Hanč a Vrbata v bílé tmě
Péťa nakouknul do ložnice. Má obavy, abych vstala včas. Tak jo. V deset původní plán, v jedenáct vyjíždíme. Moc se těším.
- Peťuš, když to nemůžu ukázat mamce, tak ty louky a pole a lesy a sníh a mou stopu ukážu tobě.
Vyjíždíme první velký kopec.
- No to bych očekával sníh.
- Prosím tě, počkej, až se přehoupneme!
- Tady se nesmí nic říct.
- Protože ty si přeješ hnědé pole.
Časové znamení ohlásilo jedenáct hodin.
- Peťuš, o co se sázíš, že první zprávou budou strašit.
Péťa se usmívá. Pokyvuje.
A vyhrála jsem. Začínají hned zostra. Čísla nakažených jak prase. Akorát zapomínají zdůraznit, že pozitivní neznamená vůbec nic, protože pozitivní je i pomeranč. Tedy klamavá zpráva. Ale ty Rakušan k zodpovědnosti za dezinformace stíhat nebude. Označují pozitivní za nakažené. To není pravda. Klamou národ. Včera psali, že člen naší výpravy do Číny je pozitivní. Prý ho přetestují. Tak kde je validita?! Ksakru!
Hodnotíme nelichotivě strašáky. Další zpráva o zabíjačkových hodech.
- Ty vorle, Péťo! Proč tohle nemůže být jako první zpráva! I když opět debilní.
Soutěž v pojídání jitrnic. Na zdraví! Fakt vyrovnané zpravodajství jak noha. Znělka Toboganu. Ta původní za Tomáše Slámy lépe vystihovala sešup na toboganu. Vjeli jsme do bílé krajiny. I na cestě se drží sníh. Sněží festovně. Jupííí!
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-29_Hanc_a_Vrbata/
Peťuš, tady je moje louka. A támhle zahni do leva a postav
se spíš k lesu, aby někdo mohl projet.
Tady je stop! Psí, traktorové, srnčí, zaječí. Na sněhu je vidět provoz jak na Václaváku. Tady to žije.
Nějak se na něj umím napojit. Zpočátku cítím nadšení. Vytahuje běžky, hůlky. Jsem natěšená. Očekávali jsme bílou stopu, ale ne bílou tmu. Dávám si kapuci. Rovnám si šálku.
- Peťuš, tak budeme tu tak dvě hodinky, jo?
Vyzbrojila jsem ho do kapsy Herbalife tyčinkou. Mám lift off - vitamín C a kofein. Mám svetr, šálu, pořádnou nepromokavou a neprofukovací bundu. On má rolák. Jednak roláky - brr, hnus, to nemám ráda. Ale hlavně jede si v bundičce bez kapuce, bez šály, bez svetru. Má intuice vnímá - to nebudou dvě hodiny. Kam bych ho tak zatáhla, abychom se museli dlouze vracet. Vedu ho přes cestu na mé původní pole. Otáčím se. Jede daleko za mnou. Statečně. Zastavuji u možnosti přejít na druhou stranu cesty. Ptám se, jestli zůstaneme tady, na svažitém terénu. Prý ne. Přecházíme cestu zpátky k lesu. Mířím ve své stopě ze včera přes pole na druhý konec k lesu. Stopa je zasněžená, ale ještě viditelná. Dáme první okruh a pak ho zatáhnu kousek dál. Chyba lávky, to jsem měla udělat hned. Zatáhnout ho kousek dál, aby se neorientoval. Jen já v předu vidím, že jedu po svém. O půlhodinky bych to natáhla. :-) Nabírám rychlost. Svižně máchám hůlkami pomalu až nad hlavu. Potřebuji procvičit břicho. Otáčím se. Plouží se opravdu statečně za mnou. Nadšení na tu dálku necítím. Sněží. Ve sluchátkách končí plesový Tobogan. Co to poslouchám? Docela už mě nebere. Trapný Cibulka. Mamka mě kdysi naučila místo Evropy dvě poslouchat Dvojku. Na ní sobotní Tobogan s inteligentním přemýšlivým Tomášem Slámou. Dvakrát jsem posbírala autobus lidí. Jednou jsme na něj jeli do Poděbrad. A jednou do Národního divadla. Ani už nevím, proč to tehdy bylo z Národního. Přijeli jsme pozdě, usadili nás někam dozadu, abychom nerušili. Moc let. Cibulka mu nesahá ani po kolena. Mařím čas poslechem prázdného plkání plesového Toboganu i s připitomělou vymyšlenou tombolou. Už ať je konec! Další zprávy už nechci slyšet. Abych si mohla přepnout na rozposlouchaný pořad ze včera, musím si včas vytáhnout empétrojku. Rychle přepnout z rádia na poslech a dělat, jakože u toho posedu si dáme svačinku. Péťa nemá rád sluchátka v mých uších. Fotím. Péťa je vtipný. Řehtám se. I v chumelenici ho humor nepřechází. Naivně si myslím, že to se mnou asi vydrží.
