Dušičky. Melancholické svátky. Miluji je.

02.11.2018

Dušičky. Jsou tu. Kvapem přiskáče Advent. Staré slovanské a keltské svátky přeformátované do katolické podoby. Máme za sebou keltský, irský haloween. Nemám ho ráda. Není tu doma. Zapomněla jsem z půdy snést keramickou tykev. Svítím s ní na terase až do adventu. Vyměním světýlko ohýnkové za barevné parády na keřích, jabloňkách. Dobrá. Dušičky. Hned po ránu první telefon - paní pedikérka. Omlouvá se, že včera ujela. Ne, já se mám co omlouvat, já jsem dlužník. Rychle nastiňuji svou dvouletou, týdenní a pak jen včerejší anabázi za zbytkovými sto deseti korunami... Domlouváme se, staví se tu. Hanba mě fackuje. 

Mám čas - medituji. Jako každé ráno - sluníčko. Čárují až po obědě.

Zmeškaný hovor po meditaci. Petroušek. Copak se děje? Význačný den. Do dnešní Památky zesnulých (stále přetrvává v kalendáři toto označení) přišla nad ránem na svět neteřinka mého muže. Kristýnka se jmenuje. Krásná. Vybrala si pro vstup na naši planetu opravdu akční dobu. Akční místo - střední Evropu. Bílou barvu. Slovanskou rasu! Ženské pohlaví. Hm, odvážná! Navíc magický den s nejtenčí slupičkou hranice světa mrtvých a živých. Gratuluji, Kristýnko! Bud zdravá, hodná, chytrá, šťastná, inteligentní, ohleduplná, spravedlivá, veselá, romantická i relastická, empatická, citlivá, rázná, milovaná. Taky krásná! Žij v hojnosti, lásce, v MÍRu! Ať máš vždycky v zásobě skvělého ševce a dobře podražené botky na své cestě životem. V zatáčkách vždy pomocnou ruku! Pokud spadneš - ať máš sílu vstát. Prospívej a dělej radost rodičům, rodině, světu.

Odjela Andrea pedikérka - děkuji, že tu zazvonila. Stejná situace jako včerejší mnou kritizovaná :-)

Pošta. Řidičovi pomáhá mladší bratr, bratranec, synovec... Tak patnáct, šestnáct let...

- Máte ještě prázdniny?

- Ano.

- To budete pěkně blbí, co? (Myslím celou třídu, celou tupou generaci.)

- To né.

- No tak kdypak Karel Čtvrtý založil Karlovu univerzitu?

Chlapec se ošívá. Očividně netuší, nač se ptám.

- Kdy byla Třicetiletá válka?

- To nevím.

- A co jsme slavili minulý víkend?

- Sto let od založení republiky!!

- A kdy byla založena?

- Nevěděl. On nevěděl!

Nerozčiluj se. To není program. Neprožívej. Cvič. Na dece nacházím mini střípky ze včera. To byla řacha.  

Sluníčko. Hrabeme listí; zas koš ořechů. Za plotem vzrostlý krásný javor. Čistí vzduch. Na jaře vytahuji spoustu malých stromečků z javořích nosů. Ráda. Někdy si nevšimneme... Dnes vytahujeme, vykopáváme, čistíme prostor okolo lísek... Ořechové listí těžce tlí. Šup s ním do tašek... Vypouštíme vany. Zaléváme túje na zimu.

- Peťuš, víš, že jsem nějak přehodnotila práci na zahradě? Dřív jsem musela, teď chci. Jsem ráda, když jsme spolu na sluníčku.

Čtyři. Za mamkou. Beru to přes Josefov. No jo, už čárují. Chci si vyfotit první civilní dům. Jdu do obchůdku s dárky, víny. Kupuji magnetek, vánoční čokoládu... Drobnosti. Pro radost paní prodavačky. 


Pevnostní hřbitov. Miluji to místo. Asi před dvaceti lety jsme s Lindou vzaly brožurku Pevnostní hřbitov Josefov. Celý den jsme zkoumaly hroby, náhrobky. Hned u místa pohřbení Martina Veselého stopka. Musel nám pomoci hrobník. Vojenský inženýr. Jako voják - zelená guma. Jako hrobník - skvělý. Martin Veselý - hostinský. Píše o něm Božena Němcová, Alois Jirásek. Pivo neměl tak vynikající, ale formani se v jeho hotelu stavovali podívat se na jeho břicho. Měl ve stole vyříznutý půlkruh. V jeho hotelu se narodil Boženě Němcové první syn Hynek. V patnáti měl rychlou TBC. Úřady v Uhrách zadržovaly dopisy. Božena Němcová na poslední chvíli sedla na vlak. Zastihla ho ještě živého. Tehdy jsme po hřbitově šmejdily až do večera. Našla jsem u náhrobku Engeových/Engelových chybu. Pan Novák, autor brožurky, nejprve odmítal mé upozornění. Engeovy, Engelovy. Paní šla svítit otevřeným ohýnkem manželovi drogistovi do sklepa... Vyletěli do povětří... Obchodník stihnul vyběhnout z domu s pokladnou a vskočit do kašny... V dalším vydání mi autor volal. Chybu opravil. Dej mu pánbu věčnou slávu!

