Dusný, natý, ičelý
Peří života, světa, léta dnes popoletělo kousek dál. Neměla jsem plán. Marmelády a džemy uvařeny. Vyžehleno. Zdánlivě hotovo. Jsem tvor, který nemá nikdy splněno. Vždycky si mohu najít činnost. Oko se diví, co ruce napsaly. Tak ještě jednou - zdání, jako že mám hotovo. Tak. Hotovo nemám nikdy. Na šňůře už další žehlení...
Budím se. Pozoruji, co tělo. Zoubek ťuká. Vím o něm. Ale nebolí. Sahám si na tvář, jestli o včerejším čištění kanálků nenapuchla tvář. Zdá se, že ne. Jdu se podívat. Juk do zrcadla. Ano. Ne. Nenatekla. Jdu do zahrady. Ó, stejný vjem, jako předevčírem. To jsem dobře večer zalila. Ireno, nevidíš kaluže vody na ubruse zahradního stolu? Pršelo! Hurá! Vracím se s Mourkem do domu.
Snažím se vzpomenout na sen. Kde jsem se ve snu nacházela? Ne. Už si nevzpomenu. Divné. Tak silný sen a já nevím, o čem.
Co FB?
Lucie Wise
A dneska uz kropit nemusis. Tedy jestli u vas prselo jako u nas. Nadherne zaprselo, nadherne.
Ano, nemusím kropit. Zatím. Teprve je ráno.
Začínám si chystat. Něco nás čeká.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-12-vedro-vid
- Moure, vedro, co?
Namáčím černou čočku. Dostala jsem včera od Lindy balíčky šunky, slaninky, různých dobrotek přímo od výrobce. Leco. Házím na pánev kostičky z plátků šunky. Cibulku. Voní. Vařím černou čočku. Shrnuji slaninku na cibulce na půl pánve. Rozbíjím vajíčko. Buličí oko. Nejvíc bílkoviny získáme z vařeného bílku – asi 90%, ale žloutek je vhodný konzumovat tekutý. A to se mi povedlo. Strouhám svou okurku, rajčátka. Venku zamračeno. Na oběd vyšlo sluníčko. Stoluji venku. Jsem tak, ale tak moc přešťastná důchodkyně. Už nic nemusím. Nezávidím mladým. Mají to moc složité.
Poledne. Volá Petroušek. Pohoda. Svoboda. Kontakt s milovanou osobou.
Trošku obchoduji. První telefon.
- Já jsem na tebe teď myslela.
Propojenost. Objednávka.
Druhý telefon.
- Teď, teď jsem na tebe myslela. Před minutkou a ty jsi zavolala. Potřebuji na hlavu a na tuky. Jídlo ještě mám.
Třetí telefon. S Lindou. Myslím na ni, bude mi chvilku sloužit v domě. Synchronicita. Myslím. Zavolá.
Copak dělá moje druhá holčenka? Deniska. Taky na ni myslím. Je ještě se svým bílým psím krasavcem u moře? Pouštěla jsem její video Petrouškovi. Jak se bafan vrhal radostně do vln.
Ježiš, už je tu Petroušek.
- Jedeš? Pak ti umyju auto a natankuji .
Jedu. Stavuji se v Penny pro kytku. Mám záměr – a nevyšel. Dnes totiž kytky nemají. Cestou rozvážím zboží. V Lidlu naopak mají překrásné listopadky. Koupila bych raději gerbery, ale u listopadků je zaručena trvanlivost. Nevěší hlavičky.
