Film o našem domě byl natočen. Jen jsme ho zrealizovali. Byl to bungalov a měl žlutou barvu
Čtvrt na dvanáct. Konec. Skončila jsem. Hlava na klávesnici. Hm. Pracuji v pracovně. Dnes je Žofka voĺako zmätená. Hej, kde pracuješ? Snad gauč, křeslo, sedačka, obývák.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-29-rano
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-29-poledne
Ne, dnes od půl jedenácté dopoledne intenzivně pracuji ve své pracovně. Po dlouhé době sedím ve svém křesle a vydělávám z domova z pracovny s výhledem do zahrady. Vany zmizely. Doufám, že za nimi zmizí i komáři.
Vyrostla nová zeď vzadu. Původní ze šancovek nádherná kulisa. Nová - snad ještě krásnější dekorace pevnosti...
Naše zahrada byla v dolíku. V hradebním příkopu. Tatínek ji zavezl – vůbec si neumím představit, jak se tu nadřel. Zdvihl ji. Pozemek ohradil sloupky ve tvaru – si myslím, že se tomu říká – jeklu. Sloupky jsou stále zdravé. Totiž – když jsem ještě chodila po hvězdách, Ivě byl asi rok dva, tatínek tu rozdělával na ohníčku v nějakém kotlíku dehet. Základy sloupků mají betonovou šablonu. Lůžko, kořen sloupků je zakopán v zemi. Samotné sloupky – kov- je ošetřen térem, dehtem. Nějaké zbytky po dehtování tu byly i po mém narození. Nevím, o co jde. Pamatuji si z dětství. Byly mi tři roky, možná čtyři pět. Nevím, co si má mysl uchovala. Ale něco tam mám. Buď kotlík na dehet. Nebo sběračka obalená dehtem. Už fakt nevím. Ale pamatuji si. To už tu taťka ani nebyl. Tatínek zahradu v hradebním příkopu zavezl, obehnal plotem. Mám jeho podobu. Nevím proč mi nebyla dána jeho zručnost, jeho šikovnost. Tu má Iva. Je celoživotně šikovná, praktická, umí všechno; uměla plést, šít, tvořit, vyměnit zámek, opravit sifon u umývadla. Do našeho domu mi před víc jak deseti lety ušila záclony. Jo, abych nezapomněla! Uměla – jako maturantka Střední ekonomické školy v Náchodě psát všemi deseti. Přepsala mi bez překlepů mou diplomovou práci. Přišla k nám do domu manželových rodičů, zavřela se v dětském pokoji. Cvakala, cvakala. Papíry mizely, nebo psala několikerou kopii. Hotovo. Tečka. Točit. Na gymnáziu jsem se v nepovinném dvouhodinovém předmětu technika administrativy naučila psát všemi deseti taky. A píšu dodnes. Učili jsme se psát na rychlost. Na přesnost. Měla jsem slušné výsledky. Inspiraci jsem získala u Ivy. U její dovednosti.
V dobách, kdy byla studentkou, mamka ještě pracovala v armě v Městských kasárnách, studovala SEŠ. Kasárna jsou dnes z větší části zbořena. Proč asi?!! Historická barokní pevnostní památka. OK. Večer maminka odcházela, řekla bych okolo sedmnácté hodiny, do army prodávat vojáčkům. Přesně si pamatuji ten čmuch army. Příjemný. Taky si pamatuji regály, police, nábytek. A zboží. Sušenky, sladkosti. Limonády, pivo. Krémy na boty, domýšlím si – asi i kartáčky na boty. Uzeninu – to nevím. Neměla tam váhu. Hlavně – protože to byla dělostřelecká kasárna – pamatuji si distinkce. Bože, už jsem zase tam. Malá holčička. odznaky zlatých děl uložené v malých bílých krásně pevných krabičkách. Odskok: Jako tří čtyřletá jsem si v takové krabičce od odznáčků přinesla do našeho nájemního bytu ještěrku. Klekla jsem si k lavičce. vypustila krakena. ještěrka jela na všech nohách neočekávanou rychlostí. V ručičce jsem držela víško. Cvak! Přibouchla jsem ji. Uřízla ocásek. Zmítal se se jak mrňavý hádek. - Konec odskoku.
