Horský

Ráno. Kalup. Musím toho hodně podělat. :-) To se mi daří. Dnes přišla úřední obálka. Mengelka splnila únorovou hrozbu. Plný dům i město sklerotiků, ale jen naše maminka bude znesvéprávněna. Trest za vzpouru proti lékům. Ale nevím, co si tím pomohou. Nechápu. Vyšší úřednice u soudu, co si myslí! :-) Mami, maminko, lidská msta jen za to, že jsem odmítla léky. Big farma odmítnuta. Hnus odporný. Bílé pláště - zaprodané. V lednu nebo únoru vnucování: To je pro vaši maminku ten nejlepší lék. Jo, to určitě. Včera mi jedni, co tam mají maminku povídali. Jejich rodič neměl žádné léky, vstupem do DD šest!!! Staroušek je vyplivuje. :-) Ale rodina je musí platit. Kupuji vše sama - od léků, přes drogerku po kosmetiku. Ti lidé si stěžovali, jak DD kupuje draze... Z cizího krev neteče.

Mengelka se posnažila. Výborně! Bravo! Šmejd zůstane šmejdem. Zloděj zlodějem. Lhář lhářem. Bohužel - myslí si, že mají moc. OK. Taky dojdou svého. Není všem dnům konec. Zlo se vrací.

Peču lívance z ovesné a kokosové mouky. Balím. Stejně jsem zjistila, že jsem zapomněla sportovní výživu a krabičku svačinek. 

- Mami, už jsi byla za babičkou?

- Nebyla. Balím. Vyřizuji ještě administrativu... 

Volají z HL. Včerejší nedoručený balíček posílají znovu. Až se vrátí ten původní, bude zlikvidován... Ireno, nepřemýšlej o škodě; způsobil ji přírodě jeden nezodpovědný líný kurýr. V normálních časech by vrácený balík znovu prodali. V normálních časech by kurýr dostal k náhradě škodu... Telefonuji paní, že balíček v dalším pokusu - zítra. Děkujeme si vzájemně.

Slyšela jsem, že Linda volala z auta. Za chvíli bude tady. A byla. Stihla jsem zadat platební příkazy. Upéct lívance. Zalít kytky. Nakrmit Micicindu... Snáším několikero bot, několikero trik, několikero bund... Ať jedu na tři dny nebo týdny vždy beru karavan s příslušenstvím s sebou. Zvonek. Je tu.

Kitty už se v zahradě baví s moráčkem. Odvážná kočička. Snáší cestu z Phy k nám. Ale nerada. Užije si za odměnu kočičí společnost. Zajímavé, že Micka na moráčka nehníká, ale vlastní dceru v revíru nesnese.

- Mami, od babičky se už nevracíme.

Balím Herbalife, až v hotelu zjišťuji, že jsem zapomněla zdravé svačinky, Lift off, sportovní výživu. Mám dvě tyčky rozpláclé v kabelce. Linda taky. Liftoff - taky pár po kabelce. Balím sportovní lahve, batůžky, mixér Herbalife... Boty, pláštěnky, kosmetiku, krabičku s hodinkami. Krabičku s korálky a náušnicemi... Hotovo. Kontroluji dům. Jedeme.

Maminečka. Kdyby věděla, jak kvůli odmítnutí prášků na ní páchají mstu bílé pláště. Mrchy. Co to mozek vyhazuje? Konají jen svůj hřích. Nic se neděje. Paní Hrobská, to je nejlepší pro Vaši maminku... Nebrečím. Vcelku je mi to fuck. Soudní mašinérie - do týdne oznamte ble, ble... Blééé! Obyčejná neochotná strohá zlá nevzdělaná vyšší úřednice - musím se smát. Nelida. Teror. Agresivita. Mami, necháme to Vesmírnému pánovi. Jsem jen smutná, že těch ublížených, postižených ještěřím terorem, kteří vidí, jak to tu vedou, je víc. Ale bojí se, neumějí se ozvat. Jsou už staří. Doufají, že rodiče odejdou.

Nesu maliny, kousek výborné buchty od snašky. Skvělá. Nesu ruličku dopisu s červenou puntíkovanou mašličkou. Prosím, aby ho mamince zítra a pozítří dali ke skleničce borůvek se smetanou. Iva přijede zítra. Huráá. Maminka zůstane jeden den bez svých. Dnes si užívá sluníčko. Jak kočka vystavuje tvář. Maminka. Nesvobodná duše. Mami, jak já tě chápu. Kafíčko. Linda ji bere na okružní cestu okolo kytek. Lilie.

