Držme vibraci!! Vyhýbejme se tupcům, falešníkům, lidem s rouškou na obličeji

Pondělí. Sním. Cítím, že mi někdo klepe s peřinou.

- Mami, vstávej!

Aha, jedeme do Hradečka. V klídku se vypravujeme.

- Kočky už dostaly?

- Dostaly. 

- Dostaly i řasy na zuby?

- Dostaly.

Mourek už bude stolovat jen dvojmo. O víkendu se přitočil a vyžral svou, Zrzčinu i Kittyninu misku. Venku zima; asi nás opožděně navštívili zmrzlíci. Balím si do batůžku novou skleněnou láhev s horkým bylinným koncentrátem, druhou s aloe. Vkládám je do bundičky, kdyby mi bylo zima. A lift off. Jedeme. Kitty mi sedí na klíně. Mohu ji v tašce klidně beze strachu, že přijdu o ruku, hladit. Naše panterka si dovoluje na svobodě. Syčí, prská, ohání se svou mastodontí tlapou, spouští hrůzu. (Chápu ji. Teritorium cizích dvou koček. Stresuje se u nás.) Ale v přepravní tašce v ještě větším stresu drží jak bécan. Drbu ji za oušky. Pod krkem. Tichounce k ní mluvím, aby se nebála. Jede domů. Do svého revíru. Do svého ptačího krmítka. Tam se rozvaluje, pozoruje ptáky.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-30_Do_Hradecka_s_Kitty/

Dnes jede se zastávkou. Jdeme nakouknout do spisu. Až bude po všem, něco si řeknu. Bolí, bolí. Au! Vadím tu. Jaksi nadbytečná, jiná, divná, nepřijatá. Zajímavé. Copak hlupáky, cyniky, pitomečky, co tak tak umí držet propisku, lháře, nečestné primitivy vnímám jen já? To jsem tak odišná? 

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8CKD_Hradec_Kr%C3%A1lov%C3%A9

Temné mračné nebe. Na kraji Hradce v Plotištích zmizel, naprosto se propadl do země slavný strojírenský závod ČKD. Do EU jsme přistupovali s podepsanými plány tzv. snížení, omezení výroby... Naše ocel nejlepší na světě - jak docílit ukončení SONP? Zlikvidovat jejího majitele. Kde jsou naše světové značky? V propadlišti dějin. Naši předci zneuctěni zapomenuti. 

Dostáváme desky s varováním, abych se nedívala na maminčiny fotky z pitvy. Nedívám. Nepotřebuji. Mám ji skoro denně na FB. Mám poslední hovor z 16. května 2021. Maminka oteklá. Pomlácená, sešitá. Stále lituji, že jsem si ji nenatočila, jak spí poslední spánek. Lehounce oddychovala. Stále cítím její heboučkou ruku ve své dlani. Byla ještě teplounká. Ještě pár hodin.

Vydedukovaly jsme, kdo je škodič. 

- Mami, jednoznačně tu vychází škodič.

Úlisná milá falešná zlá potvora. Jednou jsem ji načapala s rozlitým medem v hrnečku. To už budou dva roky. Poučení - nedůvěřuj sladký lidem. Jejich jedovatá sladkost tě zraní. Otráví. Doslova. 

Čtu a čtu a čtu. Plány, předpisy, lékařská dokumentace, výpovědi. Stále mi někdo volá. V poledne se loučím. Jak já se odsud dostanu? Nedělám si starosti. Nějak to dopadne. Mám jít prý vlevo nebo vpravo na zastávku. Chůze pro mě není problém. Ale tady jsem v zastrčené části města. Recepční mi ukazuje, kudy na tu správnou zastávku k nádraží. A ta je vlevo. Cestou dolů výtahem se s námi svezly dvě osůbky. Čekají před budovou. Líná huba holé neštěstí. Čekají před budovou. Kolega, který dolů klusal po schodech, šel pro auto. Jedu s nimi. To dám.

- Jedete do centra?

- Ano. 

- Mohu jet s vámi? 

- Zeptejte se támhle...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-30_Na_trzisti_aspon_okurku_a_papriku_svacinka/

Přijíždí auto. 

- Dobrý den! Sice jsem nechtěla, abyste přistoupil do výtahu, bylo by nás moc. Vezmete mě za to do centra?

Mladý pán se směje. 

- Kam potřebujete? 

- Je mi to jedno. K nádraží.

