Hlava plná vzpomínek

Zas je tu. Jako každý den. Přikrádá se teď v lednu po prosincovém slunovratu později a později. Ale vždycky přijde. VEČER.

Neděle. Vždycky v neděli dopoledne si říkám - dnes jsem měla uhánět za mamkou. To byl spěch. Každou neděli, tolik let. V létě, než zničili Velichovky lázně a koncerty v nich, jsem ji vozívala na koncerty. Celou neděli roztrhanou. Když ještě byla svobodná a doma, v neděli v létě nastartovala auto a frr do Velichovek. Péťa se smál. Jeho úsloví, že babča jela za chlapama, nebo že Vendulka jela honit chlapy, přejala i maminka. Setkávala se tam s lidmi svého dětství a mládí. Jezdívala tam za hudbou. Pár let jsem ji vozívala já. Jednou jsme se stavily cestou zpátky v Neznášově. To byla mamčina rodná ves. Řekla:

- Tady bydlí Jiřina.

Zastavila jsem. Zajela na dvůr domu její kamarádky ze školy. Nemohla na nohy. Mamka zas neměla paměť. Co je lepší? Kolikrát jsem si vzpomněla na to dilema. Jiřina mi dovolila natrhat si na dvoře takový blázen, jenže venkovní. Přezimující. Ten blázen se ale docela rychle stěhuje. Nesázet do blízkosti dlažeb. Bude prorůstat. Kvete jemnými modrými kvítky. Nabízím ho každé návštěvě. A všichni ho s díky odmítnou. 

Tak v neděli už od 16.5. 21 nikam nemusím. Byla jsem vysvobozena? Když tu maminka ještě byla, snažila jsem se představit, že už ji nemám. A jak ráda jsem za ní zas a znova letěla jak na křídlech. Dnes se mi na FB mihla v modré halence. Drahuška ji pochválila. To byla jedna ze dvou, kterou asi před dvěma lety koupili, když jsem jim poslala inventuru ztracených věcí asi za 24 tisíc. Paní vedoucí koupila i tři velké ručníky, kterým říkají osuška. Osuška je pro mě velký kus savého textilu, do něhož se celá zabalím. Takové ty 70 x 140 rádoby osušky, je pro mě dvoumetrového tvora fakt jen ručník na osušení, ne na zabalení.

Maminka na dnešní nahrávce z 23.1.2020 vypráví o hruškách. Popíjí čaj, nohu má na štokrleti, pedikérka jí ošetřuje nohy. Ještě netušíme, co na nás mocní připravili. Že doba našich povídání v jejím pokoji se chýlí navždycky ke konci. Na pedikúru jsem ji vozila; ale jak zůstala na vozíku, bylo pro mě těžké ji přemístit k její  kadeřnici a k pedikérce. Objednávala jsem jí pedikúru v DD. Myslím, že ostříhat nehty patří k základní hygieně, ale nebudu si už jitřit duši. Máme klid. 

- Mami, jaké jste měli doma hrušky?

- Malovánky a taky jedny, že náš děda jim dal jméno starý děuky. Tak takový jsme taky měli.

- A jaká byla stará děuka?

- Dobrá, bachratá, proto ji tak děda nazval.

- A malovánky - jak vypadaly?

- Jako normální hrušky, ale byly hezky vybarvené.

- A jakou měly barvu?

- Žlutou a na jedné straně červenou.

-----

Tak ještě jednou:

Večer. Ohýnek zavřený za okýnkem kamen žhne. Zrzečka se vyvaluje na mém ušáku. Mour těžce dýchá na koberci u kamen. Čas od času si skočí na koš. Vyhřeje si kožich. Pak se jde chladit na dlažbu. Nebo se rozvalí na koberec.

Sobota a neděle ráno se Péťa vytratí. Jede k bratrovi na kávu. Za rodiči na hřbitov. Mrknout se do práce. On má dávno naspáno, když já se ukládám. Přichází, když vstávám. 

