Energie se hnuly

Budík. Orientuji mysl. Pátek. Jedu na masáž. Za hodinku. Nemaluji se. Vypadám hrozně. Ale z lehátka po masáži je to ještě horší. Jak indián. Dva zmeškané hovory. Iva. Zvonění mám ještě ze včera vypnuté. Ona si nepamatuje, že ráno spím?

Zvoním. Drapla po telefonu.

- Hele, jsem chtěla vědět, co se stalo s věcmi z mamčina domku. Já nic po mamce nemám. 

- Ivo, je to pět a půl let. Ty nevíš? Co sis všechno odnesla? 

Krátce vysvětluji. Jsem vzteklá. Takové probuzení do pátku? Do slunečného pátku? Desátá se blíží.

Za chvíli volá znovu. Slyším z koupelny bzukot vypnutého vyzvánění. Utíkám k telefonu. 

Že by se hnuly energie? Krátce ji uzemňuji. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-07-dnes-sla-lipa-naproti-k-zemi

Naproti ořezávají stařičkou nádhernou voňavou lípu. Ne, snad ji jen omlazují.

Jedu na masáž. Kristýnka už čeká. Prý mám okamžitý zásah energií. 

- To mám. To byl šíp!

Jedu domů zlidštit se.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-07-zofie-cekala

Žofinka se rozvalila u Petrouška na tatínkův gauč. Teda gauč, který vyrobil taťka. Lípu opravdu likvidují. Smutné. To bych nikdy neudělala. Nikdy. Moc mě bolí smrt stromu. Mamka by řekla, nelituj strom. Ta lípa tam byla jako kulisa. Na jaře voněla. Pastva pro včely. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-07-pred-jedenacti-lety-s-nositelem-nobelovy-ceny

Dnes je to jedenáct let od večeře s nositelem Nobelovy ceny dr. Lou Ignarrem. To bylo! Zážitek na celý život. Kdo z vás to zažil!  A vézt se nobl auty. Už to stačilo. 

Nejdřív si dělám energetickou ochranu před parazity všeho druhu. Zapínám počítač. Tisknu si text, který jsem si ofotila na Viktorce v Ratibořicích v poslední srpnový den. Hledám flešku. A podívejme, mám na ni nahrávku rozhovoru s maminkou. A odkazy na různé stránky. A přehled pořadů a témat s Jardou Chvátalem. Hm. Co si člověk za život všechno naukládá. A na nic. Maličko nahlížím. Poslouchám mamku z 28.2.2014. Povídáme si. Jdu prostírat. Aha, asi jsem přivezla s mamkou i její kočku Micicindu. To si pamatuji. Asi tři víkendy jsem kočku naložila, přivezla k nám. Naše Micinka šla do zahrady. Její Micicindička tu byla vyděšená v cizím domě. Ale s mamkou. Takhle jsem maminku vozila každý víkend. Povídaly jsme si. Věnovala jsem se jí celý den. U toho jsem podnikala. Splácela velkou heypotéku. Jak mi Mijanek zdůraznil, že chodí do práce a nemá čas. I já jsem v té době tvrdě pracovala. Neměli jsme peníze. Bylo platit každý měsíc splátku. A než jsem vydělala na sociální a zdravotní... Mně peníze nechodily na účet jen tak.

- Ta kočka se mně líbí.

- Tys ji poznala, viď?

- No bodejť, tuhle poznám.

- Mami, kde bydlíš?

- No, co mám ten důchod.

- Ne, kde bydlíš?

- No, tam, co bydlím. Mám tam gauč. A tam u toho gauče bydlím.

Na nahrávce se směju.

- Mamko, kde bydlíš?

- No já nevím, jak ti to mám jinak říct.

- Mami, bydlíš v domově…

- Jo, v domově důchodců. Tak tam jsem nerada.

Něco nabízím kočce. Mamka říká, že tohle nesmí. Nevím, asi jsem jí nabídla gauč. Slyším, jak mamka říká:

- Rychle pochopila.