Berou mě s sebou k magistrátu. Jsem kousíček od Gayerek. Obstarávám zmeškané hovory. Jeden z nich Hele z FB. Včera jsme si povídaly přes Whats App. Statečná dáma; starší než já. Šikovná. Umí doletět sama až do Ameriky. To bych nesvedla. Ve Frankfurtu bych se ztratila. Ono stačilo, když mě dnes vyšetřovatelka vedla na WC. I v něm jsem se najednou ocitla uprostřed mnoha dveří. Které vedou ven? :-) A Hela Frankfurt zvládá. Klobouček!

Kdysi na gymnáziu jsem měla kolegyni, El Hmoudová? Už nevím. Její dcera lítala za tátou někam do Emirátů. Taky už nevím. Ovládala bravurně angličtinu. A taky na frankfurtském letišti zakufrovala. Měla někam daleko běžet... Snad z terminálu na terminál? To asi ne. Mám z toho letištního obra respekt. Jako holčička jsem měla na křídovém papíře obrázky; byla tam fotka krásné anglické královny s diadémovou tirádou okolo hlavy; ten obrázek mě okouzloval. Byl tam i obrázek tohoto německého letiště - jednoho z největších v Evropě. Tu brožurku, plakátek, nebo jak to nazvat, jsem vyhodila nedávno. Už pro mě obrázky ztratily kouzlo. Asi před šesti sedmi lety jsme jeli na Extravaganzu do Kolína nad Rýnem do Lanxess arény. Kolegyně z moravského Kojetína vypravila autobus. Cestou nabírala kolegy z Herbalife. Ve Spessartu jsme měli pauzičku. Odtamtud byla ta známá strašidla. A tam někde poblíž jsme jeli okolo letiště asi deset kilometrů. Jedna ranvej - nepletu-li se - vedla nad dálnicí. Startovalo a přistávalo tam jedno letadlo za druhým. 

- Helo, jsem v zámkařství v Gayerkách.

- A já jsem nedaleko nich. Já ne tebe počkám.

- Budu vycházet postranní bránou.

Vyzvedla jsem klíč k zámku, který je nám k ničemu. Nájemnice jeden klíč za tři stovky má. Nevrátila ho ze zlomyslnosti. Jí je taky k ničemu. Já vyplázla tři stovky za nový. 

- Chtěla jsem vám ho tu nechat. Ale říkala jsem si, že byste ho zaplatili.

- Ano, to jste hodná. To platíme my. Ten váš zámek je velmi kvalitní. Nezahodili jste ho?

- Nezahodili. Ale nehodí se do všech dveří. Je nám k ničemu. 

- Někdy se může hodit. 

Sestupuji po schodech na nádvoří. Tady mají ty úchvatné čisté záchody za pětikorunu vhozenou do neumětelské krabičky. Před vchodem čeká známá tvář z FB. Helu vidím poprvé v životě. Ale díky FB jsme se ihned poznaly. Kráčíme spolu Hradcem. Pomník. Komu? Gayerovi? 

Hela mi hned o něm podává informaci. A kamarádil se prý s Gočárem. To slyším poprvé. Svádělo mě to myslet si, že Gayer byl voják. 

Klušu k nádraží. Zastavuji se na chvilenku na tržišti. Beru jednu okurku, papričku. Spěchám na autobus. Ne, nestihnu. Minuta po odjezdu. Vidím ho. Vracím se na nádraží. Za deset minut mi jede vlak. To je dobře. Cestu vláčkem miluji. Dřív jsem raději cestovala autobusem.

Kouří se ze mě jak ze závodního koně. Stihla. Usedám ve vlaku na měkké sedadlo. Mladá průvodčí nechce průkaz. Už nejedu za osm. To byl jen přelud. Důchodcovská za devatenáct. Hlavně, že kchastýrujeme národní hosty. :-) Na národ vláda nedbá. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-30_Privitani%2C_radost/

Doma. Kočky mě vítají. Objímají se. Mourek myje Zrzečku. Ta drží. Volá Linda.

- Kočky, už máte tu černou pryč! Mami, pošlu ti ty listiny. Uspořádám je.

Na čtrnáctou jdu na chirurgii. 

- Už tam nic nemám. Já jsem přestala vlaštovičníkem kůži dráždit.

- Tak když už jste tady.

- Tak jo.

- Pořád byste přemýšlela...

Z toho zamračeného doktora se stal bezva kluk. A je prý moc šikovný. Dnes je sdílný. Dokonce se hezky usmál. Hotovo. Tři dny nemáčet. Za čtrnáct dnů na stehy. Bylo to bezva. Děkuji. Těším se na stehy! Našla jsem v něm člověka. Každý se nemůže řehtat na svět. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-30_Oaza/

Stavuji se pro náplast v naší lékárně, jak mi poradil. Sem chodila maminka. Měli ji tu rádi. Paní magistra ji vždycky pozdravovala. Jí i mně už maminka opustila. Dnes jsem se dozvěděla, jak se to přesně seběhlo. Nevyčítám. Vůbec!! Děkuji za služby, za péči. Neměli mě rádi. Pomlouvali mě. Nosila jsem dorty, kafíčka. Dárky. Košíky třešní. 

