Filozofovat se mi zachtělo
Jak chodím pozdě spát, velká výzva pro mě, ponocuji déle a déle, tak nekontroluji sny. Ale v posledních dnech se probouzím z nějaké temnoty. Nevím, kam chodím, ale po probuzení jsem ráda, že jsem tady. Nejlépe, když svítí slunce. A pak si uvědomím realitu. Z temnoty do černa. Stále nade mnou bezdůvodně visí černota. Nějaký pytel. Včera jsem to nazvala stísněnou atmosférou Protektorátu. Stále si kontroluji mysl. Opakuji si: Jsem šťastná, radostná, opečovávaná, milovaná, milující, vybírám si, s kým komunikuji, nemusím sdílet prostor s lidmi, s nimiž nejsme na stejné vlně; mohu a nemusím pracovat; žijeme v hojnosti. Nic nám nechybí. Aha? Nic nám nechybí? Mám všechno? Cítím se nesvobodná. Chceš cestovat? Nastav frňák. My ti do něj zaboříme klacek. Minulý týden jsem to slyšela od očkované klientky. A protože se téhle hry neúčastním a nemíním se zapojovat, cítím nesvobodu. Do Soči se už asi nevypravím. Ztrácí se jistota, že se špejlování, hadry přes obličej, kontroly přes rámy, likvidace imunity nestane normou. To je ten pytel nad hlavou.
Všimla jsem si až dnes, že mám v koupelně stále ručníček s maminčinou jmenovkou. Ručník mívala jiný; pověsila jsem jí malý, krásný, dětstký, až si ji na chvilenku přivezu od holiče... A i dnes jsem mezi rajčaty zachytila dva plnokvěté nádherné ibiškové květy. Ještě jsem ho pro letošek nepřesadila, už se hoch předvádí. To je totiž ibišek z klavíru u maminky v domečku. Měla ho na klavíru, hezky u okna... Mami, tak kvete!
Procházím FB. Vzpomínky. Krásná slavnost Oživlý Josefov. Ten poslední 2019 propršel. Krásný byl rok před tím v 2018. Loni nic. Letos? Co asi? NIC. VELKÉ ČERNÉ NIC. Moje dvě divadelní permanentky - jedna za víc jak tisíc korun. NIC. Slavnosti, trhy v Kuksíčku. NIC. Kdykoli v létě zajet do Nového Města na zámek, účastnit se kulturních programů - NIC. Devastuje to mysl člověka. Mám ráda lidi. Není to tak i z druhé strany. Ale to není můj problém. To je výzva na protistranu. Nemusím se měnit jen já, že? Může na sobě zapracovat i druhý. Ráda se objímám. Chodím na obědy. Na výstavy, na koncerty, na přednášky. Izolace. Prázdno. Nekoná se nic. Pak si přečtu Dalibora Jandu, ať se lidi dají obodat a zabodat. Jak to bude skvělé na jeho koncertě. Tfujtajxl! Tak nemocný byl a nechal se ohrozit boďárem. No, tak to ne. To já to mám jinak. Mám skvělý život a zdraví bez jedovatého koktejlu s oxidem grafenu v těle. Nechci být magnetický vodič připravený k ještě většímu ovládání. Nechci být zapínána - teď se budeš cpát; a znovu, a znovu. Chci zůstat zdravá se silnou imunitou.
Celé dopoledne věnuji telefonům a psaním mailů. Totiž dnes už ústní dohoda neplatí. Tedy - měj vše zdokladováno pro strejčka Příhodu. Jenže psaní nesmírně zdržuje. Ráda komunikuji per huba.
V srpnu doufám jedeme na retreat - firemní dovolenou do Špindlu. Včera večer na poradě se dozvím, že dnes je poslední den na registraci. Doprčic - tak já to kvalifikovala, všude se objevuje mé jméno, ale pokud bych dnes propásla registraci, tak je má práce, má dovolená v háprdepu? Vibruji. Kde je kontrola mysli? Kontrola slov? Telefony, psaní na členskou podporu... Čekání na potvrzení, na odpověď. Znovu telefon. Znovu kontrola mailu... I ten, který si vybral proplacení nemalé částky v nej hotelu Harmony, se musel zaregistrovat.
