Horský ledový

Půl desáté večer. Připravila jsem Petrouškovi na ráno svačinku. Nemám chleba, nechtělo se mi upéct bagetky, tak jogurt. A do druhé nádobky zbytek tvarohu s rozinkami. Jablíčko. Termosku čaje s Herbalife thermojeticsem. Na lince ntb. Sledovala jsem TV Šalingrad. Už týden se chystám uvařit česnekový citronový nápoj na imunitu. Návod už jsem si rozevřela. Dnes už zas ne. A chleba taky ne. Maňana. Nejsem otrok. Když se mi nechce, nemusím. Sedla jsem si na barovou židličku k počítači. Sledovala Renatino vysílání na Šalingradu. Žofie mi vyskočila na klínek. Předala mi bacily z nosu na nos. Oňuchala mě. Jdu zašroubovat Petrouškovu termosku s kočkou za krkem. To ona miluje. Rozhled z mých zad. Jdu do pracovny. Petroušek se směje. Sundává mi Žofii zpoza krku. Buchám sebou na gauč.

- Žofi, pojď ke mně!

- To vona pude!

A opravdu! Hup. Šlapká mi po břiše. Prochází se po mně. Jdou na mě mrákoty. Teploučko. Kočka. Petroušek. Shazuji nohy. Jdu přiložit. Vturánu bych byla tuhá. Náročný den. Krásný! Bílý! Ledový!

Ráno:

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-21-ranko-priprava-na-lyzovani

Budík. Půl sedmé. Jedeme lyžovat. Za hodinku odjezd. Připravit výživu s sebou, tyčinky, čaj, energetický nápoj. Nakrmit kočky… Půl osmé. Ireno, ještě řasy!

- Jdu nastartovat.

Ta věta zrychluje můj krok jako šaratice. Nerozumíte? To byl před sto lety vtip. Šaratice - hořký minerální pramen k léčbě zácpy. V pomyslné reklamě stálo:

- Chodíte pomalu? Pijte šaratici. Zrychlí váš krok.

Vyjíždíme.

- Peťuš, dnes nebude slunce. Linda volala, abychom si dali pozor. Bude to omrzlé.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-21-cerna-hora-pec-janky-trutnov

Ve Svobodě odbočujeme nahoru do Janských Lázní. Cestou pozorujeme sjezdovky, kam jsme jezdili. Začínají se štosovat auta. Duncan. Košťálka. My jedeme nahoru do Jánek. Á, dnes je tu maličko víc lidí. První řada parkoviště obsazena. Pomalu objíždíme pás aut. Rovnáme se do druhé řady. Vyskakuji. Utíkám do stanice lanovky na záchod. Vybíhám nekonečné schody. Lidi už chodí s lyžemi na ramenou. Schody, kde to duní, když po nich šlapeš v lyžařských botách, jsou prázdné. Nechala jsem všechno v autě. To je proces, než se odmaskuješ, pověsíš na věšáčky… Utíkám zpátky k autu. Péťa už má sundané lyže. Rychle obout. Ach, to je porod. Rád by mi pomohl. Musím sama. Ale ano, pomůže:

- Máš nohu vyosenou.

- Tak to musím znovu.

Vyndávám nohu z pokusu vniknout do boty. Za sebou slyším pána:

- Lidi, tyhle lyže hrály ve filmu. 

Čekám na pointu. 

- Viděli jste Krakonoše a lyžníky?

Jsem v předklonu. Směju se. Dobrý vtip. 

- Máš dvoje ponožky?

- Ne, jen ty lyžařské.

Předříkávám si rady prodavače z Aktiv sportu:

- Jazyk táhnu nahoru k holeni. 

Dopředu až při zouvání. 

- Divej, teď jsem ho vytáhla.

Pracně ho rvu mezi umělohmotné chlopně boty. Tak znovu. Pekelně se soustřeď! Tedy PEXESO. Ne ta obrázková hra. Ale její zkratka.

