Energie moderní i gotické

Dnes slaví Pepíci. Svátek svatého Josefa je v české tradici považován za první jarní svátek; symbolicky ukončuje zimu. Josef, pěstoun Ježíše Krista a manžel Panny Marie, je patronem rodin, tesařů, truhlářů a dalších řemeslníků. Tradičně se s tímto dnem pojí poutě, perníková srdce a pranostiky. 

Ráno. Na devátou klient. Tak šup, vstávej.

Devět a kousek. Je tu. 

-Já jsem myslel, že zavoláš, že jsi na horách.

- Týden mi zas protekl mezi prsty. Ještě stále trošku kýchám, smrkám.

Má krásné výsledky. Unikátní. A břicho. To zmenšil.

- Tuhle jsme byli v Tropicalu. Já jsem všechno snědl. Jde mi to pomalu, ale všechno sním. Miluji se přežírat.

- No vidíš, a já z toho jím ještě dva dny.

- Já někdy taky, no.

- Dr. Marion Flechtner-Mors vám všem vzkazuje, že slinivka břišní není hlavní vypínač. Jestliže se najíme, stoupne při trávení hladina cukru v krvi. Mozek dává příkaz slinivce, aby začala sekretovat inzulín. Dr. Kohout, šéf gastroenterologické kliniky v Motole nám říkal:

- Jenže ona neví, kolik toho sníte, tak vyluxuje všechen cukr. A jdete do únavy, do hladu. A znovu zaměstnáte slinivku. Nejlepší je, když vám udělají poradu po obědě. Tam všichni chrápou. Taky nám říkal, že kdo přijde k němu do ordinace, tomu už nepomůže. Jeho hlavním zájmem je gastroenterologie (střevní mikrobiom, celiakie, idiopatické střevní záněty) a výživa. Taky nám říkal, že když někdo ví, že ho čeká pobyt na lůžku, nějaká operace, že už tak tři týdny před ulehnutím má začít doplňovat protein a výživu.

Původně se myslelo, že když někdo jí sladké, že to nejde na cukrovku. Jde a nejde. Všechna jídla slinivku počechrají. A jsou tam nějaké buňky, které mají zámečky. Ty se ochodí, cukrovka je na světě.

Když se napiješ našeho koktejlu, cukr se uvolňuje pomaloučku, nejdeš prudce do hladu, slinivka nezasahuje a ty vydržíš do svačiny nebo do dalšího jídla. Bez únavy. 

- Budu o tom přemýšlet.

Termín.

- Víš, co? Já když mám vstávat v šest. Dám si budíka. Posunu ho. Ještě ne. Ale když si ho dám na osmou, taky vstávám v devět.

- To znám.

Odchází. Volají z ČEZu. Zajímavé. Paní, která se mnou hovoří spěchá, nemá čas. Ve svých nemovitostech mám různé dodavatele. Ono je jedno, jestli je to ČEZ, Innogy nebo e-on. Všechno jedna banda. Hlavně distribuci vždycky platíš ČEZu. Volám na Innogy. Vždycky už rok dopředu porovnávám ceny, smlouvám výhody. Dozvěděla jsem se, že mám už rok zafixovanou cenu na elektřinu v našem domě na příští rok. Hm. Dobré. Takhle jsem to měla, když nemravně stouply ceny energií. My měli energií za korunu šedesát. Ostatní za sedm. Možná přeháním, ale vraceli mi ještě závratnou částku, na rozdíl od ostatních, kteří si na ty závratné částky v tisících brali půjčky. Slečna na druhém konci je milá, umí počítat, je logická, šikovná, rychlá. Nechává mě nahlížet do svých faktur, navádí, kde je písmeno D, kde je cena… Ví, jestli mě má vést na str. tři, oddíl B… Hodinu spolu probíráme energie elektřiny a plynu. Na jedné nemovitosti jen podepisuji smlouvu, na druhé prodlužuji.

- Tady bych s elektřinou ještě počkala, máme čas, ozveme se vám v květnu až se přeženou vichry.

- Teď vám pošlu smlouvu, tu je třeba podepsat, a dodatek, ten je třeba schválit.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-19-okolo-labe

Výborně. Oběd. Dopoledne uteklo. Teď běžím ven. Beru to dnes okolo Labe. Na protějším břehu jsem se celý leden oddávala běžkování. Krásná zima byla. Hm… Svítí sluníčko. Štráduji rychlou chůzí. Nesu něco do charity. Ještě se stavuji na nové cyklostezce. Potkávám psinu colii.

- Nepokouše mě?

- Ne, nebojte.

Drbu ji za ušima.

- Tak pojď!

Colie drží jak bécan. Nepůjde.

- Tak běž za páníčkem.

Tak jde. :-)

Vcházím do města pěší zónou. Ulici lemují krásné domečky.

Ve Skalici je dům s kubistickými okny. Pražský architekt Lacina, který tu byl na přednášce, ho určil jako rondokubismus. Na kraji pěší zóny máme taky nádherný dům v horním patře zajímavá okna… Připomínají kubismus. Zajímalo by mě, v jakém stylu byl původně stavěn.

