Freiheit - hezky česky Svoboda nad Úpou

Ostrý zvuk ruského budíku. Dívám se na něj. Devět. Dnes jsem měla v plánu vyjet v 11.18 hod. vlakem na Rudolfovu jízdu do Svobody nad Úpou. Vůbec nejpůvodnější plán – vinobraní v Novém Městě nad Metují. Abych nemusela tak brzy odcházet na vlak, Petroušek mě do Svobody doprovodí. Chvilku se mnou pobude, pojede domů. Linda mě pak večer odveze.

Vyskakuji rovnýma nohama. Mám relativně dost času. Odjezd naplánován na dvanáctou.

Prohlížím si dárky z Temu. Na stole je položen velký lampionek.

- Petroušku, prosím tě, mohl bys mi zprovoznit tady ten lampion. Vůbec nevím, kam se ta konstrukce narve.

- Ukáž?

- Ty po tom hrábneš tou svou tlapou! Nerozbij mi to!

Hezky naaranžuje světýlka do lampionku.

- Na, takhle to můžeš pověsit.

No, to ano. Jenže – studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. Zavěšuji. Chci zkrátit řetěz, na kterém to monstrum bude viset. Nakřivo. Bim. Krásný lampionek i s konstrukcí a vevnitř nainstalovaným stočeným svítícím drátkem a krabičkou s bateriemi na zemi. Sbírám z dlažby krásnou papírovou věc.

Ježiš, Ireno, tady máš dírečku. Ať  Petroušek nevidí tvou neskonalou nešikovnost. Hlavně žes´   ho komandovala, aby byl na tu křehkost jemný. Na potvoru vychází zpoza domu. Svědky své nešikovnosti zrovna teď ani jindy nepotřebuji.

- Jak tohle může někdo dokázat!

Držím v ruce dílo zkázy. Jdeme dovnitř. On do své pracovny, já k hrnům. Opravuje to, na co jsem jen jednou sáhla. Řehtám se u vaření. Na svou otázku si hned odpovídá.

- Může!

Vím, co teď bude.

- No může! To dokážeš jenom ty.

Má pravdu. Tiše přikyvuji nad sporákem.

- Já jsem chtěl něco dělat. Stříhat túje.

Trpělivě vkládá vypadlý plíšek do krabičky k bateriím do světýlek, která jsem si k tomu objednala. Netušila jsem, že na papírovou obří kouli bude všechno těžké. Sice velká rozměrem, ale lehoulinká jak vánek. Musí se vyvážit na lékárnických vahách.

- No, a je to!

Tichý povzdech k tomu:

- Chjo!

V kuchyni ani nedutám. Sám si velí k odchodu na zahradu:

- Tak, Péťo, a jdeme do toho! Šumba rumba.

To zní jako zaklínadlo. Jde stříhat túje. A já se věnuji vaření.

Oběd. Polévka s mými nudličkami ze špaldy z polských krůtích žaludků z Biedroňky. Druhé jídlo naše brambůrky. Obalené hlínou. Než je omyju. Nakrájím. Uložím do košíku na páru… Chvilka k chvilce. Očistit a nakrájet zeleninu. Ono se řekne hup na krávu, je tu tele, ale skutečnost je jiná. Na půl pánve jatýrka, na půl pánve krůtí prsa. Petroušek se realizuje na tújích. Jsem šťastná

Odbíhám ošetřit si pleť. Namalovat. Vracím se do kuchyně. Zas k malování. Zas do kuchyně. Petroušek jde okolo oken.

- Peťuš, mám uvařeno. Pojedeme.

Prostírám. Krásný letní den. Jak na obrázku. Žádný podzim. To tu bylo před týdnem. Lilo, lilo, lilo. Labe vařilo. Úpa se chtěla mrknout, jak to vypadá mimo koryto. Dnes - odhlédnu-li od nekonečných škod na majetku, hromad s nábytkem, vyplavených domů, bytů na severní Moravě – všechno v pořádku. Zaslechla jsem na Messengeru, že prý do postižených oblastí nechtějí pouštět registrované dobrovolníky. A proč? Něco podobného bylo u tornáda na jižní Moravě... Věřit či nevěřit, to je oč tu běží. Jen připomínám, že dnešní vítěz voleb se přijel na zničenou vesnici po tornádu mrknout, s holýma rukama, nic nepřivezl. Ten vítěz jim dodnes nic neposlal. Nezapomínám, že začal s očkováním... 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-21-mourek-a-zof4

Bude jedna. A my pozorujeme hru koček. Uklidňující výjev. Decentní Mourek, oprsklá Žofie.

