Horký s deštěm! Chutnal výborně :-)

Divný den. Vlhké teplo. Pod mrakem. Prší. Vedro. Letadla duní. Snaží se zasypat oblohu. Na devátou začínám. Rychle ranní rituály. Meditace. Nakrmit kočky. Už je tu paní. S obavami, že pojídá hodně ovoce... Jenže opak je pravdo. Míry OK. Výsledky - ještě lepší. Probírám s ní cukry a soli. Rozdíl mezi himalájskou, pákistánskou, kamennou, mořskou. V současnosti nejhorší - mořská. Už neplatí, to co dřív. Rafinovaná sůl NaCl je pro nás jed. Kuchyňskou sůl za 3,90 tělo nezpracuje. Škodí. Toxická. Používat himalájskou nebo pákistánskou. Pákistánská je trošičku horší - je maličko víc zanesená těžkými kovy. Himalájská - obsahuje 84 minerálů (prý jen 2% obsahu); ne, že by naše tělo obohacovala o minerály, ale minerály s NaCl - konkrétně se sodíkem - působí synergicky; to tělo dokáže zpracovat. Rafinovanou NEDOKÁŽE zpracovat. Himalájskou s mikroprvky (max 2%) umí zpracovat, vnímá ji léčivě, jako pohlazení. Rafinovaná sůl (NaCl) se skládá ze 40 % sodíku a 60% chlóru, pro tělo je toxinem.

Zákaznický servis. Lije. Ó, krásně. Zahrada dostává po tropech pořádnou zálivku. Včera trošku, dneska víc.

Dárečky klientce, přáníčko... Co jí tam napíšu? Chci aby to vyznělo od srdce. Měla 83. narozeniny; slavila sváteček. Sv. Anna... Využívám chvilenky před klientem. Sedám do auta. Stavuji se na památkovém ústavu. Potřebuji se poradit.

Klient odchází. Rychle do bazénu. Stále má 30°C. K mamince. Stavuji se u klientky. Blahopřeji. Předávám dárky. I ona mně. Já slavila 19. Ona 20. Ne narozeniny. Dne. :-) Ona 83., já 63.

A teď frr k mamince. Před sebou mističku s krásně nakrájeným ryngletem. Asi je tvrdé. Nejde rozkousat. Ale snaha se cení. V téhle době asi nikdy už tyhle tvrdé plody nekupuji. Soustředím se na naše.

Na terasu. Lavice s polstry namokly. Vleču víc promočenou na sluníčko. Nabízím borůvky. Nechce. Bublaninu. Nechce. Meruňky - Jo, to bych si dala. Její věta. Luštíme.

- Paruka zastarale?

- Alonž.

- Prosím? To jsem nikdy neslyšela.

- Jo, tak se říkalo parukám dřív.

- To jsou věci, to jsou věci. Úmrtí.

- Skon.

- Asi smrt.

Doplňuji křížovku, ale mamka měla pravdu - hodil se tam SKON.

Ve dveřích se objevila elegantní paní, co tvrdí, že byla doktorka, nebo aspoň příležitostná. :- )

- Á, tady jste. Neruším?

- Vůbec nerušíte. Pojďte, pomohu vám.

Paní s námi chvilenku sedí. Přichází si pro ni Simonka.

- Pojďte, jedeme se napít.

Pokračujeme.

- Táborník?

- Nevím.

- Mamka ví, že nesmí říkat nevím. Směje se.

- Mami, víš!! Napovím TR?

- TR.. Nevím.

Řehtám se. Mamka se řehtá od srdce se mnou.

- Mami, víš. Začlo to asi tak ve 20. letech. Na hlavě měli klobouk, liščí ocas. Na zádech tele, kytaru. Jedli z ešusu. Spali pod širákem. TR?

- Tr. Trpaslík.

Dostala mě. Ví, že nesmí říct nevím. Tedy tr - trpaslík.

- Mamko, tramp.

Stejně je dobrá. Nevidí do mřížky, jen doplňuje, co jí říkám.

- Asiat?

- IND.

- Umělecké dvojice?

- Nevím.

- Mami! Nemohu si vzpomenout, kde dřív vystupovali umělecké dvojice - v baru, klubu, šantánu... Nemohu si vzpomenout.

- Duo.

- A množné číslo?

- Dua.

Maminka zvládla vyluštit takřka celou křížovku. Přivolávám paní vedoucí. Upozorňuji na prázdnou skříň, na ztracené věci, na náš rozhovor s podvedoucí. Na vřeštění a výhrůžky. Snažíme se nějakým způsobem dobrat, jak to udělat, aby se věci, které sem dovezu, neztratily. Viz můj dárek mamince k Vánocům. To, že vědí, jak halenka vypadala; to, že ji hledají, je mi k ničemu. Vedoucí pozorně poslouchá. Navrhuje udělat inventuru a třeba věci nafotit. Oponuji, že inventura prázdného skladu je na nic. Fotky mám. Svetry, halenky, zástěry vše aktuálně na mamince. Kufry věcí. Proč sepisovat zbytky? Dohodly jsme se, že vždy vložím ceduli do halenky, šatů, svetru, které mají vstrčit do vánoční tašky k vyprání v rodině. Cituji větičku "A nebudu vás zdravit!" Usmívám se. Afekt? Nebo poněkud nižší inteligenční kvocient? Vysvětluji, jak stále prosím, prosím, hrabu jak pejsek a když se jen maličko zmíním o náplni práce - tedy o povinnosti! - vedoucího úseku, oddělení, kanceláře - obecně, co zloby to umí způsobit. :-( Tak jen na oplátku za vyšklebování. :-) Kdo ví, pochopí. Chválím pečovatelky. Jejich těžkou práci. Jejich směny. Jejich empatii. Předvídavost. Službu si plní - třeba s malými výhradami - na VÝBORNOU. Odmyslím-li loňské odmítnutí dát mamku na záchod, když žadonila, prosila, volala - halóó. Odmyslím-li větičku některé ze sestřiček:

