Hardcore na stromě
Aniž bych usilovala, přichází mi před oči tolik milých vesmírných ukazatelů, až se divím. Ano. Uvědomuji si to. A hezky každý den. Ťuk ťuk, nová zpráva! Haló! Jednou růže pod vraty. Příjemný povzbudivý telefon. Přes messenger: Jsem ráda, že tě mám ❤️
Prve jsem si přečetla něco krásného od mladé maminky. Jen mě sleduje. Uznání pro mě. Hodně mě potěšilo. Moc. Dojalo. Není první. Jako by měl Vesmír poplach.
Dobrý den, Vy jste tak krásná duše!!! Umíte život prožívat a užívat - narozdíl od nějakého blbce - jestli Vás obtěžuje - zablokujte si ho. Já bych Vas hned brala za tchýni! S vašimi názory souhlasím, Bohužel nás probuzených je málo, tak někdy srážka s neprobuzeným bolí. Děkuji Vám, že otevřeně mluvíte na Fb o svých názorech a že sdílíte pravdu, i když se občas někomu nehodí do krámu, protože by se musel více zajímat.
Atd.
No, tak to jen na úvod. Tečka za včerejším rozborem prosťáčka. Nemohu za svou duši, povahu, autenticitu. To slovo se na mě lepí. A zlé lidi s láskou a vážně propouštím. Děkuji za lekci hrubosti. Je třeba udělat pápá.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-14-vypadalo-modre
Jdu si svařit horkou vodičku s kurkumou a pepřem. Venku to vypadá, jako že modro. Oblohu křižují vlnky letadel. Ještě se vracím dospat.
- Dobré ráno! Už jsi vzhůru?
- Dobré ráno, Petroušku!
- Pojedu ti umýt auto. Jestli se mnou ta červená kobylka bude mluvit. A co ty?
- Půjdu se proběhnout. Pak rychle oběd. A pak s holčičkami koupit jim něco k svátečkům.
- To seš hodná…
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-14-do-kopce-a-do-poli
Jak řekli, tak udělali. Klušu směrem do svého kopce. Míjím jakési zednické umělce. Zdá se, že nejsou odsud. Stavějí takovou špeluňku nad řekou. Už hodně dlouho. Každý den jednu řadu cihel. Mezitím telefonují, kouří, sedí a nepracují. Kdo to asi platí?
Šáguji stejným rytmem do kopce. Dole na tenisových kurtech vidím zas dvě postavy. Soustředím se na stezičku. Úzká, kluzká, pod listím. Nebezpečná. Dýchám, dýchám. Posledních pár metrů. Jsem tam. Ještě mnohokrát kopec vyběhnu, abych zvládla i poslední metry. Cvičení dělá mistra.
Mířím ke škole. Po promče scházím dolů. Kde jsem se předevčírem tak krásně obalila hlínou? Tady. Scházím až úplně dolů. Kráčím po polní cestě. Cítím vůni z dětství. Udusaná suchá tráva. Nádherné stromy. Ztepilé. Okouzlující svou pevností. Pod nohama krásný křemen. Překrásný. Taky remcá, ať ho tam nechám. Ne, u nás máš kamaráda z tohohle pole. Nebude ti smutno. Těžký. Ale nesu statečně. Ještě přibírám menší. Taky těžký. Kamenní kluci se mnou moc nechtějí. Dovoluji si je odnést. Tečka. Telefon.
- Tak jak to vypadá? Chceš někde vyzvednout? Nebo přijdeš k Rossmannovi?
- Jsem mezi poli. Pokud mě chcete vyzvednout, můžete. Nebo to necháme na třináctou.
- Tak ve třináct. A přijedeš nebo se máme stavit?
- Přijedu. Těším se.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-14-po-promcach-s-kapelami-hardcore
Mám ještě málo kroků. Vstupuji na kraji města na mlýnskou. Jako promenádu. Nechce se mi ji psát s M. Není to její jméno. Jen místní označení.
Vybíhám schody. Přede mnou hlouček černě oděných mužů. A jedna žena.
- Nejste náhodou z Brutalu? Na brigádě?
