Dýchlo na mě mládí

Před pár si Petroušek povzdechl:

- Nepamatuji abychom na konci květně topili!f

Vida, a dnes bude třicet stupňů. Čím to asi je?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-31-ranko

Jdu si do zahrady pro zelené. Okouknout, jak kytky zvládly déšť. Trhám třešně do pusy. Z pevnosti se ozývá střelba. Dávky ze samopalu pro mě nejsou příjemné.

- Vidíš, máš tu válku.

- Péťo, to je nepříjemné.

To mají den otevřených dveří. Den dětí…

Matně si nějak vybavuji, že jsem něco četla ve Zpravodaji. Za nás na Den dětí určitě střelba nebyla.

Snídám. Petrouškovi svačinku. Moje sluníčko. Ach, jak ho miluji! Mé druhé já. Tlačí mě, abychom připravili kóje na nové dřevo. Radíme se.

- Petroušku, řeknu ti, jak to provedeme.

Vystěhovává pergolu.

- Co kdybychom ty židle použili?

- Jsou hezké, viď? Staré. Lepší, než ty plastové. Ale jak to uděláme za deště?

Jdu si rychle umýt vlasy. Připravit tvarohové těsto na knedlíky. Mám od Lindy bednu polských jahod. Petroušek miluje sladká jídla. Buchty, koláče, třenou, bábovky, cukroví, poháry, tvaroh s rozinkami, ovocné knedlíky.

Běžím do pergoly. Decimálka.

- Peťuš, na ní mamka vážila jablka.

- Nekoupil by ji někdo?

- Ani náhodou. Tu si natřu. Naolejuju. Je krásná. Jen nemá své místečko. Peťuš, zvaž mě.

Beru z krabice závaží. V hlavě mi běží, že jich potřebuji víc. Ne, vlastně ne. Deci. Decimálka. Pětikilo je padesát. Dvě kila je dvacet.

Beru si tři krabice. Skrývají se v nich mé sešity ze základní školy, gymnázia, vysoké školy. Maturitní okruhy. Příprava na státnice. Už bych to měla vyhodit. K čemu? Chci se podívat, co jsme probírali v matematice, fyzice, chemii. Oborech, které mi jsou na hony vzdálené. Co jsem uměla. Co by se mi hodilo, kdybych nevystudovala humanitní obor. V další krabici – tu uchovávám jak oko v hlavě – mám korespondenci s mými přáteli v emigraci. Zas jsem přičichla k době, která je desítky let minulostí. Zestárla jsem. Nemá cenu se přehrabovat v čase minulém. Nakukuji. Nahlížím. Krabici s dopisy ukládám do šuplíku v chatičce. Krásně si tam sedla. 

Obědváme. Petroušek si užívá posezení pod třešní. Znovu mi jde myslí, jak drahá bytost pro mě je. Pečuje o mě s nejvyšší láskou. Já o něj. S ním je život lehký, veselý, radostný. On je racionální. Utne mé obavy z budoucnosti nás i dětí. Ano, to není na programu dne. Nikdy.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-31-ceska-skalice-slavi-vyroci

Dnes město Česká Skalice připravilo oslavy 450 let od povýšení na město. Jedu.

- Petroušku, tak se asi sejdeme až večer.

Jede na fotbal. A já se svou Kugou na ženy v historických souvislostech. Program mají báječný:

Odpolední program

12.15 Dobové taneční vystoupení Soubor historických tanců Campanello

12.30 Historické vyprávění v obrazech

"Listování historií České Skalice"