Škrábu se do kopečka ke hřbitovu. Dusno. Vytahuji košík se svícemi. Květiny. Někdo tu byl. Bliká tu ohýnek v červeném skle. Hrob je ometený. Na hrobě přibyl květináč. Zajímalo by mě tolik věcí…
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-12-slavni-jsou-uz-prachem
Fotím náhrobky. Znám jejich příběhy. Asi před dvaceti lety, možná pětadvaceti, jsme s Lindou ráno v devět začaly s brožurkou fotografa Václava Nováka obcházet josefovský vojenský hřbitov. Odcházely jsme večer po sedmnácté. Hned první hrob jsme nemohly najít. Poradil nám tehdejší hrobník, ing. Jiří Černý. Bývalý politruk. Jako hrobník – unikátní. Zajímala ho historie. Za jeho služby bylo mnoho mnoho náhrobků zrekonstruováno. Fotograf Václav Novák se tu taky hodně realizoval. Tehdy jsme s Lindou díky Jirkovi Černému našly kámen Martina Veselého, hostinského; měl v desce stolu vyříznutý půlkruh. Formané jedoucí z hor do kraje se u něj stavovali ne kvůli pivu. To nebylo tak unikátní. Ale právě kvůli tloušťce věhlasného hoteliéra. V jeho hotelu se pár desítek let po jeho odchodu ubytovali novomanželé Josef a Božena Němcovi. Narodil se jim tu prvorozený syn Hynek. Pan Novák mi ukázal okno, kde v prvním patře bydleli. Dnes v okapech domu rostou břízky. Majitel Martin Veselý je na pravdě Boží. A když majetek patří všem…
Mám v telefonu aplikaci Lens. Skvělá. Dávám překlad. Náhrobky pevnostních velitelů… To jsou tituly. Polní podmaršálek... Hrob rodiny Engeovy. Pana Nováka, autora hřbitovního průvodce, jsem upozornila na chybu. Engeovy a Engelovy. Zavolala jsem mu. Při dalším vydání mi volal on. Ano, měla jsem pravdu. Chybičku opravil. Dnes jsem si dala práci, za pomoci Lens jsem si přeložila u Engeových náhrobek. Ano, znám ten příběh. Enge naléval svítidlo fotogen. Jeho sestra mu k tomu svítila svíčkou. To neměla dělat. Jo jo… Všichni umřeli 1860… Pan Enge ještě stihnul popadnout pokladnu a utíkat do kašny. Nepomohlo. V tom domě byla celý můj život drogerie. Až dnešní chaos a okolnosti smrti mého spolužáka vedly k ukončení tradice. Drogerie v našem městě neexistuje.
Starý pevnostní hřbitov odhaluje svá tajemství
12. prosince 2000 11:13
Procházet se pevnostním hřbitovem v Josefově v okrese Náchod lze jen naslepo, nebo si k tomu je možno vzít tištěného průvodce od Václava Nováka. Vůbec nejlepší však je nechat se po hřbitově doprovázet samotným autorem. Málokdo o něm totiž ví tolik, jako tento fotograf a publicista, který se pevnostní památkou intenzivně zabývá od doby, kdy josefovští patrioti za podpory města začali s jeho postupnou obnovou. Za tu dobu bylo na hřbitově zrestaurováno či obnoveno nejen několik desítek hrobů a pomníků vojáků, radních a purkmistrů pevnostního města i honosných hrobek rakouských generálů a maršálů, šlechtičen a šlechticů připomínajících rozkvět a rušný život někdejší josefínské pevnosti, ale i hroby místních podivínů, bláznů či žebráků.
V několika případech se podle dobové dokumentace nebo fotografií podařilo doplnit chybějící fragmenty plastik, některé hroby vydaly po desetiletích svá tajemství, jiné vypovídají o dávno mrtvých: Proč se dodnes říká kopci nad řekou Metují Šobrák? Protože tam míval domek c.k. vojenský zahradník Josef Šobr, jak stojí na jeho pískovcovém náhrobku.