- Ještě kousek! Už tam budeš!

Šup. Noha si sedla na dno boty. Teď totéž s druhou.  Hotovo. Kuklu. Chránič páteře. Přílbu. Rukavice.

- Máš všechno?

- Mám.

Ráznými kroky se blížíme k nekonečným schodům. Jsou těžké na vyběhnutí bez lyží a bez výzbroje. Teď v těžkých botách s lyžemi a hůlkami. Vevnitř žádná fronta. Máš fyzičku? Tak vyběhni na jeden zátah schody, kde obyčejně zadupeš na dva tři schody. Postoupíš výš. A odpočíváš. A znovu. Buch, buch. Odpočinek. Buch, buch, buch… Ne tak dnes. Fronta žádná. Pěkně plynule až nahoru ke kabinkám. Obsluha mladý lemrouch. Neznáte to slovo?

Poklékali a líbali lem roucha jeho.

Fakt lemrouch. Čekám, že mi pomůže s lyžemi. Ukazuje prsty dva. Já a Péťa. Debil obsluha mi lyže na poslední chvíli neochotně vsune do díry na kabince. Umí to kopyto lyžovat? Říká mu něco ochota? 

Remcá při zavírajících se dvířkách, že tu není od toho. Jdu do tykání.

- Cože? Nejsi? A že bys pomohl staré ženě voe?

Dveře se zavírají. Tváře mladých spolujezdců se potutelně usmívají. Omlouvám se. Souhlasně pokyvují.

Vyjíždíme. Jasně. Lemrouch ukazoval dva prsty. Péťa se sem nevecpal. Jede další kabinou. To je rozdíl mezi námi dvěma. Proto nám to tak funguje od roku 89. Oheň a voda. Den a noc. Černá a bílá. Fotbal a divadlo. Sport a kultura.

V kabině sedí studenti pražského gymnázia. Mladá profesorka jim připomíná.

- Pamatujte, dnes to bude omrzlé.

Ješiši, už druhá jeskyňka. To nechci slyšet.

- Vy mě děsíte.

Děti se smějí. Vědí, že zvládnou všechno.

- Když to bude omrzlé, to znamená co?

- Že to bude…

- Že to bude rychlé. A pamatujte, jste unavení. Stojíte čtvrtý den na lyžích.

Holka je programuje jako za stara. Ale je sympatická. Češtinářka. Milá.

- Dodala bych, abyste si mě dobře prohlédli. Bojím se totiž bezohledných jezdů okolo mě. Oni netuší, že za mě zodpovídají. Mohu zahnout vlevo, vpravo, upadnout, zastavit.

Pokyvují. Ano, už to probírali na začátku kurzu.Prý jezdí ohleduplně.

- Přemýšleli jste už, čím byste chtěli být?

- Já právníčkou.

- A já fyzioterapeutem.

Když to vyprávím Petrouškovi na vleku, napadá mě:

- Peťuš, kdybych mohla jít znovu studovat, víš, čím bych chtěla být?

- E?

- Právníčkou. Už dávno mě opustila touha být učitelkou. Bylo to krásné. Fantastické. V tom povolání jsem se cítila jako ryba ve vodě. A teď? Je to pryč. Už bych neučila ani za prase. Ale právníčkou, jo, to bych chtěla být. Vyznat se v zákonné džungli.

- Já ti rozumím.

Se studenty si přejeme dobrý den. Bezpečnou jízdu. Vystupuji. Ó, sluníčko se tak tak, ale tak silně chce prodrat vrstvou chemie.

Péťa už kráčí.

- Jedem?

- Jedem. Jé, já zapomněla v autě tyčinky, lift off. Tak si tam dojedeme.

- Vydržíme to bez nich. Nikam nejedu.

Chlácholí mě.

