Hezké, rozkošné, pěkné

Končí den. Večer. Vrátila jsem se z muzea. Perfektní přednáška. Pro mě i cvičení bezpodmínečné lásky.

Právě dvanáct hodin, co stojím na nohou.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-24-kouzelne-rano-v-zahrade

Ráno víc stíhám východ sluníčka. Osmá hodina se vrátila jako má vstávací. Devět. Koukám, je tu Andrej. Volám LP. Určitě je ještě na cestě.

Ahoj. Pojď odemknout.

T y už seš tu?

My už jsme v zahradě.

Jejka. Tak jsem nebyla zas tak rychlá. Dnes Andrej dokončí nášlapy v trávě. Už se nebudeme brodit rozbředlým trávníkem. LP doobloží za kamny.

Vařím kafe. Do termohrníčků čajík. Mažu chleby z mého včerejšího bochníčku. Ťuk, ťuk. Hledám, kde kdo ťuká. Á, na terase. Mám tam odložen tác s nápoji. Ještě nesu servírovací prkénko s chlebíky.

Dáte mi kafe?

Andreji! Čáry máry fuk! Zde.

Je udiven.

A ještě se vraťte pro další.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-24-uz-uz

Celý rok jsem nosila k chaloupce na maminčin improvizovaný stoleček a lavičky. Tam vždycky stolovali. LP pokaždé, další řemeslníci jak se tu střídali. Klempíř, truhlář, elektrikář, kominík, kopáč indián, kopáč Dan… LP všechno organizoval. Neuvěřitelné, co dokáže. Je nesmírně upracován, unaven, opotřebován. Srdíčko… A další. Už bych ho ráda propustila. Ať se vrátí až s jarem. To už není důležité. Elektrické sloupky po zahradě. Zbavíme se prodlužovacích kabelů. Mnohdy skřípnutých ve dveřích. Je nesmírně vesmírně tvořivý, má umělecké střevo a umělecký vkus. Je pracovitý. Je mezek. Je vytrvalý. Je pracovitý. Je to člověk nezmar. Je ve svém světě. Snad se nemýlím, když si myslím, že svou práci miluje. Umí pracovat se všemi materiály. Má představivost. Je přesný. To obdivuji. U mě centimetr žádná míra. Jeho dílo je bezchybné. Co obdivuji, on vždycky ví, co udělat teď, co potom, potom a nakonec. Pro něj není těžké pracovat se dřevem, kamenem, s maltou, cihlou… Umí přesně na pile, s rozbruškou, s vrtačkou, se zednickým mixérem. Tyká si s každým materiálem. Neměl by řezat – srdce. Nesmí svářet. Odchází stranou. Jeho tělo je opravdu statečné. Odmítá lázně. J Poradí si naprosto se vším. Pro něj nic není v práci problém. Jóóo, někdy to slovo použije, ale ne v práci. To se na něj hned s Lindou vrháme. Problémy neexistují. Jen výzvy. Je legrační. Přátelský. Někdy zabejčilý. Každý jsme nějaký. Snaží se vyjít vstříc. A moc si vážím toho, že si nás cení jako rodiče své vyvolené. No, to je Lindin Petr LP. Používám iniciály pro rozlišení. Mohla bych rozlišovat – Petroušek a Petr. Ale pod LP je to jasné. Lindin Petr. A pro ní Petroušek… Kopie.

LP doobkládá černý kámen za kamna. Dívám se do kamínek.

Hele! Něco tam je! Počkej. Nejde to vyndat.

Pomáhá mi. Nejde to. Nejdřív vyndávám nádobu na popel.

Tohle bude asi držák na popelník.

A tohle? LP vyndává překrásné nožičky. Ale ty jsou! Jé, tak nechal vykovat za šest tisíc u kováře nohy a prostor pro polena. To neva. Nožičky chci. Petroušek to odpo, spíš zítra vyřeší. Dnes jede na zápas.

Jedu na poštu poslat balík a na hřbitov. Citronovou kůru jsem vždycky dávávala vnučkám. Odesílám si ji sama. Za rok nasuším pět šest kilo. Můj odběratel mi včera svěřil, že před měsícem výkup zrušil. K nevíře – proč!! Školy mu odesílaly nedosušenou kůru plnou kusů chleba, víček o lahví, brouků. Moje uši nevěřily. Kam dospěla naše společnost. Chaos 2024. Dohlížela jsem na kvalitu kůry. Nedovolila jsem si odeslat kůru vlhkou, plesnivou… Stále se srovnávám s poklesem vztahů, morálky… Chjo. Ireno, taky nejsi svatá. No, to nejsem. Ale snažím se. Držím slovo. Jsem čestná. Pravdomluvná. Pracovitá. Společenská. Přátelská. Srdečná. No – co chtít víc! Jo a nevzdávám se. A ničeho se nebojím. A snažím se milovat bezpodmínečně. A dnes jsem v muzeu držela jazyk za zuby, ač tam byla jedna míca, kterou fakt bezpodmínečně nemiluji. Ale snažím se!!

