Grády Lví brány na Sněžce

Tak to byla metelice. Kde bych to očekávala, že Lví brána ve spojení s interdimenzionální horou Sněžkou mi nadělí tolik energie, až se z toho rozklepu. Doslova. Všeho moc škodí.

Ráno. Žofka není. Balím láhev s vodou s aloe, do termosky thermojetics. Do termosek okurkový salát a horkou rajčatovou rýži… Dva kousky metýnky. Na konci dnes zjistím, že jsme stejně jen pily koktejly a sportovní výživy. Ani Herbalife svačinkové tyčinky jsme nejedly. Jen pití. Měla jsem ohromnou chuť na vodu. 

Bylo dohodnuto, že až se vymotám z města, zavolám.

- Kde seš? Mami, to bude parkoviště obsazené.

- Už jedu.

Je mezi námi rozdíl, ač si jsme podobné. Ona je dochvilná. Myslí si, že čas je důležitý. Neví, že máme čas Chronos a Kairos. Ty rozlišuji já. Většinou mě Chronos neovlivňuje. Kairos je čas dělat věci právě v nejvhodnějším čase. Ne uspořádat olympiádu v termínu. Nenapadne třeba sníh. Olympiáda se má pořádat, když jsou závěje sněhu, aby sportovci měli měkké dopadové místo, aby diváci měli příjemnou bílou kulisu.

Je ráno. Všichni ve stanech ještě spí. Ale před nosem mi spadly závory. Podjíždím trať tunýlkem. Než se propasuji na výjezd, minuty utíkají. Taky mě zdržela Žofie. Nepřiběhla na snídani. Až těsně před odjezdem se milostivě přišla mrknout, jak se obouvám. Chtěla zas vyběhnout. Ne. Jakmile odjíždím, kočina je doma.

Jako na potvoru všichni dnes jedou div že ne pozpátku. Tak pomalu. Jeden. A další. A vždycky je to bílé auto. Jede jak sedlák na voze. Brzdí celou kolonu. Ani jsem si nad Trutnovem neprohlédla panaroma Krkonoš. Jen Sněženka v šedém oparu na mě jukla. Zdravila. Věděla, že k ní jedu. Oťápnout si ji.

- Tak kde seš? Sejdeme se na Sněžce.

- To ne. Kam bych si dala auto?

Linda jak drak. Ještě nemám ani nohu v autě, už by jela. Dostávám trest, že jsem si dovolila přijet pozdě. Hlučná hudba v autě mi nedělá dobře. Takové to trapné debilní primitivní duc duc duc. Ani neslyším svá sluchátka. Poslouchám zajímavý pořad. Každý, KAŽDÝ v naší zemi překračuje zákon. Ten se nedodržuje. Každé ministerstvo si ho vykládá po svém. Právníci mají moc. Soud rozhodne a znovu se bude rozhodovat a znovu.  Pamatuji, když jsem řídila školu, mnohdy jsem si volala autorům zákona, aby mi vysvětlili, jak to mysleli. Jak to mám vnímat. Takže na každého si může moc došlápnout. Je tu bezpráví. Chaos. 

Parkujeme v parkovacím domě. Stojí na místě původního velkého motorestu. Někdy jsme sem seběhly z boudy Alena nebo z Horského domu nebo od p. Vaněčka na večeři. Parkovací dům nese pasivně víc. Bez obsluhy tě stáhnou o tři stovky.

Klušeme na křižovatku k Hospodě Na Peci. Odsud okolo kapličky k lanovce. Linda se ztrácí na pěší stezku. To bych já nedala. Nebo dala a padla. Vybírá si túry buď Obřím dolem, přes Růžohorky, dnes? Páni! Na Výrovku a přes Luční. Jedenáct km. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-08-lvi-brana-na-snezce

Čekám v dlouhatánské frontě. Celou dobu si povídáme s dvěma muži a dcerkou jednoho z nich. Adélka. Sedmačka. Poslouchá mé šplechty pozorně. Její táta taky. Nevypadají jako nějak vzdělaní, ale jsou to vnímaví chlapi. Jeden vyučen kuchařem. Provozuje řemeslo. A táta s maturitou pingluje. Začal u nich v Liberci Technickou univerzitu. Nedokončil. Pak začal další studium. Nedokončil. Hovor je plynulý. Rozumíme si. Adélka pozorovatel.

- Mami, jsem už u pomníku obětem hor.

- Ty jdeš na Luční?

