Hezký, takový páteční, celý den pátek :-)
Páteček. Miluji. Luxusní den. Vždy popíšu diář plány. Nakonec? Přesunu je na pondělí. Dnes ne. Už před skypem s maminkou jsem stihla odškrtnout bodík. Další snad odpoledne. Uvidíme.
Měla jsem štěstí na lidi. Samá příjemná setkání. Hezké to bylo.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-23_S_maminkou/
Skyp s maminkou. Mám otevřených fůru oken. Kamera zas nestíhá. Rychle utíkám pro starý ntb. Chce se restartovat. Nechci. Přemohl mě. Tak jo. Ochudila jsem se asi o třináct minut. Paní Hudáková mi nedala nic navíc. Budiž! Moje chyba. Měla jsem mít připraveny oba stroje. Spojujeme se. Vyprávím o Foucim, doktoru Smrt, o španělské chřipce, o rouškách, do nichž lidi nutili, o zápalech plic, o plísni na plících... Maminka poslouchá.
Za plotem bzučí strunné sekačky. Asi sedm let město vysazuje a sekáči ničí vysazené k životu se deroucí vajgélie, zlatý déšť. Asi před třemi lety se šéf životního prostředí naštval:
- Do odpoledne tady budou vysázeny nové vajgélie, zlaté deště.
Načuhuji z gauče oknem. Pruty zlatého deště ještě stojí. Vajgélie jsou buď ještě zaschlé, neviditelné nebo už posečené. Kupodivu mě to nechává klidnou. Časová smyčka. Kolikrát jsem ji už prožila.
Mamince říkám o parabole ve vedlejší zahradě. Kýve, jako by rozuměla.
- Mami, sázelas rajčata?
Mamka si už ve svém světě klidně může vymýšlet. Prý ano. Myslím, že nesázela.
Při skypu mě vyrušil telefon. Klasika. Vždy zvoní pošta, další pošta, telefon... Odpálkovávám hovor. Volám po. Jasně. Nikdo nebere. Ale jo. Volal zpátky. Státní úřad. Hodný úředník. Vlastně nevím, co chci. Ale nedám pokoj, dokud to nedostanu. Oskar Wilde. Dohoda. Odesílám mail. Pomůže. Opravdu?
Péťa se tu otočil.
- Jdu tě zkontrolovat. Vedle ta parabola zhasla.
- Asi se nabila a začala pracovat.
Jdu si nalézt odpověď na můj včerejší mail na jeden úřad. Nejednotná
administrativa. Někde chtějí identifikaci, někde chtějí datovou schránku,
papírovou verzi... Blázinec. Byrokracie. Volám úředníka. Jeho šéf - typický
inkoust. Tenhle kluk ochotný, milý. Toho bych viděla raději na židli šéfa. No
jo, to bych v DD viděla ráda taky.
- Víte, nenosím roušku, mohl byste mi to nechat na podatelně. Podepíšu a poutíkám dál.
Je neuvěřitelně ochotný. Překvapuje mě to. Má jméno historické postavy. Kazatele. :-)
- Jo, vy jste na jiné budově. Aha. Tak dojedu tam. Není problém.
Dohodnuto. Obědvám. Frčím. Z cesty hlásím, že se přibližuji. Nakukuji za dveře úřadu. Slyším kroky po schodech. Podepisuji. Ten mladý muž se mi líbí. Ne - líbí se mi jednání, vystupování mladého úředníka. Chvilku si povídáme. Zrovna zvoní zvonkohra z věže gotického chrámu.