Jsem oznámila v jedenáct. To stihnu do dvanácti. Ne. Irena má stále dost času. Před dvanáctou si měním itinerář. Původně jsem chtěla dojet pro kytici, na poštu. Pak na kole pokračovat na hřbitov. Výmluva. Berličky. Kolo bych těžko vytahovala, když před pergolou stojí gauč, připravený k obroušení. Takhle to lidi mají – výmluvy, berličky. Dnes bych se krásně projela. Ale když mám zpoždění, další berle – abych ušetřila čas, jedu autem. Ireno, Ireno!!

OK. Hlavně že se umíš analyzovat.

Stavuji se v Krbech kamnech. Sympatický majitel mi ukazuje příslušenství ke kamnům. Nic moc. Uvidíme.

Volá pošťák. Veze mi balík. Jejej.

Jsem v Kauflandu.

Ptá se mě, jestli znám odesilatele.

Ano, vím, počkat. Tohle slovo – á, to bude dřez. Ješiš. Cože? Jde pán? Tak mu to dejte.

Asi Andrej si ho všiml.

Běžím z pošty. Potkávám sestřičku. Hlásí se ke mně. Směje se přátelsky, nadšeně. Radost. Prý jak to, že k nim nechodím. Protože mi loni doktorka nechtěla vyjít vstříc. Ječela na mě jak Viktorka…. Jj, prý její řev slyší přes zeď. No, tak jeden řev pak následoval po telefonu, když jsem přišla na smluvený termín;to už jsem měla zařízeno, o co jsem ji žádala; co jsem potřebovala. Zdvihala ruce i hlas. Tak jsem jí požádala, aby připažila. A at´přestane laskavě křičet. Že zatím jsem doslýchavá.

Sestřička se směje. Ano. Dává mi za pravdu.

A že nejsem její zaměstnanec ani slouha. Ruce v bok. Taky – připaž. Neodříkám se. Ale zatím, když – tak cvičím. Snažím se to dělat jako předkové. Odpočívat. Nepřetěžovat se.

Hezky jsme si požvandaly. To pak máš stíhat. Navíc jsem zapomněla koupit kytku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-24-v-kvetince-pro-kvetiny

Jedu kopcem do pevnosti. Ó, podzim už postoupil. Dospěl konečně k oranžovým. Jak je krásná příroda! Kochám se. Stavuji se v květince. Beru listopadky. Mám ráda pevnostní květinku. Nejprve prosperovala na náměstí. Pak pod. Teď zručná šikovná přičinlivá květinářka úřaduje v pevnosti. Kdo projíždí městem od Orlických – stavuje se. Místní chodí. A tak to má být. A dnes i já jsem se stavila. J

Jé, na hrobě svítí světýlko. Srdce mi plesá. Někdo tu byl posvítit. Tak to je milé. Kdopak to asi byl? Iva? Deniska? Pečovatelka? Milena? Bratranec, co mi přivezl tatínkův rod letos v létě?

Jedu domů. Andrej už má hotovo. Už je v autě. Nečeká na oběd. Dřez je vybalen. Zítra LP vyřízne desku.

Prosím tě, uvař mu rychle něco k jídlu.

Jíš těstoviny?

Rychle házím těstovinky ze semolínové mouky do vařicí vody. Na pánvi špíček, cibulka, itaská směs – ne čoko, zelenina! Pár houbiček. Ty v lednici musím zpracovat.

Ohřívám poslední prdelačku. Liju si do mističky. V kastrůlku nesu zbytek LP. S jakou chutí udělal mlask mlask. Hotovo.

Servíruji.

Chutnalo ti?

Ani nedutám.

Tak zítra. Naposledy. Pak už ho necháme. Má práci doma. Dodělat terasu, okapy… My tu máme taky požadavky. Ale nejsou důležité. Až na jaře. Vlastně v listopadu přijde ještě umístit nášlapy. To už bude jen jeden dva dny.

Včera jsem na Tik Tok sdílela písničku Tina Charles. Ale ne té – my jsme dřív směli říkat černoška. Jak se to smí říkat dnes? Totiž, vařila jsem. Zněla písnička od kapely Super Trump. Tu jsem neměla moc ráda. Ale zbyla mi z manželství vinilová deska. Měli jsme jich z pražské burzy mraky a mraky. Nemohla jsem ji najít. Vytáhla jsem jako první desku s česající se kráskou na obalu. Na horním okraji: Tina Charles. Tý vorle! Tak já tuhle holku znám a přitom o tom nevím. To jsou věci.

https://www.youtube.com/watch?v=TMnns_iIB2M

Tuhle písničku jsem si kdysi otextovala česky… A pak jsem ji už s kapelou nezpívala…

https://www.youtube.com/watch?v=GHbk-hOVyg0

Ofotila jsem oba obaly. Šup s tím na FB. A šup – hned omezní. Snažila jsem se propagovat sexualitu. Totiž na obalu Super Trump jsou otetovaná ženská prsa. No. Takže agenda 2030 a neziskové organizace vtláčejí do škol sexuální výchovu, nevhodné obrázky do učebnic a pic! Tu mýš čerte kropáč. Na FB nemáš dovolání. Neexistuje tam kolonka – napiš svůj názor. Prý nesmím do 30.10. volat, vstupovat do skupin. J

Chjo, světe!

