Fyzické, duševní a sociální zdraví si vědomě hlídejme! Máme to ve svých rukách. 

21.10.2020

Naše lavička... Jasně, není naše, ale je...
Naše lavička... Jasně, není naše, ale je...

Ráno. Vstávám do dne zas s elánem. Rýma odešla. Super. Tělo přestalo plakat. Popletla jsem si deset něco a devět něco hodin. Volám nejprve koordinační do DD. Nebere. Až když volá zpět její kolegyňka, dozvídám se o její karanténě. Jéžiš marjá. Někde někdo někoho potkal, šup s ním do ťurmy. Všechny ruce jsou potřeba. Světový zločin v přímém přenosu. Poslední experiment na lidstvu. Už se píše účet!

Skyp. Když si pouštím rozhovory s maminkou, mluvím spíš já. Přemýšlím. Mám z ní víc dolovat věty? Aspoň není unavená a nevrlá. Vítáme se. Chci hezkou fotku. Nemá se prý čemu smát. Má formule na zasmání - Bobík. I dnes se mi příhoda s Bobíkem před třiceti lety osvědčila. Zaúčinkovala. Směje se. To mám ráda.

Mladá koordinační z jiného patra mi hlásí, co mamka potřebuje. Píšu si na papírek. Pastu, kapesníčky, mlsando.

Uháním na RHB. Druhá lymfomasáž. Dnes luxusní. Neposlouchám povídání žen. Nikde nikdo. Jedna sestra uhání domů k řemeslníkovi, druhá k lékaři. Ticho. Moc jsem si to vychutnala. Dnes jsme si nemusela zalepit uši poslechem četby nebo pořady alternativy. Dnes tichoučko. Krása. Vnímala jsem jednotlivé komory na nohou. Nasávaly potichoučku vzduch a posouvaly ho po mých nohách. Příjemné. Jemné, ale důrazné tlačení od lýtek směrem k srdci. Synchronicita s mou dráhou srdce. Homeopatka se včera do telefonu smála, jak mi to Vesmír krásně krokuje. Děkuji!

- Už jste to zase vy! Slyším to na hlase!

Mažu domů utřít tvaroh. Citronová kůra, xylytol, rozinky. Rozdělávám dva. Můj oblíbený Tonka ze Scuku. A poděbradský polotučný. Porovnávám je. Oba výborné. Každý jinak bílý. Jiná konzistence. Umícháno. Dávám mamince do kelímku. Vybírám, co bych ji tak ještě... Co má ráda? Jo, ještě rychle vytisknout dopis. A oblepit krabičku s kapesníky, aby ji nerozškubala. Kterou? Vybírám s kytičkami. Vezmu jí Mikuláše.

Stavím se v bance. Herdek, tam mají kamery. Hrabu v kabelce. Od března tam nosím špinavý růžový náhubek. Hodná klientka Blanka mi tehdy ušila a poslala. Ne, ta už je fakt špinavá. Ha, tady mám ubrouskovou. Zkouším si natáhnout na uši. Vadí mi. Ne, ztratila bych náušnice. Jdu k autu. Ubrousek pod bradou jak Mikuláš vousy. Sousedka se vrací z nákupu s pejskem Filipem. Mudrujeme o situaci.

Jedu. U banky dvě obrouškované.

Tak tady já stát nebudu. Strhávám své vousy. Jedu. Obchody. Zácpa. Vyřizuji telefony. Volám milé klientce. Její tatínek zemřel v den narozenin mé maminky. Měla v poledne přijít. Berou je v práci u huby. Pracuje v úkole. Jo, rabe. Žádné zábavy! Žádnou radost! Žádnou energii. Dři! Jen dři! Sunu se zácpou. Mohla jsem ji objet. Konečně jsem nahoře u obchodní zóny. Koukám z okna jak si každý poctivě zakrývá obličej. Mám jemný šáteček. Jeden obchod. Pohoda. Druhý obchod - by byla pohoda. Mám lísteček. Neprohlížím zboží. Jen jdu a beru. V uličce u ryb překáží vozík. Chci se vyhnout. Paní ochotně uhýbá. No jo, jenže ona je zakuklená.

- Měla byste mít roušku!

- No, měla!

Ireno, uháněj. Ještě Muchu sekt a mazej. Vykládám na pás. A ven! Uf. Na parkovišti jsem v bezpečí. Volám koordinační, domlouvám místo předání. U schodů. Poslední sluníčko. Předávám věci. Zdůrazňuji, aby mamince tvaroh nechali sníst DNES. Aby ho nevyhodili. Kvalitní od farmáře. Domácí vejce. Rozinky. Tvaroh - kasein. Kosti...

