Mokrý, kouzelný, fantastický :-)

Těšila jsem se. Volníčko v sobotu. Lije. Zesíleně to řekl pan Kemr ve filmu. Bouří. Poledne.

- Bouřka!

- Ne, to jsou Peťuš děla z pevnosti.

- To nejsou děla, to je bouřka. Ty neznáš fyziku?

A je to bouřka! Polévka hotová. Roštěná. Knedlík. Měla tam být polohrubá. Namlela jsem špaldovou... Místo na dvě šišky jedna. 

Zvoní sousedka. Ucpaný odpad. Petrušek už nachystán k obětování se - účast na Oživlém Josefově. Bolí ho záda. Ale půjdeme. Převléká se do montérek. Za chvíli je zpátky. Nakládám mu do korýtka; jistota napucaného chlapa - poslechne a doprovodí mě. 

Velké deštníky. Prší. Stánků málo. Loni byl Oživlý Josefov velkolepý. Dnes prší, stánkaři předčasně balí. Mnoho atrakcí chybí. Fotím holčičku v holínkách. Nádherně cachtá. Sedá na bobek. Namáčí sukničku. Užívá si koupel v kaluži.

 Proč mi mysl nese: Bacha, pedofilie, GDPR... Vždyť pedofilové se derou ke slovu. Tak co ty myšlenky? Overtonovo okno, aneb Technologie zkázy. Jako že se věci dějí přirozeným během.

Odskok:

https://www.protiproud.cz/duchovni-svet/1284-jak-se-to-dela-overtonova-okna-aneb-technologie-zkazy-velka-lez-o-prirozenem-behu-veci-po-homosexualech-legalizace-pedofilie-a-incestu-i-kanibalove-maji-sva-prava.htm

Veškeré pokrokové lidstvo naprosto přirozeně přijalo homosexuály a jejich subkulturu, jejich právo uzavírat manželství, adoptovat děti a obhajovat svou sexuální orientaci ve školách a mateřských školkách. Snaží se nám dokázat, že je to všechno "přirozený běh věcí". Lži o přirozeném běhu věcí odhalil americký sociolog Joseph Overton; popsal technologii změn společenských postojů k otázkám pro společnost donedávna zcela zásadních. Hoši z Bruselu si tuhle špičkovou sociální technologii nastudovali tak dobře, že v Evropě bude již v příštích letech, co, letech, možná letos,  završena legalizace pedofilie a incestu. Mimochodem, stejně jako dětské eutanazie. Jak? Jako na běžícím pásu. Děsivé. Mladí, haló, je vám toto vše známo? Je a nedbáte. Jste nám ukradeni. Dopustili jsme to v nevědomosti. Opojeni západem. Už v třetí generaci. Sami se zahubíte!

Pozoruji netečné prodavače. Pozoruji snažící se řemeslníky. Tady pečou lívance mezi dvěma malými pánvičkami. Tady zas poslední bramboráčky. Támhle klučina drží kladivo a pomáhá kováři kovat ostrý hrot. Vyměňuje se s bráškou. Ten mladší měl větší sílu. Sama bych to nedala. Cestu k Umělecké galerii už nelemují stánky. Dozvídáme se - opravují ji. Dovoluji si, zda smím vyfotit kostýmovanou holčičku.

- Ano, ano, to je hošíček. S tím musíme počítat, když má kostým.

To mi teda nějak nejde do hlavy. A kdyby byl hošíček v civilu, tak se něco změní? Vždycky pedofil může fotku zneužít.

Jdeme na bývalou vojenskou ošetřovnu. Míjíme mou základní školu. (Ředitel DD by řekl: TO NENÍ VAŠE ZÁKLADNÍ ŠKOLA - ANALOGICKY PŘED DVĚMA LETY: TO NENÍ POKOJ VAŠÍ MAMINKY.)

