Hora hor - nakukuje do kraje. Nakoukla jsem jí do Obřího dolu

- Dobré ráno!

- Jé, ty už ses probudila!

Lezu, lezu. Už asi půl hodiny se potácím mezi spánkem a bděním; meditaci ve sluchátkách. Nechtělo se mi pootevřít, natož otevřít oči. Dnes sluníčko.

- Mami, jdu na snídani.

- Počkej na mě.

Honí mě jak nadmutou kozu od rána.

Sbíháme po schodech. Výtahy nepoužíváme. Snídaně - spokojenost. Velký výběr. Ještě nikdy jsem nezažila i v nejdražších hotelích - nabídku vína k snídani. Naléváme prosecco.

- Na Sněžku!

- Na Sněžku!

Cink! Vedle u stolu sedí paní z Brna a její přítel z Norimberka. Pán tam žije třicet osm let. Mají prý od Makrely daň sníženou ze 7 na 5, my prý máme devatenáct %.

- Nojo, vždyť my jsme krmelec Evropy.

- Ano, to máte pravdu. A ještě by chtěli prodlužovat pracovní dobu.

Trošku mi to šimrá v břiše. Prý ho přijali. Hm, slyšela jsem, že naše mozky přijímali, ale domů si je netahali. Mlčím. Mají taky názor na krákorán jako na podvod. A stejný jako my na recepční. Taky si promluví s ředitelem. Holka je nešikovná, neumí se usmát... Jo, uklizečky na chodbě - zdraví, jsou milé... A nejsou od nás. Ředitel včera říkal, že místní nechtějí pracovat. Snad se slovenská recepční otrká a naučí se být srdečná. Možná někdy nasadí i úsměv č. 23.

Čeká nás Sněžka. Dolů Obřím dolem. Linda běží pěšky. Mně už se nechce. Svezu staré kosti lanovkou. Kdysi bývaly fronty na tři čtyři hodiny. Šlapu horní cestičkou. Naučná, pro děti. Míjím mnoho pomalých. Fronta u dolní stanice tak na dvacet minut. Ve frontě si paní zkouší dezinfekci.

- Za celou dobu jsem nikdy nepoužila.

- Jsem z oboru. Jen jsem se dívala.

- Museli jste mít štíty?

- Fasovali jsme, ale nepoužili jsme je.

Pán dodává, že jejich syn byl přímo na příjmu korony... Ale od začátku se nebáli. Milí. Vyjadřují se - LIDÉ Z OBORU - ke krákoránviru jako k velkému podvodu světového židovstva. Hm, mají přehled.

Linda hlásí Růžovou horu pokořenu. Kluše na Sněžku. Já už jedu. Na Růžové se nepřestupuje. Vystupují moji spolujedoucí. Odsud jdou pěšky. Dávám si pozor na chodníček. Jo, zahlédla jsem růžovou Lindu. Než bych ji vytočila, jen zabuším na okýnko. Mává. Nahoře na hoře mám čas všechno si prohlédnout Poštovna už je omšelá. Pamatuji si, jak snesli starou Českou boudu... V omezeném čase museli rychle postavit novou poštovnu. Byla pěkňounká. Svítila novotou. Ošuntělá. Nikdo ji nenatřel. Jdu dovnitř. Ceny jak v Parlamentu. Za hubičku. Magnety za třicet, čtyřicet. Zvonečky za pár korun. Hezké. Hmoždířky. Náprstky. Pohled za deset, známka za devatenáct. Aha, tak dřív to myslím bylo naopak. Nevím. Celkem 79 korun.

- Mohu platit kartou?

- Od dvou set.

Lovím dvacky, desetikoruny. Označím pohled razítkem z nejvyššího vrcholu naší vlasti. Hora hor. Milovaná stará dáma. Někdy se závojíčkem, někdy s bílou čepicí, někdy i v létě na chvilku natáhne bílý kožíšek. Když jsem tu byla se studenty z gymnázia, chytla nás tu sněhová metelice. V červnu. A s jinými dětmi dole na Kovárně sněhová fukeř. Hora, hora, tajemná. Dnes ale příjemno. Už v lanovce jsem si natáhla bundičku. Z poštovny se dá jít na věžičku nebo projít, posadit se na pařezy. Vrchol je plný turistů. Hodně z Polska. Linda přišla. Necelé dvě hodinky. Je dobrá. Má kondici. Je celá zpocená. Jsem líná. Nadvýkon zkracuje svíčku života. Piju thermojetics. Lift off. Tyčinku. 