- Petuš, jedem!

Sklízíme se stolu. Balím si batůžek. Mixérek s F1 a PDM. Termosku s thermojeticsem. Tak malý a co se do něj vejde. Ježiš, Péťa už čeká. Dělám, že jsem netušila.

- Petuš, ty už jsi na odjezdu. Čekala jsem, že mě upozorníš.

- Už tu čekám čtvrt hodiny.

No, to by tak sedělo. Ale mlčím. Vyjíždíme. Hledám v telefonu program.

Jé, Peťuš, právě vjíždí Rudolf na velbloudích…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-21-snezka-snezenka-hora-hor-nas-vede-k-cili

Volá Linda. Domlouváme se, kde jsme na trase. Docela blizoučko. Její LP pracuje. Mají tam kopáče, voz ho i k nám. Je to kůň. Po pozemku ztrácí nařádí. Tu překopne kabel. Tam zmrví tamto. Dnes ho šla kontrolovat. Pro svého Petra pekla rohlíky se šunkou. Než se vrátila z pozemku, její drahý těžký stroj skočil na zem a poškodil ji. Ten člověk umí mrzačit i na dálku.

Sněženku – horu hor – během hovoru fotím, vnímám, pozdravuji. Dnes nádherně modrá. Krásná.

A hele! Originální trabant z Dederonska.

- Už vidím Lindu!

Navádí nás, kde máme zaparkovat.

Dávám si k ní mikinu a boty na večer.

Odskok.

Slovo mikina je jedno z těch, na která si dávám pozor. Totiž je mykaná příze. Logicky napadne – že etymologie je od myká. Slovo mikina se totiž nevyskytuje ani ve Slovníku spisovného jazyka českého, ani v žádné z příruček, kde jsou slova nevyskytující se v běžných slovnících. Mikinu jsem neobjevil dokonce ani v žádném ze slovníků cizích slov, které mám k dispozici. Takže by se mohlo zdát, že oficiálně toto slovo neexistuje. V Pravidlech českého pravopisu však je, což nám ale pomůže jen v tom, že víme, jak ho psát. Tak, jak ho zde píšu. Významy slov se v Pravidlech ovšem neuvádějí. Takže se musíme spokojit jen s přibližnými definicemi, jaké se objevují v etymologických slovnících.

Ve starším Holubově a Lyerově slovníku se píše, že je to druh blůzy, a v novějším slovníku Rejzkově se dočteme: "Původně (od konce 50. let) blůza z počesaného polyamidového vlákna." V publikaci Na co se nás často ptáte odborníci z Jazykové poradny píší, že v angličtině se mikinám říká sweatshirt, což bych se pokusil přeložit jako svetrokošile, eventuálně svetroblůza.

Z toho, že anglicky se mikinám říká úplně jinak, odborníci z Jazykové poradny vyvozují, že slovo mikina z angličtiny nepochází, přestože je takzvaně cizí, jak ukazuje jeho měkké i po k. Za jisté odborníci pokládají, že slovo mikina není odvozené od slovního spojení mykaná příze, což je materiál, z něhož se mikiny dělávají. Sloveso mykat znamená urovnávat vlákna přediva a pochází ze starého českého mykat, pohybovat, dávat znamení, které souvisí se slovy smyk, zamykat či vymykat se. S mikinou to prý nesouvisí, protože mikina se na rozdíl od mykání píše s měkkým i po m.

Vysvětlení původu slova mikina je překvapivé: Jde o Mickey Mouse, Myšáka Mickeyho. Jeho obrázek se prý objevoval na prvních mikinách, a tím dal tomuto druhu oblečení jméno. Podobná, méně zajímavá teorie říká, že nešlo o slavného myšáka, že na prvních mikinách byl jako obchodní jméno nápis Miki. Protože jak Miki, tak Mickey jsou zdrobněliny od jména, které v češtině zní Michal, doslovný překlad výrazu mikina do češtiny by mohl znít míša.

Návrat:

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-21-svoboda-je-mesto

Asi od čtrnácti let jezdíme pravidelně přes Svobodu nad Úpou do Pece nebo nahoru do Jánek. Nikdy, nikdy v životě jsem se neocitla jinde, než na průtahu.

- Tady mají ulice a domy!

Řehtáme se.