Dala jsem si šejk, jemu svačinu. Odjel pro ovoce. Odešel za svou vášní. Na stadion. Nevím, co je dětský bodovák, ale asi něco výdělečného pro tělovýchovu. Hlavně! - sjedou se děti z celé republiky a hrají a bojují a učí se prohrávat a hýbou se a procvičují postřeh a motoriku. A tak to má být.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-01-23_Za_mestem/

Přemýšlím, kam na běžky. Miluji luka. Vidím odsud do Krkonoš. Jenže... Musím si najít louku, kde se nebudu prodírat keři, kde bude dostatečně naváto a nepojedu po oranici. Odbočuji směrem k vesnici za městem. Na prázdné křižovatce mám čas si změřit budovu své bývalé školy. Druhý stupeň. Rychle se mi začne točit film. Bylo nás asi hodně. Moc dětí. Škola měla k dispozici i přilehlou budovu radnice. Cítím zas tehdejší radost z toho, že už jsem na druhém stupni. Že se učím předměty přírodopis, zoologie, chemie a žádná vlastivěda. To je pro mrňata. Jsem si tehdy myslela. Ona vlastivěda je i pro dospělé. Chodby byly úzké, asi před dvěma lety jsem v té škole byla. Za mé školní docházky se ze sborovny linul kouř a vůně kávy. Učitelé - moji milovaní nejskvělejší učitelé - popíjeli mok, hulili a opravovali hromady sešitů. Sborovna propojena kanceláří s ředitelnou. Tam jsem nikdy nebyla na koberečku. Veselá, inteligentní, snaživá, pečlivá, plnící své povinnosti. Až na úlohy o pohybu v devítce. Na ty ÚB. (Úplně blbá.) Jak jsem odbočila směrem ven z města, ještě se mi mihla vzpomínka:

První stupeň měl charakteristickou vůni. Křídy, inkoust, ach, jak voněl, černá tabule. Velká černá kamna ve třídě. Uhláky nosil pan Němec - školník - z hlubokého sklepa. Ten sklep jsem objevila až daleko později. To už tam byla škola zvláštní. První i druhý stupeň se přestěhovaly do fungl nové školy za městem. Ve třídě jsme měli kovový stolek na plechové umývadlo. Džbán na vodu. Poličku s knihami. Lištu s háčky s ručníky... Vzadu skříň se sešity. Paní učitelka Sedláková v první a druhé třídě měla vzadu obrovský oleandr. Omývala jsem mu úslužně vatičkou každý lísteček od škůdců...

Tak podrobně se mi všechno vybavilo. Vůně druhého stupně byla jiná. Napadá mě, že malé děti vydávají jinou vůni než děti dospívající. S měnícími se hormony se mění dech školy. To mě napadlo až teď. 

Parkuji u venkovského hřbitůvku. Dívám se přes pole na náš domeček. Jo, kochám se kochám a boty nemám. Sedám do auta. Jedu si pro ně domů. Petroušek je tu. Povídal v jednu.

- Zapomněla jsem si boty.

- Je to mokré, viď?

- V mínus čtyřech to je krásné. Jak to může být mokré?

Sníh není jeho sport. :-) Hory by zboural. Sníh roztavil. Mimochodem, dnes jsem se zapomněla projít zahradou bosa. Zítra.

Projíždím městem. Ne. Nevrátím se ke hřbitůvku. Zkusím to za městem z druhé strany. Jedu rovně k letišti. Před dvěma lety na konci léta jsem zajela do polí. Mladá cikánská rodina tam trhala špendlíky. Pán byl myslím nedovyučený. Byli slušní. Hezky oblečení. Dítě na kočárku a jedno větší. Pozorovala jsem tehdy vývraty, nebo vývruty, zkrátka kotrmelce tří letadel. Každý pátek tu nacvičují odvážnosti nad městem.

Parkuji. Rozhlížím se. Přehlédnu krajinu. Přes pole vidím až k Baliharom. Tak jsme to doma říkali. Ne k Baliharům nebo k Baliharovým. Ale naše nespisovná koncovka. Zrovna tak jako slovo děuky. Babička říkávala borouky, síťouka. U nás doma byly taky buřty a hrozinky. Až později jsem pod vlivem systému začala říkat vuřty, nešlo mi to přes jazyk a rozinky. To mi zůstalo. Ale buřtíky se zas vrátily s b.