Petrouškovi nápoj a výživu. Odjel na zápas. Já klušu do muzea.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-24-cestou-do-muzea

Překrásná příroda. Zapadající žhavá koule vděčný fotografický objekt. Ireno, nezdržuj se.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-24-habsburske-panovnicke-pohrby-v-ranem-novoveku

V muzeu přednáška Habsburské panovnické pohřby v raném novověku. Klušu přesně. V přednáškovém sále nás je pár. Deset patnáct lidí. Dozvídám se, jak vystavovali těla panovníků. Ostentatio corporis. Podle toho, jestli dva dny nebo čtrnáct, balzamovali je jednoduše nebo složitě. Měkké tkáně hned pohřbívali. Svalovinu nařezali, aby z ni veškerý mok vytekl. Pak rány sešívali. Tělo celé zafáčovali. Jen ruce a obličej nechali. Obličej voskovali, aby výraz vypadal jako z života. Čtu – jak je hned zakopali. Je tu jedna míca, která nereflektuje, že přednášející docent nás vyzval, abychom se hned ptali. Že je tu komorní prostředí. Okřikla mě. Má to u mě. Bezpodmínečně ji fakt nemiluji. Přímo ji nesnáším. Kňůknu. Ostatní lidé se taky účastnili se zájmem o téma. Kjava. Nebeská. S láskou. Takže nevím, jestli střeva zakopali. Ale srdce ukládali do drahocenných nádob. Mají je naložená v olejových nálevech. Rudolf II. si nechal uložit i mozek. To ostatní nedělali. Jeden z panovníků si naopak nechal zbičovat tělo. Vytlouci zuby. Aby ukázal, že je důležitá duchovnost. Je to ten v červené čepici.

Nevážím si teď věcí pozemských, poněvadž nad hvězdy spěchám.

Rudolfovo tělo bylo taky kvalitně nabalzamováno.

Večer jsme střeva Jeho Milosti císařské do kostela nesli a v kapli pana probošta Hradu pražskýho zakopati dali.

Asi je zakopali. Bohužel, bála jsem se zeptati, aby ta míca nezačala ječeti a mě okřikovati.

Habsburkové měli pohřeb několikrát. V mnoha městech. Třeba ve třech najednou, protože oni vybírali i datum. Napřiklad Rudolf II. Zmeřel v lednu 1612. 13.2.1612 měl pohřeb bez rakve ve Florencii na svátek Jupitera – nejvyššího boha. V březnu měl pohřeb v Madridu, Antverpách, Bruselu. Teprve v říjnu v Pze.

Při pohřbech následník nechal vyrazit mince. Rozhazovaly se mezi davy v průvodu. Ten byl pro všechny. V katedrále – jen pro smetánku. Jendou se ve smutečním průvodu porvali, mocní se báli, zrovna probíhalo nějaké povstání, takže myslím u Rudolfa II. už se mince nerozhazovaly.

Hodně se hovořilo o symbolice. Dobrá smrt – se zajišťovala posledním pomazáním, zpovědí, krucifixem v ruce, hořící svící. Oheň – očišťující a směřující do nebe. Když vypadla svíce z rukou, bylo to znamení, že duše opustila tělo. Jeden španělský panovník si krucifix, který si předávali po generace, vozil ne cestách s sebou – co kdyby.

Nikdy jsem neslyšela o tzv. Castrum doloros. Obrovská lešení ze dřeva ověšená svícny. Ozdobená levnými látkami, papírem, množstvím svíček. Monstrozní konstrukce v katedrálách se zatemnělými okny působilo na mysl lidí. Castrum doloros Rudolfu II. tvořil El Greco. Španělský malíř řeckého původu. Lešení si pak odvezl nějaký náš šlechtic.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-24-domu-doma

Domů. Předcházím maminku s holčičkou tak tří čtyřletou. Maminka kouká do mobilu. Začínám hovor.

Cítíte podzim?

Už od srpna. To já ráda.

Za mě to bylo nejen tlející listí, ale i vůně ohýnků.

My v Jesenici cítíme i ty ohýnky.

A my si ráno s tatínkem zpíváme.

Nechce mi zazpívat. Auto mají po deseti letech. Všude jezdili mašinkou.

To já taky miluji. Tuhle jsem jela ze Svobody nad Úpou. Nespěchala jsem. Jinak by mě dovezla dcera. Jela jsem hodinu. Nádherná krajina. Okolo Rozkoše…

My nemáme televizi. Někdy výjimečně si vypomohu telefonem. Ale večer čteme Děti z Bullerbynu…

Loučím se. Dítě hezky mluvilo. Mám dobrý pocit.

Kočičky doma spaly. Nejprve sytím je. Pak sebe koktejlem. Zatápím. Asi za hodinku slyším dveře. Petroušek přijíždí.

Tady je teploučko. Příjemno.

Vyhráls´´ ?

To víš, že jo. Dvanáct šest. Dědci staří.

Ráno brzy vstávám. Jedeme do Jeleni Gory.

Tak dobrou!