- Peťuš, dvě hodiny!
- To né.
- Říkals´!
- No jo, ale to jsme přece říkali, že se vzdálíme na dvě hodiny z domova.
Fiškus. Jedeme. Nesmíme prochladnout. Přemýšlím, kudy ho vést, jak to natáhnout. Jenže on je ve střehu.
Poslouchám do sluchátek SV. Prý jsme odmítli zlý ruský plyn za 170 dolarů za jednotku. Počkat, možná za 270 doláčů. A raději prý bereme německý zkrocený z Ruska za 1700 dolarů. To mi nejde na rozum. Plavu po své stopě v bílé tmě. Hanč a Vrbata. Chechtám se. Já nadšená v předu. Péťa hrající nadšeného za mnou.
Druhé kolo - odbočuji dál po poli k vesnici. Ostražitý:
- Kam jedeš?
- Myslela jsem, že bychom dojeli do Brzic.
- Ne, ne. Jeď po stopě.
U posedu se zas zastavuji.
- Tak, ještě to objedu a jdu do auta.
Jak na horách. To jeho: Ještě si to dvakrát sjedu a jdu k autu - chjo. Koušu si tyčinku. Rozjel se. Hanč pluje napřed v dálce v mlze. Jede v kratší variantě naší jízdy. Mizí mi v bílé tmě. Chtěla jsem ho vyfotit, ale ztratil se v chumelenici. Já jedu okolo hromady hnoje; ó, dnes voní méně; jsou tu vidět čerstvé zasněžené stopy pneumatik traktoru. Možná večer, možná dnes ráno sem vyvezli další várku z nedalekého kravína z vesnice, kam jsem si vyběhla v týdnu. A kam mi to dnes nevyšlo ho zatáhnout. Včera jsem si našla tohle pole přes cestu. Samá rovinka. Žádný svah. Nevymelu se. Předevčírem jsem hodila dvojitého tygra - no, ve své ledovaté stopě s málo sněhem jsem neubrzdila. Nějaký kámen mě shodil na záda. :-) Včera i dnes nejskvělejší podmínky letošní běžkařské zimy. Vrbata se vydává za přítelem Hančem. Fakt se v té metelici směju. Zastavuji. Dávám si kousek lift offu, abych měla sílu ho zachránit, až ho dojedu. Oběhla jsem poctivě podél lesa a napojuji se na jeho kratší dráhu. Úhlopříčnou. Kloužu plynule stopou. Jde to samo. Vůbec se nemusím dřít. Zahýbám k cestě. Právě po ní jede nějaké auto. Zahnout na poslední úsek k cíli.
- Že to bylo bezva?
- No je fajn, že jsi přišla na sníh.
- To víš, jsem inteligentní. Napadlo mě to před týdnem v polích. Když jsem jela pro mléko, zkusila jsem sem vyjet. Měla jsem s sebou běžky.
Vracíme se dolů. Chumelí i v našem městě. I tady je sníh na cestě. Jenže na běžky by to bylo ubohoučké.
Obědváme. Před odjezdem jsem do Papinova hrnce vložila kus hovězího. Přinesl Petroušek. Voní to celým domem. Zeleninu, nudle, hotovo. A mnou vyrobený masox ze zeleniny a krůtích prsou.
- Ó, ta je dobrá.
Linda se ptá:
- Tak Péťo, jak jste si zajezdili?
Odpovídám za něj:
- No, když jsem se ho ptala, jestli je unavený, povídal:
Cože? - Jako že vůbec. - A dodal: Hned u auta!
Řehtám se. Linda zjišťuje míru utahanosti.
- Ale Péťo, to máš jako když hraješ pin pong, ne?
- Ping pong? To hraju z auta. Tohle je něco jiného.
Výbuch smíchu. Ty jeho kecy. Má lepší kondičku než já. Akorát nerad lyže, běžky, sníh. Jeho celoživotní vášeň všechny sporty, ale nejvíc ping pong. A je v něm nepřekonatelný. Hráli hodně let takové to vyšší. Ne trabant, ale mercedes. Zlobila jsem se, protože soboty místo na hory trávil na zápasech. Teď je odehrávají ve všední dny.
