Důchodcovský - luxusní

Ráno. Zas mrzlo. Včera to nebylo jediné extempore, jen první od února; dnes opět šedivec. Micka běží domů. Udělám si krátké dopolední válendo. Mám rozevřených na ntb asi padesát karet. Odkoukávám nejkratší. Pár jich mohu zavřít. Zjevil se tu Petroušek. Slyším ho v kuchyni. Mluví na mě. Hledá. 

- Aha, spletl jsem si místnost. Já tě hledám v obýváku. No jo, včeras´ říkala, že si přispíš. A děláš to dobře.

Řehtám se. Našel mě vyvalovat se v ložnici. Slastné - všichni hákují, já nemusím. Ale taky budu. :-) Vylézám. Za oknem se ještě leskne jinovatka na stole. Přírodo, dalas mi mat. Co včera neskřajzlo, dnes dodělalo. Rajčata na keříčcích u domu kupodivu vydržela. Zazimovávám, co umím. Petroušek sbalil slunečníky, ale hrozně. Už někdy v létě. Všechny přebaluji, srolovávám, rovnám; zasouvám do obalů. Mrňavý je v obrovském zeleném chrániči. Velký bílý ze stolu zasouvám právě do toho největšího zeleného. Na jaře by byl bílý slunečník špinavý. Mezitím štrůdl, kompot. Sbalit košík k mamince.

Petroušek je tu znovu.

- Navezeme dříví?

- Navezeme. Mohl bys mi říct, jaks to myslel s těmi všemi slunečníky?

- To jsem chtěl pak přerovnat.

Vnitřně se směju. Pohotová odpověď. Nakrmím ptáky. Rozvěsím koule. Naplním všechna krmítka. Rovnáme. Polena nosím v koši do obýváku. Hotovo.

- Peťuš, krátí se mi čas. V šestnáct mám hovor s paní. Po půl čtvrté přiběhne paní s penězi.

- Jeď, já tu budu. Kdypak přijede Linduška?

- Nevím. 

- Já myslel, že jste si to vykvokaly. (Vtipný.)

Posílám SMS. Paní se víc hodí půl pátá. Mně taky. Jedu. Chtěla jsem se projít po hřbitovech v našem souměstí. Banka až zítra. Jedu jen na josefovský. Stoupám akátovou alejí. Tudy kráčel 12.11.1959 smuteční průvod za obrovským pohřebním autem s křížkem na střeše. I malá tříletá holčička. Taky dvanáctiletá. Té bylo hůř na duši. Malá ztrátu v rodině nepostřehla. V rakvi ležel jejich tatínek... Parkuji před bránou. Ježkovy voči, náš hřbitov prosvětlil. Strašné. Líp se leží ve stínku. Děs. A nikde nic vysázeno... Jasně. Kácíme!! Všude. Všechno. Heslo: Kůrovec.

Jdu svou trasou, podpaluji příbuzným; maminčině známé paní Slezákové; ta žila ještě v Rakousku-Uhersku. Jsem trošku dežo. Jak tu nejsou stromy, neorientuji se. Podpaluji dalším příbuzným. Jsem na místě, kde jsem jako tříletá holka prý kopala do tatínkovy rakve. Pamatuji si, jak všichni házeli do hrobu buksus. Mně nenabídli.

- Taky chci.

- Dejte tomu dítěti.

Dali mi až pod nos podnos s lístečky. V bílé rukavičce jsem hodila tatínkovi taky hrstečku do hrobu. Mamce bylo asi jedno, že jsem si nesundala rukavičku. Nesměly jsme v rukavicích na nic sahat, abychom si je neušpinily. Maminka je pak drhla na rajbě... Na valše. Mám je dodnes schované - běloučké, nezašlé. Mamka byla šikovná. Všechno uměla. Kam se na ni hrabu. Fotím místo bývalého hrobu. Maminka asi před čtyřiceti lety vyzdvihla do bílého plátna tatínkovy ostatky. Uložila je do nové hrobky... S Ivou. Před hřbitovem na ně čekal můj švagr. 

- Tak už jste si to vyhlídly?

Netušil, že za pár let bude prvním po taťkovi v naší nové hrobce.

Mám ráda pomníky rytířů, baronů, garnizonních generálů... A taky rodinu Engeovu. :-) Ne Engelovu. Drogistické zboží... Dcera šla do sklepa svítit otci při nalévání vysoce hořlavé tekutiny.... Pomník se lvem - luštím, co jim tam Kamaraden Im Jahre 1843 napsali. Dvěma oficírům se v Šoubráku splašili koně. Kopec do pevnosti. V dolní části bydlel pevnostní zahradník Schober. Kopci se říká Šoubrák, nebo Šóbrák... V kočáru nepřežili dva důstojníci. Dopočítávám jejich věk... Asi před dvaceti lety jsme tu s Lindou a brožurkou Průvodce josefovským hřbitovem o prázdninách od devíti do sedmnácti brouzdaly, zkoumaly, pročítaly příběhy živých. Co jste vy, byli jsme i vy. Co jsme my, budete i vy.

