Dvoupatrová společnost
Skotačila jsem. Jen tak. Lehká práce. Odpočinek. Kosmetika. Masáž. Den lahoda.
Ráno si beru Zapper. Volím potřebnou frekvenci. Jsem šťastná. Proč? Protože už nic nemusím. Nemám okolo sebe divné lidi. Vyhýbám se nelidům. Babiččin termín. Raduji se z úrody ve skleníku. Poslouchám zpěv ptáků. Zaobírám se svými myšlenkami. Jsem šťastná.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-06-pracujeme-na-zahrade-s-kockami
Žofinka je dnes první na snídani. Volám Mourka. Jdu si pro kytičku pampelišek, pro kopřivy, pro sedmikrásky, plazivec. Našlapuji bosou nohou po trávě. Sluníčko vysouší noční zbytky lijavce. Děkujeme za něj. Budka pro ptáky je v pořádku. Zaplaťbůh, že jsem na tu jejich stříšku přišla včas, před deštěm. To by jim liják vyplavil mladé.
Potuluji se zahradou. Prohlížím si kytky. Jdu do skleníku pro pytel zpracované ovčí vlny. Koupila jsem si ji, já naiva, že si ji budu dávat okolo mladých salátků, kedlubniček, kytek jako ochranu přede slimáky. Prý jim nesmírně smrdí. Jim ano. Ale naše Žofka přeskočila plůtek okolo záhonu. Myslela jsem, že jí voní šanta. Kdepak. Šanta šla stranou. Čmuchala do ovčího kožichu. Hrabala pod něj. Nakonec mi chtěla vykejklovat kytku. Mourka vůně ovčí plsti přitáhla taky. I on si skočil do záhonu. Beru obě kočky. A ven! Do trávy! Ne, ne. My chceme zničit tu kytku s kožíškem. Vábím je k chaloupce. Jdu pro poslední ontária. Mám v lednici hrneček smetany z kravího mléka. Vypotřebuji do těsta místo másla. Loupu jablíčka. Ke stolu nedosáhne internet. To má být. Ticho. Jdu na chvilku na lavičku. Sedám, pozoruji. Cítím, jak se tetelím radostí. Štěstím. Nikam nemusím. Nic nemusím. Jen se kochat zalitou zahradou. Nemusím nikomu odpovídat. Nemusím být ve střehu. Jen tak jsem. Jdu se podívat do nového záhonu u stání. Chlad a voda svědčí… Měli jsme štěstí. Lilo celou noc. Slyšela jsem, že na Moravě někde vůbec nepršelo. Ach!!
Misku jablíček mám vykrájenou natotatašup. Krásně se mi pracovalo u starého stolu z babiččiny hospody. Nasávám zahradu a svou svobodu. Už nemusím prodávat svůj život. Nechci se zapojovat. Ničím. Jen minimálně.
Poslouchám Hovory ze ZEMĚ.
https://www.youtube.com/watch?v=8y8vwETMFpI&t=3007s
I Waldorfská škola a Montesory indoktrinují děti. Aby hledali své já, to se tam prý moc neděje. Musíš do ní nalít všechno to, co v normální škole. Matematiku, češtinu. Ale to je pro mě normální. Pan Hejzlar říká, že jeho Týna, když ji v devítce čekaly Cermat testy, byla na úrovni druhé třídy v matematice. Za půl roku nadrtila učivo do devítky. A zvládla to. Zvláštní informace. Dokazuje, že se to tak dá dělat. Abychom děti nezatěžovali, pak se prý učivo umí rychle naučit… Abychom neplýtvali jejích časem.