Absík – absolvent vysoké školy, ti sloužili jen rok. Myslím měli kolejničky a malé hvězdičky. Stříbrné. Kdežto vojáci základní služby nosili buď nic na výložkách, případně pecky. Vojín – nula. Jedna znamenala svobodník, dvě desátník. Desátník, četař, rotný – poddůstojníci. Pak už se mi to plete. Byli malohvězdičkoví – stříbrní, neměli vysokou. Patřili jsme pod západní vojenský okruh. Sídlo měli v Táboře. Když mamka ještě neměla maturitu, ráda jsem k ní do army chodila. Na bráně mě automaticky pustili. Znala jsem v kasárnách každý kout. Vojáci mě znali. Ten "absík" mě měl moc rád. Tupíroval mi vlasy, česal mě. Jednou jsem brečela. Totiž přehnal to s tím tupírováním. Snažil se rychle, abych byla zas spokojená a veselá. Mamka měla v hobrové zadní desce dírku. Pozorovala jsem jí tváře za skříní u prodejního okýnka. Pamatuji si na jména některých vojáčků. Platzer - vyučený kuchař. Vařil pak v Mariánkách. Brotánek. Dnes večer jsem se po dlouhé vydala na nákup. mladší a starší paní vybíraly olej. Řepkový.
- Ten ne, ten nemá blahodárný vliv na paměť.
Paní se krásně usmála. Zazářila. Dodala jsem:
- Rostlinné oleje byly původně určený k mazání strojů, pohonu, ředění barev.
Vystály jsme tam důlek. Brebentily jsme. Dozvukovaly. hledaly společné známé. Paní bydlí v domě, kde moje milovaná celoživotní kamarádka Sonička.
- A znáte Brotánka?
Zarazilo mě to. Měla bych ho znát. To jméno znám tak šedesát let. Jasně. To byl vojáček...
- To jsou paradoxy, pane Vaněk - by řekl Landovský v Audienci...
Kasárna jsou zbořena. Vidím přesně uspořádání vojenských budov. Nižší, vyšší, nižší. Mamka prodávala v nižší – arma a sousedila s ubikacemi záložáků. Nasedala na ni vyšší budova jídelny. Když někdy měli písmenkovou, na talířích vojáčci sestavili nápis: STOJÍ TO ZA HOVNO. Asi jim písmenková nechutnala. Na jídelnu nasedala opět nižší budova, jako byla arma; v ní vojenská kuchyně. Nevím, jestli vařili vyučení nebo náhodní. Ale co jsem milovala, vojenské vdolky s ovocnou pěnou. Někdy mamka přinesla talíř vdolků a v hrnečku ovocnou pěnu. Bílky vyšlehané do pěny s ovocem. Takové vdolky smažila i moje babička Jůlinka. Mamka – ta smažila vdolky vysoké, s pěknou střídkou. Kdežto vojenské a babiččiny byly nízké. Ale chutné. Na maminčiny vdolky se mazala marmeláda; ty vojenské se potíraly tou ovocnou pěnou. K sežrání!!
Mám vzpomínky, jak jsem nechtěla zůstat s Ivou sama na ty dvě tři hodinky. Nevím, jakou mamka měla pracovní večerní dobu. Iva měla na stroji psát cviky dkd, dkd, dkd, dkd, dkd. Fjdksl, fjdksl, fjdksl, fjdksl, fjdksl.
- Reni, chceš psát?
- Ano.
- Tak pojď.
Stoličku od piána mi seštelovala, abych kvalitně a správně seděla, paže vodorovné a psala jsem. Iva řekla, že běží dolů na dvůr na suchý záchod. To jsme bydleli v podnájmu. Mamka pak koupila za prodej tatínkových soustruhů a strojů po jeho smrti domeček. Babička taky přihodila – nevím, dva tisíce. Psala jsem a Iva nebyla na záchodě. Šla si zakouřit. Hulí dodnes.
Někdy mě trápila.
- Pojď, vymačkám ti uhry.
Jaké uhry může mít čistá pleť pěti šestiletého dítěte!
Byla to záminka. Mordovala mě. A když jsem se nechtěla nechat, přikrývala mi z legrace obličej polštářkem. Dodnes mám fobii. Nemohu dýchat. Chytí mě amok. Nevlezla bych pod auto ani za živé prase.
Vracela jsem jí to i s úroky. Žalovala jsem. Mamka přišla. Iva slyšela kroky na schodech. Rychle vypla naši černobílou televizi Lotos.
- Maminko, sáhni si na televizi. Je teplá. Iva lže.
Možná teď si vybírám odmítání za své žalování. Nevím. A je mi to vcelku jedno. Úplně. Jakmykvy, takmykvy.
Iva mi celý život byla nápomocna. Když jsem cokoli potřebovala, přispěchala mi na pomoc. Vracím jí to ve stáří. Jakmile potřebuje cokoli opravit, vysílám Petrouška. Půjčka za oplátku.