- Ne, ne. Ale hráli jsme tam asi před třemi lety.
- Jé, tak to mi zrovna Shindy daroval lístek. Asi dva nebo tři roky za sebou. Má ráda to podium támhle někde.
- Ano, tam je stage. My jsme tu včera hráli v Nároďáku.
- Tam jsem chodila do tanečních. Byl tam krásný sál.
- Ten je tam pořád.
- Není zdevastovaný?
- Ne. Hudbou se nic nedevastuje.
- Ale lidi… Na Brutalu jsem poprvé ochutnala absint. Dobrota. Francouzi se prý divili, že ho tu prodáváme. Ale ono se tady do něj nedává něco, co ničí mozek tak, že si malíř uřízne ucho.
Hovor s nimi plyne jak pramínek.
- A jak se jmenujete?
Řekl dva názvy. Ani jeden jsem si samozřejmě nezapamatovala. Vyzvídám, kde pracuje ten vedle mě. V ČEZu.
- Ješiši, teď už asi čtrnáct dnů řeším reklamaci pro naše nájemníky. Mají nedoplatek, počítali jsme s přeplatkem. Dvakrát kontrolovali elektroměr. Nakonec si ho odvezou.
- Ano, to dělají. A odhalí, že elektroměr točí špatně.
- Víte, že jsem ráda, že nesedíte v hospodě?
- To by byl hřích nejít se sem podívat.
Došli jsme k místu, kde je vždycky obrovitánská brána do festivalu. Loučím se.
- Jak že se jmenujete?
- Inner-sphere a támhle ti jsou z Ostravy…
- To si nemohu zapamatovat.
- Inner jako vnitřní sféra…
- Jo takhle. Kosmická hudba. 😂
- Ale, Ale hardrock.
- Ten já neumím poslouchat. Jak se jmenují ti s toykami?
- Gutalax.
- Jo. Tak u těch se mi líbí když pustí hudbu z Pobřežní hlídky. Hodí do lidí pár toytoyjek. Pohazují si s nimi a delfínky. Ale jakmile přiběhne k mikrofonu ten plešatý a udělá hrdelní zvuk. Padám. On je myslím lékař, není?
Hoch se směje babce. Ještě mu ukazuji Černou horu se sjezdovkami a Sněženku. Loučím se.
Doma vyprávím své dojmy. Sobě si mixuji sportovní výživu. Petrouškovi hranolky, krůtí prsa na smetaně. Jablečný kompot s hroznovým vínem, pomerančem a pár kolečky banánu.
- Petůš!! Oběd!
- Jak jsi to stihla?
- To víš, kouzlím. Vše pro tebe! A teď na třináctou jedu za holčičkami něco jim koupit.
U Rossmanna parkuji. A už se ke mně hrnou krásné křehoučké něžňounké milé dvě slečny.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-14-radost
- Tobě to sluší!
- Holky, vy jste krásné!
Jdeme nakupovat voňavky. Rozkošné je pozorovat. Jedna se jim líbí.
- Tak si ji vezmi dvojmo.
- Já bych ještě chtěla nějakou kosmetiku.
- Vyberte si, co je vám libo!
Koukám, co tu mají korejských řad. Herbalife loni uvedla novou řadu vnější výživy s charakteristickými barvami. Nechali si to vyrobit od Korejců. Ti jsou dnes světovou jedničkou v péči o pleť. Krémy, séra, olejíčky, odličovací pěny i oleje…
Chvilku povídáme. Fotím si jejich ruce s dárky.
- Kde máš Kugu?
- Támhle! Ale je špinavá. Ty máš krásně umytou.
- To mi umyl Petroušek.
Loučíme se.
- Jo, pozdravuje tě mamka.
- Taky zdravím!
Odjíždějí. Radost se na ně dívat. Radost je obdarovat. Vracím se do obchodu prověřit tu Koreu.