A hrob věhlasného hostinského Martina Veselého? "Ač nevysoké postavy, jeho hmotnost představovala 204 kilogramů, a to byl důvod, proč hotel Veselý, založený roku 1803, patřil k nejvyhledávanějším v širokém okolí. Pro své ukrutně velké břicho měl u výčepního pultu vyříznutý otvor. Byl nejznámějším Josefovanem. Dokonce se o něm zmiňuje Alois Jirásek v F. L. Věkovi. Když hostinský zemřel, byl vezen na dělové lafetě, protože pohřební vůz by se probořil," popisuje Novák.
Někdy musí k rozluštění záhady pomoci náhoda. Například taková, když Novák hledal hrob prvního velitele josefovské pevnosti generálmajora Mikuláše z Kleindorfu. "Z matrik jsem vyčetl, že generál byl v roce 1810 na josefovském hřbitově skutečně pohřben, ale když jsem ono místo podle čísel hrobů našel, po náhrobku ani stopy. Až jsem náhodou kopl vedle mimo označené hroby a narazil na kámen. Byla to generálova náhrobní deska. Z nepochopitelných důvodů ležela stranou mezi hroby," vzpomíná Novák. Když byla deska očištěna od nánosů zeminy, nastal další problém. Rozluštit starý německý nápis.
Novák se obrátil na několik odborníků, dokonce napsal do Německa potomkovi hraběte Šporka, ale bez výsledku. Nápis byl psán ve starobylé němčině, s níž si už málo současníků ví rady. Rada nakonec přišla z velvyslanectví Rakouské republiky. Pomoci by mohl snad jedině rakouský Černý kříž, organizace, která se stará o hroby válečných veteránů. Až odtud přišla Novákovi uspokojivá odpověď od prezidenta organizace Dietera Winklera i s upozorněním na chyby, kterých se v textu zřejmě dopustil tehdejší kameník. "Nápis i s chybami hodláme příští rok nechat zrestaurovat," plánuje Novák. Ne u všech hrobů se však podařilo jejich tajemství odhalit. O prazvláštním osudu vypovídá například skromný rov vojína Rudolfa Mlejnka. "Mlejnek 13. června 1898 v zahradnickém domku proti vojenské plovárně zavraždil svého kamaráda Antonína Václavíka. Prý pro stříbrné hodiny a spodky. Mrtvolu zakopal nedaleko a utekl. Jeho oběť však náhodou objevil lovecký pes, Mlejnek se k činu doznal a byl odsouzen k smrti provazem za loupežnou vraždu... Pokaždé, když nešťastná matka oběti přicházela na hřbitov, nesla dvě kytice: tu druhou pro vraha svého syna, na jehož hrobě se plačíc modlila. Možná, že pravou příčinu krvavé události znala jenom ona," líčí Novák.
Před takřka shakespearovské drama bude postaven ten, kdo si prohlédne hrobku rodiny velkoobchodníka Kosteleckého, jehož dcera Josefína si z nešťastné lásky vzala život ve stejném domě jako jiná proslulá josefovská sebevražedkyně Katynka Betsageová.
Jinou tragédii připomíná hrobka Engeových: "Obchodník Gustav Enge stáčel vysoce hořlavé, tenkrát nově užívané svítidlo - fotogén. Aby na to dobře viděl, svítila mu jeho sestra Matylda svíčkou. Nastal výbuch a celý obchod okamžitě vzplál. Matylda Engeová byla na místě mrtva, hořící obchodník vyběhl ven a na náměstí skočil do kašny, aby se uhasil. Oheň zachvátil i jeho matku Františku. Ani jeden z nich nepřežil a společný pohřeb tří obětí tragické události se konal za účasti mnoha josefovských občanů 4. září 1860."
Od lidských dramat nebývá daleko ke frašce. Na josefovském hřbitově je kupříkladu hrob, v němž chybí nebožtík. V roce 1916 zemřel v litoměřické nemocnici na následky útrap první světové války josefovský rodák Antonín Mertlík. I když to prý bylo během války neobvyklé, jeho ostatky byly převezeny do Josefova, kde měl pohřeb s veškerými vojenskými poctami. Když se však v roce 1998 hrobka opravovala, přišlo se na to, že tam ostatky mrtvého nejsou. "Z Litoměřic pravděpodobně poslali rakev s neznámým obsahem a vojína Mertlíka zemřelého v létě na úplavici pohřbili přímo na místě," míní Novák.
