Fantastický. Podzimní :-)
Z tisku :-)
"Případ ministra zdravotnictví Romana Prymuly (za ANO), který porušil vlastní přísná koronavirová nařízení, zaznamenala média po celém světě. Na titulní stránce svého webu má kauzu britský The Guardian, informuje o ní ruský server Nastojaščeje Vremja či francouzský FR24 News. Zpráva se dostala i do čínského tisku či na server Al-Džazíra, otiskl ji mimo jiné i turecký Daily Sabah, katarský list The Penninsula nebo malajsijský Malay Mail."
"Přešlap českého ministra zdravotnictví Romana Prymuly, který porušil vlastní přísná koronavirová nařízení, v pátek zaznamenala média po celém světě. Na titulní stránce svého webu má kauzu britský server The Guardian, informuje o ní ruský server Nastojaščeje Vremja či francouzský FR24 News."
Často si všímám první zprávy dne. Ne vždycky bývá skvělá. Dnes byla explozivní, pro mě nekonečně radostná.
Budík. Za hodinu skypuji s maminkou. Pak lymfomasáž... Telefon.
- Máš štěstí, teď jsem vylezla.
- Mrkni na Novinky.A
Jiskra života! Ministr zdravotnictví odstřelen. Nachytán u smlouvání kšeftíků... Proti svému národu. Vakcíny? Čipování? Až během dne se vynořují konspirace, jestli není zrežírováno. Je mi to jedno. Lhal, nevěřila jsem mu, odborníkovi přes vakcíny. Měla jsem tu čest se s ním dostat do křížku. Ve FN mi o tisícikorunu překročili cenu zubu. Tenhle člověk jako ředitel neobhajoval cenu zubu, ale vytáhl si mé pobyty před čtyřiceti lety. Jo, tehdy mi zachránili život. Ale na cenu zubu to fakt vliv nemělo. Zapamatovala jsem si jeho zákeřnost. Zajímavé. Kdykoli mi kdokoli ublížil, došel trestu... Aniž bych si to přála. No, vidíš, ty odborníku, chtěl jsi mít víc a zbydou ti jen ty miliardy, které máš. Víc ani čárku.
Pokud to bylo divadlo pro lidi - hezké. Pěkně naaranžované. Dobré výkony. Vychutnávala jsem si jejich obhajoby. Jejich hloupé argumentace. Copak si fakt myslí, že jsou lidé už zdegenere? Někteří snad, ale okolo mě je hodně inteligentních. Se selským rozumem. S logickým uvažováním. Během dne mě ani moc nezajímají další podrobnosti. Až večer si Jirka Černohorský vyjel na Vyšehrad okouknout, odkud mohli hlavní hrdinové noci být foceni. Divné.
Skyp s maminkou. Dnes je lepší, už není spavá. Dá mi velkou práci vykouzlit úsměv. Hovořím. Nahazuji témata. Mamka občas okomentuje. Odpoví na otázku. Jde jí to ztuha. Sdílím obrazovku. Ukazuji fotečky. Dnes jsem jí pustila video s koníčkem pod Kuksem. Mlhavě jsem tušila, že to políčko dnes uvidím na vlastní oči. Tři videa - všechna dechberoucí. První - koník zapřažen do obraceče sena. Na sedátku sedí pán. Stroj vykopává kovovými packami a obrací seno. Moc krásné. Další video - koníček přivezl na valníku hnůj. A včera - koník zapřažen na poli. Vláčel bránami. Dýchla stará maminčina doba. Žádné těžké stroje, jen koníček, lehký stroj a lidská pomoc.
Napadlo mě, že jsme dlouho necvičily. Promasírováváme ručenky, prsty. Takhle jsem cvičívala mezi šestnáctou a sedmnáctou se spícími sochami ve velké stodolózní chodbě; nehnuté postavy vypadaly jak ve stavu samanthi. Vytleskávali jsme rytmus, zpívávali, vydupávali stesky, bolesti, strachy a obavy. Zpívat přes skyp nejde. Léčebná vibrace. Tak aspoň protáhneme ruce, hlavu, krční svaly.
Slouží Květulka. Nastavuje deset mnut času k dobru. Děkuji. Hlídám hodiny. abych v jedenáct byla na RHB. Moje noženky šlapkají. Otoky splaskly. Bolesti odešly. Zázrak. Běhám zas jak srnka.
- Maminko, seš ráda, že se spolu můžeme takhle setkávat? Máš radost?
Vždycky mě překvapí svou logickou odpovědí. Dnes přesně odhadla situaci.
- No mám, ale je to takové plané.
Skyp je podle ní chiméra, přelud. Ano. Přesně to vystihla. Plané. Prymulo, ty šmejde jeden, pusť nás k sobě. Plánovals nás vyhubit... Hamáček pozval vojska NATO. Pánbu s námi a zlý pryč!