- Peťuš, vidíš, tady těmi vraty jsme vyběhli ven a už jsme byli támhle v jídelně. Krátili jsme si cestu přes dvoreček mezi bloky. Školník nám to dovoloval. A tady byla jídelna. Támhle v té ulici byl nápis MASO-UZENINY. V první třídě mi to NI a NY vrtalo hlavou. Tam točili Musíme si pomáhat. U paní Červené v bytě. To byl Hřebejk normální. Normální? Ještě jsme nebyli rozeštvávaní. Krásné porevoluční časy... Všichni jsme souzněli a vrněli blahem nad západní kulturou. Nic jsme netušili. Fortnou stoupáme do expozice zdravotnictví. Pozorujeme dvorek dole. Tolik vojenských prostor nám bylo nepřístupno. Vše zchátralé. Třicet let ani koruna. Starý režim udržoval, stavěl, opravoval... 

Vcházíme mně známou fortnou. Sem se po zabrání vojenské nemocnice přestěhovala naše omezená vojenská ošetřovna. Sem jsem chodila k zubaři. A k vojenskému obvodnímu. Ale jen do fortny. Dál ne. Vrátnice. Střeženo. Vojenský prostor.

- Peťuš, tahle barokní perla patřila naší armádě. Ta armáda je zničena. Rozpuštěna. Zapomeňte! Vaše není nic. Patří nám tu všechno. Vaše děti, vaše značky, vaše životy, vaše VŠECHNO je naše!!! Co vojáků tu trpělo odloučených od domova. Za rakousko-uherských supů čtrnáct let, sedm let, pak dva roky, rok vojenské buzerace. Co bych teď dala za to, aby naši synové, vnuci prošli vojenskou přípravou. Aby existovala vojenská záložní služba - ale doopravdická!

Procházíme puterničkou na další prostor.  Jsem tu poprvé. Bitva. Pozoruji náznak boje Prusů, Rakušanů. Zadovky, předovky. Způsob boje Fridrichovy armády - kryli se nerovnostmi terénu. Rakouské bílé uniformy v letním sluníčkovém dni krásně na dálku svítily. A jejich pušky plněny předem. Tam u Královýho Hradce, lítaly tam koule prudce do těch našich lidičeéék. 1866.

Toto vše patřilo naší ČSLA. Je rozprášena. Zničena. Školství zdevastované. Soudnictví měří vojím metrem. Slouží zbohatlíkům. Zdravotnictví - taktéž. Směřuje se k americkému způsobu. Jednou za měsíc přijede doktor. Postaví stan. Lidé se ošetří a na shledanou příště. Chybí zubaři, pediatři. Zato pedofilů se zjevuje víc a víc. Teď ještě zničit síť našich knihoven. Lidi moc čtou. To není dobré. A muzea. K čemu? Zahladit stopy jejich - tedy his - příběhů z tóry. Historie. Po našem dějin, dějepisu...

Jedeme ještě do bastionu mrknout, co tam večer následuje. Bratr mé spolužačky Eriky Pavel Mertlík mě seznamuje s programem.

- Ireno, za hodinku loutkové - ale i pro dospělé! Pak kouzelnice - jede až z Týna nad Vltavou! No, chtěla přijet, tak už jede. Pak Líný vši a Nadoraz z HK. Ty znáš z našeho plesu. 

- Aha, Líný vši - to jsou ti Lejzy lajz. Ne a ne si ten název zapamatovat. To je Pavel Češok. Tak to já se sem vypravím sama.

- Proč sama?

- Petroušek mi už dopředu hlásil, že na řev nepůjde. Navíc má omluvenku. Bolí ho záda.