Když jsem ležela na udržování s Deniskou, dávali mi plegomazin. Lék, který se prý dával bláznům. Pak, když jsem ležela na smrt nemocná, to byly Denince asi dva roky, Iva za mnou chodila do nemocnice. Nosila mi dobroty. Co nemohu pochopit, ona mi přinesla plný pytlík oloupaných čerstvých jader vlašských ořechů. Když to píšu, padají mi slzy jak hrachy. To bych nikdy nenaloupala. Totiž čerstvé ořechy jsou moje vášeň. Jsem schopna na zahradě uprostřed podzimní práce si sednout a slupovat jemnou bílou blanku a mlsat. Nerušeně mlsat. Pamatuji – tak sedm osm let, ořechy nám zmrzly. Jezdívala jsem k mamince po cyklostezce. Lemují ji hrušně, jabloně, ptačí třešně a ořešáky. Vypozorovala jsem, že jeden nese obrovské, ale fakt obrovské plody. Jela jsem vždycky trošičku dřív, než jedou lidi z práce. Sbírala jsem. Na místě hodovala. A děkovala Přírodě, že ač naše ořechy nebyly, nechala mě napást se.
Dnes lilo, bylo sychravo, podzimno. Minulý týden jsem si užívala tropické dny. Ach, to já miluji. Ó, máchat se v bazénu. A nedělat.
Včera i dnes jsem pilně pracovala. Vysvětlovala lidem jejich wellness test kondice. Odpovídala na otázky. Včera i dnes jsem měla klienty.
Dnes jsem skončila až skoro se setměním. Po obědě přijel Lindin Petr. Dostavěl nádherně vzadu v zahradě zeď; jinou, než byla ta z šancovek od tatínka. Město nás vyvýšené zavezlo, kudly, ze dvou stran. Takže už jsme v dolíku. Jedno zavezení je právě za tu zeď. Už nejsme ti vyvýšení. Už jsme ti zavalení hlínou. Kopci hlíny. Opatruji náš plot, který by se za chvíli ztrácel v zemi. Hlídám ho. Původní sloupky od tatínka byly vysoké, pro vysokého člověka. Kdybych se nevztekala, byl by dávno plot k překročení. NE!!! HLÍDÁM A JSEM J JAKO OSTŘÍŽ! Město se nepostavilo čelem. Jasně. Korporace s D-U-N-S. Občan ve významu otrok. Tak si hezky platíme sami opravu. Tlačení hlíny na zeď z šancovek. Fotky jsem kolikrát dávala na úřad. K čemu?! O půl metru vychýlení. Dnes máme hezkou zeď z obrovských pískovcových dlažebních kostek. Maminka je tu měla po zahradě. Pořád, že do základů budoucího domu. Kdykoli jí přišlo, že nám zahradu vyvlastní jako stavební, bránila se. Na MNV, rozuměj Městský národní výbor, odepisovala, že zahrada bude využita jednou z jejích dcer jako stavební parcela. Iva ne. Já už vůbec ne. Tady stavět? Brr! Popílek z komínů Tiby, Karosy, ZAZ, Milety. Tady si člověk zašpinil ruce, aniž by se čehokoli dotknul. Na to jsem byla citlivá. Mít čisté ruce. Nemám ráda ani ručně obírat maso z kostí. Nebo držet nějaký opečený buřtík. Brr. Špinavé ruce. Naše sousedka komunistka zažraná, její manžel ne, ten byl normální, ale sousedka, nebudu ji jmenovat, nedávno jsem četla článek, jak v nedaleké samoobsluze dozírala na velikost párků.. No nic, tak tahle sousedka občas napsala udání. Mamka si stěžovala. Z práce mazala domů se převléct a na kole frr na zahradu. Hrabat listí, pálit ho na hromadě. Obrývat stromy po očesání… Dým sákl do pověšeného prádla paní sousedky. Měla ho tam furt. Mamince u plotu syčela do tváře:
- My vám tu zahradu stejně vyvlastníme...
Jako odplatu pracující vdově napsala členka KSČ udání. Pak už mamka psala, že tu budou stavět vnuci. A pořád nikdo nestavěl. Odříkaného chleba největší kus. Koupila jsem od Ivy její část. Narovnala jsem majetkové poměry od roku 1959. Jak to bylo? Polovina parcely přešla na maminku a druhá po čtvrtce na její dvě dcery. Když se toto uzavřelo. Koupila jsem od Ivy její část a srovnala mamčinu část. Odkoupila jsem pozemek a čekala. Pořád nic. Několik let se nic nedělo. A najednou po rohu hojnosti, kde jsem čarovala a velmi vážně pracovala, jednoho dne se Petroušek zaktivizoval. Přijela jsem z meditačního týdne. Posadil si mě v paneláku do kuchyně za stůl. Ježiši!! To jsem vždycky dělávala já. BORO. Bojové rozdílení. Že by si tu za ten týden našel…
Poslední den meditačního týdne pršelo. Zabalili jsme se do spacáků. Ta meditace se mi víc než dobře povedla. Skvělá. Viděla jsem okrový bungalov. Na naší zahradě. Probrala jsem se. Říkala jsem si, že se mi něco zdálo. To nikomu neřeknu. To nebyla realita.
