Duch lidský, duch hmoty

Jsem ráda ve svém těle. Miluji svůj věk. Jsem veselá, semtam nesouhlasící. Rebelující. Víc a víc se ve mně otevírá smysl pro čest, pro pravdu, pro fér... Měním se.

Včera jsem si na stezce natrhala listy bubáků. Lopuch. Zmerčila jsem ho náhodou. Roste jen dva roky. Sbírá se kořen. Mně pomohl na kolena obklad zelnými listy. Masérka mi poradila zelný nebo lopuchový list. Moje kolena úpí při výstupu po prudkých schodech do DD. Naši předci si odpočinuli při bolesti orgánu. Bolest přešla a zas byli fit. Ale my si fyzicky nedáchneme. Dnes se utíká k lékaři. On leká. Vyzvedne se v lekárně chemický koktejl. Na noc jsem zabalila obě kolena. Zelné listy před týdnem hodně mým kolenům ulevily. Menší lopuchové jsem přiložila na rameno a loket. Chystám se ke skoku. Léto je pryč. Potřebuji mít dobílen dům. Chodby a příslušenství. Ráno mě vytáhlo sluníčko. Očividně obklad listů pomohl.

Přemýšlím o Věnceslávkovi a Věnceslavě. Nedůvěřuji si, že bych na to sama přišla. První nástřel vzešel z hlavy astroložky Helenky H. Vedly jsme spolu vesmírně nesmírně krásný rozhovor. Trošku se mi v hlavě rozsvítilo... Pro začátek...

- Helo, mrzí mě, že jsme si náš hovor nenahrála. :-(

Jak to může být? Proč jsem odmítala nájemníky? 

- To je pro vás malé. 

- To není pro vás. 

Domeček od ledna čekal a čekal. Podvědomě jsem hledala ty pravé. Zrekonstruován... Stále nepřicházeli ti vhodní. Duch domu. Maminčin duch. Propojenost. Včera jsem sdílela loňské její přání jet domů. Slzela jsem a slzím. Nespravedlnost prvního řádu. Zrovna včera mi říkala:

- Jeď už, já taky pojedu do domečku.

Pro mě hodně a moc a strašně zraňující. To si nikdo neumí představit. Neumět pomoci dárci svého života.

Duch maminky moc touží vrátit se. Duch domu, genius loci - touží po své obyvatelce. Opatrovala ho. Zušlechťovala. Opravovala. Vylepšovala. Zdvihla ho kdysi z trosek. Ve třetí třídě jsme se do něj nastěhovaly - já, sestra a maminka. Prodala soustruhy a stroje po tatínkovi. Dílna byla velmi dlouho zapečetěna. V 60. letech mamce dovolili taťkovy stroje z jeho fy Centrokov prodat. Pamatuji si, jak ještě dlouho se lidé z různých JZD stavovali, jestli náhodou ještě není k mání... Maminka tehdy koupila piáno. Bydlely jsme v podnájmu ve dvou místnostech. Bez vody. Pro tu jsme chodily dolů k vodovodu. Záchod na dvoře. Pan domácí nevrlý. Nesměla jsem si házet míčem. Dupat po schodech... Babička Jůlinka se zlobila. Piáno! Přidala mamince na koupi domu. Plácla si s nějakým panem Stejskalem. V domě bydleli nějací Novotní. Mamka šla s p. Stejskalem k notáři. Za vraty dostala info. Domek bude její, ale musí doplatit něco navíc... Kde vzít a nekrást. Slíbila. Domeček koupila. To navíc mimo smlouvu doplatila. Jednou do rána lehl plot. Nový plot, vyměnit okno, podkopat dům. Každý rok mamka pracovala ve své dovolené v místním konzumu. Tak mě nebavilo, když jsme na dvojkolce vezli novou WC mísu, vanu apod. Přidržovala jsem náklad. Pro mě blboviny jsme ukládaly na zahradu do chaty. (Zahradu jsem odkoupila a postavili jsme si tu před deseti lety dům.) Mamka budovala. Kupovala. Šetřila. Sháněla v době, kdy nic nebylo. V té době pracovala v armě v Městských kasárnách... A studovala dálkově SVVŠ. Dnes Gymnázium J. K. Tyla v HK. Dnes tam studuje její pravnuk Kubík. Kruhy propojenosti. Velitel útvaru povolil, vyčlenil pár vojáčků. Pomohli přenést nábytek o ulici níž. Nesli kredenc. Přehazovali si ji nad hlavou. Lehká. Legrační. Krásná doba. Nějaké požehnání nad námi bdělo... Hlídalo nás. Každý rok nějaké zednické blbé práce. Nová futra. Tak moc jsem to neměla ráda. Neúčastnila jsem se prací. Ale mytí ano. V 68. vykopaná jáma, pár překladů na budoucím sklepě. Na 21.8. si pamatuji. Mamince stavěl zedník starý pan Verner. Soused přes ulici. Veselý. Šikovný. Zručný. Pilný. To byl Pan Zedník. Prsty zkroucené revmatismem. Nebyl drahý. Pracoval srdcem a myslel hlavou. Další léto 69 svatba mé sestry. Mamka vše a vše a vše svou šetrností, pílí, pokorou zvládala... Dokonce si v padesáti, to jsem zas pro změnu vyletěla z hnízda já, koupila fungl nové zelenkavé auto. Škodovka 100. Při tankování protékal benzín nádrží. Museli ji vyměnit. Nebo auto? Nevím. Právě jsem vyletěla do života... 