S čím souhlasím, je systém. Systém Voldemort. Matrix, hospodářský systém vše objímající je tak neviditelný, je to jako voda pro ryby. My ho nevidíme. Postkomunistická země s nezpracovaným traumatem totalitního komunismu (ten tu nebyl, socialismu) – pokud v něm budeš kritizovat kapitalismus, hned to znamená, že je člověk označen za stalinistu, propagátora gulagů, spolupodílníka na vraždě Milady Horákové. (Ta nebyla zabita. – poznámka I.) Moderní společnost, konzum nazval Lordem Voldemortem. Přinesl termín dvoupatrová společnost. Esencí kapitalismu jsou dvě základní třídy. Mezitím hodně šedi. V hlavním patře je malinko lidí vlastnící kapitál. Investují do toho, co jim přinese zisk. Kapitalismus musí růst, aby se nezhroutil. Musí růst utrácení, musí růst objem peněz v ekonomice, musí růst komodifikace, musí růst zpoplatňování toho, co si lidi dělají mezi sebou přirozeně a zpoplatňování přírody! Protože výrobní prostředky – půdu, vodu, energie, bydlení, dopravu atd. potřebujeme k životu nevlastníme demokraticky, tedy my lidi nerozhodujeme o tom, do čeho půjdou peníze, ale rozhoduje úzká skupinka, tak se investuje do toho, co jim přinese ten zisk. Zbrojení, fest fešn, fosilní energie, chemické zemědělství, tedy věci, které přispívají ke komodifikaci. Prodávají nám zbytečné blbosti. Manipulují nás, abychom kupovali věci, které vůbec nepotřebujeme (ano), ne to, co skutečně potřebujeme k životu. V tom spodním patře je většina z nás. My nevlastníme to, co potřebujeme k životu. Vlastníme své životy, které pak prodáváme za peníze. Za ty peníze si u vlastníků kapitálu kupujeme to, co potřebujeme k životu.
Souboj dvou vlků v nás. Máme v sobě krásné věci, pomoc jeden druhému, solidaritu - to je bílý vlk. Pak je v nás zloba, hrůza, nenávsit, agrese - to je černý vlk. Kterého krmíme víc, ten vyhrává. Ekonomové - architekti našeho systému - určují, jak to funguje. Tvrdí nám, že nejsme celostní homo sapiens, pro kterého je klíčová péče, láska, sounáležitost, napojení. Ale že jsme homo economicus. Ten tvrdý na sebe zaměřený jedinec, který by měl jít hlava nehlava za tím svým. Tento systém s dvěma patry je nastaven tak, aby horní patra bohatla, my jsme jen zdroje. (Už není personální odd., už jsou lidské zdroje....) Takový neofeudalismus. Je to systém, který nás vede stříkat toxické látky na jídlo, stavíme domy s lepenými toxickými podlahami, oblékáme toxické oblečení... Ten promakaný systém s propagandou, celebrity, hudební průmysl, politici... Ten neskácíš. (Reklama na tetování nebyla, jen zpěváci byli vzorem pro týpky, co se nechalo počmárat...) Fenomén rozdělení lidí... Lidi se mohou spojit, pokud mají společnou ideologii. Protipólem totalitního kapitalismu - totalitní socialismus - 1945-1989 - výrobní prostředky vlastnil stát nebo strana. V kapitalismu je vlastní oligarchové. My potřebujeme ekonomickou demokracii. Socialismus - ale demokratický - před rozbitím Leninem.
Uměle jsme rozděleni - Kaufland, Lidl... Soběstačnost, nebo hezký etablovaný termín mi stačnost i spolustačnost - je snaha se propojit v rámci místa, kde žijeme. Důležitá je dochozí vzdálenost, abychom nemuseli lézt do dopravních prostředků - to je bariéra. Tvořit ekonomicky propojené komunity. Ty umíš, co já ne, tak si to vyměníme. Propojovat se se svými sousedy, zdravit se, chodit na komunitní akce, vzdělávat se... Začít sousedům nabízet, co umíš. Co potřebuješ, primárně hledat u sousedů. Cesta k osvobození. Čím víc umíme vyrobit, tím míň musíme vydělávat. Taky cesta z epidemické osamělosti. Je tak toxická jako patnáct vykouřených cigaret denně. Systém má snahu, aby to tak bylo. Singls, opuštění lidé...
Abychom byli poslušní, si vydávají zákony pro sebe, používají ozbrojené složky – armádu policii a městskou policii. Pomáhají a chrání je. Všechno – to někdo nepochopí – jsou soukromé fy. Ne státní. Určitě ne státní. To bylo u nás dřív. Ale nyní jsou to korporace s mezinárodním číslem DUNS.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-07-na-kosmetiku-a-oklikou-zpatky
- Peťuš, na druhou jdu k Tamaře. Ale poběžím o hodinu dřív.