V charitě už skoro zavírají. Tak brzy?

Klušu domů. Předcházím holčičku. Něco mi říká. Vyndávám sluchátko z uší.

- Prosím? Dobrý den! :-) 

- Já jsem vám řekla dobré ráno. Ale teď už bych měla říci dobré odpoledne.

- To máš pravdu.

- Jé, Ireno, já tě poznala po hlase. To je tvoje vnučka?

- To bych si přála.

- Ty vypadáš krásně. Pamatuješ, jak jsme byly v Krkonoších s tvými holkami?

- To už si nepamatuji. Ale pamatuješ na Holany? Jak nás tam obírala ta soudružka? Kradla. A pak jednou tam byla ta tlustá Irenka. Ta nám dávala druhé večeře…

- Pamatuji. To byl krásný tábor.

Nemůžeme se rozloučit. Obě spěcháme. Docházím tu holčičku. Perfektní dítě. Když se jí ptám na jméno, laškovně říká:

- To né.

Šibalsky se u toho usmívá. Ano. Tak to má být. Neví, kdo jsem. Představuji se jí. Je to moje nová sousedka. Koupili tu dům.

S Péťou rozebíráme den. Ukazuji mu své poznámky k cenám energií. 

- Petroušku, ta kočka má stále sucho v puse.

- Ta kočka je úplně zdravá, myje se.

- Ale mraucá.

- Žere, chodí ven.

- Já zavolám veterináři.

- Budeme ji týrat v autě.

- Chjo, Žofie na mě pořád pomňukuje.

Zítra smluvím termín. Nebo ne? Uvidím.

Ještě podepsat smlouvu. Schválit dodatek. Měsíce se počítají ode dne podpisu, ne ode dne dodávek.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-19-chram-sv-mikulase

A teď – do muzea. Přicházím pozdě. Pracovnice mi ukazuje na místečko v první řadě. Nějaká baba za mnou má hlody. Docela drzá. Neomalenost. Zle se na ni otáčím. No, tak jsem si sedla do první. Musím si nechat všechno líbit? Vedle mě Hana, vedle Ivanka... 

Soustředím se na nádherné, překrásné vyprávění o gotickém chrámu. O světcích, literátském bratrstvu, kaplanech, knězích, době husitské. Dostává se do současnosti. Chrám byl zajistěn piloty. Na to si nepamatuji. Je překrásný. Vypadal zcela jinak. Dnešní podoba je nádherná. 

Překrásně připravená přednáška. Všechna čest. Škoda, že není nahraná. Mnoho zajímavostí. Ani nedutám. Po přednášce si můžeme ještě prohlédnout originály starých knih. Starou mapu. Skvělé. Lidé mají zájem o dějiny svého města.

Jedu koupit včelám cukr. Domů po osmé.

- Podívej se, jak vypadá zdravá kočka.

- Peťuš, ale je změněná.

Koktejl. Chvilku si povídáme. Směju se Petrouškovým řečem.

Můj ntb. Je zase zpomalený. Zdržuje mě. 

Dokonalý text na FB:

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-19

Životní příběhy

Maminka — to není jen člověk.

Je to celý svět, který se jednoho dne ztiší.

Když maminka odejde, nezmizí jen její hlas.

Zmizí i ten zvláštní pocit, že někde na světě existuje člověk, pro kterého budeš vždycky dítětem.

I když už ti je čtyřicet.

I když máš vlastní děti.

I když ses naučil skrývat své slzy.

Maminka odejde — ale její láska zůstává.

Žije v drobných věcech.

Ve vůni čerstvě vypraného prádla.

V chuti jídla, které nikdo nedokáže uvařit "přesně tak jako ona".

Ve větách, které najednou slyšíš ze svých vlastních úst — a uvědomíš si, že jsou to její slova.

Zůstává ve zvyku starat se o druhé.

V trpělivosti.

V laskavosti.

V něze.

Když maminka odejde, svět se nerozpadne.

Jen se změní.

Je o trochu chladnější.

O trochu dospělejší.

A o trochu osamělejší.

Nejbolestivější chvíle přichází nečekaně.

Když ruka sama sáhne po telefonu.

Bez zvláštního důvodu.

Jen zavolat a říct:

"Mami, představ si…"

A srdce na okamžik zapomene.

Pak si ale vzpomene.

A znovu to bolí.

Ale mateřská láska nemizí spolu s člověkem.

Promění se v paměť.

V charakter.

Ve vnitřní sílu.

Žije v tom, jak miluješ své děti.

Jak umíš čekat.

Jak dokážeš odpouštět.

Jak jdeš dál, i když je to těžké.

Maminka možná už není vedle tebe.

Ale navždy zůstává v tobě.

V každém rozhodnutí, které uděláš podle svědomí.

V každém tichém "zvládnu to".

V každém kroku vpřed — i když je udělaný přes slzy.

A možná je to její poslední a nejdůležitější lekce:

i když už tu není…

stále tě drží za ruku.

Je to tak. Cítím to stejně.

Dobrou noc!