Lahodný jablečný kompot; vlívám do něj meruňkový a jahodový. Nemá to chybu. Brambory ve slupce. Zelí. Z trouby vytahuji jitrnici. Lezou mu oči na vrch hlavy. To by nečekal. U nás zrní, semínka, žádné maso.
- Peťuš, to máš za to, žes´ byl tak srdnatý.
Jarda Dušek tohle slovo použil v rozhovoru na Zákonech bohatství. A hned dodal, že je to francouzská kuráž. Ano, je v tom slyšet francouzské srdce - coeur. Kuráž courage - odvozeno od slova srdce - tedy srdnatost.
- Jdu se podívat na chlapy.
Nevím, co na nich uvidí. Je mi to fuk. Asi nějaký sport. Já si zalézám na gauč a v minutě se dívám do sebe. Probírám se. Jdu za topit. Petroušek je tu.
- Peťuš, dáš si čajík z černého bezu?
Souhlasí. Spařuji květ z vakuového pytlíku. Obracím citrón naruby. Házím mu tam dužninu. Lžičku medu do teplého.
Sbližujeme kočky. Už jsme dost úspěšné. Blízká setkání jsou už opravdu hodně nablízko. Kitty si hoví v košíku pod lavicí na chodbě. Linda ji přenáší v košíku do kuchyně. Košík má jako brnění. Házím Zrzce a Kitty bonbóny. Přeci jenom se lidé při jídle lépe druží. Lidé možná. Kitty cení zuby. Děsně vulgárně nadává. Tose nedá publikovat. Až ji vousky stojí u čenichu. Zrzka se zpomaluje v chůzi. Asi nevěří na vlastní ušiska, že Kitty umí tak nadávat. Zpomalený film. Házím rychle bonbony, aby se film dal do pohybu.
Kitty už se někdy opováží, když ví, že jsou trhani venku, přihrnout se ze své samotky v mé pracovně do holportu v obýváku. Jinak se opaluje pod lampičkou na mém pracovním stole. Po dnešku máme další oťukávání za sebou. Snad příště nebude tolik nadávat.
- Tak prosím tě, Mynář, nemá bezpečnostní prověrku, teď jsem slyšel, že Hrad omylem skartoval Vrbětice. Věřila bys tomu?
- Jasně! Věřila. Lumpové!
Co dodat! Gauneři zametají stopy. Přinesl hrneček.
- To jsem měl tak dobrý čaj. Fakt byl dobrý.
Hodiny odbíjejí desetkrát.
- Peťuš, pojď si ke mně sednout. Prymula prozradil, že jsme
zaplatili šest mld za vakcíny.
- Ne, desátá odbila, to je moje hodina.
Pusa, dobou noc, odchází.
Dům ztichl. Poslouchám posilující Zprávy z galaxie. Loupu u Galaxie jablíčka. Na štrůdl.
Pak na TV Šalingrad Petra Bohuše. Nádherně jako na vysoké škole podrobil kritice nekvalitní reportáž ze 168 hodin.
Bývalý šéf zpravodajství ČT založil projekt Modrý jelen. Odhaluje manipulace v reportážích mainstreamových médií. Předevčírem se Markéta Dobiášová odpojila od dezinformačního meinstreamu. To je ta, která nám přinesla v REFFLEXu odporné čarování při vyhlašování nového a nového nouzového stavu. Telefonické hovory. Čarování, lhaní, oblbování lidí. Markétě nahlas tleskáme! A posíláme písničku.
Tenhle pan Bohuš velmi fundovaně rozebral jednostrannou a dehonestující reportáž o aktivistech Patriku Tušlovi a Michalu Černíkovi. Vůbec se nedopouštějí trestné činnosti.
Hanbózní antivaxů sledka na ČT:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10117034229-168-hodin/222452801100109/
Seriózní rozbor novinářské žumpy: Antivaxíků sledka - Modrý jelen:
https://www.youtube.com/watch?v=p9OUzynvseQ&t=119s
Totéž: https://modryjelen.com/
Upekla jsem štrůdl. Ještě mám jedno těsto s bílou moukou a palmovým tukem. Měla bych se vrátit k lístkovému od Ivy. Ale dá hodně práce. Vyzkouším recept od Drahušky.
Slupky od jablek spařím v konvici. Přisypávám indiánské léto. Čajík liju do Petrouškovy termosky.
Poleno do ohně. Mourek chrapčí nahlas. Zrzku jsem zavolala. Kitty nocuje u paničky. Pro dnešek hotovo. Ještě zhasnout stromečky ze zahrady. Chvíli si je nechám v obýváku, než půjdou na půdu
Dobrou noc!