Zalézám na gauč. Pročítám net, poslouchám. Uvědomuji si, proč naše generace nebyla otrávena komunistickou propagandou. Za nás se dítě nenechalo zmást školou, jak je SSSR to nejlepší... Vliv rodiny byl silný. Informace od rodičů - měla platnost. Stáří jako autorita. Dnes? Výchova progresivního bělocha, výchova podpory LGBT, neziskový sektor -vítání migrantů, plivání na své tradice, přepisování historie; je to jako kdyby někdo přišel vítat chlebem a solí po zuby ozbrojenou útočnou armádu. Dvojí metr - když provede něco migrant ve vztahu k místnímu obyvatelstvu, nic se neděje. Ale když se někdo otře o cizince! Hned se kolem člověka kroutí paragrafy vymyšlené proti nám. Uvádějí se do praxe. Vláda zavedla pojem předsudečná nenávist. Nesprávným (??) chováním se jí může dopustit každý. Za hranicí už se dějí domovní prohlídky na udání souseda... Děti - indoktrinovány přes elektronická média od útlého dětství!!! Rodiče si vůbec neuvědomují, že internet je v rukou globalistů: you tube, wikipedie.. Děti na netu pod vlivem svých vrstevníků - influenterů... Jakýsi KOVY! Plivání na naše hodnoty, propagace LGBT, pedofilů, Už ne rodina... Kovy a podstrčené informace. Mladí už jsou jejich... Cizí termíny - influencer? (Někdy označovaný jako "vlivný uživatel" internetu, který dokáže s využitím obsahu, který vytváří, svých vazeb a velikosti svého publika ovlivnit chování dalších uživatelů na internetu. Takovíto uživatelé se často využívají v rámci marketingových kampaní - jsou totiž schopni přirozenou a důvěryhodnou cestou doručit komerční sdělení do své komunity.) Nejen komerční. Hlavně politické!

Poukázala bych na jednu genderovou nevyrovnanost. Dvě lesby a dva gayové nejsou vyrovnaný pár. Bohužel. Když černá a bílá, tak tedy i muž a žena, že jo?

Na FB čtu, jak na Novém Zélandu začali prodávat nebalenou zeleninu. Prodej stoupl o 300%. Nedivím se. 

https://www.facebook.com/ufi/reaction/profile/browser/?ft_ent_identifier=ZmVlZGJhY2s6OTI0NzY3MTYxMjA5MTI5&av=100010275607900https://www.facebook.com/ufi/reaction/profile/browser/?ft_ent_identifier=ZmVlZGJhY2s6OTI0NzY3MTYxMjA5MTI5&av=100010275607900

Koment Evy:

Ach jo -V mém dětství a mládí zcela běžné i u nás. Holt musíme opět najít to, co bylo a dnes je to novinka ze západu.

Odpovídám:

• Irena Hrobská Nebalené kartáčky na zuby, mýdla, žádné nemoci, dnes netýkaví lidé, hned se ohrazují...

Usínám. Lebedím si pod dekou. Jejka, poslouchám vele zajímavé povídání!

https://www.youtube.com/watch?v=73ESWtmYPrE

Peruánské nápisy jsou to samé, co slovanská bukvice - v obrazech - povídal vědec, který rozluštil peruánské písmo. V nápisech se dočetl, že Peru je Perunova zem. Poušť Nevada - Ně voda... Co to značí? Slované ze Sibiře hupky šupky... Amerika - naše slovanské území.

- Tak jedeš někam?

- Loutkové mi uniklo. Teď mi uniká kouzelnice. Ale jedu na Pavla Češoka. Líné vši - Lejzy lajz.

Od loňska se orientuji v pevnostních bastionech. Jedu najisto. Parkuji. Už slyším hudbu mého mládí. Koncert v plném proudu. Upravuji si pléd na lavičku. Sedám. Jdu si kapelu vyfotit. Bubeník mi mávne. Bývalý manžel mé celoživotní souputnice, emigrantky, loni zesnulé Zlatky. Vaří do bubnů pěkně. Tělo mi hraje. Odbíhám po šikmě nahoru na šance. Obcházím nádvoří. A fotím, a fotím, a fotím. 

Támhle je vchod do podzemek. Celý život se vcházelo těmi železnými dveřmi. A támhle se odehrávaly naše tělocviky na prvním stupni. Modré trenýrky, bílé tričko holky. Červené trenýrky a bílé tričko kluci. Já měla jednu dobu k modrým trenýrkám spartakiádní žluté tričko po sestře. Cvičilo se na trávě. Žádné alergie. Strach z brouků. Támhle jak jsou ty pískovce, tam chyběly kvádry. Tam jsme se třeba dvě děti vyškrábaly, usadily. Chodili jsme sem se ŠD. Tam jak v devadesátých letech Pavel  Češok pomohl odkrýt padací most, tam jsme sáňkovali. Támhle vede cesta ven z města. Tam u té brány byl VÚ 8521. Maminčin. Výstrojní sklady. Hadráři. Tudy jsem chodívala se spolužáky do školy. Lemovaly ji topoly. Tudy chodili vojáci z Městských kasáren do Čtvercáků. Sněžilo.