Na srpen si zajišťuji nocleh na školení na živo. Jediné za rok. Loni jsem páteček trávila u bazénu v Atlantisu u Brněnské přehrady. Před třináctou převléct, ubytovat, školení. Skvělé. Suprovní. I Paĺo z Bratislavy dorazil. Co letos? Letos poprvé za deset let, co pracuji v Herbalife Nutrition se nesjedeme v Atlantisu, ale v Tereziánském dvoře - v rozlehlém komplexu v Hradci Králové. Patnáct minut vlakem, necelá půlhodina náročné jízdy autem. Tak těžké zajistit si na dvě noci dvoulůžkový pokoj! Asi před měsícem přišla první zálohová faktura - skoro na deset tisíc. Telefon, nechci dvě noci dva dvoulůžkové... Ještě potvrdit mailem. Ano, pošleme vám novou zálohovou fakturu, ale až ve čtvrtek, kdy je tu kolegyňka... Je mi to fuk, ale stále v mysli držím - zkontrolovat potvrzení. Zkrátím to - až dnes jsem vytelefonovala a mailově potvrdila, co chci. Zas to měli špatně. První noc jedno a druhou noc dvoulůžkový. Stále se držet, usmívat. Jo, do hotelu se nedovoláte jen tak! Hodinka v háji. Nemohli pochytat, že první noc se mnou bude manžel. Druhou noc už budu nocovat s kolegyní. Budu já jim vysvětlovat, že první noc je takový malý Medlov, taková záplata za to, že jsme se letos logicky nesešli, když nelze plánovat?! Nařízení se sypou každý den. Uměle pěstovaný chaos. O to jde. Aby lidi nevěděli, co se smí, co už se nesmí, co je povoleno, co je zakázáno. Nevíš! Co platilo ráno, neplatí v poledne a už vůbec ne večer. Furt ve střehu by řekl Donutil... Hlavně valit lidem do hlavy nové a nové informace, čísla, ubíjet je a lhát. Hlavně lhát! Udržovat je v nejistotě. - Ano. Mohu napsat, že ruším zálohovou fakturu. Ano, chápu, neumějí v ní rozdělit druhou noc na dvě platby. Rozdíl mezi jedno a dvoulůžkovým pokojem činí asi pět stovek. Stále zachovávat dekorum. I to mě muší. Hloupost. Suverenita. Neodbornost. Ještě napsat kolegyňce, že platíme jako vždy na místě. Ty vorle, tohle bylo obsahem mého dopoledna. Telefony, maily.
Jen na vysvětlenou, co je Medlov. Loni a předloni jsme se sešli na Medlově u Nového Města na Moravě. Jen náš tým. Bez práce. Jen soutěže, turistika, jídlo, smích, přátelství. Vynikající na mozek. Les, voda, jídlo, skvělí lidé. Ti lidé jako všechna setkání pracovní i neformální. Zdůrazňuji setkání s normálními sympatickými lidmi. Chodili jsme mezi poli, hráli si, cvičili... Obloha nad hlavou, slunce, louky, lesy (dnes jsem četla ve vzpomínce na FB - jak jsem vytkla pečovateli, že svítí lidem v jídelně zářivkami. Šel. Zhasnul. Ale já myslela - dát je ke světlu, oknu, na terasu.Uáááá! Nepochopil. Nebo pochopil. Ale proč by se namáhal, vozit lidi na světlo, že jo? To nemá v popisu práce. Mami, mamko, neudělala jsem všechno pro tebe! Měla jsem víc atakovat toho slemejše v čele. Šmejda!) Plnili jsme společně s dětmi lesní úkoly. Ze Slovenska dorazila i Andrea se svou skvělou rodinkou ze Slovenska. Na poslední chvíli je pustili přes hranici. Letos ani Medlov, ani kontakt s kolegy a rozkošnými malými Slováčky, pro něž jsem byla veselá teta. Ne, jinak! Jak oni mi říkali? Jdu hledat. Tady to je. Rok 2019:
