Horské opojení
22:12 hod. hovím si na velké posteli. Prohlížím konečně FB. Celý den nebyl čas. A to se mi povedlo asi na patnáct minut omylem usnout před večeří! :-)
Na fotkách z loňska vidím Petrouška, jak něco nakládá do auta. Ó, právě rok, co jsme chytili poslední troubu na pečení. Další až v říjnu s cenou 72 tisíc. Hanebnost…
Další výročí – ode dneška loni máme skleník.
A ještě jedno. Ode dneška loni máme elektrárnu.
Dnes krásný den. Náročný. Zajistit do večera kocoura. Do našeho domu se nastěhuje Linda. Bude hospodařit, zalévat a pečovat o zvířata.
Mour jako by cítil, že tu bude chvíli hospodařit beze mě. Chystám mu do lednice maso. Ať to přežije. :-)
Po desáté připraveno k odjezdu. Směr Špindlerův Mlýn. Vyhlížím pyramidu Sněžky. Dnes na poučné tabuli nedaleko Labské boudy budu číst: Sněžka byla původně oblá jako kopeček zmrzliny. V dobách ledových ji ledovce obrousily ze tří stran do trojbokého jehlanu, jako byste zmrzlinu neolizovali dokola, ale jen ze tří stran. Odborníci (??? Já bych je nazvala vědci) na tvary krajiny nazývají takový jehlan "karling" nebo "matterhorn", protože známý švýcarský Matterhorn vznikl podobně.
A to je náhodička. Dvě hory olízali ze tří stran. Kdo těmhle pseudovědeckým ještě věří? Vždyť jsou opracované!!!
Sněženka se vyloupla před Trutnovem a sledovala nás celý den.
Náš pokoj nachystán. Velmi milá šikovná mladá recepční. A sympatická! Dobrá kombinace. Všechny údaje včetně značky auta v počítači. Ani nevím, jaké číslo mám. Ale jo, asi to začíná 5H. Když si auto zašantročím na parkovišti, nehledám ho podle čísla, ale podle blikajících očích na boku karoserie.
Lanovka jezdí v každou půl. Za pět jedna. Klušeme.
- Prosím tě, jede další.
- Nepros, čas je drahý. Může se nám ho nedostávat.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-13-na-medvedin
Sbíháme krpál od hotelu k lanovce na Medvědín.
- Hele, my jsme tu za čtyři minuty.
Víš proč? Protože jsme dobří, víš, Petroušku?
Na horní stanici Péťa vybaluje dva vouchery na dvě kafe za cenu jednoho. Směju se. On lungo, já kapůčo. Za devadesát. Tedy dvě kafe za normální cenu. Chytré.
Poslouchám vynikající, ale vynikající, skvělý pořad do sluchátek. Vracím si pasáže. Zajímají mě archonti.
Já si snad nikdy nezapamatuji tu vládní posloupnost nad světem. Tak zcela nahoře, jak je oko, tam stojí tzv. chiméra… Ing. Tichý jmenuje pyramidu. Mezi divnými je skupina pozemských – jezuitů. Asi před třiceti lety jsem byla na Pavlátově louce v Novém Městě s maminkou na nějakém duchovním týdnu. Lidi tam byli ubytovaní v chatičkám. My jsme přijely na přednášku jezuity. Hrdě to o sobě prohlašoval. Už nevím, co békal, ale byl to jeden ze šmejdů.
Jdeme. K pramenům Labe – kousek. Šest a půl km. Etapy – vystoupáš kopec, jdeš po hatích, míjíš kouzelné vyhlídky dolů do údolí.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-13-vstavame
Další část – vstoupíš na asfaltku. Fantastický výhled na druhou stranu do údolí.
- Peťuš, přesně si pamatuji, jak nás pan Ř. s maminkou vyvezl – to mi bylo asi dvanáct – do Krkonoš někde na Zlaté návrší. Svítilo slunce. Okouzlovala mě šedá zelenkavá barva lišejníků. Kleč. Peťuš, mám to v sobě zabudované. Mě ty pohledy na hory stále a pořád udivují. Nádhera. A teď vlevo bychom mohli zahlédnout Ještěd.
Dáváme pozor na autobusy, které sem vozí turisty. Asi cyklisty. Kde se berou, že sjíždějí šílenou rychlostí dolů. Asi se vyvezou autobusem. Mám v plánu něco podobného. Od Martinovky.
- Hele, asi ho vidím! V oparu.
- No jo, je to Ještěd!
To je zázrak. Támhle Černá hora s vysílačem a přes kopce na dosah její bratr – taky s vysílačem.
- Jste Češi?
Ukazuji jim ten zázrak.
- Jé, mi ho viděli z druhé strany, ale odsud by nás to nenapadlo.
Ještě dalším asi třem. Jedni Němci chápou, co jim vysvětluji – ja, Schwarz Kopf…
Jedna mladá paní mi na oplátku radí aplikaci Peaklens. Kopce a kopečky. Stahuji si ji. Musím opsat několikrát osmičku. A ejhle! Hory i s výškami. A je tam! Ještěd. Super lidská sounáležitost.
- Peťuš, každý rok se vyvalujeme v lehátkách na Vrbatově, letos naši přátelé nekvalifikovali… To jsme se vždycky nařehtali. Letos smutné.
- Chceš si vyběhnout k mohyle?
Mažu. Fotím. Prohlížím. Pořád si pletu Hanče a Vrbatu. Který kterého chtěl zachránit. Cesta lemovaná pomníčky obětem hor. A taky řopíky z první republiky.
- Prosím tě, co tu děláš?
Vystoupal za mnou k mohyle.
- Kochám se.