Domeček si tohle všechno pamatoval. Jeho dobrodinkyně, opečovávatelka a zušlechťovatelka odešla. Pěstovala květiny, pečovala o stromy, okopávala záhonky, sázela nové stromy, mazlila se s kočkou... Paní Hela upozorňovala, že některý dům je neprodejný. Zkrátka jeho duch chce zůstat s rodinou... Náš domeček je v mých rukou. Těm našim mladým ráno v den porodu přišlo jméno Věnceslav. Spíš očekávali holčičku a pro chlapečka bylo připraveno jméno Václav. Den porodu - ráno: VĚNCESLAV. Díky, domečku! Díky naši mladí nájemníci!

První otočka klíče v zámku vykonána. Teď půjdu dál. Mělo by se mamince ulehčit, ulevit. Uvidíme. Mám v hlavě ještě další otázky. Jdu dál.

Dopoledníčko uteklo. Petroušek přivezl koš hub. Už starých. Neprší. Mladé nerostou. :-) Nevadí... Přivezl čtyři litry čerstvého kravského mléka. Stihla jsem umýt okna a dveře v obýváku. Mohla bych nastoupit znovu. Ta umytá před týdnem jsou zas poťapaná otravnými octomilkami. Mrchy jsou všude.

- Chceš vidět ježka?

- Jo.

Sbírám jablka a švestky. Odbíhám od práce.

- Chceš říct, že mu patří zahrada?

- Máme tu tři. Tenhle je nejmenší.

- Jsem myslela, že letos chodí jen jeden. 

Nevidím ho. Schoval se do smrčí. (Maminka intuitivně nasázela smrčky na východní stranu a západní. Tak to má být. Jehlice smrků tříští atomy, čistí vzduch. Půlvědma.) 

Tuhle večer jsem přijela z Theatrum Kuks. Chodím bosa. Nesla jsem ježkům kosti do misky. BOSA. Na jednoho jsme zlehka šlápla. Půlnoc. Zůstala jsem stát. Kudy se ten pichláč asi vydal? Vybrala jsem si krok přes nízké tújky. Určitě tam nebude. Minu ho. Ano. Trefila jsem se. Patou. Ježečci mají misku vpředu u vchodu. Ale brázdí zahradu... Kdoví, jestli jim nechutnají jablka.

Každoročně tu dupou nocí tři. Velký, menší, nejmenší. Letos večer chodil jen jeden. Tak tři. Mají vzadu v zahradě pítka. Máme tři pítka pro ptáky, z toho dvě v trávě. Pro Micku, pro ježky, pro ptáky.

Moje náhodná obří Adéla na kompostu měla hafo květů. Fakt obrovská. Zrají jen dvě krásňoučká hokajda. Zaplať bůh za ně. Za rok si na kompost programově vysadím cuketku. Původně jsem myslela, když se rostlina plazila jak princeznin nos - chobot ve Třech veteránech, že mi vyrostla cuketa. Ne, ne. Dýně.

Dusno. Jedu k švadleně. Jen vyjet nahoru do pevnosti. Nechce se mi na kole. Vyjíždím. Petroušek se před domem motá okolo auta. Jede za sportem. Stahuji okýnko.

- Píchnul jsem.

- Peťuš, za deset minut jsem zpátky. Pojedeš mým.

Na fotbale ve Velichovkách snad mají píchačky. Nedovedu si představit, že by přijel pozdě. Musí vidět ty pobíhající blázny sem a tam od první minuty. Jo, do divadla, tam se musí chodit na čas. Na autobus, na vlak - je to taky dobré. Ale na fotbal? Stačí přijet na druhou nebo třetí třetinu poločas nebo na co hokej hrají. :-) :-) (Včera jsem mu říkala, až pojedeš na ten hokej... Důrazně mě opravil: Na fotbal. Jako by to nebylo jedno. Honí se tam od čáry k čáře... )

Vracím se. Z Petrouška stříká pot. Během patnácti minut vyházel vše z kufru, z montážní tašky. Vyměnil kolo. Vrátil ho za plot. Objet město. Stihnul ho jít dofouknout... Vyzvednout Honzíka u domu. A na fotbal prý k píchačkám dojeli přesně. No jo, když von chodí všude o půlhodiny dřív, to se pak chodí včas, že jo?

Využila jsem lehátko; propadla se do bezvědomí; poslouchala Lazareva, propadala se... Večer. Hlava ve výklenku do zahrady:

- Jdu potichoučku.

- Slyšela jsem tvé auto.

Oba naráz:

- Jsem jak kočka.

- Jsi jak kočka.

Maminčina kočka poznala náš motor, když jsme ji chodili krmit...

Užívám zahradu. Tma. Můry. Citronela. Cvrčci. Klid. Mír. Ani letadla dnes neduní...

Ať mír dál zůstává s touto krajinou... 

(Kšaft ( tj. odkaz ) umírající matky jednoty bratrské, Komenský; odsud pochází text "Ať mír dál zůstává s touto krajinou, ať zloba, závist, zášť, strach a svár navždy pominou....")

Dobrou noc!