High emotions. Ale hodně zvýšené .-)

To byla dnes metelice. To bylo zdvižených energií. Teprve teď si to uvědomuji, když probírám den.

Brzy ráno peču chleba. Nepovedl se. Moc zdravý. Dobrý, ale zítra bude tuhý. Moc žita. Chjo. Není každý den posvícení. Už kvásek nebyl pěkný. Příliš hrubá mouka. Moc zdravé není vždycky dobré.

Na desátou - příjemnost! Jedu do HK. Na zubní kámen. Vyberu si vláček nebo autobus. Budu tam rychleji, pohodlněji a bezpečněji než autem. Zdržely mě závory. Parkuji mezi nádražím a zastávkou autobusu. Dobíhám na zastávku plnou lidí. Náš školník. Kolik mu tak může být? Informuje mě, že mi právě autobus na Hradec odjel. Loučím se. Spěchám na Krakonoše. V klidu proběhnu sídlištěm. Zima. Nemám rukavice. Kupuji lístek. Už vím, jak to na tom našem nádražíčku chodí. Archeologický průzkum uzavřel východ k vlakům. Budova se obchází. Počítám pracující v jamách. Šestnáct lidí kope, hází, někteří předstírají práci. Dvě cikánky zalehlé ve výkopu. U jámy pití. Krčí se, aby byly co nejméně nápadné. Nehýbou se, jsou nejnápadnější. Fotím. Šestnáct bez dvou, čtrnáct lidí pracuje. Počítám trubce v bezpečnostních vestách. Že jsou trubci poznám - nepracují. Ofiko. V hloučcích rozkládají důležitě rukama. Počítám je. Čtrnáct. Přijíždí rychlík Krakonoš. Z vlaku vidím dalších šest trubců. Tedy na čtrnáct pracujících, dejme tomu na šestnáct, jako že ty dvě začnou pracovat po mém odjezdu, tu je dvacet šéfů s deskami, přilbami, čistýma rukama. Zvláštní skóre. Takové jako neekonomické.

Poslouchám do sluchátek. Kochám se krajinou. Známou krajinou. Kolikrát tu jela před jednašedesáti lety maminka za tatínkem do nemocnice... Všichni prý jeli trolejbusem. Ona klusala z nádraží k fakultce pěšky. Tatínek v listopadu padesát devět odešel z planety. 

Cestou zpátky si vyfotím starý statek, z něhož zbyly jen obvodové zdi a štít. Kdo tam bydlel? Co to bylo za lidi? Kam se poděli? Proč zbyly jen obvodové zdi?

Hradec Králové. Krásné město. (Jedu-li na školení do Brna, přiznávám, že i Brno je nádherné.) Železniční poliklinika. Pozůstatek ze starých dob. Po dvou letech jsem našla zubařku. Hotovo raz dva tři. Objednávám v červnu termín prevence. Jdu do krámečků v okolí nádraží. Anděl. Andělka. Jedno roztomilé předměty. Druhé zdravá výživa. Ve zdravé výživě sympatická prodavačka. Ukazuji jí tři prášky do pečiva za deset korun. Před měsícem markovány za čtyřicet. Všimla jsem si až doma. Mluvím s úsměvem. 

- Jen vám to jdu říct. Už nepřijdu.

- Počkejte, kam jdete?

- Vedle.

- Já vám vrátím peníze.

- Jo??? Tak to já si u vás koupím xylitol - březový cukr. Věřím, že to nebyl úmysl.

Prodavačka si účtenku fotí pro kolegyňku, která se spletla. Prý je čtyřka nad nulou... Mohla se přehmátnout. Věřím v to. Jen třikrát za sebou... Neřeším. Každý má nárok na chybu. Neočekávala jsem, že by mi po měsíci vrátili devadesát korun. Vrátili. I já se tam vrátím.

Jdu do Anděla. Mýdla, čaje, dárkové blboviny... Nádherné. Jsem tam od ledna potřetí. Vždy jiná prodavačka. Vždy milá, příjemná, úslužná. Dnes dvě. Holčenka mladá a starší paní. Obě ochotné. Při markování mě prosí, abych mrkla na ceny zboží. Pomáhám, chodím po prodejně, diktuji ceny.

Děkujeme vám za trpělivost. :-)

Jdu na vlak. Nějak jsem si ty vlaky oblíbila. Dnes jsem pochopila, na co se mě ptala minule pokladní. Jestli jedu nyní. Dřív jízdenka platila dvacet čtyři hodin. Chjo, dobo, dobo! Velebím se v sedadle. Poslouchám do sluchátek. Chystám si foťáček. Třeba zachytím ten statek - jeho obvodové zdi a štít.

V telefonu SMS. Mohu se stavit pro OP. Minule na OP vše OK. Na ŘP mě chtěli cvičit. Dnes si to vyměnili.

- Můžete mi půjčit klíč od WC? Zatím Vám dám svůj starý OP.