Jedu za sadbou. Těším se. Zkoukla jsem si cestu na 3D mapě. Musím sjet z cesty dřív, než na křižovatce, kterou mi doporučil na kraji týdne klient. Stavějí tam most. Za autobazarem zahnout vpravo. Byly tam vidět dvě cesty. Sbíhaly se. Odbočuji na první. Jasně. Blbě. Chytla jsem se do stavby. Zpátečka, odbočuji o pár metrů výš. Jedu touhle krajinou poprvé. Co - krajinou! Jedu po fungl nově vystavěné cestě. Dálničním mostu! Ohraničen zábradlím, pode mnou se staví dálnice. Rychle vyskakuji. Fotím. Šup. Jedu. Za nedlouho pod mostem budou svištět auta od Phy a ku Pze. Tolik polí se zničilo. Tolik úrodné vzácné půdy. Přírodo, matko, Zemičko, včera jsi měla svátek. Jo, chováme se k tobě nešetrně. Jedu rovinou. Je tu překrásný, ale fakt nádherný rozhled. Myslím, že je odsud vidět až ke Kunětické hoře. Člověk se dobře orientuje. Vím, že někde budu odbočovat vlevo; a cesta mě přivede přímo k zahradnictví. Ještě jednou zastavuji, fotím. Aha, támhle ten kostelík je vidět z cesty. V zimě tu myslím svítil vánoční strom. Ale mohla to být vesnice až za Hradcem. Krásná rovina. Stále je vidět tah na Phu. Česká vesnice. Krásná. Naše. Kochám se. Mám ráda Šťastnou cestu s inteligentním Janem Rosákem. Jenže dnes s lékařem bez hranic. Ze zásady toto nebudu poslouchat. Dřív jsem jim posílala peníze. Jo. Dobrý. Hrdina. Neziskové organizace nebrat. Hlavně ne Člověka v plísni, teda v tísni. Pouštím si do sluchátek rozhovor s lékařkou.
Mimo jiné hovoří o zvěrstvu lékařů, kteří ordinují na telefon. Zabíjejí lidi. Horečka není vždy chřipka. Příznaky mohou být i rakovina. Lékaři porušuji svou přísahu podle Hippokrata. Bílé sv... Jasně, někteří.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-23_Same_mosty%2C_nove_silnice%2C_dalnice/
Parkuji. Rozhlížím se. Psali, že si máš vzít bednu s sebou. Mám. Koš. Přepravku. Ještě jednu. Krabici. Jdu nedůvěřivě. Jo, ceny rajčat 18. Jen roubovaná 78. U nás mají za 25. To se vyplatí sem dojet. Kupuji tři odolná plísním. Zbytek různé druhy - datlová, žlutá, velká, malá, převislá... Beru krásný drahá obyčejný květináč. Jen miska k němu je za 80 korun! U stolů se platí. Mám zobák na puse. Když mluvím, musím si ho sundat; já to zkrátka s tlamolepem neumím. Přece ten, ke komu mluvím, musí vidět mou artikulaci. Ve škole jsem vždy učila, že je NEOHLEDUPLNÉ, pokud nám někdo nerozumí. I ve velkém sále musím hovořit s takovou intenzitou, aby i lidé v poslední řadě slyšeli mou řeč. Dnes se popírá veškerenstvo. Tedy VŠE.
Odnáším do auta rajčata, letničky. Už se moc, moc těším, až bude teplo. Ještě má být až -4°C. To si dělají soudruzi v Americe legraci. Večer jdu zahradou. Dělám ochranu prostoru. Mám záměr! Třešním napovídám, aby nevystrčily poupata. Je to nebezpečné! Kocour mě doprovázel. Čarovali jsme spolu.
Vracím se znovu do hal. Pakuji se. Prodavači znají. Umějí poradit. Ochota!!! Lidé jsou krásní. Hodní. Radostní. Milí. Jupí!!
První nákup dvanáct stovek. Druhý skoro tisíc? No a co. Mám toho plné auto. Ptám se nahlas, kudy na Jaroměř. Že vidím jezdit autobusy auta z hlavního tahu, ale mapa hlásila uzávěrku.
- Už můžete před Nedělištěm odbočit vpravo...
- Jo, už to otevřeli.
Krásná atmosféra.
Ani jsem všechno neprošla; najdete tu pivoňky, rebarboru, keříky, letničky, trvalky, sadbu. Mají tu aranže pro inspiraci. Našla jsem tu svou ohnivou bidens. Asi před čtyřmi lety jsem ten odstín ohně koupila v Kudowě. Nasadila jsem na pítko. Celé léto jsem se nemohla na ohněm zářící květy vynadívat. Napadá mě, že mám ráda žlutou růži, která vykvete do oranžova. Taky chodím nakukovat na její barvy. A begonie - miluji oranžovo žluté. Mění barvu. Dnes jsem si přivezla jen jednu begonku. Uvidíme. Nepřeháněj.
Jedu po ohmatu k hlavní cestě. Nejhorší odbočit vlevo, když proti tobě stojí auta na vedlejší. To by se mi na té původní křižovatce odbočovalo lépe. Tady je to nepřehledné. Čekám dlouho, dlouho. Zastavuje nákladní auto. Ten proti mně nebliká. Myslím, že jede rovně. Vyčouhla jsem. Dala mu přednost k rovné jízdě. A on šup, švihnul to taky vlevo na Phu. Ten za ním mi přátelským gestem kyne se širokým úsměvem, že mi dává přednost. Dokončuji rychle odbočení vlevo. Pán se zařazuje za mnou. Uf. Tady už nechci příště řešit křižovatku.