Petroušek to glosuje:

- Micko, maj z tebe pr.

´- Mami, tak ji pohlaď a mluv na ni.

- Do teďka jsem ji hladila, a mluvila na ni. Tak teď ji říkám.

- Lehni si a dej pokoj.

Pamatuji, jak jsem mamce ustlala po obědě na gauči i s její vyděšenou kočičkou. Obě jsem zabalila do deky. Spaly spolu. Kočku jsme několik let chodili den co den krmit do mamčina opuštěného domečku. Když se tam pak nastěhovali první nájemníci, takoví špindírci, tak kočičku dovnitř nepouštěli. Ani ji nekrmili 

Slyším, jak mamka říká své kočce u nás:

- Ty seš moje kočka, milovaná.

- Mamko, vem si ji na klín. Vždycky ti přeci seděla na klíně…

- Já jsem ráda doma.

- A tady seš kde?

- No tady jsem na návštěvě.

- Ale dadynáš na gaučíčku. Kočka je u tebe.

Ach, mami, tos´  měla tak těžké. Opustit dům. Svou kočičku. Den co den jsem byla u maminky, abych ji dělala společnost, aby cítila zájem, aby na mě nezapomněla. Vozila jsem ji ke kadeřnici, na pedikúru... 

Ptám se:

- Mami, jak jste chodili na borůvky.

- No, když jsem byla malá, chodili jsme pěšky.

- Kolik vás bylo? Chodila i babička?

- Ne, maminka doma vařila.

- A kolik ti tak bylo. a kudy jste šli?

- Vrbovou alejí, přes most. Do lesa. Na kraji byly stromy, šli jsme dál. Ke studánce se napít.

- To jste chodili až z Neznášova?

- No, pěšky. Tos´  byla utahaná jen z tý cesty.

- Mami, chodil strejda Jarda? Milka Holubová? Jarča Ferbasová?

Maminka vypráví, jak s sebou měli namazaný chleba. Všechno snědli. Napili se. Ošplouchli se. A šli domů.

- A stavili jste se v Černožicích u tety Jarošové?

Připomínám si, kolik měla babička sourozenců. Bylo jich pět. Tetka Dědourková byla hodná. Tetka Syrůčková ne. Strejda Šorm. Teta Milada. A babička Jůlinka.

Hele, Petroušek je tu! Žaluji mu. Jak jsem neobstála v démonské ranní zkoušce. Jak mě Iva zaskočila a naštvala. 

- Půjdeme za plot posbírat ořechy a shrabat listí?

Nadšeně souhlasím.

- Myslela jsem, že pojedu ještě na nákup. Ale nepotřebuji nic.

- Nejezdi. Pojď na sluníčko.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-07-nadherne-pracovni-odpoledne

Dobrá nabídka. Nikam nejedu. Rychle se naobědvám. Jdu nasypat ptákům. 

Je potřeba za plotem na cizím pozemku udělat pořádek. Sbíráme ořechy. Odhrabujeme listí od plotu. Dívám se, jak je plot z roku 2011 dole občas odpletený.

- Péťo? Myslíš, že bys u toho sbírání mohl vytrhávat i ty javůrky?

- Když hrabu, tak hrabu.

- Jo. Jsi jak policajti. Když kontrolovali pásy, nevadila jim prasklá žárovka. Takový monotematický provoz. Hrabu. Sbírám ořechy. Vytrhávám nálety. To zvládneš, ne?

To mě zlobí. To mě tak zlobí! Herdek, přece musím nálety likvidovat hned v prvním roce. Když ve druhém, třetím, určitě neustřihovat. Ale vykopat. Jinak sílí. To si brousím pusu pravidelně.

- Peťane! Podívej se, jak nám tady ty javůrky rostou do plotu. A je potřeba dolní část plotu připlést na drát.

- Teď sbírám ořechy.

Jdu si pro pilku. Vyřezávám větev z lísky. Stejně mi Péťa pomáhá. Má sílu.

