Ejhle sáně, Žofka na ně

Propouštím vše, co narušovalo mou vnitřní rovnováhu. Dovoluji své energii znovu plynout v harmonii. Vracím se do hlubokého klidu, souladu a spojení se sebou.
Diobé
Jedeme z kopečka k víkendu. Jeden den jak druhý. Už nikam nemusím. Žádné přípravy. Žádné opravování písemek, diktátů, slohových prací do noci. Na gymnáziu jsme bodovali; znamenalo to, přepočítávat podle tabulky procenta úspěšnosti na body. Jo, bavilo mě to. Pak jsem některé práce ještě slovně hodnotila pro radost pisatele v hodině. Mnohdy jsem pod práci napsala. Často jsem slohové práce a čtvrtletní kontrolní práce opravovala do noci. Snažila jsem se, aby známky byly zadány do systému hned druhý den. Kolegové opravovali třeba měsíc. To už pak nikoho známka nezajímá. Já měla za pololetí klasifikační arch zaplněný různým druhem známek. Zkoušení literatura, zkoušení mluvnice, recitace zpaměti, diktáty, slohové práce, desetiminutovky… Okolo třiceti známek. Zlobilo mě, když moje děti měly třeba jednu známku za pololetí. Nemravnost pedagogů. Vždycky jsem počítala s tím, že i jedničkář mohl dostat pětku. Třeba mu někdo umřel, někdo ho opustil… Měli různá trápení. Ze třiceti známek jsem si mohla dovolit dát jedničku, i když v řadě byla jedna dvě pětky za pololetí.
Tak tedy štěstí, spokojenost, nic a nikam nemusím.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-19-ranko
Kočenky čekají. Žofinka u čističky vzduchu. Te´ď mě něco napadá... Až v závěru...
Vybírám popel. Rychle ještě dočišťuji sklo ve sluníčku. Ukáže veškeré nedostatky. Za chvilku se ozve zvonek.
Na devátou klient. Ačkoli se snažím už tři dny chodit spát do půlnoci, přesto je to vražedná doba. Ale všechno přijímám, jak to je; s láskou a vděčností. Uvědomuji si, v jakém dobru, hojnosti, v jaké péči, v jaké lásce si žiju. Velká vděčnost! Děkuji!
Před polednem konečně žehlím. Žofii se náramně líbí na žehlicím prkně. Dřív bych jí nedovolila. Teď jsem ráda, že se jí v nejvýš položeném možném odpočinkovém stanovišti líbí.
Poledne. Petroušek volá. Začínám svou větou:
- To už je poledne?
Petroušek vždycky řekne podle příležitosti:
- Dovolal jsem se do…
Nebo:
- Dovolal jsem se k…
Vyprávím zážitky z rána a dopoledne. Naše velká malá radost. Ach! Štěstí.
- Peťuš, přemýšlím, že večer na přednášku a na vernisáž do muzea asi poběhnu pěšky.
- Já tě tam vezmu, ale zpátky se proběhni.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-19-svacinka-obed-dva-druhy-placek
Nechávám žehlení. Až večer zjistím, že žehlička se celý den nahřívala.
Do rendlíku ohřívám sběračku polévky s mými špaldovými nudlemi. Peču si zelné placky. Jedno těsto vypadá jak na bramboráky. A druhé těsto ze dne státního svátku s kypřicím práškem vypadá a chutná po upečení jinak. Obě těsta ze zelím. Obě placky mi chutnají. Dojídám jablečný kompot s meruňkami. Bože, to je meláska. To je dobrotka.
https://www.youtube.com/watch?v=XVtKgAjk4x0
Oblíbila jsem si podcast Šeptání do vrby. Dnes rozhovor se šamankou. Ženou, která od dětství šla za svým. Obdiv. Nádherný hovor. Moc krásný a poučný.
Jedu na nákup. Prší. Ráno sluníčko, teplo. Teď lije. Nakupuji vánoční dekorace. Malý dřevěný stromeček omotaný světýlky. Jiný stromeček třpytivý. Myslím na Petrouškova strejčínka. Blíží se čas, kdy mu zabalím do krabice něco pod stromeček pro radost.
Teď mě napadlo, je to už hodně let. Mamka byla ještě doma. Tak patnáct? Maminka byla – jak se Iva vyjádřila – ochránce psů a koček. Pomáhala lidem. Když byl někdo osamocený, dovezla mu oříšky, jablka. Jednou, to jsem chodila na gymnázium. Možná to bylo později. To už jsem byla rozvedená? Zkrátka byla jsem mladička. Hrob jsme měli ještě na původním místě, kde jsem stála nad rakví tatínka jako malá holčička. Teprve později mamka koupila hrobku. Byl Štědrý den. Maminka upravovala hrob. Pozorovala jsem její činnost. Kousek dál kostelník u jeho hrobu. Byl to takový obézní hodný smradlavý muž. Když se mamka dozvěděla, že bude sám, ješiši, ona ho pozvala k večeři. Cizího člověka.