Sbíháme na cestu k Labské. Třetí etapa. Pár metrů odsud deska s nápisem MISTR HANČ. Na jaře jsem zkoukla film. Líbil se. Vnesli tam víc dávného škorpení Čechů a Němců. To v tom původním nebylo. Lepší, než kdyby z nich udělali homosexuály, jak se to teď objevuje všude v každém filmu. Nebo ještě že je nehráli černoši. Smí se to u nás říkat, že jo? Ještě smí! I když v mladoboleslavské škodovce – páne jo, tam mají natištěný slovníček oslovení, témat; a tam bych si neškrtla. Tam se i oniká a nově przní jazyk národní.
Labská na dosah. Ještě se našlapeme. Ne dlouho. Jsme tu.
- Co kdybychom se vrátili?
- Cože? Poslední lanovka jede v šest. K prameni dva kiláky. Zkontrolujeme mozaiky měst.
Cestou zpět mi Péťa říká, že to bylo jako kdyby do mě střelil.
- To víš, nabil jsi mi nohy plynovým pohonem. Já jsem cítila ten raketový postup. Přitom poslední dva km nahoru k pramenům je nejhorší. Pamatuj, nikdy se nevzdám!! Než vkleče umřu vstoje!!!
U pramene rozdělávám krabičku s rozkrájeným skrojkem, zbytkem šunky, rajčátky, okurky jsem nechala doma Lindě. Vařená vajíčka. A borůvky se šlehačkou. Cestou jsme jedli naše tyčinky, svačinky, naše energetické nápoje. Zasyceni. Odpočatí. Spouštíme se na cestu k lanovce.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-13-od-labske-pres-vrbatovu-na-medvedin-a-do-spindlu
U Labské si fotím hodinky s časem 16:10 hod. U Vrbatovy boudy 16:40 hod. Na Medvědíně 17:10 hod.
- Hele, my jsme to doběhli za hodinku.
- No, vidíš, a ty by ses vracel. Nesmíš sundávat kalhoty, když brod je příliš daleko. Když tak bychom šli okolo vodopádů nebo bychom Medvědín seběhli pěšky.
Jdu k houpačce kružítku. Ano, vypadá jak zednářské kružítko. Houpou se tu dvě malé holčičky. Vždycky jsem se tu vydováděla s obrovským Míšou. Dali se s Luckou rozvést. S Karlem, snad přijedou zítra. S Petrouškem. Ten se nahoře u lanovky baví s nějakou paní. Mladší holčička s radostí přijala můj telefon. Točí. Fotí. Šikovná. Ta větší mi říká, že nejprve vyleze ona, protože je menší. Souhlasím. Já mám delší nohy.
- Holčičky, děkuji mockrát!
- A já jsem ještě chtěla taky.
Jenže mně zbývá vyběhnout kopec k lanovce. Holky se zas vrhají na houpajdu. Známý lanovkář posílá pozdrav Lence, která se tu asi před třemi lety hned u lanovky vymázla, když jsme sjížděli s celou bandou na koloběžkách okolo Medvědína.
Cestou dolů pozorujeme, jak mocipáni měli náš hotel Harmony pěkně zapuštěný v hoře. Nikdo nevěděl, proč tolik zeminy… A tady se stavělo protiatomové zabezpečení pro soudruhy z Phy. Dodnes má hotel ze dvou agregátů jeden v provozu. Vypnou-li v zimě proud, půl hotelu jede.
Vyběhnout stráň, po níž jsme se vraceli jak na trojkolkách, tak na koloběžkách. V polovině odbočit do lesa a vyškrábat ještě o něco prudší krpál k hotelu. Jsme tu. Mixuji sportovní výživu. Za půl hodinky půjdeme na večeři.
Petroušek sjíždí napřed na cigaretku. Já si pro jistotu rozmíchala pytlíček aulinu. Kanálky dobré. Ale dnes mi v nich bušilo srdce. Sraz dole ve tři čtvrti na sedm, až nám slehne sportovní výživa.
Čtvrt na osm.
- Peťuš, já jsem zaspala. Dala jsem si aulin, on mě uspal.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-13-vecere-bazen-virivka-sauna-spat
Večeře. Opulentní. Chvíli se kocháme pohledem na večerní hory. Šup do vířivky. Bazén naprosto prázdný. Jdu si ho párkrát přeplavat. Nikde nikdo. Luxusní hotel zeje prázdnotou. Autobus německých turistů. Dvě prázdné vířivky.
- Víš co to značí?
- No jo, že v červenci tu nikdo není…
Nápad přijet o den dřív nás z Herbalife mělo víc. Přichází Katka s dcerou a pánem. Obsazují druhou vířivku. Dřív jsme tu seděli jak na hřadě. Čekalo se, až někdo opustí horkou lázeň.
Péťa si masíruje záda. Já nohy, ramena, páteř…
Jdu ještě do saun. Ptám se paní s asi patnáctiletým hochem.
- Kterou začínám Kneippův chodníček?
Kluk je šikovný. Prý studenou. A končím taky studenou – logicky, aby se žíly zatáhly.
Jdu do sauny 60-80°C. Tropical. Přichází maminka toho kluka. Je tu tma.
- Já neumím chodit v sauně nahá.
- To nevadí. Aby se plavky nezničily.
- Mám jiné.
Povídáme si.
- Vy jste energická, nabíjející. Připomínáte mi vzhledem, gestikulací, radostí ze života kamarádku mé maminky. Je jí o pět let víc, než vám. A moje mamka- jsou to spolužačky – je jak bubák.
Potěšila mě. To už je v tomhle týdnu třetí vzkaz mého vyššího já. Tak dík za zprávu, milé ego.
Dobrou noc!