Homeopatický, maminkový, vzpomínkový...

Zpráva dne: Ceny benzínu i nadále klesají. V průměru o tři haléře. :-) :-)  Cena elektřiny bude dále stoupat. Jenže u elektřiny hovoříme o závratných výších. Nesleduji to, ale myslím, že už na konci léta začalo obrovské zvyšování elektřiny. Zdražování v plánu i nadále. Plebs to zaplatí. Tak si vezmou ještě čtvrtou práci, no.

Ráno. Rychle peču pro maminku jablečný závin, po našem ten ta štrůdl. Balím košík. Na desátou homeopatka. Skvělá homeopatka!! Myslím, že mohu napsat unikátní!! Ano, Smiřice opět pouzavírané. Kdybych odbočila k učilišti, vyhrála bych. Ne, já jsem jela okolo Dvorany. Sem chodila moje mladá krásná maminka s babičkou Jůlinkou do tanečních. Z Neznášova po polích. Pěšky. Zastavily se u kapličky. Teď u stavby dálnice ji jako bezcennou zachránili. Přestěhují ji o mnoho metrů jinam. ale zůstane zachována. Maminka měla v tanečních překrásné modré šaty s rudými vlčími máky. Už si je neumím představit, ale myslím, že máky byly vyšívané... Moje sestra si je asi před čtyřiceti padesáti lety od maminky vzala. Nechala je ustřihnout. Zničila je... Vzala si je jednou dvakrát na sebe... V mých dětských očích byly přenádherné ... A to už musely být takových dobrých dvacet let staré... Kdysi jsem tu učila na učilišti. Ve Dvoraně jsem s maturanty pořádala ples... Taky jsme tu měli besedy, koncerty... Viděla jsem tu dle mě samolibého Radima Uzla. Určitě se pletu. Asi před třemi lety tu byl pan Zindulka. Byli jsme v kontaktu ohledně besedy na škole, kde jsem ředitelovala... To už jsem se asi pět let věnovala výživě. Vzpomněl si. :-) Vyfotím si Dvoranu až cestou zpátky. Taky kapli. Kapli - barokní perlu; opravovali. Jednou jsme s celým sborem do rozkopané kaple přišli na kukandu. Vystoupala jsem po lešení až nahoru k oknům. Dívala jsem se do kraje...

Telefonuji v běhu do ordinace. Marně. Á, volá zpátky.

- Paní doktorko, obíhám Smiřice...

- Klid, mám na vás vyčleněn čas. Těším se na vás.

Taky se těším. Klušu, funím po schodech. Beru je po dvou... Nemusím ťukat. Dveře se otevřely. V nich stál usměvavý anděl v bílém... Měření - sama jsem zvědavá, jak si moje tělo vede. Pitný režim - unikátní. Mám prý krásně vyčištěná střeva.

- Je vidět, že jíte Herbalife. Považuji ji za nejlepší firmu na světě.

- Já taky! :-) Jím všechno.

Povídáme si. Na zimu tuhnou klouby.

- Ano, ano, v září jsem domalovala v pohodě dům, rozcvičila pravé rameno, ale zas mi ztuhlo. Necvičím. Zvítězilo tělo nad duchem. Obrátím to, jak to má být - přeci duch zvítězí... Nemám nic v měření červeného. Vše na stupnici tam, kde má být. Svěřuji, jak jsem měla čtrnáct dnů amok při úmrtí Karla Gotta.

- To nebyl Karel Gott, prožívala jste smutek po nějakém muži, který jste si tehdy neprožila...

- Mohl to být tatínek? Byly mi tři. Vůbec jsem to nevěděla.

- Mohl.

Zas nabírám...

- Ledviny, strachy...

- Jo, mám strach, jestli až maminka odejde, budu moct dýchat. Jestli mě nechytí amok.

- Budete. Jste nesmírně intuitivní, máte jemnohmotné vnímání... Máte svou rodinu. Když tak přijdete.

- To si právě nejsem jistá. Ale Helena Heclová mi tvrdila totéž. Mluvila o mé paměti, znalostech. Prý jsem do vzdělání investovala v minulých životech a jsem si vědoma své ceny... Jen si nesu na paměti, že kdo si ji příliš cení, může mu být odebrána... Kdykoli si myslím, že nemám intuici, že nemám vnímání, dostanu zprávu vesmírného pána, přečtu si ji na patníku životní cesty... Ubezpečí mě, ubezpečím se... 

Vyprávím, jak jsem u Karla Gotta nemohla chytit dech. Dostala jsem hroznou energetickou ránu. Ještě že jsem ležela v posteli, když mi to Linda řekla. Ještě to nebylo nikde po netu... Smutek skončil asi den dva po rituálním rozloučení. Ve snu přestala znít jeho hudba. Viděla jsem odcházet do polí u lesa smuteční průvod. S ním tichla hudba. A byl konec.

- Já jsem si teď čistila tělo řepou, mrkví, jablkem. Ale nemělo to na mě vliv. Ráno mě to obtěžovalo, bylo to ledové. A chutnalo to nesmírně zemitě. Brr.