12.50 Vystoupení dětí MŠ Česká Skalice

13.15 Vystoupení Stepík Nové Město nad Metují

13.30 Vystoupení dětí SVČ Bájo Česká Skalice, trampolínky a moderní tanec

13.45 Vystoupení TJ Sokol

14.00 KJ SAX, saxofonistka Kateřina Janečková

14.30 Talkshow Zbigniewa Czendlika "Postel, hospoda, kostel" v zahradě ZŠ

15.00 Komponovaný program "Ženy České Skalice v historických souvislostech"

16.00 Vystoupení pěveckého sboru Viktorka

16.15 Vystoupení skupiny historického šermu Bratři z růže a souboru Campanello s výukou dobových tanců

17.00 Archi con Brio, smyčcový orchestr

18.00 KJ SAX, saxofonistka Kateřina Janečková

20.00 Kristián Šebek s orchestrem "Kristián Šebek zpívá nejen písně Karla Gotta"

V České Skalici  jsem začínala svou učitelskou kariéru. Měli tu takového připitomělého ředitele Kružila. Dovedl si v jídelně vylézt na židličku a zřídit z ní pořádek. Trapný. Byl to fakt kovaný kůň. Tady celý život učila Sonička. Studovaly jsme spolu. Skládaly slib učitelů na zámku v Novém Městě nad Metují. Jak jsem se tam asi dostala? Autem určitě ne. Někdo mě vzal? Nebo autobusem? Jak mě to napadlo? Vždyť je to jedno. Mám pocit, že o slibu učitelů psalo Rudé právo. Musím se podívat, jestli ty noviny se svou fotkou ještě nemám. 

Parkuji u Sonina domu. Kolik let už tu není? Přišla do prváku na gymnáziu s Pavlíkem v zabalovačce. Původně Daňková. Pak Kohoutová. Smály jsme se, že se těch zvířat nezbaví. Vystudovala gymnázium i s miminkem. Na fakultě jsme si obě pořídily druhé dítě. Měly jsme se rády. U nich jsem poprvé viděla Mistra Beena. Soňa měla tetu v Mariánkách v Tuzexu. Občas jsem měla hezké hadříky. Rok po její smrti měl její velice nadaný syn Pavlík smrtelnou nehodu ve Špindlu na lyžích. Inženýr. Zabezpečen. Měl nové drahé auto… Stáhla si ho k sobě.

Od jejich domu stoupám k náměstí. Slyším hudbu. Náměstí je pro lidi. Samé židle, lavice, stánky s občerstvením. Hezky to připravili. Saxofon. Miluji jeho zasmušilý tón. To hraje saxofonistka KJ SAX. Na Ovčáckých slavnostech mě paní, která suší nejlepší křížaly na světě, pozvala na komponovaný pořad Místní ženy v historických souvislostech. Mohla jsem jít na půl hodinky do školní zahrady na Zbigniewa Czendlika "Postel, hospoda, kostel. Ale na sluníčku se mi hezky sedí. Už nastupují. Režisérkou a asi autorkou je paní, která třicet let hraje paní kněžnu. Jedna z těch, které v adventu připravovaly pořad pro děti v ratibořickém kuželníku. A v červnu Oživlé Ratibořice. Hlas z pódia provází jednu ženu za druhou. V jakém období vládla, žila, čím je zajímavá. V období třicetileté války si tu užili tvrdou rekatolizaci ze strany Piccolominiů. Manželka Octavia Piccolomini – Benina obsadila faru 1648 katolickým farářem. Radostnější je pozdější doba. V září 1837 se tu vdávala Barunka Panklová. Vyprávění v devatenáctém století už není tak temné. Rozvíjela se společnost. Stejně ale mocní stále posílali hochy do masomlejnku . V roce 1866 tudy prošla bitva. Princ Schaumburg-Lippe poskytl zámek v Ratibořicích pro lazaret. Války se převalily. Je čas na kulturu, rozkvět. Roku 1879 založena čtenářská beseda BN, zpěvácký spolek Bendl, okrašlovací spolek, tělocvičná jednota Sokol, sbor dobrovolných hasičů…

Program se mi líbí. Potkala jsem tu známé. Jdu se podívat do školy.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-31-tady-jsem-zacinala

Hlavou mi běží myšlenky. Mají tu zasklený spojovací rukáv mezi dvěma budovami. To tu nebylo. Mé první působiště. Začínala jsem na prvním stupni v budově pošty. Vystudovala jsem učitelství pro pátý až dvanáctý ročník. Nejvíc mě bavilo učit na školách středního typu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-31-setkani-s-mladim

Hrozivě se tmí. Loni v Hořicích na závěr zpíval Kristián Šebek. Petroušek tam nechtěl čekat. Mohla jsem si sem dnes sjet. Máme to kousek. Nejela. Zas mi Kristián unikl. Směřuji do auta okolo lidí zatím klidně stolujících. Nevadí jim, že přijde plavák.