- Ale ty jsou jiné, než jsem měla na zahrádce.

Tyhle jsou žluté. Linda přisouvá vozík až k záhonu. Maminka přivoní. Nic necítí. Z tenisového kurtu se hlásí hezká žena.

- My se známe?

- Trošičku ze školy.

Poznávám. Pletu si ji se jménem Hejcmanová. Tahle byla Rezková. Rok po mně. Jmenujeme spolužáky... Nejraději bych s ní ještě zůstala, ale jdu se zeptat maminky, jestli si nepamatuje na jméno její babičky, tady z Černožic...

Už si jde pro maminu paní Iveta.

- Maminko, dopij kafíčko... Ona určitě spěchá, budou servírovat.

- Jen ať si ho v klidu dopije. Dnes měli svačinku na sluníčku.

Radostná zpráva. Dřív vyšli ven, hotovo. Dnes? Než tam vytahají všechny vozíky, je to dřina... Bere to čas...

Jedeme. Pozoruji před Trutnovem Černou horu, Sněženku.

- Lindo, asi ve dvanácti jsem s maminkou a panem Řepkou vyjeli autem pod Zlaté návrší. Kousek jsme šli ve slunci pod modrou oblohou. To jsem viděla Krkonoše asi poprvé v létě. Okouzlena kopci s šedozelenými fleky - asi lišejníky, kosodřevinou... Dodnes tuhle asociaci mám, dodnes mě okouzluje pohled na Krkonoše z jejich hřbetů...

Pec - děs. Hodně se tu postavilo. Strašná jednotná dřevěná špičatá architektura. Hnus na entou. Činžovní byty postavené hned po revoluci se mi dnes už zdají jak krásné domečky z Betléma. A to jsem je kritizovala. Zábradlíčka, barvy, tehdejší architekt napodoboval horský styl. Ztrácím se. Grandhotel Hradec nově otevřen. Původní - normální horský dům, myslím se zasklenou dlouhou verandou, terasou. Hotel Hradec dnes? Sklo, beton, hrůza, běs. Kaplička u Kovárny obležena auty. Tam si Linda jede zaparkovat. Hledám očima Kovárnu. Jo, asi zůstala. Až večer mi Linda ukazuje novou rezidenci Kovárna. Šílím. Ukazuje mi ji ze všech stran. Ne, Kovárna byla jen taková - ukazuji ruce k sobě - taková přízemní - diskotéka a kuchyně. Honza Nečina - mistr kuchař, Renek - barman. Maruška Jirmanová s manželem - provozní a barmanka. Tak Kovárnu zbourali. Jak se asi cítil ten trestanec, jak šel z Lidic. Rukou mával před očima a hledal své Lidice. Tak tak dnes zírám já. Jen mi lezou oči z důlků - co se tu nastavělo velkých megastaveb. Hauptstrasse okolo Kapličky k lanovce už není klidná tichá cesta... Ne, ne. Sviští tu auta za závoru a z parkoviště... Jak na Václavským Václaváku.

Jdeme se přihlásit. Recepční ze Slovenska neumí. Linda objednala dvě karty hosta. Neměli. Obstarala je jinak. Už mají. Aha - teprve dva dny. Ok. OP. OK. Platební kartu - vždy se vykroutím. Ne.

- Psala jsem vám, že budu platit hotově. Že přijedeme ve dvě.

- Ale my máme čekin až v patnáct.

- Proč jste mě nekontaktovala?

Stojím. Mlčím. Mám za sebe náhradu. Jsou tu nedostatky. Mlčím. Pozorujeme s Lindou, co recepční nedělá, neumí, nereaguje, neusměje se, neomluví se, porušuje... Jsem zticha.

Objevuje se slečna v zástěře s milým úsměvem a nabídkou welcome drinku. Prý Prosecco. Beru sklenku. Moc dobré. Kvalitní. Nemám ráda Prosecco - moc sladké. Ne, ne, toto - mňam. Naše kufry, počítače, tašky - u recepce. Bez dozoru. Čekáme. Pozorujeme.

- Mami, dáme dnes Černou horu. Autobus nám jede ve dvě.