- Zavřeme tady to haló...

Tedy odmyslím-li excesy jednotlivců, péče zdravotníků i pečovatelek - palec nahoru. (Ve starém Římě císař naznačil palcem nahoru smrt, palcem dolů - život. Až staletími se význam gesta přetočil... ) Nechci zdržovat, vedoucí potřebuje letět ke své rodině. Bude sedmnáct hodin. Loučím se. Děkuji. Uvidíme.

Vracím lavici ze sluníčka ke zdi, kdyby přišel déšť. :-)

- Já ještě potřebuju na záchod.

Není divu. Vypila hrnek čaje. Snědla šťavnaté meruňky... Dnes prý byla třináctkrát. Musí polykat léky na odvodnění??? Nejsem si jistá. Sláva Květulce!! Ale taky Irence a dalším... Všem paním a dívkám - dík! Předvídají. Naslouchají. Jen jim ubylo času. Přibylo nehybných indiánů. Nesamostatných, vyžadující péči - najíst, napít, umýt, přebalit, otočit, odvézt prádlo, přivézt prádlo... Přetnutí kontaktů se světem.

Mamka sama vykonala v koupelně vše potřebné. Úžas. Zázrak. Jen k umývadlu jsem ji přistrčila a ručník podala. Je vidět cvičení - chůzi s chodítkem... Nebo maminčinu vitalitu?

Parkuji ji u stolu v temné jídelně. Loučím se. Maminka mi ke schodišti ještě mávla...

Jedu pomalu zadem domů. Co nejvíc se vyhnout organizovanému chaosu. U nádraží vpravo semafor - červená. Cestou sem jsem zapomněla odbočit do sídliště. Pozdě jsem si začala lát. Jenže svítila zelená!!! Teď blikám vlevo. Do sídliště. Neb vpravo na mě juká červené oko.

Nové autobusové nádraží nabírá podobu. Jsem staromilec. Vím, pokrok je třeba. Nezastavíš ho. Ale tady se několikrát v roce točí historické filmy. Všechny filmové produkce světa se tu střídají. Hlavně v pevnosti. Vlastně tam máme permanentně v jedné ulici kulisy z války. A teď? Naše nádražíčko už nebude nikdy hrát kulisu rakousko-uherské éry...

Do bazénu. Voděnka 29°C. Klesá holka, chladne. Posbírat meruňky, blůmy, rynglata... Upeču slíváky...

Ještě chvilku na houpačku. Kamarádi komáři mě u sbírání ohlodali. Péťa krmí kočeny venku. Kitty kuře, Micicinda lososa. Virtuální. Masa tam je asi čtyři procenta. 

Linda píše. Obešla muzea v Zürichu. Jen proto, že si nekoupila lístek na vlak dál co nejdřív, cena se navýšila o třicet frantíků.

- Kolik je švýcarský frank?

- 25,50Kč.

Hm, tak to se jí hodně prodražilo. No, učí se cestovat vlakem. Legrační. Píše, že dvě Japonky z kupé ji celý den pronásledovaly. Mraky Japonců v Zürichu.

...a ony mě od rána normálně pronásledovaly :D - Došla jsem si ke kabince s úschovou zavazadel, hned jsem je měla za zadkem. Klidně mohly jít úúplně jinam - Těch kabinek jsou tady mraky. Pak jsem šla první omrknout kavárnu Dadaistů a onen Leninův dům. Došla jsem ke Grossmünsteru. A ony tam taky. A když jsem si šla do parčíku odpoledne sednout, opět jsem je měla za zadkem :D

- A nebyly to jiné?

- Neee. Podle kufrů jsem si je pamatovala i vzhledově.

- Ty je rozeznáš nebo podle barvy kalhot? :-)

- Jo, kufry. :-)

- Já je i trochu rozeznám - měly brýle a kufry.

Stmívá se. Píšu. Okolo mě něco ťape. Ježek? Kočky? Ze stříšky houpačky mi na monitor občas kápne. Nevylila jsem jezírko vody po dešti. Do plátna střechy začíná ťukat. I na ubrus stolu. Holka, zdvihej se. Vybaluji se z deky. Beru polštáře, počítač, sklízím stůl...

Krásný den. S přáteli. Měla jsem štěstí. Na hodné lidi.

Dobrou noc! VŠEM!