Podivuhodné příběhy z josefovského hřbitova se však zdaleka netýkají jen obyvatel pevnostního městečka či oficírské garnizony, ale i věcí zdánlivě obyčejných. Takovým může posloužit například zvláštní osud hřbitovního zvonu. Ten historický, zavěšený na hřbitovní zdi vedle vstupní brány, v roce 1993 ukradl neznámý zloděj. Mít však hřbitov bez zvonu? Josefovští patrioti dlouho neváhali a začali hledat vhodného výrobce. A protože si Václav Novák vede o hřbitovu podrobné zápisky, může doložit, že 4. března 1998 směřovala do kovolitecké firmy Jana Šedy v Kostelci nad Orlicí objednávka na zhotovení nového zvonu. "Abychom předešli případné další krádeži, navrhli členové Klubu přátel Josefova vybudovat vysoko na střeše márnice zvoničku. Ta byla zhotovena podle vlastního návrhu Václavem Štverákem," vzpomíná Novák. Uvedení zvoničky do provozu dali Josefováci slavnostní ráz. "Nejprve byl zvon 6. září 1998 slavnostně vysvěcen královéhradeckým arcibiskupem Karlem Otčenáškem a o pět dní později měl poprvé zvonit při panychidě za oběti první světové války," popisuje Novák, "krásně a slavnostně se rozezněl, ale bohužel jen krátce. Najednou se srdce zvonu vyvlíklo, se značným rámusem padlo na novou střechu márnice a velkou rychlostí se skutálelo do křoví." Bůhví, zda to nebylo zlé znamení. Za půl roku, 8. dubna 1999, totiž zvon ze zvonice zmizel. "Zajištěn byl stoprocentně, ale nepočítali jsme s tím, že by zloději byli schopni ukrást dvaadvacetikilogramový zvon vážící dohromady s vahadlem pětačtyřicet kilo!
Jeho umístění a jeho vyjmutí bylo složité. Musel se odklonit jako Foglarův ježek v kleci. Pokud byli zloději jen dva, museli být velmi silní a obratní. Přesto, když zvon pouštěli, vypadl jim a ješt ě dnes je po něm zřetelný otisk na pískovcové dlažbě," líčí Novák. Přivolaný policejní pes sice našel stopu zlodějů, ale ta končila hned před hřbitovem, kde měli zřejmě zaparkované auto. Protože ani další vyšetřování nepřineslo kýžený výsledek, policisté po čase případ odložili. Po zvonu se slehla zem. "Až v pátek 7. července navečer u nás zastavilo auto. Vystoupil z něj Václav Pleskač z Klubu přátel Josefova a prý abych hádal, co veze. Kdyby mne v té chvíli radostí klepla pepka, nebylo by se čemu divit. V kufru auta byl náš ukradený zvon i s vahadlem!" vypráví Novák.
Podrobnosti o nálezu zvonu si vyslechl za
dva dny v Úpici. "Jan Kohn pracoval v pondělí 19. dubna 1999 s výsuvnou
lávkou na likvidaci nefunkční čistírny odpadních vod a zahlédl v řece Úpě
podivné kovové oko," nahlíží do svých zápisků, "po vylovení se
ukázalo, že je to vrchní část zvonu s nápisem Klub přátel Josefova 1998. Zvon
schoval v garáži a až prý pojede k příbuzným do Vlkova, staví se v Josefově a
řekne o tom někomu z klubu." To se však nepodařilo, a tak zvon čekal v
úpické garáži více než rok na to, až se o něm přes známé dozvěděli Pleskačovi a
do Úpice pro něj dojeli. Jak se však zvon dostal na dno Úpy? Nad tím si Novák
dodnes nepřestává lámat hlavu. "Zvon byl nalezen 19. dubna, to znamená, že
mohl být ve vodě nejdéle dvanáct dnů. Do řeky však shozen nebyl, ale pečlivě
uložen na kamenitém dně, aby se nepoškodil. Jen jeho srdce se nenašlo,"
říká Novák. Kdo a proč takto se zvonem naložil, se už asi josefovští patrioti
sotva dozvědí. Hlavně se nyní těší, až se opět do dálky o zve krásný kovový
zvuk úderů jejich zvonu.