- Počkej, jdu si pro nůžky. To uvidíš koncert.

Tahle zaklínací věta mě vždycky rozchechtá. Většinou z koncertu sejde. :-)

Beru krumpáček a snažím se pokud možno mezi plotem a železnou bednou na roští vykopat nálety. Je tu.

- Teď ti něco ukážu!

Chce vystřihnout staré větve z lísky, aby nehyzdily plot. Snaží se.

- Peťuš, máš tam nějaké želízko.

- Do prčic! Osm stovek v pr.

Řehtám se. Teď řekne, že kvůli mně. Ale já jsem nůžky neradila. Já měla připravenou malou pilku.

Hemujeme listí z ořechů do dvou velkých eko popelnic. Asi máme pod ořechy pro letošek hotovo. I za plotem. 

- Peťuš, už jdeme domů?

- Ještě dřevo navézt do bedny.

- A jo. Petroušku, podívej, jak zas sluníčko zlatí stromy. To je nádhera!

Navážíme dřevo k ruce na terasu. Poslední dnešní práce.

- Peťuš?

- Copak?

- Peťuš? Máš mě rád?

- No mám, hodně.

Dodává zas nějaké své průpovídky. Zapomněla jsem se, ale natřásala jsem bránici.

Hotovo. Jdu namixovat sportovní výživu. Péťa jde okolo oken s rozbitými nůžkami. Usmívám se. V uších mi zní:

- Osm stovek v pr.

- Petroušku?

- Jsem tady.

- Peťuš, já jsem chtěla louskat oříšky, ale půjdu si na minutku lehnout. 

- No běž!

- Taky jsem tam trošku dělala.

- Trošku? Vždyť jsi tam dřela jak mulat. A hezkys´  mě vyrichtovala… Bez toho bych si to ani neužil.

Jdu k němu. Potkáváme se ve dveřích koupelny. Napřahuje ruce. Objímáme se. Řehtám se.

- Peťuš, máš tam sportovní výživu.

- Tohle?

Čekám, co z něj zas vypadne.

- Aby mi z toho nevylezly rohy.

Já se usměju. Znám ty jeho řeči. Přesto mě stále dostává.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-07-vecer

Sedá si ke stolu. Pozoruje kočky.

- Hele, voni se myjou.

- No, vždycky ráno nad nimi sedím a pozoruji je.

Chvilku jdu odpočívat. Odjíždí. Neusínám. Volá Linda. Dnes jsme spolu zas měly jet do Malých Svatoňovic na ochotníky. Jenže jsem zapomněla. Dala jsem si víno.  Jinak bych měla ještě čas se namalovat, ustrojit, dojet na Výšinku. Jede sama. Pak podává zprávu, že budu litovat. Usmívám se. Naše místní ochotníky miluji. Ale před týdnem Libňatovští – hm, hráli hezky a zvesela. A dnes hrají jiní, a zase komedii. Slyším Petrouška. Je doma. 

- Tak mě to stálo pět set padesát korun.

Ze tmy z gauče se ptám, co ho stálo...

- No, nůžky.

Šikovný. Jedny zničil. Pořídil si nové. Zatápím. Rozlévá se tu teplo.

- Mohl bych tě pozvat zítra na oběd?

Rozzářily se mi oči. 

Jasně, že mohl. To já ráda. Nemusím vařit. :-) 

- Měli jsme čtvrtého to výročí.

- Aha, myslela jsem sedmého. A kolik je to let?

- Devatenáct.

- Sedmnáct spolu, devatenáct jako manželé, to je třicet šest let. To jde. 

- Zavolej tam. Objednej místa.

- Petroušku, já jsem s tebou tak šťastná.

- Já taky.

Co chtít víc! Lásku ničím nenahradíš. Pozornost. Klid. Náklonnost. Radost. Veselí. Pohodu. Hojnost. Spokojenost. Tak ještě zkusím pomoci dalším. Třeba těm za sebou. 

Dobrou noc!