slyším jemňounké tíkání. Doufám, že známka radosti z plného stolu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-10-nez-vyjedu
Než se vypravím do luk, mám mnoho malých praciček, povinností, přemlouvání Žofky, jestli si dá nebo nedá snídani. Nedá. Nevadí. Přejedená. Jen ať jí vytráví. Jdu do zimní zahrady zalít kytky. Znovu přemlouvám Žofii, že je vhodné sníst aspoň pár kousků masíčka.
Mourek si jde odvážně zaplavat ven do sněhu. Žofie chce být taky odvážná. Foukne jí do čumáčku severák. Už nechce.
Zaměstnává mě – domlouvám jí, aby si dala snídani. Jdu jí otevřít do zahrady, protože čeká u dveří. Minuty jedou. Zas civí ven, ale nejde. Já jako správný otrok se podbízím malé chlupaté bestii.
Petroušek je tu. Na svačinku. Chystá se na stadion. Jasně, to si určitě připravil už včera, když začalo sněžit. On a běžky? On a sjezdovky? Úsměv. Předstírá, jak ho to baví, jak se těší, jak nemůže dospat. Pak mu jako na potvoru do toho přijde dělat rozhodčího na nějakém něčem, kde se točí taková bílá kulička přes zelený stůl. A já mu na to skáču a skáču a věřím a usmívám se. Jako že jo!
Přinesl mi nemilou zprávu. Nemám ráda, když se dozvím o něčí nemoci, o něčím odchodu, o něčím průchodu zlou nemocí, o pobytu v hospicu. Celá se rozechvěju. Už musím na sníh. Zapomenout. Vyfoukat hlavu. Uklidnit se.
Hledám čepici. Až když se vrátím, najdu ji v bundě ve vnitřní kapse. Ireno, soustřeď se! Napadlo mě, že si dnes šálu uvážu na bundu. To byl fakt nápad! Vždycky tě víc hřeje pod bundou. Na bundě nemá fci. Navíc jsem si natáhla kapucu. Tlačí čepici až na nos. Dnes vypadám, jak babička z Mrazíka. Ta, co vypráví pohádku.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-10-na-snehu
Luxusní! Chodníky neodmeteny. Oj, to se to jede. Nalévám se uměle radostí. Na kopci někdo je. Před chvilkou jsem zahlédla modrou postavu na lyžích. Zmizela mi za obzorem. Že by dnes nějaký dychtivec sjížděl kopeček bez lanovky? Přidávám do kroku. Na kopečku mi vyjely oči, modrá postava jela šusem. Dole pod kopcem zahnula vlevo. Taky nebudu šněrovat. Vstupuji do jeho stopy. Jedu přímo dolů. V napadaném sněhu to nejede tak rychle. Poprvé jsem kopeček sjela špičkami dolů. Není namrzlo, aby se člověk bál. Pod kopečkem se dávám vpravo. Někdo tu už běžel. Luxusní! Boží! Jedu s obrovskou radostí. Dívám se vlevo přes louku. Modrý už je u železničního mostu. Neodbočuje na velkou louku. Čepice se mi talčí do očí. Tady se překšírovávat nebudu. Snažím se čepici vytáhnout výš. Marně. Vydrží výš do prvního hnutí hlavou. Což je hned. Kapuca zatlačuje čapku pomalu až k nosu. V dálce vidím modrého. Jede proti mně. Budu se uhýbat? Vyhne se? Jak si tak přemýšlím, jestli vyskočit ze stopy, pán vystoupil. Na mé úrovni se zastavil. Děkuji mu za vytlapání stopy.
- Jdu vyšlápnout na velkou louku.
- Já budu jezdit tady, mám támhle vnuky. Já jsem tu chodil pěšky. Ale zdálo se mi pořád málo sněhu.
- To se vám nezdálo. Bylo málo. Hrozná dřina udržet se na nerovném terénu. Dnes jedu jak v peřině.
Ptám se ho, odkud je. Tady na pevnostních Ptákách máme Ruskou, Bulharskou, Polskou… Bydlí v Bulharské. Za mostem jsou jaroměřská Ptáka, tam zas mají Wolkerovu, Bezručovu, Jiráskovu. Proč Ptáka? Prý sem rakousko-uherská armáda chodila střílet na hliněné holuby. Nebo na asfaltové? Stříleli na ptáka.
Od roku 1983 se psal název čtvrti a ulice Na Ptákách, Na ptákách, taky na Ptákách. V roce 1993 se měnila pravidla prvopisu. Týkala se např. psaní velkých písmen. Ke změnám pravopisu češtiny dochází pomalu, nenápadně, žádné radikální změny. V roce 1993 se týkaly taky slov přejatých. Pravopis stále podléhá vývoji. Mění se po delší době. Někdy vstupují do spisovného jazyka slůvka hovorová. Pravidla se přizpůsobují aktuálnímu užívání. Dokud není uzákoněno v pravidlech českého pravopisu, je třeba dodržovat pravidla stará. Tehdy myslím dovolili psaní Josefa se z a Aloize. Tuhle změnu nepoužívám. Pro mě je Josef a Alois nehnutelný. Do spisovného jazyka postupně vstoupila slova mobil, cédéčko a další. Vadí mi spousta anglikanismů.
I bývalý ředitel Ústavu pro jazyk český není spokojen s některými necitlivými změnami. Souhlasím.
V hovorové mluvě se říká náklaďák, gympl, základka. Snažím se dodržovat stále nákladní automobil, gymnázium nebo gymnasium, základní školu. U latinského pravopisu gymnasia jsem přešla pozvolna ke gymnáziu. Škoda jen, že ho někteří lidé neumějí skloňovat. Pády nesmírně dobře rozlišují význam. A taky mi vadí, když si lidi pletou přátele a přátelé.