- Už to nenoste, uklízečka si stěžovala, že je tu plno pecek. 

K pláči. Lidská omezenost, hlupota nekonečná. Raději jim koupili pomeranč. :-) Nebo tvrdé blůmy. A bylo odškrtnuto v kolonce ovoce. 

Čiň čertu dobře... Nelituji. Ryba smrdí od hlavy. A ta páchne parádně. Fuj! 

Petroušek už zas ohulil trávník. Sice nechává deset centimetrů, abych nemrmlala... Ale nenechá vykvést klasy, květy. Kopretiny letos neuvidím. Semínka se nevysemení. Tráva v létě drží rosu. Chladí. Jsem zticha.

- A kdopak to přijel?

Vyprávím, co jsem zažila. Co jsem četla. Co jsem zjistila. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-30_Drzet_vibraci_jak_kocky/

Kočky dovádějí v zákopech budoucího skleníku.

- Natoč mi je, pošli mi to. Podívej, podívej! Jak Zrzce vyčuhují jen uši. Ona je tam jak v zákopech. 

Smějeme se s Petrouškem, jak jim výkop dělá radost. Zrzka ho obíhá dokola.

Tak jsem zas ušla jeden pozemský den. Bolel. Bolel na duši. Nevděk světem vládne. Ale s Petrouškem se šlapká měkce, pohodlně.

- Utři slzy, buď ráda, že jsi zdravá! 

Tak, tak. Držet vibraci. Nenechat se rozhodit hlupáky. Já přece potřebovala vědět, kde má maminka konvici s čajem. Měla zúžené vidění. Tvrdila - nemám tu pití. - Jo, mami, máš! Podívej se vlevo! - A jo. Máš pravdu. -Mami, a máš čaj horký? - Odpovídala dle pravdy. Irenka vždy dbala na horký čaj. Jana jí ho jak naschvál lila do nerezové konve, v níž okamžitě chladnul. Maminka se vždy ušklíbla. Znala jsem její chutě, zvyklosti, nálady, názory. Ale prezentovalo se to - její dcera chtěla, rozhodovala. Jasně, za peníze jsem chtěla. A nelíbila se mi vůbec těžká manipulace s lidmi. Když s námi chtěla paní obědvat na terase a Jana ji tvrdě bránila. Až sníte polévku. A když ji snědla, tak další podmínka - oni tam chtějí mít soukromí. - Ne, nechceme. Pusťte ji k nám. 

A tohle se nikde nekritizuje, neprezentuje, že jo?! Manipulace s lidmi! Rodinní příslušníci si stěžovali:

- Naše maminka šla do DD bez léků. Teď je tajně nosíme domů. Ona je nechce. 

A další - o vnucování medikací. Která játra a ledviny mají vydržet tolik jedů!!! Jenže nikdo to neřekl nahlas. Jen mně. 

Tak jsem se provinila, chtěla jsem vědět, kde co má. Nemohla jsem vlézt obrazovkou k ní na stůl. Jo, zuby, ano, neměla. Kolikrát. Držela jsem hubu. Jednou měla protézu vzhůru nohama. Je to natočeno. Jedna jedovatá z FB to kritizovala, že to není etické. Jo? A co je vhodné? Zakrývat nedostatky? Malovat neschopnost, chlad, bezohlednost, necitlivost hlavního mloka růžovou? To neumím. Ztratili jí její brýle s tyrkysovou bavlnkou. - Jo, taky se musím naučit poznat bolest. Tak díky! Už mi škola bolesti stačila. Jsem radostná, smířená, vyhýbám se debilům. Dnes jsem potkala samé radostné, milé, příjemné, veselé lidi. Nejlepší cesta k udržení vibrace.

Dobrou noc!

P. S. U sousedů pracovali na střeše ti mladí hoši. Ten jeden hezky nahlas pozdravil. Večer se jich u auta ptám:

- Pracovali jste tu minulý týden?

- My ani nevíme. Nám se to míchá.

- Váš hlas poznávám. Chtěla jsem vám říci, jak krásně se k sobě chováte. Mile, přátelsky, slušně. Je radost vás ze střechy slyšet.

- Jé, tak to děkujeme.

To děkuji vám. Jak na sebe hezky mluvíte. Jak jste k sobě ochotní, jak si pomáháte. 

No není to radost?