Nakonec vybíhám na poslední chvíli. Klušu do šancí. Včera jsem tu pozorovala dva čmeláčí bombardéry. Volala Mijankovi. Dnes jsem našla zprávičku z noci: Jsme v Brně. Na to jsem pak volala, to už byli před Svitavami. Myslím na Irenin pohřeb. Myslím na Drahušku. Na Vitouška. Maminka. Dá se spočítat, kolik lidí nastoupilo do mého vlaku? Do mého kupé? A kolik lidí ho už opustilo? Navždy? Komu budu chybět, až své kupé opustím sama. Běžím po promče a do města přicházím královéhradeckou bránou. Tudy jsem chodila tři roky do mateřské a devět let do školy. Minimálně každý den dvakrát. Mezitím ještě na kroužek, na nákup, za kamarádkami… Tamara už mě čeká. Svatá žena. Miloučká. Z Běloruska utekli do Polska. Z Varšavy do Moskvy. Pak požádali o azyl tady. Loni jí stát sám nabídl občanství. Nežádala. Švitoří nádhernou česko ruštinou. Moc hodný člověk. Masíruje mě. Dnes jsem si zopakovala slůvko oduvančiky. Pampelišky. Logické. Hned věděla, jak jsem řekla o žlutých květech a foukla jsem.
- Jak se řekne kopřiva?
- Kрапи́ва
- To si nezapamatuji. A sedmikráska?
Tamara vzpomíná. Nemůže si vzpomenout. Ví, ano, malá bílá kytička.
Hledám: Sedmikráska se rusky řekne маргаритка [margaritka].
To si zapamatuji. Příště ji oslním svou znalostí. Oduvančiky, krapiva, margaritka.
Dnes mi umíchala masku, která na obličeji zatuhne. Což o to. Ona ví, že bych zešílala, kdyby mi nalila i na oči, na pusu, do nosu…
- Tamaro, pravá dírka.
- Neboj, vytřu ti to. Klid.
To se řekne. Mám pocit, že se zadusím. Zavřené oči. Strašné.
- Kolik ti bylo v té Soči s maminkou?
- Třicet jedna. Pracovala jsem na tom, a je to tu zase.
Musím mít obličej volný. Nemohu nosit masku, roušku.
- Irenka, С Днём свободы! (S Dňom svobody!)
- Ano, já slavím devátého. Naši osvoboditelé byly národy celého Ruska. Dnes je postavili západní dravci proti sobě.
- Chodí sem Bělorus, říká, že Češi mu pořád říkají 68., 68. A on jím říká: proč ne 45.?
Západní dravci – Bismarc, Zbigniew Kazimierz Brzeziński, Henri Kissinger – žid.
Fiala psal trapný časopis Kontexty. Opravdu blbý. Vondra do něj napsal:
Americký politik, diplomat, pedagog, spisovatel a strategický konzultant se narodil v roce 1923 – jako Heinz Alfred Kissinger – do rodiny židovského učitele ...
Zítra je státní svátek. Naši lidé ho neslaví. Vůbec si neuvědomují, jak sem přijeli na tancích, jak je naši předci nadšeně vítali. Pořád čtu, jak znásilňovali. Ano, velitel je pak nechal zastřelit. A Američané neznásilňovali?
Ráno jsem poslouchala: https://www.youtube.com/watch?v=v2RyadyEZb8
Já slavím devátého. Jsem tak zvyklá ze starých dob. 1. 5. 9. se věšívalo ve školách na okna.
Svědectví možno poslechnout i zde:
Dokumenty jsou známy už několik let. Vyhlásili stanné právo. Vozili německé zajatce plně ozbrojené po Plzni. Němci stříleli do vzduchu... Ožralí.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-07-tvoreni
Doma tvořím. Melu si cukr. Vyrábím vanilkový, skořicový. Pak tvořím těsto na štrúdl. Melu jablíčka z dopoledna. Štrúdl, руле́т (rulět)- to jsem se dnes naučila jako další slůvko – se mi povedl.
Dnes byla vtipná Wilsonka. Jak jinak. Na Rozhlase prý visí cedule nad ucpanou Vinohrdskou: Děkujeme za podporu. Chjo.
Hezký den. Hodně jsem se dozvěděla. Naučila se pár slovíček… Pampeliška, sedmikráska, kopřiva, štrúdl – neboli ruljet.
Vše. Dobrou noc!