Nasazuji běžky. Jedu. Kousek dál parkuje auto. Blesklo mi hlavou.

- No snad tu taky nedýlují drogy jako u pracháren nad městem.

Prohlížím si siluetu pevnosti. Bývala krásná. A z dálky taky je. Ona je i z blízka - ale má už rozedraný kabátek. Potřebovala by novou látku, dobrou švadlenu, ušít nový. Byla by to zase krasavice. A vrátit naši armádu. Měla tu odjakživa domov. Šéfové přijížděli na kontrolu z Tábora. Maminka někdy jela naopak služebně do Tábora. Mami, dohlížím přes pole a potok daleko daleko k našemu domečku. Život s tebou, s Ivou, se sousedy, se spolužáky, jejich rodiči, báječnými učiteli - byl rajský pobyt tady na světě. V hojnosti, lásce, v míru, pohybu, smíchu, přátelství, radosti, učení...

Pozoruji postavu přes potok. Co tam dělá? Motá se tan jako vítr v bedně. Přibližuji si ho. Máchá kolem sebou klackem. Jo, nekope hrob. To je hledač pokladů. Vyšel si v nedělní dopoledne.

Slyším střelbu. Doufám, že mě neuloví. Zahýbám k Mrštníku. Po téhle cestě jsem nikdy nešla. Támhle jsem se učila plavat. Pořád se koupu ve vzpomínkách. Jak stará baba. No, jsem už. Na věži odbíjejí poledne. Půl hodinku mi to dá zpátky. Necelé dvě hoďky jsem se kochala pohledem do okolí. Vidím alej kaštanů. Tudy jsem jezdívala od babičky v Lejšovce do školy, když mamka odjela do lázní. Právě tam projíždí autobus. Vzadu nástavec na lyže. Aha. Možná veze běžkaře do hor. Za cestou naše letiště. V roce 1912 tu letěl ing. Jan Kašpar. To musela být slavná podívaná. Vojska i civilního obyvatelstva. Paničky s kočárky. Určitě už tehdy měli péráky...

Hledač už odjel. Vidím zelenou stopu. Asi mu neměl kdo zatlačit. Mohl mi říci. Mám zkušenost od včera.

Odepínám lyže. Budova JZD vcelku vkusně přestavěna na byty. Už nemáme armádu. Nemáme JZD. Máme vzpomínky. Jesle. Taky už zrušeny, prodány. Mami, poradilas´mi, když se na nás Ivulka vykašlal, že musím jít učit, abych měla pro děti peníze. No jo, jenže Lindě bylo okolo dvou let. Na roce šel můj Ivulka za jinou sukní. Linda v jesličkách nekomunikovala. Asi si říkala:

- Vlezte mi na záda. Tady já nechci být.

Určitě netrpělivě čekala, až pro ni přiklušu. Klusávala jsem hned ze školy. Jednou mi hlavní sestra paní Pozdílková hlásila, že Linda promluvila.

- Aha. A co řekla?

- Ano.

V ten den se fotili. Věděla jsem, na co jim přikývla, ale zapomněla jsem. Je to už drahně let.

Když byla miminko, vozívala jsem si ji s sebou na fakultu ke zkouškám. Pohodlnější bylo, aby ji někdo pohlídal. Mamka ještě pracovala. Koho? Babičku Jůlinku z Lejšovky. Přijela. Sedla si na nízké štokrle. Uháněla jsem na autobus. Ze zkoušky rovnou domů. 

- Babi, jsem tu!

- Konečně. Jak jsem se hnula, ta holka řvala jako tur. Sedím tu dvě hodiny, nesmím se hnout, jinak zas začne. 

Babička měla na hlavě hučku. Takový klóbrc, jako jsem si koupila v Kuksu. Jenže já tam mám červenou kytičku, ona tam měla péro z bažanta. Linda se asi toho klobouku bála. Babička se nesměla hnout, jinak se ozval řev.  

Jedu domů. Oběd. Dnes zatopím brzy. Péťa jde uklízet stoly v tělocvičně. A já se jdu v poloze ležmo dívat na dvě minutky do ntb. Jsem raz dva tři tuhá.

Probouzím se až do tmy.

Dobrou noc!