Hodní a kazisvěti
Čtvrtek. Ten mám ráda. Protože předchází pátku. A ten já miluji. Krásný den s mráčky. Nějaké temné energie se pokoušely narušit ty pozitivní.
Jdu si na kopřivy do koktejlu. .
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-25-v-zahrade
Úžas. Na našem pozemku prach, špína, hnus. Zeleň zaprášená. Vedle dva dny klepali naším domem. Vrtali studnu. Nad pozemkem rozpadající se šance. Je nutné dovolit přístup k šancím. Nad nimi průduchové komíny. Též už drží při sobě silou vůle. Když se klepe náš dům, klepe se i okolní pozemek. Že se nikdo neobává smrťáku. Taková šancovka - hm. Ta váží. No nic.
Vedlejší zahrada patřila k malému činžáčku rodičů akademického sochaře Vladimíra Preclíka. Jeho bratr Jiří umřel. Jeho žena asi tak před pěti sedmi lety. A začaly se dít věci. Co všechno dokáží peníze zničit! Potomci zpeněžili pozemek s domem. Rozdělili ho. Zahradu prodali jako stavební. Činžák zůstal bez rekreačního pozemku. Za naším plotem se začalo stavět. Ony ty dva metry - to už nehraje roli. Jdete věšet prádlo, a bába za plotem poslouchá, co si povídáte do telefonu. Že jim není hanba! Já nechci slyšet cizí hovory. Oni hezky potichoučku. Ani o nich nevíš. Ucho natažené až za plot. Mám chuť zařvat:
- Dáš ty uši pryč?!
V naší čtvrti stojí vilky v pravidelných rozestupech. Vila, zahrada, vila, zahrada. Nyní tu je dům, stodola, náš bungalov, zahrada, zahrada, sousedův dům. Taková malá architektonická arytmie. Památkáři povolili. Architektům a odborníkům ze stavebního úřadu nelad nevadil. Nekompetentnost jasně patrná. Nám dělali při stavbě průtahy, potíže, vymýšleli si, co všechno smíme, nesmíme, musíme, neb stojíme v bývalém hradebním příkopu. Barva střechy, nutili nás do pískovcových obkladů – to určitě! Chtěli dřevěná okna. To, víš, že jo! Tehdy vedl stavební úřad pán malého vzrůstu, ale velkého ducha! Byl to totiž úředník pro lidi. Kdykoli – KDYKOLI – jste mohli přijít. KDYKOLI! Tenhle pán nás provedl veškerým přípravným stavebním řízením. Dva šanony! Byl nám nápomocen. Stará škola. Jsem mu velmi vděčná! Po kolaudaci našeho domu odešel do důchodu. Víc už mlčím. Dnešní úředník škodí. ŠKODÍ! Ejhle! Měří se dvojím metrem. Kdo víc zaplatí, ten může. Vedle nás stojí naprosto atypická stodola. Vůbec se do ulice nehodí. Brání přístupu k opravě hradeb. Co víc! Nikomu nevadí nebezpečí sesuvu hradeb prorostlých zelení z náletů. Když dva dělají totéž, není to totéž! Po staletí, po tisícíletí… Pořád. Při schůzce o zahájení stavby, nebo jak se to jmenovalo, bylo to asi 29.9., strašně lilo. Ale úděsně. My dva s Petrouškem proti dvěma úředníkům ze stavebního odboru, stavitelům a dvěma jejich architektům. Taková malá přesilovka. Když jsme chtěli namítat, pořád – mlčte, budete mít právo se vyjádřit. Pak ti klidně řeknou, že ses měl ozvat na jednání. Museli jsme použít drahého pražského právníka. Ten jen kroutil hlavou, co se tady v našem městečku děje. Několikrát přišel na chyby zdejšího stavebního odboru a stavebního řízení!!! To hovoří za vše.
