Erwin, Kitty, Zrzka, Mour a plavba deštěm

01.07.2022

Po obědě. Výjimečně v poledne. Kitty prý cítila odjezd. Vyplížila se do zahrady a zmizela.

- Mami, povídala jsem ti, že chci ve dvanáct odjet. Ještě jsem ti to volala do obchodu.

Jela. Kittka zůstala u nás. Mour ji tu bude děsit ještě týden.

Smouší se. Vlhko, vedro. Tropy.

Dívám se na tvář slavného včerejšího světového pěvce. Pouštím si dlouhé video; celou píseň - kdy zapojil publikum do dění.

Jsem sama. Mám čas. Mám plet. Mám žehlit. Mám, mám. Na křesílku mi hlava klimbla. Všechno zvládnu. Jen ta Kitty mě mrzí. Už dnes mohla opanovat své velké ptačí krmítko. Obejít si svůj pražský revír.

První den prázdnin. Měla jsem ráda, když začínaly třeba 28.6. v pátek. Ještě neběžely, ale už byly. Prázdniny začínávaly ukrajovat z kalendáře až od prvního.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-30_Smetanova_Litomysl_Ervin_Schro/

Vracím se v obrázcích do Litomyšle. Na krásný zámek. Smetanova Litomyšl. Prohlédly jsme si jeho zahradu. Zkoumala jsem jeho krásná sgrafita. Overtura nebude - jsme se dozvěděly u vchodu od studenta práva, Vysokého učení technického v Brně a třetí - co on to studoval? Mně to nevadí. U všech vchodů, dveří stojí trojice hochů nebo dívek. Podávají informace. Dozírají. Je čas. Jdeme do sálu - na nádvoří zámku. Nad hlavami baldachýn. Lešení se prý zatáhne v případě deštíku. Ale ten nehrozí. Tropický den, vlažná noc.

Konečně jsem uslyšela hvězdu, o níž jsem psala minulý týden. Že prý ugundiurundi. Ne, ne. Znovu si prohlížím nástup orchestru, příchod dirigenta; pozoruji, jak si Erwin Schrott s německými kořeny v Uruguayi ochočil nás v publiku. Je rozkošný. Je vzhledný. Umí vyjadřovat emoce. Nadaný herec. Mrkněte do festivalových novin. Píší tam svůdný i ďábelský:

https://www.casopisharmonie.cz/rozhovory/svudny-i-dabelsky-erwin-schrott.html

Hledám dál. Kdo je. Kde vystupoval - všude. Jaké role zpíval. Je okouzlující.

https://hudebnirozhledy.scena.cz/www/index.php?page=clanek&cislo_id=184&id_clanku=3477

Čtu:

Představí se svým v operní branži unikátním projektem Rojotango, Rudé tango. Vydává se v něm ke kořenům svého dětství - tangu. Zrodilo se v 80. letech 19. století podél Río de la Plata, Stříbrné řeky, jejíž ústí tvoří hranici mezi Argentinou a Schrottovou rodnou Uruguayí.

Ano, to sedí.. Začínal představení vzpomínkou na La Platu - Stříbrnou řeku. Na svou rodnou. Co? Přece zem! :-)

V první polovině galakoncertu předvedl slavné operní árie Giuseppe Verdi: Don Carlos • Sicilské nešpory Charles Gounod: Philémon et Baucis • Faust Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni.

O přestávce jsme vyšly s Lindou na zámecký dvůr. Zámek jak z pohádky za slunce i za umělého osvětlení. Na sedadla do vnitřního nádvoří zve pársekundový vodopád hudby. Tu nepřeslechne nikdo. Na značky! Ne, na místa! Fotím nástup orchestru. Při produkci jsem napočítala 19 žen. I paní za námi počítala ženy. Prozradila nám, že nyní bude v orchestru nový nástroj. Hvězdu Erwina Schrotta - basbaryton doplní Victor Hugo Villena na bandoneon. Co to je? To je taková harmonika se zvláštním mollovým zvukem.