Hledám WC ženy. Klíč se do zámku nehodí. Jdu za roh. WC muži. Klíč padne jak ulitý. Jsem na WC pro muže. Mohla bych si zkusit ty jejich mušličky. Ale jdu raději na mísu. Nebudu pokoušet čerta.

- Vy jste mi půjčila klíč na WC muži.

- No, já jiný klíč nepůjčuji. Mohla jste jít na muže.

Ne, nekomentuji. Asi se mi to zdá. Může to být genderové cvičení?! Ireno, nepřemýšlej. Ještě před pěti ?? lety mi půjčili klíč správný. Dobo, dobo!! Nerozumím ti. Lidé blbnou. Nebo blbnu já?

- Tady si v budoucnu můžete aktivovat čip, ale to ještě není povinné; zvolte si čtyřmístný kód..

- Já si nic nechci aktivovat. Nechci žádný čip. Nechci, aby o mém pohybu kdokoli věděl!!

- To je ze zákona.

- Nechci nic aktivovat! Ještě když zapomenu kód, budu státu platit sto korun? Tak to ne!! K čemu mi to je?! Komu to slouží?

- To je při kontaktu s úřady.

- Na jakých úřadech? Snad tam mám číslo OP?!

- Musíte napsat na Ministerstvo vnitra.

Úřednice za zákon nemůže.

Přesouvám se do budovy pošty pro ŘP. Tak co, mají tu ten jejich vyvolávací systém! Jsem tu ve stejnou dobu jako před čtrnácti dny. Dnes tu ryba nevoní. Ťuky, ťuk. Vystupuji po dvou schůdcích do místnosti s třemi přepážkami. U dveří stojí tři muži.

- Pardon! 

Vysoukávám se ze dveří. Usedám na židli před ně. Vytočit si číslo? Ani mě nehne. Z boku se otevírají dveře:

- Paní Hrobská, co potřebujete?

- Jdu si pro ŘP.

- Tak pojďte dovnitř. Ti muži stojí u přepážky u kolegyně. Obsloužím vás.

Hm. Tak paní vedoucí dodržela slovo. Vidím, že je tu poučila. Kdo pro koho tu je. Prve jsem ji při vjezdu do náměstí zahlédla. Šla na na poštu? Mávly jsme na sebe.

Mile překvapena. Nikdy neměj očekávání. NIKDY. Na OP mě naštvali, tady změna chování. K lepšímu. Jdu k přepážce. Vyndavám starý ŘP. Nemohu ho najít.

- Je to ten růžovější.

Podávám ho. Paní něco zapisuje, kontroluje. Podškrabuji se. Mám moc hezkou občanku i řidičák. Fotka se jim povedla.

- Můžete mi prosím ještě půjčit starý? Chtěla bych je porovnat.

Paní půjčuje. Myslím nahlas.

- Tady to nové je lepší.

Paní za okénkem zašeptá:

- Tady na tom novém vám to, dovoluji si říci, sluší víc.

Tak jsme se shodly a jdu. :-)

Volám na Ministerstvo vnitra. Jaképak saky!

- Chci zrušit kód na OP.

- Kam chcete přepojit?

To by snad měla vědět vrátná, ne? Copak já vím. Na lampárnu. Kam asi?

- Dejte mi ministra. :-):-):-)

Takový ukníklý nedomrlý hlásek se ohlašuje jako Zálomová. Chrlím na ni, že nejsem ovčan a že mě nutí, abych se podřídila a stala se jím.

- To tam ale musíte mít.

- Kdo to říkal?! Já to tam nechci mít! Proč to tam mám?

- Je to vaše ochrana.

- Moje ochrana?! To nemyslíte vážně. Jaká ochrana! K čemu!? Čtyři čísla mě v noci ochrání na ulici? To mi chcete tvrdit? Mě ochrání policie v noci v ulicích a český voják na české hranici!!!

- Aby vám někdo nezneužil OP. Ten čtyřmístný kód je zašifrovaný.

- Nezajímá mě to. Nevěřím tomu. Nechci ho tam mít.

- Tak nám napište.

- Prosím?!!

- My se tím budeme zabývat.

- Fakt si myslíte, že vám daruji svůj čas, svůj papír, svou tiskárnu, svou obálku, svou známku a svou energii? To si fakt myslíte? A vy se tím budete zabývat? A co mi jako odpovíte? Co jste mi řekla teď? Že je to ze zákona? Tak když je to ze zákona, tak proč mám co psát? Já to chci zrušit. Já nechci mít žádnou ochranu. Ochrana pro mě je voják v Čechách na hranici. Policista v ulici. Policista, který reaguje na dehonestaci Čecha. Na nápis ve veřejné galerii, že jsem český srab, který přihlížel nakládání židů, hajloval náckům. To ale nejsem já. A kde je policie?! Nejsem žádný srab! To si ze mě děláte legraci?!

Nechávám panu ministrovi vzkaz. Už nemám čas. Za chvíli začínám.