Zpíváme. Konečně došlo na můj chleba. Včera jsem ho přinesla do jídelny k snídani. Sklízím pochvalu. Malí slovenští bratři bezva rodičů obzukují. (Maminka Andrejka učitelka; shodila asi pětadvacet kilo. Je krásná. Milá, příjemná. Bývalá učitelka. Dnes nezávislá distributorka Herbalife. Její dva oplégry Paťko a Riško jsou pěkná dráčata. Prý jsem srandovní teta. Taky směšná teta. Taky legrační teta. Mladší mě vyzývá k vodě. Zdvihám se a jdeme. Kluci mají kraťásky, já žabky. Paťko na mě cáká. Chce půjčit mé žabky. Proč ne. Jsou mu asi tak třikrát větší na jeho tříleté nožence. Jsme navlhlí. Fučí. Ale voda je teplá. Přibíhá Andrejka. Zlobí se; jsou před odjezdem mokří. Omlouvám se. Běží do auta přehrabovat kufr. Tříletý Paťko znovu leze do vody. Vybízím ho, že už budeme jen na břehu. Ohlédl se nahoru k hotelu, kde právě štrádovala maminka:
- Ale veď tu mama neje.
Logické. Co oči nevidí, srdce nebolí. Jenže on je schopen stát se vodníkem. Odvádím ho k ohni. Poledne. Dobře se bavíme. Kolega hraje na kytaru. Zpíváme. Opékáme. Loučíme se. Odjezd.
Oprava. Andrejka stále učí. Přivydělává s jako štíhlý distributor Herbalife Nutrition. Ano, mají to tam ještě horší, než u nás... Pro její kluky jsem smiešna teta.
A už jsem na druhé stránce a jen skuhrám. Ale hezky jsme se vypsala. Hezky jsem nazvala realitu. Ano. To je ten pytel. Ten černý mrak. Co bude s lidstvem? Co s našimi dětmi, na které se chystají. Kolik rodičů obstojí v úkolu v tomhle životě? Kolik jich zklame! Péťa má jedinou odpověď.
- Nesmíš to tak prožívat.
Jo. Nesmím. Ale jak se to dělá! Žiju lidstvem. Pozoruji děje. Jak nám to tu majitelé světa hezky servírují. Gréta byla předehra na klimatický teror, který přijde? Ano, další Petrouškova rada:
- Nečti a neposlouchej.
Jo, hezká. Ale celoživotně jsem se vzdělávala. To bylo kurzů, školení, literárních exkurzí, zkoušek - ředitelské roční studium, studium grafologie, roční kurz na průvodce Čedoku... Stále jsem vyhledávala, co bych se ještě naučila. Posledních deset let neustálé učení se o výživě, o marketingu v Herbalife... Těch osvědčení o lékařských tréninzích. S nejlepšími světovými lékaři. Mě školil nositel Nobelovy ceny Lou Ignarro! Kdo to má! :-) By řekl Paroubek. K čemu mi všechny ty certifikace z různých oborů jazyka, managementu, výživy, marketingu jsou? No, odpověď je nasnadě. Ano. K ničemu. 24.10.02019 jsem seděla pod třešní. Teplý podvečer. Neobvykle teplý. Seděla jsem bosa u skypu. Helena Heclová mi vysvětlovala můj horoskop. Začala tím, že jsem se v minulých životech hodně vzdělávala a že v tom pokračuji i v tomto. Nevím, kde to vyčetla, jak to věděla, ale je to tak. Ale dnes se mi ztrácí důvod. Proč. Když mi pak Péťa dá jednoduchou radu - nečti a neposlouchej. Dobré, že?