Na RHB. Páteček. To budou holky spěchat domů. Jsem poslední. Ještě jedna paní sedí na magnetu. Zalézám do velkých nohavic. Užívám si masáž lymfy.
Loučíme se. Dáváme termín na příští týden.
Péťa volá. Ptám se ho, jestli ví. Jo, ví.
- Peťuš, víš co? Já pojedu na kolo.
Včera jsem nadhodila, že bychom dnes mohli jet. Mlhavá domluva.
- Jeď! Provětrej hlavu.
Oběd. Moje skvělá rýže od včera. Křen. Hodně křenu. :-)
Napadá mě, jestli Petroušek nezapomněl na slunečnice. Frčím do Josefova do jedárny. Nad vchodem krásný nápis MALINKA - po majitelce Malinové. Beru sobě asi pět šest kilo slunečnice a dvě si objednala Linda pro pražské pěvce. Ještě tyčinky k ibišku. Jedny za stovku. Druhé - hm, inovované. Sto sedmdesát. Dva v jednom. Chrání před škůdci a hnojí. A tekutou hořkou sůl. Máme vylévat dvě vany, dáme k tújkám. Minule mě tu naštval... Prý bez roušky ne. Otočila jsem se a odkráčela. Rozhlížím se, co bych... Někdo přišel. Petroušek!
- Tys nezapomněl?
- Uháním sem, aby mi paní nezavřela.
- Pět set dvacet jedna.
- Peťuš, máš korunu? Máš dvacet jedna?
Má. Bere koš s nákupem. Ukládá mi ho do kufru.
- Peťuš, nemáš pětistovku? Mně tam zbyla už jen stovka.
Podává mi pětistovku.
Řehtám se a děkuji.
- Tisíc nemáš?
Očekávám jeho obvyklé - a dočkávám se:
- O všechno mě obereš.
Řehoníme se. Pusu. Couvne na rohu do vedlejší ulice. Já se jedu obrátit na konec ulice. Budou tři. Ireno. Stmívá se. Dělej. Jeď! Volám klientce.
- Heli, mohla bys přijít až tak v šest? Jedu na kolo. Ať mám rezervu.
- Jo, v šest. Hlavně nezmokni.
Její varování mě vede k převlečení mikiny Herbalife do bundičky Herbalife. Beru malý batůžek. Láhev s horkým čajem. Užívám si cestu z domu. Projíždím tunýlkem. Šlapu. Okolo jídelny. Kdy se tu zas budou překřikovat děti!! Přes Labe okolo Karsitu. Najíždím na stezku. Přes řeku vidím stan bezdomovců. Mají vypráno na šňůrách. Jak se sem propadli? Kdo je obral. Proč uklouzli... Vládo, zatracená, necháváš tu žebráky bydlet ve stanech! Za to jsme zvonili? Okolo slunečných lázní. Podjíždím státní cestu na hranice. Rychle! Chci už vidět barvy podzimu. Míjím nově vysazený ořech před novostavbou. Tady jsme si v létě pochutnávala u pole na špendlících. V duchu děkuji. Stromy mě zvou na za rok. Jo, to já ráda přijdu. Pozoruji krásné nové domy. Dařilo se nám. Jak to bude dál? Konečně krematorium. Naposledy jsem tu byla na pohřbu bývalé tchýně... Napadá mě: Tady skončí i mé tělo. Hlavně se sem nedostat moc brzy...
Sjíždím prudký kopec. Esíčkem se blížím k vesnici, kde jsem loni byla na posledním představení Theatrum Kuks. Začíná pršet. Jemně. To dám. Přemýšlím, že na Kuks nepojedu. Musela bych vyšlápnout ten prudký krpál k hospitalu. Letos na Nový rok jsem ho zvládla. Ale zvracela jsem plíce. Pak i játra. Řekla jsem si, že si to v létě nacvičím, abych ho vyšlápla bez utrpení. Léto bylo tak divné, že jsem se nevěnovala ani zahradě, ani cyklistice... Žila jsem v obavách, abych se potkala o trzích s obchodníky na Kohoutově - ne, ne. Na josefovských slavnostech - ne, ne. V Kuksu Hubertova jízda- ne, ne. Za celé léto jsem byla v Kuksu jen na Theatrum Kuks. Aspoň. Žádné Baroko na oko... Slavnosti koní... Vinobraní - to jsme zrovna trávili víkend ve Špindlu... Zázrak by byl, kdyby se vše rozvolnilo. Nelhali s testy - vždyť to ani není prakticky možné na sto šesti místech odebrat tolik tisíc špejláků denně... Lžou. Ale zázrak a pro mě nepřekonatelná radost - kdyby byly předvánoční trhy v Kuksu. Chjo. - Nemudruj. Na Kuks pojedeš druhou stranou. Sjíždím ze stezky na most a šlapu do mírného kopce. Tudy jezdívám na Kuks autem. Nade mnou jezdí auta směrem na Polsko a od hranice. Očekávám stoupák, ale ne. Přehazuji a stále šlapu v pohodě. Jedu k Arance. Kdy už bude ten pruďas? Tady je to pole, ta chalupa, video na FB. Tady včera koník vláčel pole. Seskakuji. Otáčím se. Ano. Jsem u cíle. Támhle nahoře obytný vagon? Mobilní dům?Ne, jsem zapomněla, jak se tomu říká. Volám. Šlapkám do krásného prostředí... Mladá paní si uvnitř hraje s holčičkou. Otevírá dveře.