O našem plotu, u něhož udržujeme čisto, vytrháváme z naší strany nálety, se nebudu zmiňovat. Od sousedů nám do plotu rostou stromečky. Do našeho plotu, který jsem platila a obstarávala já. Já!! Našla jsem si v době, kdy tu nestál náš bungalov firmu, proměřila, objednala všechny součásti, vázací dráty… Péťa pak pletivo upevnil na sloupky asi sedmdesát let staré!!! Ty vyráběl můj tatínek. Zapustil do betonových kvádrů. Natřel gumoasfaltem. Sloupky jsou tolik dekád naprosto zdravé. Soused mi tvrdil asi před dvěma třemi lety, že je to náš společný plot. Důrazně jsem vysvětlila, že to je náš plot. Ten se dnes nemusí na hranice pozemku dávat. Tatínek pozemek, odhaduji v roce 1947, oplotil. Pletivo zrezlo. Tedy dnes máme krásný nový pogumovaný. Náš! Na sloupcích, které vyrobil kdysi dávno v minulém století můj tatínek ročník 1914! Bublá ve mně sopka. Tohle už přerůstá mou trpělivost. Raraši! Dejte pokoj! Horší je, že se objevily vlasové prasklinky obkladů, dlažby v domě.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-26-snidane
Snídáme. Kočky i já. Myju si zaprášené vršky kopřiv. Dopoledne mám volno. Slečna Kristýnka se přeobjednala na čarodějnice. Už má výsledky, lidi si všímají. Je spokojená. Co chtít víc. Navíc jsem stihla v čase objednat velká balení jídel, která tu čtrnáct dnů chyběla. Spokojenost. Senzace. Zítra přijde zboží. Stihla jsem objednávku včas.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-25-instalaterka
V koupelně se Žofie realizuje. Směju se jí. Určitě ve svém minulém životě byla instalatérem.
Poslouchám rozhovor s maminkou. Směju se. Byla neděle
25.4.2021. Ach! Maminka nechce zpívat. A tak se vnucuji. Ale ona nechce. Řehtám
se a říkám jí:
- Mami, já se tady o tebe starám a ty nechceš!
Mamku to rozesmálo.
- Mami, za chvilku přijde už Simonka a rozdělí nás.
- Už aby byla tady.
Řehotám se. Hledám písničku…
- Mami, co je to za písničku, která panna je upřímná?
- To je lidová.
- Ale mamko, co to je za písničku? Už to mám. Která panna je upřímná, ta se mládencům vyhýbá…
Maminka se připojuje.
- A jak to je dál?
- A když se vyhnout nemůže, začervená se jak růže. Začervená se jak růže.
- Počkej, a jak se to jmenuje? Už vím, mami. Když jsem šel v Pze po rynku, potkal jsem černou cikánku. Jé, mami, ta je rasistická, ta bude zakázaná.
KDYŽ JSEM ŠEL V PRAZE PO RYNKU, potkal jsem černou cikánku
I:potkal jsem černou, potkal jsem černou, potkal jsem černou cikánku:I
Pověz mě cikánko černá, která panna je upřímná
I:která panna je, která panna je, která panna je upřímná:I
Která panna je upřímná, ta se mládencům vyhýbá
I:ta se mládencům, ta se mládencům, ta se mládencům vyhýbá:I
A když se vyhnout nemůže, začervená se jak růže
I:začervená se, začervená se, začervená se jak růže:I
- Mami, pojď, dáme to od začátku.
- Ale já už nebudu.
- Mami, pojď, zazpíváme si.
- Mně už se nechce.
- Tak já ti zazpívám.
- Nemusíš, protože se mně nechce.
- Ale mami, mně se chce.
- Mně ne.
- Mami, můžu ti zazpívat? Mami, dovol mi zazpívat.
Řehtáme se. Vnucuji se. Mamince mé zlaté. V ten den se jí chvíli věnovala Linda.
Zpívám jí. To byla neděle. Pak přišla ještě druhá, třetí. Ta další byla smrtelná. Maminka upadla paní pečovatelce. Četla jsem, jak se lekla, že mamince nadskočila hlava. Začátek konce. Díky Lindě jsem jela do fakultky na příjem. Tvrdili, jak se maličko zranila. Maličko smrtelně. Potvory. Díky, Lindo! Poslední den, kdy jsme se spolu poňuchlaly. Naposledy. Od prosince nám systém bránil. Objala jsem ji potlučenou, sešitou. Pak přišla středa 20.5.2024.
- Přijeďte se rozloučit.