Za chvíli volá, že šlapká po hatích ke Sněžce. My se za hodinu asi deset nebo patnáct suneme k pokladně. Venku jsou samoobslužné pokladny, můžeš nacvakat jízdenky a jít rovnou do kabinky. To pro příště. Jedeme ve čtyřech.

- Přestupuje se na Růžové hoře?

- Ne. Otevřou se dveře, ale sedíme.

- Aha, kdysi jsem tu byl a to se přestupovalo.

- Ano, to byla ta dvojsedačka.

- To by se mi líbilo, ta lanovka s houpajícíma se nohama.

- Adélko, na ni byla vždycky zima. I v létě to tam tak profukovalo, že jsem svým dětem oblékala pláštěnku, aby neprofoukly.

Upozorňuji je na Lví bránu. Na energie, které nese. A taky na to, že mohou v lůně hory konkretizovat své přání.

Ale ne, že si přejete ženu prsatou, s maturitou, blondýnu. To nechejte už na Vesmíru.

Pán přikyvuje. Na Růžové hoře, nám vtrhnul do otevřené kabinky chlap z obsluhy. Polsky požadoval jízdenky. Asi si myslel, že podvádíme. Pravděpodobně si vykukové kupují jídzné jen na Růžovku, ale pak pokračují na Sněžku. Takhle před třiceti lety v Bucích obsluha, pán, kterému se říkalo Šedý vlk, viděl, jak se rozsvítilo světlo nad turniketem, které náleželo dětskému jízdnému, ale jízdenku použil dospělý. Hned ho vykázal z vleku.

Loučím se se svými spolucestujícími. Odcházím. Adélka špitla:

- Prosím, vyfotila byste se se mnou?

- Ráda.

- Tak to je pecka. Ona se chce fotit s učitelkou!

Nahoře na Sněžence pracuji. Oťapuji si ji. Cítím její sílu. Rozmlouváme spolu.

- Já vím, já o tobě vím. Ty mě odevšad vyhledáváš, jsi se mnou v neustálém spojení. Hezky o mně píšeš. A víš, že jsem kouzelná, pyramida.

Tolik energie v náručí kamenné hory. Žádám ji o sílu. A čaruji dál. Není zima. Občas foukne. To se na Sněžce nestává. Většinou tu duje. Nahlížím do kapličky. Polák tam sděluje zájemcům její dějepis. Jdu do poštovny. Dnes si tu nic nekupuji. Ani magentek, pohled. Jdu rovnou na špalky. Kochám se nádherou pod sebou. Snažím se spojit s Lindou. Není signál. Vím, že už se blížila k polské celnici pod výstupem po řetězech. Posílám SMS, že jsem tam, kde vždycky. Na terase poštovny. Popíjím koktejl. Beru si Lift Off s vitamínem C a kofeinem. Papírek ukládám do kapsičky vesty. A hele, v kapse mám zmačkaný počmáraný papír. Luštím po sobě klikyháky:

Čím je člověk moudřejší, lepší, ušlechtilejší, tím víc si váží přírody. Přijme tempo přírody, její tajemství. To je trpělivost. Léky – to je příroda. Je třeba žít v harmonii a míru mezi sebou a přírodou. Pokud skutečně milujete přírodu, najdete krásu ve všem.

Tak to je synchronicita. Sněžka čaruje. Á, dorazila LInda. Stojí u mě. Chvíli sedíme. Ale na to ona není. Už by šla.

- Kudy půjdeme? Přes Růžohorky?

- Dáme to Obřím dolem. To je nejjednodušší.

- Kolik jsi ušla?

- Jedenáct kilometrů.

Ješiši. Pamatuji kdysi dávno před víc jak třiceti lety, jak jsme stoupali k Výrovce s Petrouškem. Trhala jsem v lese borůvky.

- Ty už nemůžeš, viď?

Odhadl mě dobře. To je krpál dolů, natož nahoru. Jo, v zimě se to jelo pěkně.

Tak jdeme. Scházíme po Jubilejní cestě. Ta se jmenovala – nějak československo-sovětského? Ne, československo-polského přátelství. Shodujeme se, co tu postavili Poláci v sedmdesátých a osmdesátých letech, všechno drží, stojí, bez opravy. Podpůrné zdi nad příjezdovou cestou do Pece. Cesty. Chodníky.

Scházíme po štětovaných schodech. To taky někdo musel udělat. Je nutno mít pevná kolena, lýtka, stehna. Zítra ucítím svaly.