- No jo, textilní průmysl…

- A papírenský!

https://www.freiheit.cz/2-freiheit---je-hezky-cesky-Svoboda-nad-Upou/597-zmizela-zakouti-iii.html

Procházíme krásnou městskou ulicí. Vlevo kostýlek, před námi kostýlek. Asi jeden evangelický, jeden katolický. Jsem nadšená překrásnou malebnou neogotickou a pseudorenesanční architekturou. Tak takhle Svobodu opravdu ve svém věku neznám. To jsem ale trkvoň. Překrásné horské městečko. Nádherný vstup do Krkonoš. Proč mě nikdy nenapadlo prozkoumat ho. Logické. Cestou tam spěcháš na lyže nebo na ubytování. Cestou zpátky už se vidíš doma. Vnímám svobodu jako průjezd něčím nehezkým. Cestou zpět vpravo bowling. A ejhle! Nic není tak, jak se zdá.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-21-rudolfova-jizda-stankaru-raj

Jízda Rudolfa je pryč. Ale dva velbloudy, maminka po jedné z nás – Iva – já – vyslovovala verbloudy. Stánkaři – známe se.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-21-krasna-rytirka-vyrabi-stribrne-sperky

- Áa, tahle paní fotí a dává výrobky, produkty, stánky na FB.

- Dobrý den! Ano, jsem to já. Vám to ale sluší! Známe se z Kuksu. Tam na rozcestí.

- Ano, to je moje místečkov Kuksu tam na rozcestí.

- Pamatuji, jak jste mi řekla:

- Klidně mě vyfoťte, mou energii mi nikdo nesebere.

Krásná paní souhlasí. Jsou stánkaři, kteří řeknou – nefoťte; někdy mají rovnou i ceduli. Stejně, kdo chce, tak ti to okopíruje. Já teda ne. Já jsem – studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. Dostávám od paní vizitku. A schválně ji sem dám. Má krásné originální šperky.

Malované knoflíky pro štěstí, domečky. Taky je znám.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-21-pani-skritek-maluje-detem-na-tvare

Paní skřítek. Maluje dětem na obličej. Barvičky jsou olejové, neškodlivé, testované. Její kolega prodává Hanušova mýdla, mýdla z Mýdlárny U Dvou koček, Just.

- Kde se uvidíme? V Kuksu na rozcestí budete prodávat čaje?

- Ještě nevím, jestli jsem vybraný. A v Hradci na Velkém nám. si vymysleli, že nám vyrobí kukaně, co já si tam dám, potřebuji stánek, a chtějí za dva dny. Dvacet tisíc.

Valím oči.

- To byste musel zdražit pro nás.

Svěřuji svou zkušenost z Temu a zásuvkou za čtyřicet. V elektře za sedm stovek.

-  No, a tady ty figurky vycpete dutým vláknem, zjistíte, že se nedostanete na přijatelnou cenu. A kde je moje práce!

Dozvukujeme si. Takhle se likviduje lidová tvořivost! Nenápadně, důsledně.

Před týdnem tu vařila v korytu Úpa. Štěstí, že se nerozlila.

Petroušek dopíjí kávu. Loučí se. Jede domů. Už se vidí u práce na zahradě. My s Lindou posloucháme koncert kapely připomínající silně Jethro Tull. Na flétnu místo Iana Andersona hraje blondýna v rudých šatech a péřovou černou náprsenkou. Z dálky vypadá, jak když má černý plnovous.

Po nich začíná vařit Marta Jandová.

Linda sleduje výsledky voleb. Vypadlo mnoho kopytářů. A mnoho jich zůstalo. A nebezpečí nástupu nových hrozí. Však taky na FB jakási Jiřina Dítětová se tetelí radostí… Píšu jí do komentu, že se nic nemění. Dokud nebude zákon o hmotné zodpovědnosti politiků… Maže mi jednu odpověď. Druhou. Ona se ráda nazývá Jíťa a teď nevím… Ráda by nahradila tu novinářku původně chlapa, která měla bez konkurenční postřehy, ale náhle zemřela. Tak Jíťa mě zablokovala. To je nejlepší argument.

- Mami, po Jandové pojedeme, ne?

- Pojedeme. Já vlakem. Ať mě nemusíš vozit.