Cestou domů jsem si vzpomněla - ty vorle! Zapomnělas požádat, aby ji dali na slunce!!! Nabít!!! Parkuji. Volám. Přepnulo se k sestrám. Ochotná sestřička.

- Kdopak má maminku na starosti?

- Nevím, asi Simonka. Maminka sedí ve velké jídelně.

- Ani mi to neříkejte. Bere mě vztek! Venku se slunce může strhat, a vy je držíte ve tmě pod zářivkami. To je tak kruté! Víte, že sluníčko je životodárná hvězda?

Sestřička trpělivě snáší má lání. Asi je psycholog. Hledá s vozíkem někoho kompetentního.

- Prosím vás, dejte na slunce dva tři vozíky, ať tam mamka není sama. Nechtěla by tam být. Nebo  snad se někdo najde, kdo na sluníčku s ní chvíli pobyde.

Hlavou mi běží fotky z chodby, jak se obě ve sluníčku koupeme. Zaprodaný stát. Politika. Systém. A nějaká chytrolínka nasdílela můj rozhovor s maminkou: Tahle paní asi neví, co je fašistické zřízení. - Milá zlatá, sice zablokovaná, ale myslím, že Chytré finance mají i soukromý profil, nezablokovaný. Tedy milá zlatá, toto je fašistický režim. Kdy jsou lidé umrtvováni za to, že řeší konflikt tak, jak umí. Stát nedovolí kontakt s rodinou pod rouškou jakéhosi chřipkového viru. Celosvětová mozková masáž. Fejkové testy. Chcete pozitivní nebo negativní - se ptal Vietnamec ve vtipu. Stát dovolí, aby byl nedostatek personálu; tím pádem aby docházelo ke kolizním situacím... V mateřské škole jedí a hrají si všechny děti pohromadě pod ostřížím zrakem pedagoga. V DD lidé na úrovni malého dítěte tráví čas sami. Pečovatelky krmí. Nestíhají. Plné ruce práce. U zadku vrtuli. Oběd je pro ně náročný. Stihnout všechny nasytit!! Nejsou chobotnice. 

Myslela jsem si kdysi, jak si sestřička v noci užije chvíli klidu. Ne! Celou noc dva lidé, sestra a pečovatelka, obcházejí všechna patra obou křídel a kontrolují, přebalují... Strachy bych se zbláznila. No. DOST.

Sestřička slibuje, že maminku dovezou na chvíli na slunce.

- Ale prosím vás, je říjen, za chvíli zapadne!

- Nebojte se, zařídím to.

Děkuji. Vystupuji z auta. Petroušek v zahradě. Žaluji. Jak nemohu mamku vzít na slunce. Sama se do něj dívám. Užívám si ho. Nabíjím si oči. Tělo. 

- Hele, ještě jdu ostříhat tu modrou.

- Jakou modrou? Jo ostružiny. Ty si ostříhám.

V sukni a tričku si jdu pro nůžky a rukavice. Stříhám přerostlé šlahouny. Nechávám jen větévky s dozrávajícími ostružinami. Letos nám v létě nedala. A vistárii. Holku jednu. Jak jsem ji začala asi před třemi lety zalévat, bují. Dusí angrešt a růži pod ní.

- Peťůůůš, odneseš větve?

- No teda, to bych se takhle bál to oholit.

Naše stálá třecí plocha. Bráním stromy, keře, trávník - nestříhej. Péťa odchován zahradničením mé maminky - by stále stříhal. :-) Stříhá dobře, stříhá rád!

- Peťuš, a mohl bys mi říci, proč je tady tahle suchá větev? Tu je třeba uříznout, tady, jak říkala mamka - až u samýho, až u samýho. Jinak onemocní...

Směju se. Jabloň ostříhaná včetně té suché; v mžiku je tu s pilkou.

- Tady máš na zátop!

Sbírám ořechy. Stejně se to nepovede, nekonečno... 

Ještě se večer připojit na školení. Vede Lucka. Po školení se spojujeme. Spolupracujeme. Před měsícem jsme trávili společně dovolenou Herbalife v Harmony ve Špindlerově Mlýně. Krátký hovor na hodinu. Ne a ne se rozloučit.

- Lucko, dnes jsem si dala od sedmi do půl osmé u louskání ořechů ČT 1! Ty vorle, to byla masírka! To bylo strašení. To bylo lhaní! Už chápu ty vystrašené. Oni tomu věří!

- Lžou. A lidi jim to věří!

- Vezmi si, jak ničí sociální cítění dětí. Jak pro ně bude zpěv, tělocvik něco nebezpečného, nezdravého. Likvidují jim fyzické, duševní i sociální zdraví. Co prvňáčci a druháčci!

Všichni už spí. Dvě hodiny ráno. Jdu taky.

Klidnou dobrou noc!

Klidné nebe nad hlavou!