K mamince. Beru ji do pohádky. Na chodbu se západem slunce, s výhledem na její habřinskou školu. Poznává kopce svého dětství - Chloumek a Prašivku. U lesa už nerozezná bílý štít hájovny.

Mamko, víš co je zajímavé? Že já ti hrušku oloupu, je měkká, sladká a tady ti ji krásně načtvrtili a jíš ji i se slupkou. Byla jsem na hřbitově. Podpálila jsem tatínkovi. Vidíš, tady máme věnečky. Za tebe byl hrob čistší. Ometla jsem ho. Podpálila paní Slezákové, Starým, paní Matějovské...

- Co říkal taťka?

- Vyřídila jsem mu pozdravy od tebe.

Maminka se moc hezky usmála. Ještě před třemi lety jsem ji na hrob okolo Dušiček dvakrát odvezla. Funěla. Stále odpočívala. 

- Mami, jaký byl hajný Kuře?

- Vysoký, vysokánský.

Souhlasí. To mi kdysi na LDN říkala jedna pečovatelka. Prý byl strááášně velký.

- Mami, kolik měli dětí?

- Dvě. Oldu a Mařenku.

Včera jsem si na ni vzpomněla. Mám její dopisy schované... V poslední době jsem už mamce jen diktovala, co má napsat.

Slouží Irenka, Jana a ten mladý, co mi sahal na kolo. Je milý, uctivý. Umí pozdravit. Ale mám to zatím v srdci, chlapče. Běžím pro hrneček a lžičku okolo pokoje paní K. Jak zblejskla pohyb na chodbě, věnovala veškerou energii tomu, abych k ní přišla. Cestou zpět se snažím nenápadně proklouznout. Marně. Má postřeh. Nikdy nevím, jestli vidí, slyší... Střídá to. 

- Paní pečovatelko, paní pečovatelko!

Nedá mi to. Jdu k ní. Vymýšlí si, co jí vadí... Spí s paní, jejíž dcera jezdí z Náchoda.

- Vy jste tu měla své mladé, víte o tom?

- Ano, vím.

- Mohu vám vytáhnout žaluzie?

Vturánu se pokoj  zalil světlem. Pokoj má okna k východu. Maličkost, kterou se snažím přejít, ale rýpnu si: Copak nejde s žaluziemi pracovat během dne? Nejde. Mají moc práce, moc klientů, málo personálu. Pane řediteli, furt vám to říkám: Máte málo lidí. Jen otravujete blbovinami. 

S maminkou se koupeme ve sluníčku. Díváme se do něj. Povídáme si. Do toho stále slyším naříkání paní K.

- Mami, já to risknu, přivezu ji sem.

- Ne, ona by byla moc rozpínavá. A já si tě chci jednou za měsíc užít.

- Mami, jak jsme se to učily? Jak často sem chodím? Vždycky říkáš každou neděli. A dnes už jednou za měsíc? Vždyť tu jsem každý den! Mamko, ty celoživotní ochránce psů, koček, chudých a bezmocných? Slyšíš, jak tam naříká?

Nakonec dostávám svolení. Ale nemám svolení od personálu. Za celou dobu tu nikdo nebyl. Později zjišťuji - Jana hoří v horečce. Rudé tváře, lesklé oči. Paní K. má speciální metodu ke strhnutí pozornosti ke své osobě. Má to vychytané. Vždy jako omylem shodí na zem kelímek. I dnes. Pod sebou louži, na zemi ručník; byl to bryndák.

- Paní K., vezmete si misku s hruškami; vezmu vás k nám na chodbu. Posadím vás tady na sluníčko.

- Ne, to já nesmím. Škodí mi to očím.

- Neškodí. Je slabounké. Chystá se k západu.

Vyprávím jim:

- Noc ze včera na dnešek byla kouzelná. Noc z 31. října na 1. listopadu se nazývá Velesova noc. Bělobog odevzdá Kolo roku - vládu - Černobogu. Brána ze světa Navi je do svítání otevřená světu Javi. Hranice mezi světem živých a mrtvých je nejtenčí. Oba světy se prolínají. Duchové předků se vracejí ke svým potomkům, aby požehnali celý rod. Udržují se tak kořeny rodu. To se dnes ničí. V tuto noc mohli duchové předků naposledy navštívit náš svět Javi. Pak až na jaře příštího roku.

(Svět JAVI je světem lidí a živých bytostí, je to fyzický svět, v němž žijeme, svět NAVI je světem astrálních bytostí, který dělíme na temnou Nav (v níž žijí bytosti temna) a světlou NAV, jinak SLAV (která je světem Předků - světlý astrál a mentální svět) a svět PRAVI, což je svět Bohů, kteří byli zrozeni jako Ochráncové světů. Za světem PRAVI je SVĚDOMÍ, to je společné světlé vědomí Bohů a lidí.) 