Vydáváme se k nádraží. Je přes cestu a přes řeku. Měli to tu krásné. Dobré víno. Pozorovala jsem lidi, jak nezřízeně pracují na devastaci svého těla. To je jejich.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-21-svoboda-mlade-buky-trutnov

Obíháme nádraží. Vlak tu končí nebo začíná. Tady se přestupuje na autobus do hor. Nebo na vlak do kraje. Pokladny neexistují. Šetří se, aby bylo na tučné odměny šéfům. Nastupuji do vláčku. Fotím si stanice. Mladé Buky, Trutnov Staré Město, Trutnov hlavní nádraží. Malé Svatoňovice, Velké Svatoňovice… Zhruba od Malých Svatoňovic cestu znám. Vozila jsem sem všechny děti, studenty, učně do muzea bří Čapků. Provázela tam starostka. Mihlo se mi její jméno myslí. Hned vyletělo… Od K.? Překrásný kraj. Rtyně v Podkrkonoší, Rtyně v Podkrkonoší zastávka, Červený Kostelec, Olešnice.

- Něco se stalo neočekávaného ve Smiřicích. Ve Starkoči se dozvíte víc. Já vás už doprovázet nebudu.

Co to paní průvodčí vykřikuje?
Starkoč. Sedíme. Ptám se slečny naproti mně.

- Myslím, že říkala až v Jaroměři.

Najednou povel průvodčího:

- Všichni ven! Přestupte si do vedlejší soupravy!

Aha. Přestupujeme. Než se vlak hne, sluníčko padá. Snažím se aspoň rozmazaně zachytit špičku hory hor. Naší Sněženky. Kouzelné pyramidy nad krajem. Viditelná všude u nás. Ať jedete, kam chcete. Hlídá celý náš kraj a česko-polské pomezí.

Česká Skalice, východočeské moře – Rozkoš. Támhle jezdíme na oběd do Tropicalu. Támhle odbočuji k Erice. A támhle parkuji, když až do listopadu opravují jejich ulici směrem na Babiččino oudolí…

Vlak jede jak dráha. On je dráha. On jede po dráze. Mamka říkávala – na dráze jako na nádraží.

Blížíme se k našemu městu. Jedeme přes železný most přes Labe. Jede-li po něm vlak, slyším ho u psaní. Za půl hodinky by měl dunět. Ačkoli - je sobota... Možná nezaduní. Míjíme přejezd, přes nějž jsem včera šla pěšky z divadla. Tudy chodím, když jdu z přednášky v muzeu, v knihovně. Jedeme přes dvě ulice od našeho domu. Přejíždíme velké závory. Všechno znám spíš z druhé strany. A teď všechno pozoruji očima dítěte. To já ráda. Konečně vystupuji do zšeřelého zmodernizovaného odosobněného už ne rakousko-uherského nádražíčka. Mohla bych zavolat Petrouškovi. Ale proč? Nohy mi slouží. Je třeba chůzí vyklepat kalorie z kelímku vína. Míjím náš panelák. Tam máme byt. Tam jsme žili vcelku spokojeně. Hospoda na rohu. To byl mor! To bylo nočního smíchu z předzahrádky, řevu do noci, taxíků, halekání. Všechno zlé pro něco dobré. Kvůli hospodě jsme si postavili dům. Až nám klid a slunce zahradní čtvrti narušili stavbou ohromného kolosu za naším plotem. I ten nám devastují materiálem na něm. Do počteníčka se nehodí slovo kreténi. Tak ho raději nepoužiju.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-21-domu-doma

- Peťuš, už jsem za rohem. Buď tak hodný, pojď mi dát ke brance pusu.

- Tak kde seš? Říkalas´ , že už jsi tu.

- Jsem tu. A hele, obě svítilny od Lindy svítí. Jedna stávkovala.

Jsem doma. Kočky se honem vracejí domů. Panička přijela. Mixuji si koktejl. Jdu se bouchnout na chvíli k Petrouškovi. Žofka ke mně vyskočila. Má ráda, když ji zlobím, hraju si s ní.

Ještě si listuji ve Freiheitu. Pěkné krkonošské čtení.

https://www.freiheit.cz/4-vycepni-list--vseobecne-periodikum-prilezitostne/

Našla jsem Halasovu báseň. Sbírka Ladění.

"Ne, já bych nerad umíral na lůžku při svíci a aby u mne někdo stál smutný a plačící. Já bych chtěl ležet v lopuchách co velkým listem svým by zakryly můj pyšný žal, budu-li zbabělým. "

Já zase dala příležitost dni, aby byl tím nejkrásnějším.

Dobrou noc!