Zdroj: https://www.idnes.cz/cestovani/po-cesku/stary-pevnostni-hrbitov-odhaluje-sva-tajemstvi.A001212_111345_778
Zdobím. Zapaluji. Medituji. Děkuji. Jedu.
Peťuš, sednu si na křeslo a uondám se.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-12-ptaci-svet
Petroušek odjel. Odpočívám. Usínám. Probírá mě ptačí štěbot. Neologismus. Takové slovo neexistuje. Sedím, poslouchám, pozoruji ptačí hrátky. Mour se myje, nevzrušuje se. Možná kdybych poodešla… Užívám letního večera. V dáli hřmí. Jdu zalít do skleníku a kytky na oknech.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-12-ty-na-koni-ja-na-medvedu
Večer. Petr Holec je zpátky z dovolené v Itálii. Nezklamal. Lidová tvořivost taky ne.
Přemýšlím, jestli už mají lidi tričko s Pavlem na kajaku. Na medvědovi. :-)
- Slyšíš? Hřmí.
- Zalila jsem skleník, kytky. To jsem zvědavá.
Za hodinku se spustily provazy.
- Pojď se podívat, jak lije.
Pravda. Tak se trávník napije, zahrady, pole, louky, lesy…
Aáá, 2017. Právě dnes jsem našla Voloďu. No jo, jenže jsem nechytila příležitost. Než nám udělali pasy, léto se naklonilo k podzimu; utekl rok. Než jsme se rozhoupaly, byla tady speciální vojenská operace.
A další dávné setkání. S Evou. Taky jsme se chystali do Špindlu… Eva tu byla už rok před tím. Šla pěšky k mamince do baráčku. Tam už maminku nenašla. Šlapala dál. Pěšky do Černožic. Tam ale nenašla naši Frutu, Devu – kde jsme se v roce 1975 seznámily… Dala si práci a šla po mé stopě. Našla mě.
17.7.2017
Vůbec nevím, co se děje, ale plní se astropředpověď pro raky na červenec. Prý si zopakujeme jisté roky. Říkala jsem si, jak si mohu zopakovat něco, co bylo před 40 lety... V neděli večer mě napadlo hledat jednu lékařku ze Soči. Kdysi v roce 1987 jsme tam byly s maminkou. Nedařilo se mi, zadala jsem tedy jméno jejího bratra Volodi. Nešlo mi to. Zadala jsem Vladimir. A vyskočil mi i s obrázkem. Koncertní mistr u klavíru. Vždy z legrace říkal fru fru. Když v divadle slyším fru fru někde v nějaké operetě, říkám si - Jé, to je to, co zpíval Voloďa, musím si to zapamatovat. Ani náhodou Na FB jsem napsala svůj skyp a druhý den odpoledne volal Voloďa přes skyp. Jeho sestru jsem nemohla nalézt, neb tyto vymoženosti nepoužívá... V ten nedělní večer mě napadlo, že si vyhledám ještě dávnou kamarádku ze studentských let Evu z Bánoviec n. Bebravou. Jezdívaly sem prázdniny co prázdniny i pak na vysoké do černožické Fruty. Její sestra Věra tu byla i v září, vysokoškolačka začínala až v říjnu... Minulý týden jsem poslouchala na Svobodném vysílači, že právě v tomto městě na Jankově vŕšku se konal letos na jaře slovanský sněm. Už tehdy mi v mysli blikla Eva. Jenže jak jsem našla Voloďu, zapomněla jsem hledat ještě Evu. Netušila jsem, že od neděle je tady a prochází místa svého mládí. Nachází zdevastované město, továrna už nevyrábí české marmelády a kompoty... Dnes v podvečer zvonila nějaká paní. Myslela jsem, že je to nová klientka. Ne, byla to moje dávná prázdninová Eva. Poznala jsem ji v několika vteřinách. Tolik let uplynulo a já ve třech dnech slyším lidi, které jsem neviděla několik desetiletí. Co si o tom mám myslet? Plní se mi astropředpověď. Ale proč to mám zažívat znovu? Dostala jsem pozvání jak do Soči, tak do krásných Bánovců. Mám z toho husí kůži...