Nechtěla jsem svítit všem. Ale - Dušičky... Zas jsem obíhala hroby... Mají svátek. Všem jsem posvítila... Jak by řekla maminka. Dnes by tu určitě nechyběla... Moc se mi líbí osvětlené hroby... Fotím. A teď až na Vánoce.

Maminka klimbá v jídelně u TV. Asi tu sedí od odpoledne. Radostně mě vítá. Chutná jí jablečný kompot. Ještě vlahý. Přivezla jsem ho ve stařičké termosce. Našla jsem ji u ní na půdě. Slouží mláďata. Kamilka. Ivetka okolo nás krouží. Přinesla do čaje z pokoje medík. A rýžový nákyp. Díky, holčičky! Máte toho okolo večeře moc.

Fotíme se. Maminka zas namítá, jak je ošklivá... Dám jí vlasy do čela. Fotku přijímá už neřeší. Louskám ořechy.

- Měla bys jít domů. Petr tam je pořád sám.

Opakuje moje slova, když mi vyhoudá, že je tam pořád sama. 

- Ne, mamko, chci být u tebe. Jak často za tebou jezdím?

- Každý den.

Jak to že nezaváhala?

- Nemusíš sem jezdit tak často. Já to tu vydržím.

Co to?

- Mamko, ty si sice nic nepamatuješ, ale tvé podvědomí ví, že sem jezdím; že nejsi sama. Jinak bys večer brečela.


- No jo, ale Petr se ti začne toulat.

- Nezačne. Mami, vždyť je nám přes šedesát.

- Jo, to si myslíš. Jeď domů.

Tak jedu. Stavuji se v drogerii. Zkouším si lesk, stíny... Telefon.

- Kdepak seš? Já jedu na stadion podívat se na chlapy.

Á, už se jede toulat. :-)

- Jj, už jedu. Našel sis rybí pomazánku?

- Jj, nemám hlad.

Přijíždím k domovu. Telefon. Teď ne; musím se soustředit na odbočení. Tma jak v pytli. Auta v protisměru.

U domu někdo stojí. Dva mladí klienti mají přijet až v devatenáct. Jé, snaška a malá čarodějka V. Aha, to byl jejich telefon. Stahuji okýnko.

- Otočte se! Vystrč lampion Vyfotím si Vás :-)


Chtěly mě vystrašit a já je překvapila zezadu. Vnučinka má kostýmek, na čele jí pavouk vytvořil pavučinku, čarodjěnický klobouček, za ním ohromné pavoučisko. Parkuji. Tahám věci z auta. Tak mě nevyděsily. Povídáme, mažu večku s rybí dobrotou. Zvonek. Už jsou tu. Přeměřím mladého vojáčka. Pochodoval na přehlídce. Na nácviku napochodovali čtyři sta km. Měl taky podle toho výsledky. Chůze je nejzdravější.

- Mohl byste mi říci, proč s vámi pochodovali Francouzi, Američané...

Hoch se bezelstně podíval. S úsměvem:

- Asi je někdo pozval..

- No, to jo. Asi je někdo pozval. :-)

Výsledky super. Loučím se. Odjíždějí. Za mnou malá čarodjěka. Lekla jsem se. Pořádně. Snaška říká:

- Tak se nám to povedlo!

Hrajeme Pan čáp.. V. zapomněla název. Babi, říkej Pan... (teď jsem zapomněla to zvíře, ale čáp to nebyl) :-) Řehtáme se.

- ... měla barvu barvičku oříškovou!

Přiběhne, slupne oříšek.

- ... měla barvu barvičku jablíčkovou!

Přiběhne, popadne jablíčko...

Dědeček se vrací. Navádíme malou.

- Běž honem dědečka vystrašit.

Dědeček hraje vyděšeného. Směju se.

Já už teď na něj moc nebafu. On je starý, aby mi vydržel. Ale když jsem na něj ze tmy vybafla, měl z toho ámok. Jemu stačí prosté baf! Vždycky se zlobil. Prý mi to vrátí. Nevrátil se. Je to ušlechtilá stará duše.

Dobrou noc!