Gratulační. Oslavný. Rodinný

Děkuji Země za Život a Zdraví.

Děkuji Slunce za Světlo a Hojnost.

Děkuji RA - M - CHA za Životadárnou Zářivou Sílu probouzející mé spící Tělo a Vědomí.

Hojím se.

Ruším všechny destruktivní programy a rozpouštím je.

Rozpouštím svůj strach.

Rozpouštím pocity viny a osvobozuji se.

Ve všech směrech času žádám o zrušení následků mých chyb.

Děkuji za očistu.

Přijímám Světlo Lásky a vyzařuji Světlo Lásky.

Přijímám Zodpovědnost za svůj Život, za svá Slova, za své Činy.

Přijímám Sílu ke změnám ve svém Životě.

Přijímám Moc pomáhat sobě i ostatním bytostem.

Děkuji za probuzení Světla Lásky v mém Srdci.

Jsem Vědomá, Probuzená a Zářící Bytost.

Šířím Dobro a Radost.

Děkuji.

Sedm. Otočím se. Spím dál. Mám čas. Petroušek má svačinku připravenu. Včera jsem našla švestkovou nutelu. Kakaovou. Našla jsem ji náhodně. Vyrobila jsem ji před dvěma lety. To jsme měli v domečku neurvalé hospodáře. Nechali popadat nadúrodu jablek, švestek. Zbývaly ještě čtyři měsíce do rekonstrukce maminčina domu; devět měsíců do nastěhování našich nových nájemníků. Lidí vážících si přírody, našeho majetku. Loni zpracovali vše, co se urodilo. Před dvěma lety jsem navařila experimentálně švestkovou nutelu. Podle receptu paní Ivanky Schneiderové. Dala jsem ji včera do tvarohu od farmáře. Petroušek měl dnes tvarohovou skleničku ke svačince nachystanou v ledničce. Když spím, nevím, co se kolem mě děje. Mohou střílet z děla. Spím. Jedenáct! Už?! Skáču z postele.

- Peťuš! Jsi tu? Peťuš, zaspala jsem.

- Já jsem tu chodil jak myška, abych tě nevzbudil.

- Peťuš, já mám práce!

- Vždyť jsme se dohodli, že si dnes přispíš. Svačinku jsem našel.

Rychle. Chobotnice rozprostírá chapadla. Polévku. Založit kuřecí směs. Zeleninku. Chtěla jsem vzít mladým čerstvé pečivo. Tak to opravdu nestihnu. Peču kefírovou buchtu. Navrch čokoládovou pěnu. Štrůdl. Oloupat jablíčka... 

- Peťuš, musím zrychlit. Mohla bych připravit krokety a halloumi? 

Ani jsem se nemusela ptát. Polévka a dál nic nevymýšlím. Ještě kompot - švestky, jahody, hrušku, hroznové víno... Třináct - obědváme. Jdu vytisknout majuskulemi přáníčko. Vnučka už umí číst. Poprvé jí píšu. Letuji mince, medvídka z čokolády. Převazuji dopis červenou pentličkou s bílými puntíky. - Divím se, jak jsem to všechno stihla. Petroušek ani nedutá. Chutná mu. Po obědě pěje obdivné chvály. Na mou rychlost. Co jsem všechno stihla. Na půl třetí jdeme k mladým. Slavíme šesté narozeniny. :-)  Velký předěl v životě člověka. Rok, tři, šest až sedm... Vnučinka dostane dvojčátka holčičku a kluka. Má pro ně pevně stanovená jména. Hezká. Kočárek. A dort - celý jedlý. Bez potahu z mandlového těsta. Jemný. Chutný. S makronkami. 

Neseme finanční dar. Vnučka souhlasila. Pro radost pár maličkostí. Vybírám z kytice tulipánků - zvedly krásně hlavinky - pár květů. 



Lezu do sprcháče. Uzemnit se. Od roku asi 87 - topila jsem se v moři - se bojím vody. Tedy už se nebojím. Jako správný rak si s ní zas tykám. V říjnu se můj amok vrátil. Zpráva o smrti Karla Gotta mě vrazila do polštáře. Pamatuji si to. Čtvrt na deset. Linda mi v hovoru řekla: Karel Gott umřel. Ještě že jsem ležela. Postel mě zachytila. Asi ho nikdo tak poctivě neoplakal. Tak upřímně. A to jsem neměla žádnou desku, nebyla jsem obdivovatelka, nikdy mě ani nenapadlo jet na jeho koncert. (Už asi tři roky se sbírám na koncert Andreu Rié. Objevila jsem ho náhodně teprve tak před pěti šesti lety. Pohltil mě. Znám strukturu jeho koncertů...) Nemohla jsem celý říjen sprchovat se ve sprcháči. Nešlo to. Natož si pustit na hlavu vodu. Nemohla jsem mít na obličeji masku. Vturánu jsem se dusila. Měsíc na to už jsem souhlasila se zabalením obličeje. Oddýchala, odmeditovala, odpracovala jsem. Dnes si každý večer liju sprchu do obličeje. Laskám se s kamarádkou vodou. Stále se přesvědčuji, že je vše v pořádku. Tehdy jsem prý odplakala smutek za nějakého muže. Jen tuším, mohl to být tatínek. - Tak tedy lezu do sprcháče. Myju vlasy. Vědomě se uzemňuji. 