Snacha volá. Vnučinka s horečkou. Diskutujeme o paralenu. Jsem zásadně proti. Nejsem matka. Chceš-li, pochroumej imunitu. Nemoc uhodí nečekaně příště. S větší silou. Já bych dala zábal. Už se mě to netýká.

Volá klientka. Potřebuje objednat. Loni změnila práci. Z chléva do továrny. Je spokojená, volné víkendy. Málo platili. Zbavili se zkušené odbornice. Prý za dvanáct let už se za odbornici v zemědělství považuje. Ptám se na kolegyni, která chtěla začít před Vánoci. Prý až po nich. Teď se jí ptala, kdy začne hubnout z cukrovky. Prý musí ještě zaplatit to a ono.

- To nebudeš mít nikdy. Začni. Rozhýbej se. Já jsem se zbavila cukrovky a držím si to. A taky máme placení. Pořád se něco najde...

- A navíc, když chce začít, ať si uvědomí, co ji stojí dovolená...

- No, my nikam nejezdíme. Husa sedí na vejcích. Kačena sedí na vejcích. Jehně se nám narodilo. Dvě ovečky se budou kotit. Máme dvacet čtyři kuřat. Furt je práce...

Pracuji celé odpoledne. Poslední - maminka s dcerkou. Nejsem nadšená. Měním názor. Sofinka. Tak klidné a moudré dítě jsem ještě neviděla. Mamince dnes povídala:

- Maminko, zhubni! Ať jsi zdravá!

Paní má dvě děti, každé s jiným. Tatínkové neplatí.

Ve vaší vesnici jsem byla asi před patnácti?? lety u holiče. Seděl tam na zemi takový malý klučina. Tehdy pronesl větu, nemohu si vzpomenout. Dost dlouho jsem ji používala. To jsem ale blbec. Ne, to není ta věta. Vzpomenu si? Zeptám se Lindy. Jak to ten kluk řekl? To jsem ale...

- Tak ta paní je má sestra a ten kluk teď bude maturovat.

Ukazuje mi fotky. Vše ji vysvětluji. Má zkušenost s Herbalife. Odbíhám ven, někdo si přišel pro jídlo. Vracím se. Sofinka mamince v mé nepřítomnosti říkala:

- Maminko, začni hubnout.

Celou dobu se potichoučku dívala do mobilu. Hned na začátku jsem jí vysvětlila kalcifikaci šišinky mozkové; co to je, jak nám mobily škodí, jak je v noci nemáme mít u hlavy. Dítě kývalo. V dubnu jí bude šest. Půjde do školy. Hezká holčička. Mobil jí do ruky vůbec nepatří. Nemá s sebou hračky, necháváme jí mobil v ruce. Věřím, že jí ta skvělá hračka přestane přitahovat. Slíbila věnovat se panenkám. Maminka má mobil u hlavy jako budík.

- No, pracuji z domova. Ráno pošťačky chodí na čtvrtou, i když mají smlouvu od šesti. I já ji mám jinak. Když se jim ztratí balík, volají ve čtyři. Musím ho dohledat, aby mohly pracovat...

Paní pracuje jakoby od šesti, ale od čtyř musí být na pigétku.

To je doba, to je doba.

Dnes high emotion. Jirka Černohorský zamáznul hanlivý nápis o nás Češích. O mně.

"Jsem českej srab, kterej čuměl, když nakládali židy, hajloval náckům, mával komoušům a pak chtěl jistotu desetinásobku." 

To je hanba. Ještě se vytahují, jak galerií prošlo sto tisíc lidí. Neúcta k těm, které zatáhli do koncentráku a tam je zabili. 

 Lidé se děsně divili příspěvku Lady Kubinové. Babička šla s dítětem k očnímu. Jako první žádal plnou moc rodičů. My staří většinou proti. Ale někteří pro. Já proti. Buď mi dítě svěříš, důvěřuješ, nebo si ho nechej. Nazdar. Určitě v době mobilů babička zavolá mladým, že jdou k doktorovi. Arogance mladých nezná mezí. To je k uzoufání. Ta jejich suverenita. Povýšeneckost. Ať prasknou pýchou! My už jsme své vytvořili. Co dokázali oni? NIC! Zatím nic. Nejsou hrdí na Českou republiku. Nazývají ji Česko. Jako Česko? Světoobčané! K smíchu! Vlastenectví - kde je! Kam se schovalo?! Národní hrdost na vybudování naší republiky je v tahu. Mosty, domy, silnice, dálnice... Haló, vlastenci, vzbuřte se! Vzmužte se! Pochlapte se! Probuďte se! Jednejte! Nespěte! Reagujte na státní příkazy.  

Večer; turbulence se snížily. S Petrouškem si povídáme, chichotám se. Máme stejný názor. Nepůjdou sem, nepůjdou odsud. Nazdárek. Volá neteři. Má kloučka do školy. Malou roční princeznu... 

Vyprávím mu o své cestě do HK, o rozhovorech s lidmi...

Jsme tu v bezpečí. A komu se to nelíbí, ať!

Dobrou noc!