Je tu maličko více lidí, hlavně asi dvě tři lyžařské školičky. Říkám jim vosy. Jejich vedoucí je pouštějí dolů z kopce. Bez ladu a skladu. Neumějí zastavit. Jedou jak tanky do kohokoliv, kdo se jim připlete do blízkosti. Neobloučkují. Jedou šusem. Pro malé děti, vlastně pro všechny lidi - nebezpečné!

Když o tom večer hovořím s Lindou, přitaká.

- My jsme museli nejprve obloučkovat. Nacvičovali jsme techniku. Moc jsme si nezalyžovali. Ale nesměli jsme jet dolů. To až pak nás pustili. Ale nejdřív jsme stáli na kopci, po kouskách jsme sjížděli.

- Když se na mě řítí jeden hošík ve vestě cvičného oddílu a druhý mi jede na lyže, ječím!

- Pardon!

- Já ti na to tvé pardon s. ! Uvědomuješ si, že mi je skoro sedmdesát a ty mě ohrožuješ? Debile?

Dítě možná slyšelo některá slova poprvé v životě. A je mi to naprosto fuk!

- Kdo to tu má na povel?

Od druhého mužstva se odlepuje kluk, že on ne, že on má tyhle.

- Tak kdo tu velí!

- Já. Pardon, promiňte.

- A co já si na vás, ty debile, vezmu!

Fakt ječím. To je hanebnost. Oni přivezou na tak prudkou louku stádo, které je časovanou bombou. A pak ti řeknou:

- Pardón! Promiňte!

Tady jde o zdraví, fakt mi hnuli žlučí. A někam se přesunuli z mého dohledu. To nebyl instruktor, to byl vůl.

Jezdíme, jezdíme. Jde to. Já se vždycky odpojuji kousek lesem. Péťa na mě čeká, až se opatrně vyloupnu na svahu.

- Ty jezdíš lesem, viď?

- No, Peťuš, nikdo tam není. Jen při odbočení mám oči vzadu, protože oni ti to mrsknou okolo tebe, nedbají, že je tam možnost odbočení. To je právě to desatero lyžaře. Neučí je to. Nebo učí, ale nekladou důraz.

- Vždycky nechej to stádo přejet. Pak máš sjedovku pro sebe. 

Starý vlekař si dělá legraci:

- Prohání vás?

To jako Péťu. Smějeme se. Já se za jízdy kochám. On jede rychleji.

Svah je tvrdý. Ale není to ledová hora. Užíváme si. Fotím. Jsem ráda, s Péťou. Okolo jedenácté slyším jeho:

- Vyjedeme to a jdu na kafe.

- Tak já si to ještě jednou sjedu sama. Budeš v tom rondelu?

- No, hned u lanovky. Kde jinde?

- Tam právě dál. Tak v tom rondelu tě najdu.

Nahoře se odpojuje. Já směřuji dolů. Najednou si uvědomuji, že se sjezdovka pomaličku a nenápadně stává korejdištěm. Lanovka naváží nové a nové lidi. Vyjíždím nahoru.

Kafe. Svařák. Mladý kluk u obsluhy mi na mobilu ukazuje jízdní řády. Hodný. Děkuji.

- Peťuš, cestou dolů mě napadlo, že bychom si mohli  zajet do Tropicalu na oběd.

- Dobrý nápad. Jak pojedeme dolů?

- Peťuš, já si to tím hlubokým sněhem netroufnu. Skočíme na rolbu. Pojedeme do Pece. Skibus jede ve dvanáct čtyřicet. Nebo za pět minut dvanáct.

- Rozhodlas´. Ale je to ztráta hodiny času.

- A bude to po rovné cestě v bezpečí. A ještě uvidíš Sněžku. 

Dopíjíme. Přijíždí rolba. Velice příjemný rolbař nám ochotně zdvihá lyže do držáků. To není remcal, jako ten ráno na lanovce. Bulíček, který se dostal tak akorát na neochotnou obsluhu lanovky… Bez empatie a chuti pomoci starým. Celý život lanovkáři a vlekaři pomáhali dát pomu, kotvu pod zadek. Šlo jim o bezpečí. O radost z jízdy. Tenhle zlomrd nebyl ani hezký. Život mu to vracel do tváře. IQ nula nula nula.