Doma. Kerestešová dalá krásný příspěvek:
Andrea Růžičková
Jedním z nejvzácnějších darů pro ženu, je dobrý muž! A já děkuju, že takového mám po mém boku. Co mi pomůže, když je potřeba. Co se postará, když já nejsem. Co mi dopřeje odpočinek, když cítí, že už nemůžu. Co pohladí, obejme, vyslechne…co hledá cestu k porozumění. Jako dítě jsem ve svém okolí moc harmonických vztahů neviděla, možná jen v televizi, ale kdesi v koutku duše jsem doufala…že to možné JE.
O to víc si vážím, že mám možnost to žít…a teď už jen doufám, že navždy
Ona píše o mně? Já to žiju. Mám takový poklad doma. Jsme šťastní. Naše zamilovanost trvá od roku 1989. Nevím, co ten zakomplexovaný dědek má, že se diví Petrovi. Směju se. Bezmoc kazí charakter. :-) A deptá duši :-)
Chystám si oběd.
- Pojedeme zítra na oběd?
- Jo? Tak jo.
- Vždyť jsem ti to v týdnu říkal, že bychom mohli jet, abys nemusela vařit.
- Aha, to já vůbec nevím.
- Vidíš, neposloucháš mě.
Smějeme se.
- Tak já tam zavolám. Na kterou?
Slyším, jak objednává místa.
- Jedu na stadion.
Ať letí, pták! Ať letí!
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-14-v-zahrade
Jdu do zahrady. Hrabu pod ořechem. Louskám zapomenuté ořechy z podzimu. Jsou jak čerstvé. Některé jsou vyschlé, shnilé. Ty házím na hromádku. Večer s nimi zatopím. Nad hlavou poslouchám koncert. Ptačí hardcore. Nějaký pták cvaká zobákem, čepýří se, zpívá, láká. No jo, takhle to je.
Chvilku si sedám k odpočinku. Připíjím skvělým tramínem. Někdo mi ho daroval k Vánocům. Pochutnáníčko!
Čtu u obrázku spící včelky na květině:
Roland Santé
Na konci dlouhého dne se staré nebo nemocné včely už nevracejí zpět do svého úlu.
Zůstávají venku na květech — úplně samy, zahalené do vůně okvětních lístků a posledních paprsků zapadajícího slunce.
Pokud mají to štěstí a dožijí se dalšího úsvitu, znovu se zvednou a budou dál nosit pyl nebo nektar pro svou kolonii.
Dělají to s hlubokým vědomím, že se jejich čas neúprosně chýlí ke konci.
Žádná včela nikdy nečeká na smrt uvnitř úlu, jen aby se nestala přítěží pro ostatní.
Jejich posledním, nejvznešenějším gestem je vzdálit se v naprostém tichu a míru. Zůstávají ve službě. Až do posledního dechu.
Takže až příště uvidíte malou včelku na květu těsně před soumrakem — na chvíli se zastavte.
Poděkujte jí.
Za celý život naplněný neustálou prací.
Za její naprostou oddanost.
Za moudrost, kterou v sobě nesou i ta úplně nejmenší stvoření na zemi.
Protože velikost se občas měří srdcem, a ne fyzickou velikostí.
(zdroj: fcb stránka Životní příběhyděkuji)
VŠECH 9 ZÁZRAČNÝCH SOLFEGGIO FREKVENCÍ PRO UZDRAVENÍ DUŠE, TĚLA I ČAKER S LÉČIVOU HUDBOU ROLANDA SANTÉ... K POSLECHU NA ODKAZE: https://www.rolandsante.cz/?what=edice&lang=cz&pg_id=27
Klimbla jsem. Stmívá se. Petroušek mě jde zkontrolovat.
- Tady jsi. Krásně jsi to tam shrabala. Obrylas´ švestičku.
- Ještě to jdu dodělat. A jdu domů. Usnula jsem tu. Já si sednu a spím.
Petroušek jde do tepla.
Sleduji Zahradníkův rok. Film mě velice zaujal. Zírám. Keiser výborně hraje. Beze slov. Jeho žena tam pronese aspoň dvě tři větičky. On nic.
Vše, co mi den přinesl, mě poučilo. Zastavila jsem se. Přemýšlela. A zas posílena na další radostnou a šťastnou cestu. Juch!
Dobrou noc!