Pozor, zas mi padá hlava:

zpddddddddddddddddddddsssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssdddddddddddddssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů

Co v druhé části? Vyslechneme cyklus argentinských a kubánských písní Rojotango včetně slavného tanga Bésame mucho

Rudé tango / Rojotango Pablo Ziegler:

Milonga en el Viento

Consuelo Velásquez:

Bésame mucho

Osvaldo Farrés:

Quizás, Quizás, Quizás

Pablo Ziegler: Rojotango Juan Carlos Cobián: Nostalgias Ástor Piazzolla Arr. Pablo Ziegler: Oblivion

Lkavé, tklivé písně za doprovodu bandoneonu mi asociují francouzskou, ruskou hudbu. Mají k sobě blízko. Pokud jste dávali pozor při hodině ruské literatury...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-01_Pozvanky_-/

Po koncertě jdu za Lindou. Na V. I. P. raut. Ochutnáváme dobrůtky, já víno pozdního sběru. Hovězí líčka - neseženete u řezníka. A vida, tady jich mají plnou lodnu. A husičku. A knedlíčky se zelíčkem... A obložené mísy, ovoce, čokoládová fontána...

Zmerčila jsem u stolu se sýry, paštičkami a jinými dobrotami Erwina. Nabíral si. Ireno, teď jedině drzost.

- Prosím, foto?

Vzal mi telefon z ruky. Video přepnul na fotku. Dvakrát blik, blik. Hotovo. Děkuji. Dívám se, že za mnou někdo zdvihá palce nahoru. :-) Ulovila jsem, aniž bych chtěla lovit.

Jedeme domů. Mají to v Litomyšli moc pěkné. Opravené. Udržované. Ale těším se do postele. Unavená vedrem. Ranním návratem z hor. Cestou sem. Proto včera nebylo počtení.

Všechno jsem si zrekapitulovala. Sedím pod slunečníkem. Linda ujela bez Kitty. Jdu ji hledat. Marně. Sedám si pod slunečník. Klimbla jsem. Petroušek volá. Připravuji ho na tři kočky. Vysvětluji, jak se Kitty vypravila do zahrady.

Budu pracovat tady. Smočím se v bazénu. Jdu očesat jahody. Zrzečka za mnou přišla. Brečí. Co jí je? Potřebuje odčervit?

Telefon. Tamara. Kde prý jsem. Zapomněla jsem na kočku. Chápu. Zapomněla jsem. Sklízím polstr, počítač, nechávám rozdělaný slunečník. Obout, popadnout deštník, klušu nahoru do pevnosti.

Tamarka ví, že chodím pozdě. Ale dvacet minut - to už jí prý bylo divné. Masíruje mě. Povídáme si. Uléhám na kosmetiku. Spím. Spím tak tvrdě, že neslyším nic ze světa. Probouzí mě rány do parapetu. Co to je?

Prší. Bouřka. Spala jste tak tvrdě, že jsem si říkala, jestli ještě žijete.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-01_Plavu/

Vybíhám do deště. Na ulici opravují dlažební kostky. Žuchla jsem lodičkami do písku. To ne. sundávám boty. Jdu deštěm. Příjemné. Točím upadané okapy nad zemí - nikdo je neopravuje. Točím proudy vody. Kapky pleskající o dlažbu. Země je teploučká. Kaluže příjemné. Déšť nestudí. Letím domů. Sousedka stojí se svým pejskem Filipem pod střechou. Směje se na mě. Mám sukni u šatů obcáknutou nějakým hovadem. Ačkoli - on jen jel. Auta přibrzdila. Toto zvíře mně poskytlo sprchu. Nic. Nevadí. To jsem ještě nezažila. Kolik já to měla v poslední době zážitků? Hodně. Za všechny děkuji.

Jo - kdy přišla Kitty? Večer v osm. Petroušek chová Zrzku. Naříká.

- Podívej, co to tu má? Klíště? Nádor?

Zrzka ucukuje.

- To ne, Peťulko, někdo ji nakopl. Vypadá to, že jí bolí žebro.

Venku zas lije. Kitty večeří. Mour číhá, co nechá. Zrzečka hoduje. Mlsá tyčinku... Divné. Na pravý bok si nenechá sáhnout. Jde si lehnout do tmy Petrouškovy pracovny. Kitty má stejný úmysl. Zrzka vyběhla.

- Kitty, pojď na záchůdek.

Jde. Vyčůrala hroudu.

Holky se ukládají. Mourek je dobrovolně vyhnán ven. Zrzečka se uvelebila na gauči.

A já se jdu uvelebit do postele.

Včera i dnes krásný dne. Jo, setkala jsem se s lidským slabochem. Žene se do záhuby. OK. Jak chtěj vaši, našim to je jedno. Doplatíte.

Dobrou noc!