Hodina navíc? Nepociťuji

Večer. Večírek. Takový hezký. Teploučko. Nechybí Mourkovo chrupání z koše. Světýlka. Dušičkový čas je tu. Prolistovávala jsem letáky. Víc a víc mi vadí pavouci, světélkující smrtky, oblbující kostýmy pro děti, kouzelné hůlky... Před mnoha lety mi to ani nepřišlo. Světélkující dýně jako plody podzimu. Nevadil svátek zamilovaných, na chvíli jsem opustila i MDŽ. Okouzlená, zaslepená, blbá. Ne zaslepená. Úplně slepá. Kelty právě přicházející čas vnímán jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Duše zemřelých předků mohou ožívat a vstupovat do světa živých. Dvakrát do roka se světy přibližují. 

Vidím zahradu. Žloutne. Pouští listí. Poslední z úrody dala ořechy. Vlašské. Lískové letos ani jeden. Nevadí. Lísky odpočívají. Tatínek zasadil do každého rohu jednu. Aspoň vylouskám z minulých let. Tiší se nejen příroda, zdá se mi, že se zahloubávám i já. Inventura roku. Slované prý rok začínali právě v tomhle čase. Bůhví jak to tu všechno bylo a nebylo. Jednoznačně sem Hallouween nepatří. Kde se tu vzal? Přivandrovalý, nečeský, strašidelný, strašící. Věřím, že podporuje rituály temných. Čím víc lidí, tím líp. Co! Lidí. Dětí! Jejich energie.

Neděle. Probouzím se v devět. Už v devět? Nevšimla jsem si, že Petroušek iniciativně už včera přehodil ručičky všem hodinám. Ještě za tmy vylezl.

- Kam jdeš?

- Vstávám.

- Přines mi počítač. Děkuji.

Ještě mi přinesl počítač. Něco jsem si našla k poslechu. Asi minutu než jsem se propadla do spánku spravedlivých. Slyším vrtání. To by probudilo i hluchého. Už druhý rok nemáme klid. Z vedlejší zahrady se stala stavba. Půl roku nervy ničící píp, píp, píp, píp. Pak stíny z lešení chodící naší koupelnou. Od jara bušení, tlučení. V létě hlavně o víkendu vrtání, broušení, tlučení. V našem městě platí, že se o víkendu zachovává klid. KLID! Tedy nikdo neotravuje sekačkou nebo pilou. Jen u sousedů se myslí, že jejich hluk v jejich domě není slyšet. No jo, to by museli mít postaveno na samotě. Ale oni si vykydli tu svou původně avizovanou přízemní, nyní jednopatrovou stodolu na náš plot. Kdyby se ozývaly toužebné vzdechy z naší ložnice, oni je uslyší. Naše nahé koupání už je taky pro ně otevřené. Intimita vyšla vniveč. Naše zahrada byla oáza klidu. Mohli jsme si tu chodit nazí. Mluvit. Povídat. Nikdo nás neslyšel. Když si někdo povoláním syn usmyslí, že ze všech svých pozemků se zrealizuje právě na téhle a ne jiné nudli, tak to udělá. Sice dostal pár klacíků pod nohy, ale roční zpoždění ho neodradilo. Ne. Začal a basta! On světu ukáže jaký je sekáč! (Hele, donašeči, už jste mu donesli mou fantazijní povídku? Přece nikdo nechodí po zahradě nahý, ne?!) A brousí; a hlučí; a ruší. Když už ani Petroušek nevydržel, to je hluku asi nadmíru. 

Tak tedy devět. I počítač se přešteloval. Jen chytrou troubu jsem nepropojila. Tedy - ukazuje po starém. A všechny mé náramkové hodinky - postaru. Nedávno jsem si ty poslední seřizovala o hodinu jinak. Už jsem je mohla nechat...

Kitty si pomaličku zvyká na Moura. Ale pomaličku. Je stále na horké půdě cizích dvou koček. V noci za mnou přiběhla do koupelny. Dala jsem jí ochutnat kokosový olej. Pak přiběhla ještě jednou.

- Pusť mě ven.

Odvážná. Pustila. S radostí. Ať se jde proběhnout. Proháněla se tu jako kotě se svou mámou. Vystartovala obezřetně s ostražitostí šelmy do tmy zahrady. Ona ji zná. Jen ji asi dva roky neprobíhá svobodně. Za života Micinky, její matky, se tu sžily, honily, dováděly. Micka ji tu trpěla. Kitty poznávala znovu a znovu Micku. Jestli věděla, že jde o mámu, to nevím. Ale jakás takás souhra tu byla. 

Ráno už zas trůnila v mé pracovně na židli. :-) 

Dopoledne administrativu. Klientka volala o nákup. Poledne v tom okamžení. Ještě svůj nákup. Nemohla jsem se dopočítat o tři koruny. Nechávám počtů. Jdu vařit.

- Jsem tady!

Pán tvorstva se vrací z hub. S bratrem měli úspěch. Čekám na jeho větičku u plného košíku. Jo. Řekl.

- Pak že nerostou.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-30_Poledne_na_slunicku/

Vkomponovávám houby do roštěnky. U mě jídlo vychází vždycky jinak. Nehraju si na hotel, kde musí dodržovat přesnou recepturu. Obědváme venku. Na sluníčku. Miluji stěhování ven a dovnitř. :-) 

Rychle peču bagety. Už dlouho jsem neupekla chlebíček. Tak příště. Těsto se povedlo. Krásně vykynulo.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-30_Krasny_den/

Vypisuji paragon. Beru zboží. Jedeme na výlet. Vlastně - zas nakupovat dům. Zastávka s předávkou. :-) :-) Krkonošky. Překrásná krajina. Modrá obloha. Příroda se kloní ke spánku. Léto už jednoznačně skončilo. Jen počasí nepotvrzuje teplotami podzim. Vysoké teploty si chválí hlavně ti, kteří mají nachystané dva svetry.

Vracíme se z výletu. Padla na mě únava. Zničehonic. Linda se balí. Kočička nerada do tašky. Dávám krabici s voskem a krabici se sklem po svíčkách pro fejsbukové paní. Moc ráda jsem se zbavila něčeho, co bych asi nikdy nevyužila. Protože bych svíčku neuměla utvořit. :-) Snaha byla. Šup potřebným. 

Odpočívám. Chvíli. Posílena jdu do zahrady. Křesám, křesám zapalovačem plynové lampy. Ani náhodou. Včera naskakovala. Dnes ani plamínek. Co jsme to koupili?

Chtěla jsem ještě nalouskat pár skořápek paní z FB Obal není odpad. Zítra odesílám balíček.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-30_Podzim/

- Dáme si smaženici?

Místo koktejlu krájím bagetku ke smaženici z čerstvých hub.

Den uplynul. Nepozoruji, že bych měla hodinu navíc. Ne. Spíš byl pocitově krátký.

- Peťuš, prosím tě, vezmi si karkulačku (tak říkají děti). Potřebuji něco spočítat.

Přichází. Vysvětluji body, peníze. Hned, ale hned na ty tři dopolední koruny přišel. Neumím sčítat. No. Holka, ještě se máš co učit. :-) Nebo už to nestojí za to? 

Nelámej si hlavu. Jdi spát. 

Dobrou noc!