Dobrou noc!
P. S.
Ivan Šrámek
Loni jsem psal, že do konce léta, do
konce podzimu se tato záležitost ukončí....
TIK, TAK, TIK, TAK....
Vidlákovy Kydy
Neotravuj!
by Vidlák, 13. července 2023
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-12-jako-kul-v-plote/1598759702
Běžně nedávám obrázky, ale tentokrát jsem prostě nemohl odolat. Málokdy něco tak přesně vystihuje situaci, jako tento snímek z probíhajícího summitu NATO. Zelenský jako kůl v plotě. Mouřenín udělal svojí práci, mouřenín může jít. Žádné ovace, žádná napjatá pozornost, žádné dojaté vítání.
I všichni ostatní vypadají, jako by se jim ulevilo, že je to konečně venku. Ukrajina prostě do NATO vstoupí možná někdy, díky že jste bojovali proti Rusku, díky že jste jim tím bojem vyplundrovali rozpočet, takže si po dalších dvacet let zase nepostaví válečnou flotilu a neovládnou ani moře ani oceány… a teď si to tam nějak vyřiďte a nezapomeňte začít splácet. USA nikdy nedávají. Vždycky půjčují. Ukrajina a USA nikdy nebyli ani nebudou spojenci. Jen se našel další hejl… ten nejlepší. Málokterý národ toho za Američany obětoval tolik jako Ukrajina.
Zelenský vypadá, že mu to právě došlo…
A nedošlo to jen jemu. Zdá se, že si toho všimlo celé ukrajinské vedení. Doteď byli za hvězdy a mysleli si, že oni určují vývoj. Mysleli si, že bojují za Berlín, Washington, Varšavu i Brusel, ale přitom bojují jen za Prahu… Ale jen u Péti. U generála z Hradu už to tak jisté není. Ne nadarmo byl Petr Pavel ve strukturách NATO – prostě věděl o pár dní dřív než celá vláda, že výsledkem summitu bude velké NIC.
Kdy se to stalo v Afghanistánu? Kdy tamní slouhové USA zjistili, že jsou už jen na obtíž? Ukrajinské vedení teď může udělat jediné – začít hrabat pod sebe a zabezpečit se na stará kolena. Což tam umějí nejlíp na světě. Takže bych očekával, že slavná ofenzíva půjde ještě hůř než doposud, ale zároveň bude ještě bezohlednější k vlastním vojákům.
Britský ministr Ben Walace už Zelenského zpražil, že nejsou Amazon. Že pěkně budou v předklonu děkovat. Němci píší, že slavný opravárenský závod na Leopardy v Polsku nebude, že odstupují od dohody. Švýcaři píší, že Zelenský vykazuje čím dál autoritářštější rysy. Prý ani ty rakety dlouhého doletu zatím Ukrajina nedostane…
Takže abych to shrnul… Ukrajina začne ve velkém používat kazetovou munici, Rusové začnou na Ukrajině ve velkém používat kazetovou munici, výcvik pilotů stíhaček ještě ani nezačal… jasně, nějaké zbraně jim ještě dáme, když jsou ochotní tak pěkně umírat, aby Rusové museli nalévat miliardy peněz do války místo do rozvoje.