U polské celnice zahýbáme do Obřího dolu. Stále nabírám sílu velké kouzelné masivní hory. Hrne se to na mě. Cítím to. Otáčím se na ni. Jsem ráda, že jsme se dnes spolu potkaly. Dnes jsem ji vůbec nevnímala jako vždycky. To znamená někdy jako holčičku, někdy jako starou dámu, spící v Obřím dole. Někdy jako zralou krásnou ženu, která se zvědavostí nakukuje do kraje. Nejvíc se mi líbíjako mladá dáma se síťovaným závojíčkem. Má na něm takové ty chlupaté ozdůbky. Pozoruje krajinu pod sebou. Na chviličku závojíček odhrne. A zas se za něj schová. Ne ne. Dnes byla Sněženka jako masivní obrovská hmota. A já se houpala v jejím náručí.

Už tam budem´?

Jako oslík se ptám. Proti nám lidé nahoru. S pejsky. Líbí se mi, kolik lidí je aktivních. A co pejsanů se tu prohání a nabíjí společně s páníčkem. Á, už jsme u té vzdělávací cedule MRTVÍ ZDRAVÍ LES. Hanba. Proč to ještě nevyměnili? To je něco hanebného, ostudného, nesvědčí to o vzdělání… Míjíme vodovod. Na odpočívadle u kovárny si mixneme protein drink mix. A zas už mě žene jak nadmutou kozu dolů. Linda má kondici, vytrvalost. Dnes se mi poprvé přizpůsobuje. Už nevidím někde v dáli její záda. Asi pociťuje, že už neumím tak rychle jako dřív. Hlídá mě. Vzdává mi hold. Vyzdvihuje, jak jsem je jako holčičky vzdělávala. Ukazovala jim, co kde je v přírodě, v městě. Předčítala jim, vysvětlovala. To jsem dostala jako bonus k dnešnímu energetickému dni. Vodovod na Sněžku. Vodopád. Kovárna. Už jsme u kapličky. Tady bláto zasypalo asi sto dvacet lidí. 29. a 30. července 1897 povodeň zničila domy, cesty…

Teď už jen Bouda Pod Sněžkou, bouda V Obřím dole a podél úpských vodopádků k lanovce, odkud jsem asi před pěti hodinami startovala nahoru.

Klušeme okolo kapličky, kde mi před čtyřiceti lety číšník Renek z diskotéky Na Kovárně našel v ledu mou ztracenou drahocennou  ručně vyrobenou náušnici Hic sunt leones. Každý se mě ptal, proč na jedné je lev a na druhé nápis zde jsou lvi v latině. Asi kvůli originalitě a nestejnosti obou kousků v uších. U té kapličky jsem se asi líbala s Petrouškovým předchůdcem, žárlivým L. z KV. A druhý den, díky Renkovi,  byla náušnice zas už na světě.

Jé, Hořec! Nechal si svou původní tvář. Sem jsem vodila holčičky vždycky po lyžování na Velkou sýrovou loupež. Asi nic jiného neměli. Velkého tvrdého Marvina jsme milovaly.

Jedeme. V Trutnově na benzínce mám auto.

- Lindo, tys´  neodbočila.

Nakonec pár metrů šlapkám po svých, abych nezdržovala.

Jedu domů ve své Kuze. Iva dnes byla v ZOO. Včera mě lákala. Nakonec jela s mladou a asi vnučkami. Jsem ráda. Na výletech pookřeje; hýbe se. Já ZOO a cirkusy nemám už ráda. Moje jsou hory, naše Krkonošky. A to v zimě i v létě.

Cítím, že jsem zborcená. Volám Kristýnce, jestlli by mi nenamasírovala záda. Přetahovala jsem se hlavou jak Spejbl s batohem. Měla tento týden své krásné, překrásné tři vnuky. Čekám u závor. Pozoruji Brutalisty.

Ve frontě k pokladně na Sněžku jsem si pročítala reakce na včerejší kritiku jednoho majitele stánků na Brutalu. Cizinec psal, že dostal za draho nedovařené brambory. To prase prodejce smetl jeho rozjedené jídlo do servírovací pánve pro ostatní a nandal mu porci odjinud. Taky nedovařené tvrdé brambory.