U vysílače si radostně nasazuji lyže. Petroušek se asi taky těší. Nebo ho těší dělat mi radost. Nevím. Jsem ráda v jeho společnosti. Mimo andělů je tu za anděla on.

Jedeme docela rychle. Černá bouda. Tady si dát pozor, abychom nenajeli na jejich sjezdovku. Držet se nahoře. Václavák. Prudký sešup. Radost to sjet. Cesta, která ti v létě zabere hodiny, v zimě na lyžích pár minut. Jsi dole. Pod Kolínskou jsme za mlada vždycky sundali lyže, protože se tam šlape maličko do kopce. Dnes vytlápnutá prudká několikametrová úhlopříčná zkratka cípem lesa. Zas hodná obsluha rolby. No jo, stará škola. Mladí… No!

Odjíždíme podle řádu. Cloumá to s námi. Smějeme se. Vedle nás sedí pán s dcerou. Jeli s námi od nástupu na Černé hoře. Povídáme si.

- Pražská. Vystupovat!

- Peťuš, můžeme vyjet Zahrádky, ale nechce se mi. Budeme pomalu sjíždět a kochat se.

Souhlasně se smíchem přikyvuje. To bylo za mlada, když jsem Denisce, Lindě, Petrouškovi právě na Smrku, kam přijedeme, nakazovala:

- A v polovině sjezdovky počkejte.

Já se kochala, přistála jsem opožděně vedle nich. Poslušně čekali. Hůlkou jsem vzduchem ukazovala:

- Vidíte? Támhle je Obří důl, polská celnice…

Najednou se rozhlížím, okolo mě německá skupina. Asi si říkali, kdo ví, co nám tu ta tschechische Lehrerin ukazuje? Sjela jsem dolů. Oni ve frontě už deset lidí přede mnou. Nechali mě kochat se. 

- Hele, támhle na Bramberku nikdo není.

Až když jsme přijeli blíž, vidíme, že pár lidí se tam po svahu spouští. Tam se točili Snaženky a machři…

Ach, to je nádhera.plachtit na lyžích. Jsme na Smrku. Vypadá jak neupravený. Opatrně sjíždíme hlubokým sněhem. Míjíme dolní stanici Zahrádek. A rovnou dolů k Javoru.

- Peťůůůůš! Letím!!

Na konci pozor. Zpomal. Stop. Bliká světlo STOP. Vjíždíš na frekventované místo – sněžné skútry, vozítka, hotelové skibusy. Na místě. Pro dnešek končíme. Sundáváme lyže. Nějací dva chlápci se fotí.

- Jé, nazdar, Petře!

Pinpongáři. Nastupujeme. V autobuse jim pusa jede jak ženským. Já si poklimbávám. Od Svobody vnímám překrásu bílých bříz. To je nádhera. To miluji. Z polospánku fotím.

Vystupovat. Zas pár schodů.

- Pojď, auto máme dole.

- Ne. Nahoře, ale v druhé řadě.

Nejdřív výživa v koktejlu. Tyčinka. Čaj…

- Chceš citronovou nebo achieve?

- Je mi to jedno.

Z bot vybíhám lehce. To se nedá s nazouváním srovnat.

- Na, tady máš kartu. Zaplať parkování.

Běžím zas po těch nekonečných schodech. Cestou se stavuji v kiosku zaplatit. Tady kaz na kráse. Jen platební kartou. A co když někdo nemá? Protizákonné.

- Pane, jak a kam co přiložit?

- Tady parkovací lístek.

- Tady kartu.

- Ješiši PIN.

Volám.

- Peťuš, PIN!

Nejde to. Levý automat nějak invalidní. Jdu k pravému. Cvak, cvak. Ale kde je stvrzenka? No nic. Utíkám na záchod.