- Vojáčku, kopni do kmenu!

Vojáčci byli milí přátelští, byli to synové svých matek a tátů. Kopli. Z koruny topolu se na nás snesl všechen sníh z koruny.

Obcházím šance. Ta dokonalost. Sem jsme nikdy nesměli. Civilisté vs. vojáci. Támhle je vidět torzo hradecké brány... Srdce mi plesá. Hopsám. Slunce zapadá. Na stožáru vlaje pevnostní vlajka. Sbíhám po šikmině  zpátky na nádvoří. 

Sedám. Okolo jde kluk, o rok starší. :-) Loni mě oslovil na Oživlém Josefovu. Znal mě z gymplu. Já jeho ne. Totéž se opakovalo před týdnem s mým bratrancem Petrem. Psala jsem minulou sobotu. Petr neměl tuchy, že naše babičky z Černožic byly sestry.

- Ahoj! Nemohla jsem si před týdnem vzpomenout na Tvé jméno, když jsem náhodně objevila Petra Jaroše. 

Rychle líčím mou anabázi při náhodném zjištění na FB za svým dávným bratrancem.

- Víš co, zavoláme mu.

Nadšený. Vytáčím nového bratrance. :-) Ví, kdo mu volá. Předávám Milanovi.

- Ahoj kozle, že nevíš, kdo ti volá? Tvůj spolužák.

Přiznává svou identitu, bavíme se, vzpomínáme. Ani Petr ani já jsme nemohli na stoleté setkání od gymplu. Milan líčí, jak na srazu postával vysoký chlápek.

- Kdo seš?

- Hála!

Jo, asi si na něj vzpomínám. Ano, Hála, Rochovanský, Berger... Jde okolo Pavel Mertlík. Dělá si z nás legraci. 

- Ahoj, Ireno, Milan ti telefonuje?

- Hele, pojď sem, voláme Petrovi Jarošovi. To je můj bratranec z druhého kolena.

- To je tvůj bratranec? 

- No, jenže on to od gymplu neví. 

Už telefonujeme ve čtyřech. Náramně se bavíme. Loučíme se. K Milanovi přichází starší pár. Další kolečko vzpomínek. Představuje se jako Kutík z Lejšovky.

- Tak to se musíme znát. Tam bydlela moje babička Kopecká.

- Jo, tu známe, chodila k nám do obchodu. I dědu.

Vzpomínám na spolužáky z Lejšovky: 

- Jarča Rubešová, Miloš Marek a ten druhý? Květák jsme mu říkali.

- Sláva Marek.

- Milka Kutíková - to je příbuzná? Bydlela nad babičkou v takové uličce. 

- V Lejšovce je hodně Kutíků.

- Milka mě naučila jíst papriku. Vzala mě k nim do skleníku. Od té doby umím jíst papriku. Dovedla mě do porodny. Vrazila mi do náručí sele. Smrdělo. Vrtělo se. Jo, na konci vesnice bydlel Ruda Runštuk?

- Olda Runštuk.

Olda... Jsem v dětství. Tykáme si. Pan Kutík ročník 1943. Nacházíme společné kamarády před padesáti lety. Základní škola. Do toho Milan se svými vzpomínkami z gymplu. Ano, Oživlý Josefov.

Dnes jsem asi čtenáři nečitelná. Jenže mně to krásně zapadá jak mozaika.

- Jdu zavřít na terasu, aby tě neukradli.

Automaticky odpovídám hm, hm, hm.

- To se mně líbí. Ty vůbec nevíš, co ti říkám. Bezmyšlenkovitě odpovídáš. To je tak drzý k pánu tvorstva!

- Jé, Peťuš, co jsi říkal? Tady koukám, co přání dostal Karel.

- Že bude zítra hezky.

- Říkals, aby mě neukradli. Tak asi, že jdeš zavřít terasu. :-)

To byl zas nekonečně kouzelný den. 

Dobrou noc!