Maminka tichounce spala. Potlučenou tvář natočili do polštáře. Vypadala moc hezky. Pootevřené okno. Aby duše mohla odletět. Neotravovali s rouškami. Nechali mě jen tak. Vrátila jsem se za ní ještě odpoledne. Držela jsem ji za heboučkou ruku. Byla ještě teplá. Pusinkovala jsem ji. Zpívala V tom našem venkovském kostelíčku. Naposledy. Kdybych mohla prodloužit čas. Druhý den brzy ráno jsem propásla smutný telefon. 21.5.2021 nad ránem maminka skonala na následek úrazu v DD. Hlavní ještěr se ani neomluvil. Syčák.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-25-farmarske-trhy-v-jari
Jedu banka, městský úřad. Na náměstí trhy z přebytků. Hezké. To se mi líbí. A betonové květináče ještě s výzdobou z Velikonoc. Děti z mateřských škol se s učitelkami předvedly. Moc hezké. Fotím. To se povedlo. Pod proutím nádherné macešky. Fialové modré, žluté… Tak takhle vypadají farmářské trhy. To se sem přijdu zas podívat. Lidé hodní. Každý nabízí svůj přebytek. Hned u prvního stánku paní Miluška. Prodává med z Maršova. Za 180 korun. A tak já si jednu sklenici vezmu. Pro včelaře z hor. Na konci řady má spolužačka taky s medy. Teď organizovala sraz třídy v její oblíbené hospodě. Já k loupežníkům nechodím. Protože to nešlo jinde, neúčastnila jsem se. A tak se jí tam sešlo pět nebo šest lidí. To chce vyjít vstříc, no. Tak bohužel, už jsem si med koupila jinde. :-)
Ty vorle! Do našeho městského úřadu – slyšíte??? MĚSTSKÝ ÚŘAD!!! - se mimo úřední dny NEDOSTANETE. Holoto, vypadni. Milá veřejnosti! Táhni do háje! Sem ty budeš mít vstup jen v úřední hodiny. Jinak mazej! My tady vládneme a my ti vymezíme, kdy k nám můžeš servilně přijít. Cože? Vyhovět? Ani náhodou! Na to zapomeň! A jestli máš revolver, tak ani v ty úřední dny! Tečka! Nemám brýle, oči hledám na zemi. Vypadly mi z důlků. Tak to tam tak zkoumám, no nedostaneš se tam, ne. Vypal! Tady by mohla hlasatelka hlásit:
- Dveře se neotevírají, vypadněte!
Tak tohle je teda vrchol! TO JE VRCHOL AROGANCE! Kdo tady je pro koho! My pro úředníky nebo oni pro nás!? Bude mi sedmdesát, ale tohle si nedovolili ani komouši. Týý vorle! Volná pracovní doba. Co si mám myslet? No mohu si myslet, že jde o rozvolnění pracovního úsilí. Vychází jedná vedoucí odboru. Zachmuřená. No, kdyby se viděla! Fuj! To jsem se lekla. Aby ji neupálili za týden na hranici. Ani holka nepozdravila.
- Mohu proběhnout na podatelnu?
Uf. S despektem a hubou nadmutou jak hladový medvídek z Tater ufoukla.
- No, to nevím!
Kdyby třeba řekla – jo, podatelna je otevřená! Nebo- kam potřebujete? Nebo – támhle máte telefon, zkuste zavolat nahoru. Jde to mnoha variantami. Pro ni nejsnadnější ta fujovatá. Pomyslela jsem si:
- Spěchej. Už máš půl druhé, je čas!
Už potřebovala jít pracovat domů. No jo, to je ta volná pracovní doba. Sbalená. Tašku. Proklouzla jsem. Na podatelně se pracuje. Ta tmavá paní je milejší. Předávám lejstro. Prosím si o telefon. Druhá paní mi ho píše na papírek. Asi sedm čísel. A k čemu tolik telefonů? To je jak do mraveniště! Kdo ty telefony obsluhuje?!
Jde mi otevřít dveře ven. Dovnitř už se nedostanu. Jo? To já bych zabouchala na sklo. Jsem totiž obyvatelka našeho města. A z čeho jsou ti pracanti placeni? A proč si to lidi nechají líbit? A proč jsou spokojeni a já ne? No protože jsem enfant terrible!! Neoblíbená, nemilovaná, nepřátelská, provokující a řvoucí: Císař je nahý! Malá bojovnice, která promačetuje cestu těm slabším. Těm, kteří mě později pomluví. A jak jsem stará, tak mi to je víc a víc jedno.
Jednou jsem potřebovala zachránit osiku před popravou. Viděla jsem z okna pracovny, jak jí navlékají oprátku. Rychle, převelice rychle jsem zavolala vedoucímu odboru životního prostředí - byl v práci!!! Ředitelku TSM. Městskou policii. Státní. Vedoucího majetku města - byl v práci!!! Sjeli se sem do pěti minut. Oprátka šla dolů. Ptala jsem se, jak to. Volali. Prý co se stane, když podříznou krásný strom. Nic, dostanete pokutu. A to stačilo. Dodnes nám osika šumí nad zahradou. Na jaře mám plnou pusu jejích vatiček. Jakpak bych dnes asi zachránila strom, když mají volnou pracovní dobu. To taky můžou pracovat na chalupě, že jo?! To je bordel na bordel - by řekla moje maminka.