- Teď, před minutou jsme o vás mluvily.
- No, a já na vás myslím celou cestu. Nadechovala jsem z Vesmíru energii do srdeční čakry a posílala ji lidem, přírodě...
Na chvilenku jen usedám. Tady by se dlouho sedělo, povídalo. Výhled na kukskou věžičku. Prosím si pytlíček. Na stezce jsem se napásla na švestkách.
- Ty jsou shnilé, ne?
- Ne, ne. Jsou výborné. A ještě jsem tam sebrala tři jablíčka. Upřesňujeme, kde to bylo. Dozvídám se, že mladá sem chodí pěšky po stezce. Takže dobře ví, o kterých švestkách hovořím. Už jedu. Pršíčkuje jemně. Prohlížím barevnou krajinu. Ale ještě to není ono. Potřebovala jsem vidět rudou, žlutou, hnědou, mix podzimu. Prý v Jaři na sídlišti... Ano, javory, škumpa je teď rudá...
Cestou zpátky se zastavuji na švestky. Míjí mě tři mladí cyklisté. Hezky se na mě usmívají. Ireno, už jeď. Míjím komín bez čapí rodiny. Přejíždím cestu a jedu k Jaroměři. Fotím z dálky dva žluté javory. Když přijíždím blíž, vidím klam. Rostou tu totiž tři. Míjím na lavičce pána s pejskem. To nemám ráda. Smráká se. Divočina. Ale vím, že za mnou kráčí mladá... Tak se nebojím. Dám ten kopec ke krematoriu? Jo. Ale s vypětím všech sil. Nahoře si ještě fotím vrbu s plody. Lístečky i plody se podobají olivám. Zahýbám do ulice V Hruštičkách. Krásné toponymum. Seskakuji. Opadaná vegetace mi umožňuje vyfotit si jaroměřský rybník. Ten je ale veliký!
Péťa volá.
- Kdepak seš?
- Už jsem vjela do Hruštiček.
- Tak přijeď!
Poslední část kochací jízdy - podjet znovu pod státní, okolo koupaliště, řeky, bezdomoveckého stanu; vyšlápnout k řadovým domkům. Tady někde mi loni Péťa koupil mou růžovou krásku. Růžu. Výborně mě vozí. No, ještě jeden kopec. Tady jsem už nefotila. Ale u honosné vily, bydlela v ní maminčina známá, tam právě tvoří stylové sloupky k plotu. Asi před devíti lety nás vilou provedla majitelka paní Kleišmídová. Mamka už zapomínala, nechala jsem ji v zahradě pí Kleišmídové; jela jsem na nákup. Sloupky si vyfotím za světla. Ještě poslední perla. Vila s modrými obroučkami od brýlí. Doma.
- Peťuš, mohl bys mi napumpovat kolo?
- Mohl.
- A uklidit mi ho?
- Máš ho dost napumpované.
- Divné. Na kamenech se mi zdálo měkké.
Zvonek. Helenka.
- Ještě si rychle mixnu sportovní výživu!
Lékař španělského olympijského týmu volá na sportovce:
- Než jdeš do sprchy! Napij se, než jdeš do sprchy!!
Přeměřujeme. Má kondici šest - štíhlý svalnatý. Bude jí padesát. Ale mírně pohoršené výsledky. Stresuje se. Pracuje v úkolu. Lítá s maminkou po doktorech. Emoční tůčky se lidem usazují tam, kde nechtějí. Ale - vypadá skvěle.
Rybí pomazánku. Prošpikovat kuřecí stehna. Od farmáře. Zítra se školím. Musím mít vše připravené. Nejedu do Phy. Nebudeme chytat autobus. Jezdí ještě vůbec? Klid. Pohoda. Mír.
Dnes to bylo, ať už je příčina nachytání mloka na švestkách, jakákoli, VYNIKAJÍCÍ! Takhle se budou odstřelovat další a další. Už to začalo... Čistíme i u nás! :-)
Raduji se.
Dobrou noc!