Bouře v mozku. Bacha. Zastav! Vracím se v čase o těch patnáct let zpátky. Babiččina sestra, teta Milada, krásná žena z Čelakovic. Její muž byl náměstkem nebo čímsi v TOSu Čelakovice. Občas nás navštívili. Pak strejda umřel. Teta už byla stará. Osamocená. Pamatuji, jak jsem jí poslala balíček s dárky. Zabalila jsem i cukroví. Teta špatně viděla, už nepekla. Pak mi volala. Děkovala. Měla velkou radost. Myslím, že ještě rok nato jsem zopakovala, pak už teta odešla.
Valí se mi další myšlenky… Dost! Stačilo.
Vracím se domů s nákupem. Mám do večera čas.
- Petroušku, pojedu do muzea autem. Lije.
Čtu si krásný příspěvek. Asi jsem ho četla už loni. V mrazivých nocích jsem myslela na sýkorky. Na ty letošní mrňousky. Pamatuji si, jak dělají peřím izolační vrstvu okolo těla.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-19-krmime-ptacky/1731044332
Dary přírody - Azeret Herbs
před 5 hod
čtvrtek 19. listopad 2026 v 10:45
Sýkorka v zimě nebojuje jen s mrazem. Každou noc může přijít o značnou část své hmotnosti. Možná ji právě teď pozorujete za oknem. Malá sýkorka poskakuje po větvích, hledá poslední hmyz v prasklinách kůry a občas přiletí ke krmítku. Vypadá drobně, skoro bezstarostně. Jenže s příchodem listopadu pro ni začíná jedno z nejnáročnějších období roku. Každá mrazivá noc pro ni může být otázkou přežití. A teď vám prozradím něco, co možná změní váš pohled na obyčejné ptáky za oknem. Sýkora koňadra váží přibližně 16–21 gramů. To je méně než několik kostek cukru. A přesto musí během dlouhé zimní noci udržovat tělesnou teplotu kolem 40 °C. Zatímco venku mrzne. Nemá vytápěný dům. Nemá zásoby dřeva. Má jen svoje peří, tukové rezervy a metabolismus. A právě tuk je pro ni životně důležitý. Během chladné noci může drobný pěvec spotřebovat i více než desetinu své tělesné hmotnosti v energetických zásobách. Záleží na druhu, délce noci a počasí. Proto ptáci na podzim a v zimě tak intenzivně hledají potravu. Nejde jen o hlad. Jde o energii, kterou budou potřebovat, aby přečkali noc. A příroda je na to vybavila pozoruhodnými schopnostmi. Načepýřené peří vytváří kolem těla izolační vrstvu vzduchu, která omezuje tepelné ztráty. Úkryty v dutinách a hustých porostech pomáhají některým ptákům chránit se před větrem a nepříznivým počasím. Energeticky bohatá potrava, například slunečnicová semena, jim pomáhá doplňovat zásoby potřebné pro termoregulaci. A teď si představte obyčejné zimní ráno. Vy vstanete z teplé postele. Uvaříte si čaj. Podíváte se z okna. A na větvi sedí malá sýkorka, která právě zvládla další noc v mrazu. Bez jediného okamžiku, kdy by si mohla zatopit. Bez jistoty, že zítra najde dostatek potravy. A přesto začne znovu hledat. Znovu létat.Znovu žít. Možná právě ti nejmenší tvorové v přírodě každý den předvádějí tu největší vytrvalost. A mně na tom připadá krásná ještě jedna věc. Někdy si myslíme, že síla musí být vidět. Že musí být velká. Hlasitá. Nepřehlédnutelná. Jenže příroda nám ukazuje něco úplně jiného. Síla se neměří velikostí těla. Někdy váží pouhých dvacet gramů a přesto dokáže přežít noc, kterou bychom my bez pomoci nezvládli. A právě proto má smysl myslet na drobné ptactvo i v našich zahradách. Ponechat keře s plody, staré stromy, úkryty a v zimě nabídnout vhodnou potravu v pravidelně čištěném krmítku. Protože pro nás je hrst slunečnice maličkost. Pro sýkorku může představovat důležitý zdroj energie na další mrazivou noc. A co vy? Přikrmujete v zimě ptáky, nebo necháváte přírodu, aby si poradila sama?
Mám koupený pytel se 40 kg slunečnice. Naši ptáci mají hojnost.
Objevuje se mi událost na dnešek:
Zimní atmosféra a kouzlo dřívějších časů míří do našeho muzea. Srdečně vás zveme na vernisáž výstavy, která představí sáně jako neodmyslitelnou součást každodenního života v horských a podhorských oblastech.