Telefonuji s úřednicí. Velmi milá, hodná, vstřícná. Bez kompetencí. Znala jsem její maminku. Jako ředitelé jsme museli vozit výkazy. To bylo něco. Vždycky řádek tři, oddíl šest, odstavec e, f, g nelícoval s řádkem sto padesát osm, oddíl dvacet, odstavec x, y, z. A její maminka mi vždycky s karambolem pomohla. Chodila na ekonomku s naší Ivou. S úřednicí prohovořuji nekompetentní rozhodnutí o stavebním povolení. Dům už stojí. Tedy soud. Ale ne se sousedem. Ne, ne. To je nejisté. Ten má hodně peněz. Versus stát!
Telefon.
- Máš tu paní.
Na zápraží sympatická paní. Zrovna taky taková úřednice. Přes chemii. Mladá. Vysvětluji analýzu. Pak měřím.
- Od snídaně jste nabrala devět kilo! Co jste jedla?
Smějeme se. Na to, že váží skoro sto deset, je hezká v tváři, milá, příjemná. Hocha měla, ale utřinosa.
- Nebojte, on už chodí po světě. Jen vás hledá.
Je vtipná.
- Tak to je dobře, že už je na světě. Že nemusím čekat, až se narodí.
- Heleďte se, já přepočítám Vaši analýzku, tam bude jinak to hodnocení. Víte, naskočí kila ke zhubnutí dolů, abyste se dostala ze značné nadváhy do nadváhy.
- No, nahoru by to šlo lépe a rychleji.
Je bezvadná. Neláme nad sebou hůl. Humor – koření života.
Začne se mnou hubnout. Přeju si, abych ji dovedla minimálně k dvacetikilovému úbytku.
Odjíždí.
Dva roky melduji, aby se městské organizace dohodly v termínech, které se nebudou dublovat. Všichni vykřikují, jak se snaží. A dnes od sedmnácti má oblíbená paní Konvalinková Cestovatelky v sukních. V knihovně. A od sedmnácti třiceti v muzeu přednáška, co se našlo při výstavbě obchvatu města pod Dolany. Vede tu jantarová stezka nahoru k Baltu. Výběr ze dvou dějepisů. Vybrala jsem si muzeum.
Dnes bohužel oželím Přátelské posezení s paní Konvalinkovou. Frčím do muzea. Zamčeno. Druhý vchod. Zamčen. Volám. Nikdo nebere. Jak si pomohu?
Volám jedné osobě.
- Prosím tě, stojím před muzeem. Ale nikdo neotevírá.
- Jsem v Pze. Je to až od šesti, ne?
- Ne. Od půl.
Za chvíli volá zpátky:
- Někdo ti jde otevřít.
Výsledky archeologického a antropologického výzkumu v k. ú. Dolany u Jaroměře.
Sice jsem přišla o odborný začátek – pohřbívání žárové a do hrobů. Ale to gro, to jsem si vyslechla. Co se tady nedaleko města našlo. Překrásná přednáška. Nejprve odborník na pohřbívání a předměty z hrobů. Pak mladičká holčička vcelku fundovaně jen s malým papírkem hovoří o nálezech u vesnice Dolany na jantarové stezce. O hrobech, obsahu. Pak nastoupila mladá, krásná antropoložka. Ta mě hodně zaujala. Všichni měli odborné znalosti. Ona lehce spojovalo konkrétnosti z k. ú. s praxí a s životem dnes. Vysvětlila DNA tu dávnou a tu dnešní, jak určuje třeba otcovství. To, jak si jde změřit kostru do pole. Protože kosti se v agresivním podkladu drolí, při vymývání se zas drolí, než se jí dostanou do laboratoře, má už jen zlomky. Jak stále žehrám na snižování úrovně vzdělání, tahle mladá dáma hovořila nejen o lidech z dávných dob u Dolan. O infant II, III, o juvenilech, ad – asi adolescentech. Zajímavé. Infant II je myslím dítě od půl roku do kolika – asi do čtyř. Antropoložka hovořila o zubech – v době nedostatku nerostou, sklovina, v době dostatku poskočí. Zánět středního ucha může vést ke smrti. Hovořila i o dnešním člověku. Moc se mi líbilo. Dobře jsem si vybrala.
Tak jaký byl den?
Vynikající. Jen někteří jedinci se pokoušeli ho zkazit.
Dobrou noc!