Jdeme na sešup. Kdysi jsem tu s Petrouškovým předchůdcem - naučil mě lyžovat - scházela s holčičkami. Nesl jim lyže. Drželi jsme se řetězů. Dole u polské celnice lyže nasadit, na starou Výrovku. Odsud to svištělo až do Pece. Měla takový divný znak - červený. Veliký. Tehdy byl asi ze železa - na rozcestích. Jednou jsme to scházeli jen my dva s běžkami. Tfuj, tehdy se tam nějací dva zřítili do Obřího dolu... Do staré Výrovky se v zimě sestupovalo dolů, jako do země. Byla celá zasypaná. Jednou na Velikonoce tam stála obrovská iglů. asi pět, šest. Děti seděly vysazené nahoře. Dolů jim museli pomáhat rodiče. Hráli tam na bendža a na kytary. To byly moc hezké Velikonoce. Pak jsme tam přišli za dva tři roky. Po staré ani vidu. Jako po Sokolské. Stála tam moderní jídelna. Kouzlo zmizelo jako iglů. 

Scházíme. Držím se řetězů. V protisměru vystupuje hodně Poláků. Ne, tuhle cestu bych nechtěla absolvovat. Otáčím se. Ne, fakt ne. Do toho krpálu - ne. Už takhle mě budou bolet nohy, hlavně lýtka a zadek. Prohlížím si Sněženku ze všech stran. Stále se dívám nahoru k majestátní kulise mého kraje.  Fotím, ale Linda stále sestupuje. Nesmím se omeškat. Dívám se na vodní plochu na polské straně. Na jejich městečka, vísky... 

Jsme dole u celnice. Zahýbáme do Obřího dolu. Odteď už budu vidět Lindě jen a jen záda. Žene mě ukrutným tempem. Na jedné ceduli vidím: Mrtví živí les.

A je to tady. Lezou mi oči z důlků. U cedule stojí kluk do šesté třídy. Ptám se ho, jestli najde chybu. Čumí. Maminka se směje:

- Oni jsou od března vypnutí.

- No, ale to není k smíchu.

- No tak to neumí. Tak to tak neprožívejte.

- Prožívám. Protože tihle hlupáci nám budou vládnout, budou sedět třeba jako blbá úřednice za sklem.

- Jéžiš, no a co.

Utíkám pryč. O pár metrů níž stojí rodiče a dva kluci.

- Z jaké jsi třídy?

- Z páté.

- Aha, jdeš tedy do šesté jak ten lumen u cedule kousek výš. Stálo tam mrtvý živý les. Jaké i/y napíšeš?

Maminka ho hned ponouká:

- No, řekni si vzory.

I druhého zapojuje.

- Ten je starší?

- Ne, ten je mladší, o chviličku. Dvojčata. :-)

- Mám doma dvojče. :-)

- Živý mrtvý bude tvrdé y, protože mladý.

Maminka:

- No, a může tam být i měkké?

- Může, živí mrtví lidé, jako mladí.

- Výborně!!! Skláním se před Vámi.

Tatínek říká:

- Ano, měli hezké známky, ale říkal jsem, že jsou maminčiny.

Maminka se brání:

- Jen jsem je to naučila. Ale známky byly jejich.

- Jste skvělí!!! Moje mamka říkávala, že blbých je dost, jako by je z nebe shazoval.

Srdeční lidé, inteligentní! Na jednom fleku dva různé přístupy. Lidé jsou různí. Ve filmu dětský hrdina pronesl? Blbé a pitomé. - Tak hlavně aby se z toho nestala norma. 