Kdy: čtvrtek 19.
listopadu 2026 v 17:30
Kde: Městské muzeum
v Jaroměři, Husova
295
Trvání
výstavy: Do 31. ledna 2027
Její autor, Martin Witkowski z jilemnického muzea, vás zavede do světa, kde sáně představovaly nezbytný prostředek přežití, ale i zábavy a zimních her. Součástí vernisáže bude také komentovaná prohlídka s autorem, kterou muzeum zařazuje do oblíbeného cyklu Mezi řádky.
Na co se v expozici můžete těšit?
Tradiční pracovní
saně (rohačky):
Sloužily k náročné přepravě dřeva, sena a
dalšího nákladu v zasněžené krajině.
Saně pro přepravu osob:
Lehčí, řemeslně propracovanější a technicky vyspělejší typy určené k cestování.
Řiditelné boby: Ukázka zajímavé proměny z ryze utilitárního dopravního
prostředku v
nástroj zimní zábavy a sportu.
Historické fotografie: Velkoformátové snímky z Krkonoš a Podkrkonoší, které zachycují sáně jako přirozenou součást zimní krajiny, každodenního života i volného času místních obyvatel.
Výstava se podrobně zaměřuje na důmyslné technické řešení a řemeslné zpracování jednotlivých typů saní a zároveň připomíná jejich hlubší společenský a kulturní význam.
Přijďte se k nám naladit na blížící se zimní čas a objevit historii, která k našim horám odjakživa patří. Těšíme se na vaši návštěvu!
Bude půl šesté. Petroušek odjel na stadion rozhodcovat. Jedu na vernisáž:
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-19-ejhle-sane-hura-na-ne
V muzeu už hovoří jeho ředitel. Skvělý člověk. Vede si dobře. Muzeum má hodně programu. Besed, přednášek, koncertů, výstav. Bravo! Pracovník muzea mi nabízí židli. Jsou tu správní lidé.
Teď dostává slovo pracovníku muzea v Jilemnici panu Witkowski. Ředitel ZUŠky doprovází dvě holčičky zpěvačky u zimní písničky. Přemísťujeme se do horního patra. Komentovaná přednáška. Moc pěkná. Mohu se zeptat na co chci, dostávám fundovanou odpověď.
Procházíme jednotlivé sáně, sáňky, výrobce, obchodníky, obrazy s kolorovanými diapozitivy, boby, skiboby...
Jedu domů. Přede dveřmi si beru otýpky na zátop. Nechávám domovní dveře dokořán. Vracím se do koše pro šišky.
Zatápím. Žofinka se mi motá po rukama.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-11-19-kde-by-me-napadlo
Skáče do koše, kde rok neležela. Jde se mrknout za kamna. Slídí. Kouká za skříň s poleny. Vrací se do koše s novinami.
- Copak tam hledáš, Žofi?
Petroušek je tu. Mixuji koktejl.
Kočky šly ven. Na chvilku. Petroušek je pouští.
- Hele, Žofka nahlíží do kamen.
- To nevadí.
- Aby se nespálila.
- Ona prve seděla v koši na novinách.
Nevěnujeme pozornost.
Na dlažbě na rozhraní kuchyně a obýváku pod žehlicím prknem u květináče leží Mourek.
- Hele, hele! Myš! Támhle běží myš!
Vřeštím. Strašně.
- Neřvi! Žofka už ji má v tlamě.
Utíkám otevřít dveře do zahrady. Obě kočky vybíhají ven.
- Petuš, já se chvěju strachy. Co to bylo? Myš v domě? Kde se tu vzala?
- Má hodně příležitostí.
- V létě jsme tu měli pořád otevřeno, jak jsme tu zedničili.
- To bylo teplo.
Jdu se osprchovat.
- Peťuš, už asi vím, kde se ta myš tady vzala! Jak jsem přijela domů…
Žofka za mnou přišla do koupelny. Moc se chtěla mazlit. Sedím na vaně. Dávám si na osušku ručník. Skáče mi na klín.
- Žofinko, moc ti děkuji. Za pomoc. Za ostražitost. Tys´ byla rychlá! Děkuji, děkuji moc!
Kočka jako by rozuměla. Sedí na klíně. Já na vaně. Dělá jí dobře, že jí vzdávám hold. Před incidentem chtěly obě kočky něco na zub po večeři. Odbyla jsem je, že nic. Když přišly znovu zvenku, oj, dostaly bonbony. A Žofie v koupelně do víčka můj kokosový olej. Ten ona ráda.
Jdu spát. Ještě teď stále slídím očima po domě. Žofinka hrdinka.
Dobrou noc!