- Dobrý den, paní učitelko Ireno Prokopová!

Kdopak mě to zdraví? Letos už druhé setkání s dobou mých začátků. Na otvírání pevnosti to byl kluk právě ze Skalice. Divil se, že jsem si vzpomněla na jeho jméno. A tahle holka? Počkej...

- Aha, já už asi vím. Dvojčata Květinská. Zlobidla.

- Ano, já jsem Maruška, ta zlobivější. A Jaruška byla ta hodná. Přisedám k ní.

- Maruško, jaký jsi měla život?

- Dřina. Samá dřina. Na Masokombinátu. Pak na mateřskou. Narodila se mi taky dvojčata.

- A Jaruška taky?

- Ne, ta má holku a kluka. Já jsem si ještě vzala do pěstounské péče holku.

- Jak ses k ní dostala?

- Přes kamarádku. Začala fetovat.

- Ješiš. Z toho bych měla obavy.

- Ne ta holka, její máma.

- Aha.

- Dnes už je jí přes třicet. Povídala mně:

- Teto, oni se mně smějou a nadávají.

- Když ti někdo dá facku, tak mu ji vrať. A ona to udělala, dostala poznámku za napadení spolužáka. Učitel přišel až k nám domů. Tak jsem mu řekla, že jí nikdo ubližovat nebude. Má ode mě svolení, že se může bránit. A bylo vyřízeno.

- Maruško, kolik je ti?

- Padesát dva.

- Ty mě za chvíli doženeš0 :-) . Už jsi stará baba, tak mi tykej.

To jsem té holce, dnes ženě, udělala radost. Hned mě oslovovala Irenko, ty.

- A co tvoje Linda?

- Tu nemůžeš znát. Protože jsem tehdy měla jen Denisku.

- Ano, Denisku. Jak vím o Lindě? Možná mi to řekla Maruška Jahodková.

To byla naše skvělá družinářka. Bezvadná. Unikátní.

- Ty ses´   mi, Irenko, občas mihla na FB. ´

- Tak odsud můžeš vědět o Lindě. Nebo odkud jsi to stáhla? Ze vzduchu?

Vzpomíná. Jak jsem jí vynadala za nějaké rýsování. Prý.

- Proč to nemáš tak hezké, jako Jaruška?

- Protože Jarušce to narýsoval táta! :-)

Tak na to si už nepamatuji. Tihle lidé vydělávají na ty bohaté. Dřou se. Strhávají si těla. Utrhují si od huby pro své děti. Tak to bylo a tak to je. Aby ti nahoře mohli mít milionové odměny.

Lidé u stolu jsou ke mně vlídní. Začíná krápat. Loučím se. Běžím k Sonině domu. V bezpečí auta se snášejí na zem  první flákance kapek. Jedu domů.

Mohla jsem slyšet jejich pěvecký sbor Viktorka. A smyčcový orchestr. Nevadí. Přijela jsem vyloženě na vystoupení žen.

- Petroušku, jsem tady! Bylo to krásné! Jak to, že nejsi na fotbale?

- Pojedu.

Dávám mu kousek dortu. Nezdravou svačinu. Ale dobrou. Odjíždí.

Byl to hezký den. S mnoha setkáními s dobrými lidmi. Potěšilo mě, že si to malé děvčátko zapamatovalo tu mladičkou holku, která ji dva roky učila…

Peťa je tu.

- Cestou domů jsem v dešti viděla světla na hřišti v Dolanech.

- Já byl u nás.

- A vyhráli?

- Prohráli!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-31-vecere-dnes-koktejl-jahodovy

Jdu mu umixovat formuli jedna jahoda, protein drink mix, F3 protein s pár čerstvými výhonky smrku a jahodami. Lehká z dravá večeře.

Mihlo se mi tu už po xté Strašidlo cantervillské. Už jsme ho viděly. V Kuksu je skoro vyprodáno. VIP zona i ty další barvy. Kupuji do předposlední zóny… Pobavíme se.

Děkuji, Vesmírná inteligence, za lásku, za hojnost, za úrodu zahrady, za zdraví, MÍR!

Dobrou noc!