Míjíme kovárnu. Míjíme vodovod. U staré kapličky, co jich tu bylo, si chci vyfotit obrázky z hrozného sesuvu bláta. 1897 - velká povodeň v Evropě. Napadají mě domy v Tule a v ostatních ruských a evropských městech - přízemí jsou pod úrovní chodníků... Co když to byla tahle velká voda... Nánosy hlíny; čtu, v jednom domě zahynulo naráz sedmnáct lidí... Jsou známy fotky odkrytých přízemí pod chodníkem...

Kultovní pořad J. Kozáka o zarostlém Kremlu, o zasypaných městech:

https://harmonizujeme.cz/2018/11/17/pohadky-o-dejinach-rikaji-nam-dejiny-pravdu/

Nebo:

https://www.youtube.com/watch?v=4gCMFbkJPIQ

Vstupuji do kapličky.

- My vás pustíme.

- Ne, jen mi tu stiňte, ať se mi ty fotky nelesknou.

Dáváme se do řeči s pánem. Hovořím o mrtví živí les.

- Už nehledím na socialismus svou starou optikou. Tehdy šlo vládě o zdravý národ. 

- O vzdělaný. Ano.

- Tehdy jste se upsal na deset let a dostal jste byt. Dnes si vezmete doživotně hypotéku a bojíte se, aby vás nevyhodili.

Ptám se na krákorán. Na čipování.

- No, znáte Jardu Chvátala?

- Jo, teď poslouchám Svobodný vysílač studio Třinec. Jardovi dávali posledně otázku, jak to vypadá...

- ... s anunnaki!

- No, prý fakt konec roku dvacet dva...

- Mámo, pojď si to poslechnout. Paní je naše. Neočipují nás. Na to už nedojde.

Telefon.

- Mami, jdeme na oběd.

Rychle se loučím. Bouda pod Sněžkou. Krásná. Není levná. Ale je tu fajn. Linda odbíhá. Vysoký hubený ochotný číšník:

- Dostala jste instrukce?

- Nedostala, ale včera jsme si vás vybrali na kulajdu.

- Tu nemám. Mám kyselo.

- Jo, kyselo. Tak zatím víno.

Jmenuje značku, bílé, červené, růžové.

- Růžové.

Mňami. Kořeněné. Vynikající. Však taky za tu cenu bych měla jednu a půl láhve ve slevě. :-)

Jídlo výborné. Chutné. Rohlíky ze žitné, špaldové - dosypáváno prý "tamtou". :-) Jasně, bílou. Ale ten byl. Krásně zahnutý, klasický, ale jiný. 

- Hele, mraky. Vítr. Jdeme. Máme to ještě tak půl hodiny.

Podél Úpy klušeme do Pece. Fotím vodopády. Kochám se. Zastavuji se v lanovém parku. To bych si chtěla vyzkoušet. Na to Linda není.

- Mami, koloběžky a tohle si nech do Špindlu.

Padám mrtvá na postel. 

- Mami, bazén.

Plavky, hotelový župan, pantofle. Ochotná lázeňská ukazuje, co všechno si tu mohu vyzkoušet. Různé druhy sauny, Kneippova lázeň, to mám ráda. Jezírka se studenou a teplou vodou s oblázky. Střídá se chodníček - víc mi vyhovuje studená. Horká v jednom jezírku pálí. Jsem zvyklá z chůze v rose na ledovou. Rudá při delším stání žhaví. Přitom má mít jen asi do čtyřiceti stupňů. Nakonec lezu do vířivky. Přicházejí naši známí z Brna a Norimberku.

Usínám na lehátku. Vzbudí mě hudba. Příjemná. Ale na můj vkus je tu trochu moc hluku. Jdu nahoru. Usínám.

- Mami, tak kam zítra. Vydáme se na ten Aichelburg? To je jen asi devět km.

- Ty vorle, to je jen cesta tam. A ještě zpátky.

Linda hledá autobus z Temného Dolu.

- Ježíš, vždyť mě zítra budou bolet nohy z dneška.

Volá Péťovi. Žaluje. Smějou se. Chytrolíni.

- Lindo, máma furt chtěla do Pece, ale chodit ne, viď?

Jim ukážu. Vím, že z Temňáku nic nepojede a nakonec ten lán budu muset ujít. OK. To dám.

Bylo to tu pěkné. Rychle spát. Ať jsem do rána fit.

Dobrou noc!