Včera jsem zkoumala tuhle stránku:
https://pocitadlo.vegman.cz/?fbclid=IwAR0iOz68AW4GCWYArl-2qh_wX79YZ0UUbTemNcYN8_2wfYi2Lm_7HwtScq4
Oběd. Mé první brambory, kousíček krůtího, brokolice na páru. Zrzečka obejduje. Kousek prsíček jí dávám. Ještě. Chce ještě. Nenasyta.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-13_Kociny/
Beru krabici s kočkami do stínku ven. Mourek se přišel lísnout. Venku divné vedro. Jdu do bazénu. Brr. Zima. Voda třicet dva stupňů. Ale je zima.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-13_U_Eriky/
K večeru jedu na melíry. Zas otálím. Vyjíždím za pět pět. Ani nevolám. Erika ví. Zná mě. Toleruje. Mám ji za to ráda. :-) Je skvělý člověk. Je to totiž račice. :-) Jako já. Mám to vypočítáno. Odjíždím o půl osmé. Opouštím město a na první velké svítící policejní auto. To objedu. To NEOBJEDU. Policista obuškem - nebo čím - všem ukazuje ať zahnou do vesnice. Stahuji okénko.
- Kam mě posíláte?
- Havárie. Na Třebešov. Jeďte za nimi!
https://www.pozary.cz/clanek/247678-na-vyjezdu-z-jaromere-na-dolany-doslo-ke-smrtelne-nehode/
Rovnám si v hlavě, kde vyjedu. Už vím. Jako když jsme jezdívali z chalupy. Miskolezy cihelna. Chvalkovice křižovatka. Štrůdl přede mnou se vleče. Hypnotizuji hodiny. Jdou o šest minut napřed. Z kopce sleduji cestu pod sebou. Jak to, pouštějí náklaďáky? Auta nejezdí, ale nákladní vozy - asi by se v uličkách vesnic nevytočily... Sjíždím na státní, odkud mě prve vyhnali. To dám. NEDÁM! Vyjíždím a už vidím kolonu. To je ještě tak pět šest kiláčků do Jaře. Rychle se otáčím. Jedu zpátky. Vezmu to uzoučkými cestičkami na cestu do Jaroměře od Trutnova. Zajižďka deset patnáct km.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-13_Slunicko_pry_zakryl_prach_z_Afriky._Tak_urciteee/
Pozoruji sluníčko. Divné. Jako za sklem. Nebo za igelitem. Jsem vystrašená. Co se stalo se sluncem. - Ireno, nepřemýšlej! Povídal Péťa. Dojíždím asi šest osobních aut. Proti nám hodně osobních i větších. Co tu dělají? Proč tu jedou. Tady je uzoulinká cesta pro jedno, natož pro dvě. Ano. Dvacet hodin. Tedy 19,54 hod. Mohla bych to dát. Kdyby jeli rychleji! A stále zastavují na lesní cestě, aby se bezpečně vyhnuli protijedoucím. Ty vorle! Kde se tu bere tolik aut?!! Asi je v Jaři na výjezdu z města vracejí! Hezky si zajedou! Konečně jsem na státní od Krkonoš. Zahýbá sem - ježiši - autobus. Napadlo ho zastavit. To bychom se nevešli. Od Krkonoš nikdo. Ani jedno auto. ANI JEDNO! Divné. Nějaká hra za oponou. Ireno, to je náhoda. Neblbni. Podívej se, jaký had čeká od Jaroměře, aby mohl zahnout do těch pidi uliček. Jeď! Dělej! Jeď! Lékařský trénink už běží. Mikro - makro živiny, vláknina. Sůl. Zdravé tuky. Nevhodné tuky. Cukry - bacha na sladidla. Bílkoviny... Projíždím městem nejvyšší možnou rychlostí. Parkuji. Péťa se vrátil z ping pongu. Mixuji mu sportovní výživu. Tu já ráda. Ale nelze ji brát bez pohybové aktivity. Už sedím u počítače. Ladím český překlad. Polský lékař dr. Rajewski.
Fotím si obrazovku, slid po slidu. Devět. Končíme. Poláci pokračují. Dostali na trh nový produkt. Už toho mám za den plné vinty. A to jsem nic neudělala.
Tak jdu.
Dobrou noc!