Micka sedí před koupelnou. 

- Aha, Micko, panička to má ještě na hodinu.

To mě vždy nastartuje. Já ti dám na hodinu. Fofrem vytahuji svůj nový kulmofén. Šup, šup. Namalovat. Hotovo. Micka sedí vyzývavě před koupelnou. Nemá ráda fénový zvuk.

- Micko pojď, já tě pustím.

- Ne, nechej ji tu spát. Už jsme skončila. 

- Venku je hezky, jen ať se proběhne. 

Než se vrátil zvenku, jdu oblečená chodbou už i v kabátku. Mám radost. Valí oči, nic neříká.

- Peťuš, vyfoť mě.

- Prosím tě, furt fotíš.

- No, tak neremcej a foť.

Jedeme. Závory. Nemám svůj telefon u sebe. Zapomněla jsem ho. Divný pocit. Závislost. Hlavně že mám tablet. Vybitý.

- Peťuš, půjč mi svůj telefon. Zavolám Ditě, že nás zdržely závory.

Máme půlhodinové zpoždění. Svedu to na závory.

- Blbý telefoon. Nejde mi dát nahlas.

- Peťuš, jde ti.

Přidávám na hlasitosti. Směju se.

- Peťuš, je to v člověku. :-) Chytrý telefon. 

Víc a víc nemůže skousnout, jak si koupil můj nový telefon a dostal můj starý výměnou. Přitom se držel tlačítkového bez netu zuby nehty. No jo, s jídlem roste chuť. Už se panáčkovi nelíbí krásný Huawei. Zatoužil po Samsungu. 

Jsme na místě. Klušu po schodech. Jede výtahem. Jsem tam rychleji. Vyběhla jsem asi do pátého patra. Rychle zouvám boty, kabátek. Hraju hru. 

- Tak kde seš? Už tu na tebe čekám.

Se mnou snašini dospělí synové, její vnučinka a naše vnučinka. Blahopřejeme. Dita nese dort. Hezky zpívá písničku o narozeninách. Hodujeme. Nosí na stůl nové a nové pohoštění. Vyprávíme si. Řeč se zas stočila na jejího tatínka. Umí o něm moc hezky a láskyplně vyprávět. Počítají, kolik let už tu není. Jedenáct? Dvacet jedna! Taky vypráví o bytě. Měl krásnou energii. Umřela tu stará paní. Byla tu v kuchyni plíseň v lince. Mohla mít hezčí, zrenovovanější... Vybrala tenhle. Celý ho předělala. Je v něm spokojená. Dívám se z okna do Orlických hor. Vidím sjezdovky na kopcích. Z druhé strany bytu vidí na Sněžku. V bytě sídlí jeho duch. Asi před třemi lety vnučka přišla do koupelny. Ruce v bok.

- Korzuje tady Kornélie, abys věděla.

Pamatuji si, jak mi to snacha povídala. Slovo korzuje vnučka nemohla znát. Dobrý duch bytu. Ochranná energie.

Hodiny utíkají.

- Jdeme domů.

Popíjím víno. Zdržuji.

- Jdeme domů. Kočka čeká.

- Peťuš, já to do sebe nemohu kopnout.

- Tak já jedu.

Vím, že nejede. Je trpělivý. Se mnou. Jo, dnes mě u malování napadla taková objevná věc. Ale fakt. Já si pořád myslím, jak je to se mnou těžké. Žít, vydržet, komunikovat. Přišla jsem na zajímavou věc. Totiž - já jsem empatická, snažím se vyhovět, jsem hodná, když si to někdo zaslouží, jsem milá, pomáhám lidem, a je někdy těžké s nimi vydržet. Jsou totiž jiní, než si představuji. Jiní než jsem já. Tak to je ta moudrost. A moc se mi líbí. A je to pravda. A ať se dají do pořádku! A :-)

Dobrou noc!

P. S.

Po příchodu domu hledám na Slovanské košili, na veraoveckova.cz, na tartaria.sk a dalších slovanských serverech o nás, o Slovanech. Taky na myslenkyocemkoli.cz - o Tartárii, o Hyperborei... Něco do mě vstoupilo. Chci vědět víc.

Před dvěma lety jsem si vypsala naše bukvice a jednotlivé roky slovanského života z přednášky Julie Holíkové. Ejhle, dnes jsem přednášku našla přepsanou i se zvukovým doprovodem. To je synchronicita! 

https://www.slovanskakosile.cz/2018/01/12/vychova-deti-podle-slovanske-tradice-prepis-prednasky-28-11-2017-uhersky-brod/