Genocidní

Večer. Zatápím na popáté. Studený komín?

- Zas ti to chcíplo. Tak už netop. Je pozdě. Zítra ti tu bude ale zima.

Zatápím naposledy. Úspěšně. Komín se prohřál. Suché ořechové větvičky chytily.

- Peťuš, pojď, ukážu ti, jak se zdevastuje člověk.

Ukazuji maminku mluvící, veselou. Hovoří o draní peří. Pak předvádím tu dnešní. Nikomu nevadí, že nemá zuby. Když se neznají, nemohou vědět, jak vše u člověka funguje. Ukazuji, jak procvičujeme jména prstů. Ani je neuchopí. Uprostřed hovoru.

- Haló, haló!
- Mami, jak se jmenuje ten prostřední?

- To je strašné.

- To je jako když ti nechají kapat na hlavu kapky. Středověké mučení převedené do moderna. Samotka. Nikdo k ní nejde. Ten kretén konečně pozval studenty. Ale neproškolil je. Jsou to naprosto neinformovaní... Peťuš, staří lidé mají právo na důstojnost. Drzá míca mi včera dokola opakovala, že spěchá. Nevím teda kam, ale stále mlela, že spěchá. Dnes mi jedna paní psala, že náchodská hygiena povolila, aby chodili do práce pozitivní.

- A proč ne, když jsou bezpříznakoví.

- No jo, ale to si vybojovali pravděpodobně ti schopní, tenhle buran dělá jen za peníze. Nějaký chod je mu u zadku... On to absolutně nezvládá. Peťuš, nechtěla bych tam dělat. Ti lidé to nemohou vydržet. To jsou otroci. Utečou mu. Ale dnes jsem měla štěstí. Nějaká z třetího patra - usměvavá, veselá. Vysvětlovala, že je jich málo, že neznají klienty... Taková bezva ženská. Pod štítem, s náhubkem, v atombordelu. Jestli povolili pozitivním chodit do práce, proč je drží na samotkách?? Nechápu, proč testují  - k čemu? A nechápu, proč je oddělují. Je to umělé. 

- To je hrůza.

- Kdyby jen.

Jak to dnes bylo.

Telefonuji s paní vedoucí. Ptám se, co to mělo včera znamenat. Jaké kovidové příznaky! Co to bylo za drzou nánu, co spěchala. Proč drželi mamku bezdůvodně v posteli! Co je k tomu vedlo? Nabízím své služby - ale bez špejle.

- Máme to tu složité. Kdybyste věděla, chodím brzy ráno a domů jdu až večer.

- Vím, nemáte lidi. Neumím si provoz vůbec představit. Ale nelíbí se mi, že zavíráte lidi bez důvodu do pokojů. Nikdo k nim nesmí. Mamka už neutvoří větu, zapomíná slova. Neartikuluje. Je apatická, schází.

Co mi má vedoucí říci, když má neschopného ředitele. Jo, neschopného. Absolutně. Nezvládá situaci. Když konečně pozval studenty - melduji o tom opakovaně od jara, neumí je připravit na náročnou službu. To, co jsem zatím zažila - je nepřípustné. Staří si zaslouží důstojný přístup. Důstojný přístup? Co to je? Nedodržuje se.

Na jedenáctou skyp. Vidím bradatou maminku. Bez pozdravu:

- Mami, ty nemáš zuby!

- Mám je pod polštářem. Tlačily mě.

Volám na někoho. Hábit volá, že jde sehnat pečovatelku. Tahle je prý sociální. Aha, tedy nemůže podat zuby. To mě podrž. Nejsem ani pečovatelka, ani sociální, ale nakrájela jsem lidem na talíři maso, podala čaj, zdvihla ze země noviny... Ty vorle!! Sociální nemůže podat zuby. 

Válečný stav. Pečovatelka není. Snažím se s mamkou cvičit. Ne. Sedí. Čumí.

- Mami, zkus odtlačit temnotu, zlo, smutek.

Ne. Sedí. Nehýbe se.

- Mami, zkus odjet vozíkem k posteli.

Nejde jí to. Neumí odbrzdit. Zbytečná snaha. Umrtvení lidí. Místo, aby si dojela k posteli, do koupelny, ne. Zabržděná, přivázaná, čumět do zdi. Celý den! S nikým nepromluvit. Kudla. Ještěři taky umírají a doufám, že zažije taky tak krásné chvíle, jako dopřává svým klientům, žalářník zadělaný. Reptiliáni  nemají cit. 

- Mami, když se podíváš doprava, vidíš slunce?

Zavře oči. Přitaká nesmyslně:

- Vidím slunce.

Kouká před sebe. Přežvykuje bezzubými dásněmi.

- Mami, nevidíš slunce. Do okna se podívej. Otoč hlavu. Do okna. Do okna! Je tam slunce?

Mamka mi pro radost otočí hlavu. Ale hned se zas dívá před sebe. Tupě:

- Je tam slunce.

- Tak poprosíme, jestli by tě dali chvilku na to slunce, protože tam je vitamín D!! Jo?

- Dobře.

- Chtěla bys jít ven?

- Chci jít ven.