Ne, ještě to není konec války. Zdaleka ne. Ale rozhodně bylo Ukrajině vykázáno její místo. Žádné čelo pokroku. Takové ty kecy, že pokrok začal na Ukrajině a Ukrajinci mají všechno nejlepší. Konec požadavků, které Západ prostě MUSÍ splnit. To skončilo. Držte huby a bojujte. My si pak rozmyslíme, co za to dostanete. Jestli vůbec něco.
Samozřejmě to takhle nezaznělo. Diplomat se pozná podle toho, že pošle Zelenského do prdele tak, aby se na ten výlet vlastně těšil, takže zaznělo velké množství krasořečení, Zelenskému ukázali řadu smluv a vysvětlili mu, že je to jinak, než si doteď myslel a všichni se na něj hezky usmívali a dávali mu různá lízátka, aby trochu zmírnili to zklamání.
Ale přesně s tím, co jsem napsal, teď za Zelenským přijdou Rusové. Něco mi říká, že na tento úkol se právě připravuje Prigožin. Ukrajinské a ruské tajné služby mají otevřenou celou řadu kanálů a někde v neutrálních zemích se scházejí přes prostředníky: "Podívej Voloďo… bojovali jste statečně, ale nevyhrajete a dobře to víte. Prohrajete a budete sto let splácet to, co jste prostříleli na Donbase. Navíc ještě budete muset dát Polákům západní Ukrajinu. Neblbněte a pojďte s námi. Dáme vám levný plyn, postavíme pomníky vašim padlým, vzdáme čest vašim gerojům a pomůžeme vám postavit se na nohy. Bojujte nám po boku a nebudete muset splatit ani dolar ani euro. Tady drahý přítel Sitting Ping má spoustu zbytečných juanů, prodali jste půdu Black, tož prodejte podruhé. Jsme přece Slovani a bratři, no ni?"
Rus neříká Ukrajincům, že je vyvraždí… kdepak. Má pro ně připravenou velkorysost vítěze. Nebude to hned. Ještě hodně ukrajinských mužů vykrvácí v minových polích… Mám z toho navíc pocit, že ti "hrdinové od Azovstalu" nebyli propuštěni Putinovi na truc. Pamatujete Naděždu Savčenkovou? To byl od Putina majstrštyk. Co když je propustili, aby sehráli úlohu Emanuela Moravce? Oni totiž zažili na vlastní kůži, jak umí být Rus houževnatý, když mu o něco jde. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby teď takový hrdina Prokopenko začal nahlas mluvit o tom, že celá ta válka byla blbě a mělo se to dělat úplně jinak. Putinova superschopnost spočívá v tom, že umí se soupeřem vyjebat…
Každopádně teď to nabere cestu z kopce. Preferovaná Ukrajina už není preferovaná. Už je to její boj a nikoliv Evropy. Už je možné se bavit o něčem jiném a spřádat jiné pikle a jiné intriky. A Zelenský… ty už neotravuj…
Pokud mě chcete podpořit v mém Vidláckém úsilí, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Každý, kdo Institut podpoří částkou alespoň 350,- Kč si může v objednací aplikaci na Vidlákových kydech zadat adresu pro zaslání knihy. Platby jsou už spárovány s aplikací. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.
Doporučuji poslat platbu a druhý den si zadat adresu pro zaslání. Stačí přímo na Vidlákových kydech kliknout v záhlaví na "objednat knihu."
V červenci nebudu knihu rozesílat. Vidláci jsou od slunka do slunka na poli. Ale žádná adresa ani platba se neztratí a od srpna budeme opět distribuovat. Systém si váš dar pamatuje, ať byl odeslán kdykoliv.
Všem dárcům děkuji.
P. S. 2
AfD má 22%!!!