- Asi mělo. Jste čisťounká. Jj, řepa chutná zemitě.

- Teď je období ledvin. Vím, že se nemá jíst avokádo, okurka, hlavně mezi sedmnáctou a devatenáctou hodinou. Jak je to vodnické, hnusně zelené, studí to zevnitř. Hlavně mezi sedmnáctou a devatenáctou hodinou. 

Paní doktorka pokyvuje.

- Ano, měla byste jíst oranžovou. Zázvor, polévku z dýně, skořici...

- Jj, to dělám. Zázvor není můj oblíbenec, ale pravidelně, jak se sesychá, si z něj vařím čaj. Já už ho ani neloupu. K těm strachům: Možná, že se podvědomě bojím, jestli zvládnu svůj milovaný advent a přípravy. Jsme jak malá holčička, světla, vůně, třpyt, koledy, ozdoby, koncerty, výstavy... Jsem šťastná. Jsem opravdu šťastná. Víte co dělám? V DD mě opravdu moc baví pracovat s indiány. Tleskáme, zpíváme, hádáme... Je to pro mě obohacující. Ale domů přijedu vyždímaná. Vezmou si energii. Nevadí mi to. Já si ji zas stáhnu. Před týdnem jsem potřebovala chodit bosa po zahradě. Tak jsem krmila ptáky bosa. Asi jsem se nabíjela.

- Víte, jak záslužnou činnost děláte? To je bezvadné. Vy máte velkou intuici. Vnímáte, co lidi potřebují.

- No, ale taky vnímám, že se ředitel vůbec nehodí na své místo. Cítím ho jako naprosto nevhodnou necitlivou osobu. Nepatří tam. Má bezva kolektiv. Pracují jak včely. Všechna čest a poklona pečovatelkám. Opravu se skláním...

Rozhovor plyne jak potůček... Harmonicky. V klidu, pohodě, pochopení. Své orgány a tělo mám díky péči, kterou jim věnuji, OK. Objetí. To mám ráda. Loučení. Zas na jaře... Tělo se bude chystat do jiné roční doby.

K mamince. Procházím před obědovou jídelnou. Zastavuji se u paní se zlomenou ručenkou. Už jí asi moc nebolí. Vypadá veseleji. Jdu chodbou, hledám maminku. Sedí smutná na pokoji.

- Mami, co tu děláš? Ty jsi nějaká smutná.

- No, jsem. Ale už jsem s tebou. To jsem ráda, že seš tady. Ty seš hodná.

Těžce mluví. Utírá si oči. Hladím ji po vlasech. Vytahuji štrůdlík. Nabízím hrušku, jablko. Dala si obojí. Je apatická, taková jako v letargii.. Snažím se jí rozptýlit. Fotíme se, usmíváme se. 

- Maminko, jsem tu stále s tebou. Nikdy tě neopustím. Jsem tu každý den. Včera mě zastoupila Iva.

- Ivu bych si možná pamatovala.

- Mamko, jsem tu každý den.

- Ale proč mně to neřekli.

- Maminko, vždyť víš. Luštíme, hrajeme si, povídáme, vozím tě nahoru do pohádky - kouknout na habřinskou školu, na Neznášov...

Snažím se ji obveselit, rozveselit... Vyprávím o homeopatce... Trošku ožila. Maminko, podívej, co jsem ti ještě přinesla.

- Nevidím. Něco tmavého?

- Betlémek.

- Aha, mně se to zdálo.

- A kdo je tohle?

- Svatý Josef.

- A kde je Ježíšek?

Ukazuje.

- A kdo je tohle?

- Panna Marie.

- Maminko, ty seš šikovná. Budeme Luštit?

Ožila.

- Jo, budeme.

Hledám brýle. Do prčic, kde jsou její brýle s modrou bavlnkou?

Beru ji s vozíkem na chodbu; jdu se zeptat, jestli jí nedávají nějaká umrtvovadla. Už předevčírem byla divná. Moje krásná inteligentní maminka.... A pozeptat se na brýle. Vždycky jich bylo na stole vyrovnáno hromada, ale žádné maminky. Ty její vždycky zamotají mezi cizí. Potkáváme sestřičku. Ubezpečuje mě, že opravdu mamka nic nebere... Jen bromhexin... O něm vím, jde mi o léky...

- My jsme ji dali na pokoj, ona kašle.

Jedu s ní zpátky. Maminka kašle celý život. Má děravé plíce z mládí. Kaverny. Vždy těžce dýchala. Asi dvakrát se léčila v Žamberku. Prodělala bronchoskopické vyšetření kdysi dávno. Prý to bylo šílené. Div jí nevyvrátili zuby. A pak asi před dvaceti lety. V Hrádku u Nechanic. To prý bylo docela něco jiného... Občas plivala krev, když nějaká kavernička praskla. Za celou dobu, co jsem u ní, zakašlala asi jednou. Lidé bez komunikace a ve tmě rezignují na život. Umělé světlo zabíjí život. Ale nechápe se to!!! Vytahuji žaluzie. Maminka si pochvaluje světlo.