Více zde: https://www.veraoveckova.cz/news/ra-m-cha/

Obě babky poslouchají, ani nemukají. Dnes Svátek všech svatých - namontovali křesťanské nebe na pohanské. Zítra Dušiček. Jdeme luštit.

- Vřídlo?

- Zdroj.

- To ano, ale tady mi vychází TERMA. Část svíčky?

- KNOT.

- Běh koně?

- CVAL. TRAP. KLUS.

Obě se doplňují. Mamka nežárlí.

- Vy se ke mně nenakláníte.

Paní K. by si mě ráda usurpovala. Luxusní je, když si ji Veronika vezme proti sobě. Drží ji za ruce. Paní K. ji hladí po zápěstí. Na terase takhle několikrát seděly... Doteky. DOTEKY! Lidem tady chybí dotýkání. Volám domů.

- Peťuš, byla tam paní?

- Byla. Nespěchej.

- Spěchám, mám ještě hovor. Vzal sis kompot, štrůdl? Udělám topinky.

Balím. Ukládám mamince mlsoty do zásuvky. Milenu, hořické, margot, fidorku.

- Paní K., vrátím se pro vás. Jen odvezu mamku.

Celou cestu chodbou slyším:

- Nezapomeňte na mě! Čekám. Já tu ČEKÁM! Haló! Já jsem tady! Nenechávejte mě tu!

Parkuji mamku v půli chodby. Utíkám pro paní K. Parkuji ji ke stolu v nádražní hale, vlastně tzv. jídelně. Hlásím horečnaté Janě se skleněnýma očima, že jsem si dovolila dovézt paní K.

- Maminko, za hodinu budete mít večeři...

Pusu. Odjíždím od mamky. Obracím auto. Jezdím vesnicemi. Na státní ještě stále semafory. Co to vidí, oko mé? Na Jaroměř prosvištěl od Hradce rychlík. Nové fční závory se zdvihají! Ó, po půl roce tu zas jezdí vlaky. Dobrá zpráva. Včera jsem se od klientky dozvěděla, že teď řádí na přejezdech ve Skalici a okolo ní. Doma s očima navrch hlavy hlásím průjezd vlaku.

- Vlaky jezdí už týden. Ale mají rok na dodělání oprav nádraží a prací...

Rozpal pánev. Včera jsem volala na SSŽ. Poprosila jsem je, aby nainstalovali na obě strany přejezdu lidem zábradlí! Udělali tam kopeček. Tam se na náledí pomlátí lidí. Dnes už se zábradlí neinstalují. To pako v DD uřízlo zábradlí u branky. 

Rychle topinky.

- Peťuš, mám smluvený hovor. Kdy jdeš pískat?

- Na šestou.

Volám paní. Aha, dostala na mě kontakt z doporučení. Od mého motorkáře. Jiří, tak to velmi hezky děkuji. Vysvětluji protein factor, RMR, BMI, složení stravy, klky, mini klky... Vybírá prostřední program. Posílám výzvu k platbě. Hovořily jsme dvě hodiny. Konec pracovní iniciativy. :-) A už pro mě začíná páteček. Víkend. Lezu si pro krabici. Chystám do ní zboží. Ukládám letní věnec. Snáším podzimní. Už bylo na čase. Letní mi chtěla obrat sýkorka. Drzá. Vynalézavá. Stál přes pět stovek.

Nesleduji zprávy. Novinky chytám na FB, na netu. Sem tam nevím, o co jde, co se kde přihodilo. Ale žiju i tak. 

Zatápím. Půl osmé. Dnes výjimka. Zprávy. Tak čímpak mě budete strašit? Jedna lepší než druhá. Vitáskovou předvádějí jako loni na Hradě vyznamenanou a soudně pronásledovanou. Do podvědomí si uložte, jaký je prezident pablb. Další nádhera. ČR odpadkový koš Evropy. V potravinách i výživě a ejhle i doslovně. Itálie si nás plete. Zírám. Kamiony domovního odpadu. Deklarováno k recyklaci... Hanebnost. Takhle to mají. Ne, že jsou proti krimigrantům. Ne, ne. Jen přerozdělit je jinam. Smrdutý odpad do Čech. A Tomio toho Itala prezentuje jako vlastence. To jo, italského. Pro Itálii.

Hellowen. Brrr.

Petroušek je tu. Bolí ho koleno. Dostal zelné listy a zázračnou jedovou mast. Skypujeme s Linduškou. 

- Nepotřebujete pomoct?

- Nepotřebujeme. Listí hrabeme průběžně. 

- Tak já zůstanu v Pze. Odpočinu si. 

- Odpočiň! :-) 

Píšu. Hotovo. Ještě Peťulkovi na noc vyměnit zelí na koleno. A jdu taky. Jsem svobodná, nezávislá. S flexibilní pracovní dobou. Dnes jsem si ji z dopoledna přesunula na večer. Pomáhám lidem. Proč tuhle krásnou záslužnou práci nechce nikdo dělat...

Dobrou noc!