- Chceš pomoct?
- Musíme to dát na terasu. Má mrznout.
Nosíme kytky zahradou.
- A uklidíš i ty přede dveřmi. Taky by ti skřajzly.
Mamčin výraz. Napsaný vypadá strašně. Ale slovo je zvukomalebné. Skřajz - přišel mráz a květy zmrazil, až praštějí.
- Peťuš, musím si jít na chvilku lehnout.
- Běž, odpočiň si.
Hodinka stačila.
Jdu volat klientovi. Budoucímu. Tak příjemný hovor! Se sympatickým pánem.
- Irenko, četlas u Hely Heclové, že temní útočí už asi čtyři dny na lidi.
- Nečetla, ale prve jsem si na hodinku lehla.
Teď si říkám, že jsem si v týdnu šla každý den na chvilku dáchnout. Dobít se.
Večer. Proč dávají až večer na Prima zoom tajnosti, o nichž poslouchám na SV. Pyramidy, jejich zlomy. Havaj, portály mimo Zemi, ruský Ural, chorvatské pyramidy. Paprsky vycházející z nich přes ionosféru portálem do jiných světů. Ukazují kamenné dveře. Vstup do jiného světa. Někde ve filmu tyhle kamenné dveře hrály. Tam je otevřeli. Netušila jsem, že se ve skutečnosti lidem podařilo je otevřít. Zvukem. Vibrací. Snad prý klíč dostal šaman. Každý portál má svou ochranu. Stejná zeměpisná délka různých svatyň, Velikonoční ostrovy... Technologie na ovládání počasí existovaly už před naším letopočtem. Tajemství se předávají ústně z otce na syna. Nikde se nezapisují. SS v Tibetu, v Antarktidě -o tom vysílal Jarda Chvátal v Absolutně neuvěřitelné. Nemohu si vzpomenout na název toho oddílu. Arenverbe, ahrenverbe. Nechce se mi to hledat. Tyto informace dnes nedostupné - ezoterikové vysvětlují - dnešní společnost dala přednost technokratickému pojímání světa. Přírodní anomální brána v Bermudském trojúhelníku - známá; ztraceno šest lidí, vyšlo z ní osm. Kdo jsou ti dva navíc? Tajny kosma (Tajemství kosmu) - ten pořad mám ráda. Dnes hovoří i o Hyperborei. Léčivý labyrint. Legendy, kterým jsme nevěřili v rámci materialistické výchovy. Vadim Nikolajevič si při průzkumu poranil ruku. Nějaký stařec ho přemluvil, aby prošel labyrintem. Ruka se vyléčila. Vesnice Moljopka. Skupina turistů se utábořila u ohně u říčky Donec; pozorovali problikávající světla naproti v lese, v tajze. Neproniknutelný les, prudký břeh; nikdo tam nemohl provozovat pohyby světel. Skupina se začala chovat hlučně, mluvili spolu hlasitě, dokonce chtěli les osvítit silnými baterkami. Světla migrovala dál po břehu, jakoby se pohybovala dál od břehu. Moljopka - bohatá na anomální místa. To jsou věci.
Před námi tu žily složité prastaré vznešené civilizace. Jen z nás chtějí udělat hlupáky. Zvolme svou budoucnost rozhodnutím - nechci být závislá na farma firmě, na vakcíně, na jedech. Tudy cesta nevede. Máme druhý rok na návrat do spirituální vznešenosti, ke komunikaci s dětmi, se zdrojem. Vrátit se ke spiritualitě bez náboženství, jen k čiré radosti ze života. Huráá!
Nehledejme krásu - máme ji. Nehledejme lásku - máme ji před očima. Nebojme se! Nenechejme se stáhnout do strachu. Nebuďme apatičtí, vzteklí z debilních nařízení. Stačí vědomě dýchat!!
Těším se na ráno. Budou zpívat ptáci. Slunce vyjde zas. A svátek budou slavit Jiří!!
Jdu se nabít. Jdu si vědomě zadýchat...
Dík za dnešní poznání, setkání, zkušenost.
Dobrou noc!