Nese se polévka. Ukazuji mamince kuřecí masíčko. A maminka ho loví. Sestřička nese xtra cal na kosti; sirup na odkašlávání... Je milounká. Mám ji moc ráda. Diplomatická. Vždy s úsměvem. Cvičila s maminkou před dvěma lety. Učila mě cviky...

Je tu druhé jídlo. Zas bílé knedlíky. Segedínský guláš.

- Vem si, já už nebudu jíst.

Nic si nevzala. Chutnám. Knedlíky vynikající.

- Mami, ty knedlíky zapatlávají střeva. Dělají alergie... Ale jsou výborné. Jedovaté. Mamko, já jsme tak neměla ráda segeďák. A tys ho tak ráda vařila...

- Já jsem ho měla ráda.

Potřebuje na záchod. Má ji na starosti náhradnice z prvního patra. Ta mladá. Jak mě letos naštvala, když držela přestávku. Ale pokud nemá přestávku, je milá, ochotná, pracovitá. Všichni jsou tu milí, pracovití, ochotní. Bez připomínek. Skvělá péče.

Saniťák s pečovatelkou přivážejí maminčinu spolubydlící.

- Mami, tohle je Vítek, a ten mi kdysi kdysi dávno pomohl. Přijela jsem s holčičkami do Velké Úpy za slunečního dne. Druhý den pršelo. On zrovna druhý den jel do Jaroměře. Byl ochotný. Našel tě, jeli jste k nám pro holínky a pláštěnky, večer mi to dovezl.

- Ahoj Vítku!

- Ahoj. To už si nepamatuju.

- No vidíš, a já to nesu v mysli kolik? Třicet let?

- Počkej, to byla ta diskotéka, viď?

- Jak si to pamatuješ? Jo, byla.

- Aha, tak to bylo asi v roce osmdesát tři. Začínal jsem s diskotékami. 

- Jo, to byla Linduška maličká.

- Ty diskotéky dělal Luboš Jasanský. Profesor Bufy.

- Jak jsme mu říkali?

- Bufy. A doktor Magnum. Pamatuješ? Já jsem mu zvučil...

- Tak tohle si zas nepamatuji já. Doktora neznám, ale na profesora Bufiho si pamatuji. Rezatý důstojník. Vzal si Rusku Táňu. Měli psa. Myslím jezevčíka? Mami, pamatuješ?

- Na tohohle pána ne, ale něco se mi vybavuje...

- Vítku, celý život ti jsem za to vděčná.

Vítek je moc hodný. Svatý člověk. Celý život jezdí se sanitou. Jo, pomáhá lidem.

- Jedu domů.

- Ty už jedeš?

- Mami, ještě tě dám na záchod a pak si lehneš, ano?

- Ne, to bych v noci nespala.

- Mamko, potřebuješ si dáchnout.

Tak těžko vstává z vozíku. Ukládám ji do postele. I to jí jde ztěžka. Trošku jsem vystrašená. Ukládám ji... Ubezpečuji, že zítra přijdu zase. Pusinkuji. Hladím. Musím už jet. Okna čekají. Sluníčko svítí. Jak dlouho ještě? Potřebuji ho k práci. 

Hodina pryč. Ještě nákup, z krámku zdravé výživy mi píšou, že tam mám rakytník... Na cestě potkávám klientku. Potřebuje HERBALIFE LINE MAX. Jedu domů. Vracím se. Tak. A už na okna. Poslední domývám v šeru. Zítra bude potřeba okouknout šmouhy. 

- Uděláš česnekovou? 

Zapomněla jsem na ni. Rychle česnekovou. Jede na ping pong. Ať se zrelaxuje. Ještě ho čeká přestěhovat ten světelný strom.  

Mám první dekoraci u lustru.  Už je tu. 

- Ty si to užíváš, viď? Kam chceš ten stromeček?

- Peťuš, ale neoklepej z něj ty bílé korálky.

- Neoklepu. Kam ho chceš?

- Před okna.

Pracuji. Bing. Petroušek vyhodil pojistky.

- Peťuš? Jak se ti to povedlo?

- Já už se chci jít dívat na fotbal. Kurník, kde se to vyhodilo?

Hledá v naší rozvodné skříňce. Před kolaudací jsem přesně popsala všechny knoflíky... Ale ani jeden to není.

- Tys to vyhodil na sloupě?

Ne, u chodníku!

Už se raději neptám. Ano, až v rozvodové skříni před domem. Budiž světlo! A je světlo. Svítící stromek potřetí přesazen. Micka obíhá se sklopeným ocasem svítící krásu. Kde se to ve mně bere?Ta radost ze světýlek. Dětský prvek. Miluji slunovratovou tmu; nerada svítím lustry. Stačí svíčky, malá světla. Bůhví...

Dobrou noc!