- Hele, já jsem to řekl už máti. Rozhodl jsem se, že teda jo.
- Co jo?:
- Že ten dům postavíme.
- A bude žlutý. Bude to nízký bungalov.
- Prosím?
- No já jsem ho už viděla, víš?
Ježíši. Vypadala jsem jak blb.
- A kde?
- V meditaci.
- Ten dům si namaluj, jak ho chceš mít.
Červenec jsem si malovala dům. Samé chodby. Architekt na to studuje roky. Ne. To nedokážu. Vybrala jsem si na internetu dům do L. Erna. Ten je krásný! Petroušek mi denně nosil několik plánů k nahlédnutí. Naprosto jsem zapomněla na svou vizi z meditace. Ne, tenhle je hnusný. Tenhle je malý, tenhle je stodolózní. Vodil mě po stavbách. Novostavbách. V září jsme jeli na squash.
- Dnes se musíš rozhodnout. Začne přes zimu papírová válka.
Cestou na Velichovky jsme se zastavili na exkurzi ve dvou domcích. Jeden – tam bychom měli plány za hubičku. Rýsoval je známý. Druhý – ne, měl dva vchody vedle sebe. Proč? To vypadalo jako pro panstvo a pro služebnictvo. Ne. Jeli jsme ze squashe. Poslední dům na druhém konci města u bývalých kasáren.. Dělali jádro. Září. Zima podvečer. Neútulno. Vstoupili jsme do "našeho" budoucího domu. To jsem ještě nevěděla. Dělníci nahazovali jádro. Zašeptala jsem:
- Peťuš, to je ten dům.
- Jaký dům?
Já zapomněla na svou meditativní vizi. Ten dům byl už dávno nafilmován.
- Nevím. Ale je to on.
- Je moc veliký.
Už přicházel majitel. Provedl nás. Ty vorle! Elektroinstalaci rýsoval tatínek našich přátel. Sleva. OK. Tak teda postavíme tenhle. Péťa ho o půlmetru zmenšil. Nakonec rozhodl, že postavíme původní velikost. Začali jsme 16.4. V ten den jsme měli ve škole rodičák. Přijela jsem na zahradu. Už se stmívalo. Třešně převáděly své svatební závoje. Základy byly vyhrábnuty. Fotila jsem v šeru večera. Stavba rostla jak z vody. V květnu už stále hrubá stavba. Asi 18.12. toho roku byla kolaudace. Dům je stavěn metodou vylévání betonem. Jsme konzerva. Ve vedrech bylo venku k zalknutí, ale v domě chladno. Teď je venku zima, ale v domě je naakumulováno teplo. Pohoda. Skvělé. V květnu t. t. jsem od branky koukala na stavbu. To je on!
- Řvala jsem přes dům!
- Peťůůůš!?
Za domem se ozvalo:
- Co je?!
- Peťůš, to je on. To je on!
- Kdo?
- Péťo, to je ten dům z meditace. A bude žlutý!
No, a takhle to bylo s naším domem. Všechno držíme ve svých rukou. Přesněji ve své mysli. Ve své hlavě.
Stačí se jen radovat. Nebát se. Projevit svou vůli. Svou sílu! Umět říci ne. Čarovat.
Dnes mi nějaký šmejd na odkaz na pana Holce na XTV s mým úvodem:
Hodnocení soudců, agenta Pávka... V sobotu na Brutalu mi jeden výyysokýy regionální mimoň šplíchal do obličeje, jak se nám žije krásně, jak je rád za agenta na Hradě. Mohl by si to poslechnout, magor
Ozval se úplně cizí magor– vadí mu to dnes, přitom to tam visí od 17.8.!
Milda Jedlicka
- A ty, Rudá svině už jsi letos zaplatila poplatky straně?
Milda Jedlicka Nikdy jsem v žádné straně NEBYLA!!! Byla jsem šikanovaná! Ale abych měla nad sebou zas fašistické hnědé barvy, tak to ne. Netykám si s grázly!
Připsala jsem:
Irena Hrobská
Hloupých je na světě, jako by je s nebe shazoval
Tenhle bulíček z Mnichova, tenhle německý ohlozek by potřeboval zatřást hlavou. Aby se vzpamatoval. Mohla jsem ho zablokovat. Jeho koment vyhodit. Ne, i bulící mají právo znát pravdu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-29-baronek
Svou vůli budu projevovat do konce života. Jsem silný bojovník.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-29-bagetky
Večer. Petr odjíždí. Dostává bagetku. Můj Pé´ta taky odjíždí - na sport. A já taky odjíždím - na nákup. :-)
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-08-29-vecer
Bylo to tu hezké, v hotelu Země. :)
Dobrou noc!