Lidi tam psali kritiku:

Julien Boulanger

Myslím, že tenhle stojan je opravdu moc drahý. Platíme za talíř, který bereme. Jen talíř, kde není nic. 3 brambory s trochou vepřového piva.. Mám nějaké za 17 euros...it je dražší než na Hellfest Open Air Festival

Připsala jsem omluvu za to hovado:

Irena Hrobská

Ještě před třemi lety jste chodívali jíst do pevnosti. Bylo to levnější. Ale současný starosta zakázal stánky. Bylo to pro vás na výběr i za méně peněz výhodnější. (Bydlím tu. bude mi 70 let a fandím vám! Ať se vám tu líbí! A omluvte toho neurvalce zlodějského.)

Honzík Cempírek mi na druhé skupině Brutalu letos napsal hezké sdělení. Od loňska jsem  na něj zapomněla. Připomněl se. A ejhle, tady mi zas napsal něco hezkého:

Honzík Cempírek

Irena Hrobská vy, paní Hrobská, vždycky dokážete potěšit. Ať se Vám daří.

Odpověděla jsem obrázkem, co je Lví brána a:

Irena Hrobská

Děkuji, Honzíku! Dnes prý bylo z čeho vybírat. Já to slyšela, ale líbily se mi jen asi dvě kapely. Takové to zemětřesení mě děsí Bavte se, křepčete, jančete, hulákejte, zpívejte, vytřepte ze sebe všechny roční starosti, nespravedlnosti a bolesti. Zítra je Lví brána - obrovské energie.

Dojal mě tenhle cizinec:

Damián Morán Dauchez

Děkuji, Irena . Na festival jezdím od roku 2017 a opravdu si užívám přátelskosti a pohostinnosti skvělých lidí regionu. Cítím se velmi vítaný. Místní jídlo je Gerald skvělé, ale díky tomu stánku jsem před pár lety trávil spoustu času na záchodě. Naštěstí existuje spousta dobrých alternativ. Škoda, že starosta vypadá, že je proti festivalu. Chápu, že ve vašem krásném městě je na 10 dní velký chaos, ale proslavilo Jaroměra. Rád utratím své peníze za podporu organizace festivalu a obyvatel regionu.

Je tu souhra. Dnes pátek soutěž o Železnou hubu. Zas hráli celý den. 

Jedu na na masáž. 

- Holčičko, to nemáš ve svalech, to jsou energie. Ty máš přeplněnou srdeční čakru!

 A tak mi Kristýnka pracovala s energiemi v srdeční čakře. Jsem naplněná dnes až po okraj. Energie mě úplně rozválcovaly. 

- No jo, když ty si taky vybereš Lví bránu, ještě jdeš na silnou horu a vyjedeš nahoru! A zítra je úplněk. To je mazec!

Dojímám se, což jsou ty dávné nevyplakané slzy z ublížení, kdy jsem neměla čas ani sílu brečet v letu povinností. Dnes na masáži se mi spustila rýma i slzy. Ozdravující. Jedu domů. Jé, u nádraží řada autobusů s nápisy Hradec Králové, Náchod, Trutnov. Ano, ráno cestou na Trutnov jsem potkávala autobusy s festivalovými hosty. I ty autobusy mě dojímají. Ireno, nebuď trapná. Ve dvě ráno najedou do Šoubráku a odvezou tiché mlčenlivé čekající do hotelů a penzionů do okolních měst.

Dnes na Brutalu proběhla soutěž v pojídání habanero. V předešlých letech se Linda chtěla účastnit. Ta by to dala. Má plechovou hubu. Když sousedka přinesla ve skleničce z Thajska papričky, varovala – jen na špičku nože, jinak si znehodnotíš jídlo. Linda skleničku papriček spráskla a vzkázala:

- Co tam máš dál!

A hele, dnes zastupitel města, syn zemřelého Pavla, oddával v pravé poledne v Octagonu. A byla svatba. A vybírám z brutálních komentů některé:

Marcel Šádek

Takže chybí jen porod a pohřeb. O početí na festivalu nepochybuji

Matěj Vysloužil

Marcel Šádek Z pohřbu rovnou do kostnice. To by bylo teprve Brutal!Petr Maty Matoušek

Marcel Šádek Zapomněl jsi před pohřbem na rozvod....

Ondřej Mrakomor

Velká gratulace novomanželům. Milujte se a množte se

Alena Plašilová

Velká gratulace, děkuji že jsem mohla být součástí brutální svatby

Miloslava Polesná

Gratuluji

Renata Broulíková

Wau pecka...hodně štěstí

Stanislav Kubálek

Tak to je brutal

Až na to energetické přetížení – perfektní! Fantastický den! Lví brána vylévala energii...

Dobrou noc!