Proč mě nutili, abych jí koupila větší boty, když ji nedají ani na terasu!! TOTALITNÍ FAŠISTICKÝ ABSUSRDISTÁN. Který zákon je porušován?? Tak tady vědomě prohlašuji, a není to pomluva, že nejneschopnější ředitel, stojí právě v čele tohohle - mamka by řekla cirkus na kolečkách. Vláda uměle zavedla ohlupování o pandemii... Ani na epidemii jim to nedalo. Poslouchala jsem dnes do sluchátek úmrtí - za srovnatelnou dobu. Letos o dva tisíce méně. To je na zlost. Tak si ty mrtvé vyrobíme. Vezmeme nejslabší obyvatele. Otestujeme je neschválenými testy, nedáme jim vůbec šanci dostat se k příbalovému letáku. Na tom se protiprávně účastní i vrchní sestra domova. Kdo je DRŽITELEM REGISTRAČNÍHO ROZHODNUTÍ - rozhodnutí o bezpečnosti a kvalitě? Totiž žádný test ho nemá, je to v rozporu se zákonem. Tak co s tím? Myslím, že viníci budou voláni před soud.

Česká republika je vázána Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, a to už od roku 2001.

Hned v článku druhém této Úmluvy čteme:

"Zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy."

- Mami, ty mě na všechno přitakáš...

Dvacet minut pryč, pečovatelka nikde. Zuby v nedohlednu. Volám, aby někdo přišel.

- Já tam nemohu jít. Tam já nesmím.

Jo takhle. To je dobré. Takže člověk tam je, jej jich málo, ale do pokoje k mamince nemůže. Chápu. Slyším:

- Eliško, seš to ty?

Mundury dělají z lidí anonymní bílé panáky.

- Prosím tě, paní Konečná nemá zuby.

- Ale já tam nemůžu.

- Tak si vem mundur.

- Uvaž mi to.

Stále nikdo nepřišel. Prý se chodí k mamince ptát, jestli nepotřebuje na záchod. Ne, nechodí. Nikdo nepřišel. Hovoříme o sýkorách. Co dávala k jejich obživě.

- Já to nedovedu vyslovit.

Bezmoc. Utírá si nos rukou. Kafkárna. Budeme zas další čas vymezený k rozvoji hledat kapesník. Maminka zkrátka nevyndá ani jeden. Prý tam žádný není. Vím, že je. Její textilní kapesníky se rozplynuly. To je systém našeho DD. Punčocháče se nikdy už nevrátí z prádelny. Kapesníky - nikdy se s nimi člověk nesetká. Jemné prádlo se oštítkuje zažehlovacím strojem a vyhodí. Spálené. Všechno tu řídí NESCHOPNÝ ŘEDITEL.

Lomcujeme s krabičkou. Ne. Žádný kapesníček tam není.

- Mami, jsou tam kolem tebe nějací lidé?

- Nejsou.

Dvanáct tisíc měsíčně z důchodu, dalších asi čtrnáct od státu.

- Prosím vás, mohla by přijít pečovatelka?

- Ne, ona je na obědě.

Jo. Na obědě. Ireno, sílu. Nepadej. Zlověstný systém. Jak chytře to politici navodili. Moc hezky hrají podle not. Světové obchodní forum a Klaus Schwab - jo, slyšela jsem ho, jak říkal, že toto je poslední příležitost k zotročení lidstva. A před lety polský Američan Březinský - prý nejvyšší čas zotročit lidstvo. Čím víc se jich bude probouzet, tím nebezpečnější pro světovládce.

Krásně to běží. Moc hezky se jim to povedlo. To nevymyslíš. Kde by mě napadlo, že se tohle může stát. Kafka by tohle nikdy nemohl ztvárnit, protože by neměl takovou invenci. Připomíná mi to film Elysium. Otroci dole. Jelita na oběžné dráze. Ale i v tom filmu praskla obruč svírající čísla. Bytosti čísla!

Chápu, systém záměrně a s úmyslem značí pozitivní a zavírá je doma. Někde musí chybět. Pokud se střídají, ztratí se hřeben, zuby, člověk.

Musím ven. Musím na slunce. Musím jít fyzicky pracovat. Beru Zrzečku, sekeru. Štípu z hromady prořezaných větví kousky do pytle. Myslím u toho na mamku. Kolik ona za život seštípala větviček. Letos v létě jsem si přivezla z jejího sklepa suché klacíky. Ty řezala pilou. Dala si ji mezi nohy, přidržovala špičkou a cvičila. Nahoru, dolů, nahoru, dolů než větévku přeřízla.

Chci konec trápení.

Dobrou noc!

P. S. Ta Pochcánková nebo jak se jmenuje, jak mi loni psala, že pomlouvám, doufám, že na videích vidí skutečnost. Už se neozvala, Začůrálková. Nejen že nepomlouvám, chápu, ale právě jsem v ležení. Včas dám vědět. Prý pomluvy. To jo.

P. S. 2 Maminku domů, jo? K čemu máme naše domovy? Pro seniory? Skvělá péče. Grilovací místo. Možnost chodit do altánku. Velká zahrada na procházky. Kroužky - šikovné ručičky a chytré hlavičky. Ježdění do restaurace. Vaření guláše v loděnici. Fakt, skvělý domov. Pomlouvám? Za polovinu důchodu drahý!

P. S. 3 Dík za doplňování vitamínu D - stále říkají, jak je výborný na kovid. Super. Za měsíc ANI JEDNOU NA TERASE. Když chybí lidé, kdo by staroušky oblékl, vyvezl, pohlídal, zavezl, svlékl. Taky když se nesmějí družit, že jo?