Vracím se okolo kiosku. Hromadí se tam lidé. 

Lyže na střeše. Připraveno k odjezdu. Nervy, jestli se nám závora zdvihne. Přijíždíme ke snímači. Závora nahoru. Svítí zelená. Povedlo se. 

Kocháme se cestou z Jánek bílou krajkovou krásou.

- Peťuš, vím, kudy v Trutnově na gympl. Ale dám raději Waze. A opravdu. Vede nás hned z prvního kruhového objezdu po dalších, dalších, většinou třetích výjezdech. Tudy bychom určitě netrefili. Jsme tu. Tady tu část Trutnova vůbec neznám.

Vyjíždíme z Trutnova. Míjíme odbočky k Lindě. Péťa si dělá legraci:

- Poslední možnost!

Blížíme se k Výšince.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-21-na-vysince-obed-doma

- Slyšel jsem, že tu dobře vaří. Nezkusíme to tady?

Zkusíme. Tíží mě čas. V šestnáct musím být doma. Přijde paní.

Parkujeme. Na Výšince velice milá obsluha. Stará škola. Chutnalo? Všechno v pořádku? Nečeká na negativní odpověď. Víš, že se ti věnuje. Že je rád, že jsi přišel. Dáváme si prachobyčejné klasické jídlo. Vepřový řízek s bramborem. Skvělé. Přinesl i okurku, citron. Čmírko zeleniny. Moc dobré. Pochutnali jsme si.

- Hotově? Kartou?

- Hotově.

Slyším u pultu:

- 421 tisíc.

Péťa zaokrouhluje.

- A tady máte do milonu.

Usmívám se. Dělám reklamu. Spokojeni. Samá obyčejná klasická dávná jídla. Rýže. Brambory. Jak se jedlo dřív.

Doma. Beru si boty, přílbu, chránič páteře. Péťa vynáší zbytek. Sedám si do křesla. Vturánu zháším. Za chvíli se probírám. Jdu připravit nákup paní. Ta přijde s maminkou. Na šestnáctou další paní. Přeměření. Den se chýlí ke konci. Sundávám ozdobu z lustru v obýváku. Luxuji. Vytřít okolo kamen. Chodbu. Zatopit.

TV Šalingrad. Čtu komenty:

Zatim to vidim tak, že rozhodně bude prdel...zatim se královsky bavim, jak libtardi votáčí kabáty nebo kvičí, už jen to je milé...lgbt, who cenzura a pozastavení zbraní ukačkum, taky cajk...budou i falešný zprávy...náš úkol je momentálně, abychom nepřestali sledovat a dávali najevo nesouhlas

Blázinec světa. Je třeba si uchovat zdravou mysl, zdravé tělo. V srdci lásku. Rodinu. Blízké. Tečka.

Mourek přišel zvenku. Míří na mé místečko s bílou dekou na gauči. Opírá se o polštářek se siluetou veverky. Za chvíli se zvenku vrací i Žofie. Obě chlupaté hromádky si hoví na gauči. Petroušek povídal:

- Podívej, jak on si to u nás užívá. Taky chce být nahoře.

Jenže te´d odbila půlnoc. Nejprve se Žofie odporoučela na koberec. A za chvilku za ní změnil stanoviště i Mourek. Kočinely odpočívají na koberci. Ještě přihodím poleno. Ať je jim teplo. A nám taky. Á, Žofinka si jde do koše. Tak to už budeme spát až do rána.

To bylo dnes v hotelu Země hezké. Spokojenost.

Dobrou noc!

P. S. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-21-bozena-nemcova

Vzpomínka na BOŽENU NĚMCOVOU. Zemřela 21.1.1862 ve věku 42.let. Nejčtenější díla této spisovatelky jsou " BABIČKA, DIVÁ BÁRA a POHÁDKY. Její osobnost je nesmazatelně vrytá do doby národní obrození. Děkujeme za nádherné dílo , které zůstalo pro nás pro všechny v našich srdcích.