Zpět. Nyní se už píše předložka a první písmeno s velkým. Tedy Na Ptákách. Na obojích Ptákách louky nádherně zachumlány sněhem. Na velké protlapuji stopu. S velkou radostí. A už vidím, že někdo jede v mé stopě. Obíhám dvakrát. Dívám se, jak blizoučko je odsud nahoru k tělocvičně, kde se včera pořádal řemeslný den Střední školy řemeslné v Jaři. Dívám se na krásnou Klejšmídovu vilu. Ale co mě nejvíc oslňuje vilka, které přezdívám kráska s modrými obroučkami od brýlí. Ještě jednou oběhnu velkou. Malá se dnes běží fantasticky. Kdybych ji třeba pětkrát oběhla, měla bych pohodlně naběháno. Kroky se krokoměru na běžkách neobjevují poctivě. Kloužeš a kroků nepřibývá.
Na kopečku potkávám svého spolužáka od mateřské po základní s manželkou. Prý se taky chystá do luk. Po obědě. Jeho žena se mě ptá, jestli jezdím každý den. Ano, každý den. Dnes po desáté.
- Fando, máš to prošlápnuto.
- Vyřiď Péťovi, aby ti dal medaili za vytrvalost.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-10-a-kdyz-prijedu
Technické prý prohrnují. Včera jsem je viděla s malým odhrnovačem na chodníčku. Dnes mi vyhovuje, že jsou chodníky ještě zasněžené. Dojíždím pohodlně až k vrátkům. Myslela jsem, že budu odhrnovat. Ale Petroušek se už asi dávno vrátil z rozhodování, když už jsem zmizela v lukách, odhrnul ze dvora, před domem…
Sportovní výživu. Mezitím už chystám oběd. Po zdravém jídle F1 nebo po sportovní výživě se smí jíst až za hodinku. Tak rychle se výživa vstřebá. Petrouškovi brambory s krůtím na páře. Mně zelné placky a kousek krůtích prsou. Mezitím běžím vymáchat pračku prádla v octové vodě. Vybrat popel… Vylézt na půdu pro krabice…
- Petrušku, je potřeba navézt dřevo.
- Ještě tam je.
- No, není. Ale jak chceš. Zítra má víc mrznout.
Už je připraven. Navážíme dřevo.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-10n-jeste-ke-krmitkum
Než Petroušek naloží kolečko s poleny, metoším bosa sněhem dosypat krmítka.
- Kolik ještě? Je mi zima.
- Máš si vzít něco teplého a ne montérky.
- Já mám pod nimi teplé oblečení.
Ach, ty montérky!
- Peťuš, ještě aspoň dvě.
Máme bednu plnou polen i s čepicí. Může mrznout.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-10-zofka-dohlizi-na-cistotu
Žofie byla určitě v minulém životě WC bábou. Pravidelně zkoumá WC mísu. Dohlíží na spláchnutí, na čistotu, kontroluje, jestli je vše v pořádku.
Jdu si chvilku odpočinout. Probouzím se. Venku tma.
- Stromeček až zítra, viď?
-. Ne, Peťuš, jestli mi pomůžeš, tak hned.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-10-nenapadne-rozebirame-vyzdobu
Odstrojujeme, povídáme si. Vyprávím o louce pod sněhem… Skládáme řetězy. Ukládám koule do krabic… Maminčini ptáčci… Z mého dětství. Marnost. Smutek. Melancholie.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-10-zlobitko
Žofinka dnes stále útočí na Mourka. Rafinovaně. Zákeřně. Má svůj grif. Jde okolo nenápadně a zadní tlapou mu píchne do kožichu.
- Ještěže je ten Mour takový dobrák. Už dávno by ji přišpendlil. A on raději uteče ven.
V mysli mám stále jednu osobu, o níž mi ráno Petroušek ráno řekl.
Na FB jsem nasdílela pouliční provedení první části Čajkovského Klavírního koncertu č. 1 b moll v Paříži. Rybovu mši jsem poprvé slyšela v prvním ročníku (ne v prváku) na gymnáziu (ne na gymnázium, ale ani ne na gymplu) okolo Vánoc. Čajkovského koncert b moll jsem slyšela asi o tři měsíce dřív. Na základní škole mě k lásce k českému jazyku přivedl pan učitel Jiří Matějka. Dokončil si studiem aprobaci na střední školy a po prázdninách jsme ho na gymnáziu dostali na dějepis. Blížila se oslava VŘSR, to aby lidi neměli choutky na nějaký slunovrat. On nám rozdal básně. Pak jsme nahráli pásmo. Studenti recitovali, on to prokládal hudbou Čajkovského. Bylo to pro mě okouzlující. Ty dvě skladby si nesu v srdci celý život.
https://www.youtube.com/shorts/1q3g6iFluvM
Našla jsem video na YT, aby ho viděli i ti, kteří nemají FB. Slyším to dnes potřetí. Brečím. Jak želva. Nevím proč. Možná, že tam nevidím zadky modlících se cizinců. Možná, že je baletka krásně čisťounká bílá panenka jako z pohádky. Možná, že lidé pozorně poslouchají. Možná, že někdo poutavě nasnímal výrazy překvapení v obličejích diváků. Možná, že tam nastoupil sbor a doplnil svými hlasy povznášející hudbu. Možná, že cítím na dně duše smutek a beznaděj.
Chjo. Někdy bychom rádi někomu snesli modré z nebe. Jenže nejsme pán Bůh. Aspoň přímluvy u vyšších mocí.
Dobrou noc!