- Myslela jsem Sněžku.

- Tu až zítra.

- Tak myslíte, že nám bagáž uschováte? Parkuji před vchodem. Docela už dlouho!

Teprve reaguje. Socha. Bez úsměvu.

- Mami, jdu zaparkovat.

Vrací se. Bere sklenku welcome drinku. Jdeme se na záchod převléknout.

- Mami, ve dvě nám jede autobus. Jdu do auta. Setkáme se u hotelu.

Vracím se. Nevím, kam jsem si dala kartičku hosta. Jo, u karet. Vycházím ven. Vyhlížím Lindu. Už to začíná. Telefon.

- Mami, už jsem u hospody na Peci. Kde seš?

- U hotelu.

Jsem s ní v bezpečí. Jak dítě. Jak drezírované dítě. Spouštím se na křižovatku.

- Mami, podívej, jestli nám nejede něco dřív.

Děsně se snažím na IDOSu v prudkém slunci najít Pec pod Sněžkou Janské lázně teď!

- Jede nám to 13.37 hod.

- Kolik je?

- Úslužně čučím na telefonní displej. Hledám přesný čas.

- 13.33

- Máme čtyři minuty.

Klušeme. Orientuji se špatně. Autobusové nádraží - nejdříve byla zelenina... Kde je jí konec... Už vidím řadu autobusů. Nastupujeme do krásného korábu. Odjíždíme.

Pozoruji horní cestu nad řekou do Velké Úpy. Co jsme se tu naplahočili na lyžích. Poprvé v osmé nebo deváté třídě - spali jsme na Javořím Mlýně. Podniková chalupa nějaké textilky. Tiby? Dávno ve spárech soukromníka... Kaplička. Marienka - jé, na tu jsem koukala z horní palandy z Javoráku. Stále vidím tu stmívající se modrou temnou oblohu... Bílé krajkoví ozdobné řezby na Marience... Velká Úpa. Hledám známé boudy, kde jsem kdy spali... Projíždíme Svobodou. Na autobusovém stanovišti přístřeší. Nové. Tady jsme kolikrát čekali pod holou oblohou...

Jedeme do Jánek.

- Tady vlevo je hezká sjezdovka. Duncan.

Paní z vedlejšího sedadla mě upozorňuje, že je vpravo.

- Mami, že ty sis to spletla.

Aha, my jedeme do lázní, kdežto ke sjezdovkám se jede vedlejší cestou. Jo, Duncan je vpravo odsud po levé ruce. Kolonáda. Paní se s námi dala po vystoupení z autobusu do řeči.

- Jsem tu ubytovaná. Jela jsem se podívat na Pec. Jsem znechucená. Co z ní udělali.

Shodujeme se... Vystupujeme rozkopanou ulicí nahoru k lanovce.

U lanovky taky dvě odporné nové stavby. Odpustila jsem už dávno paneláčky - ubytovny pro pracovníky lázní. Hnusné. Ale normální. Nehodí se, ale pro oči koukatelné.

Paní v pokladně lanovky - to snad není člověk. Slunce. Krásná. Rozzářená. Usměvavá. Dává nám slevu na kartu hosta. Mně pro seniora. Její energie srší přes sklo do mě. :-)

Vystupujeme po starých socialistických schodech.

- Mami, ty schody tady zbyly ze socialismu.

- Lindo, pamatuješ, když jsme jeli na Sokolskou se Zdenami, jak jsme tu stály frontu třeba tři hodiny? Odněkud se ozvala znělka rozhlasu - Přes spáleniště... Zdenka Dolejší zavelela: Póójď na panáááka. Holky, jdeme. Na Sokolskou jsme se doplácely až s večerem. Dnes? Ani noha. Hned nastupujeme. Fotím. Nádherný rozhled. Překrásná panoramata, jak by řekla Heduš. :-) Na obzoru vidím Stezku korunami stromů. Před dvěma lety tam u pokladny Péťa pokladní říkal:

- Cože? Kolik? Ale já nechci rodinné. Mně stačí dva lístky.

Odjížděli jsme tehdy taky od mamky. V Harmony ve Špindlu jsme měli být asi ve dvě... V Bukách je u odbočení ke sjezdovkám kratičký měřený úsek 50 km/hod. Vychutnávala jsem si stezku, fotila, rozhlížela se... V říjnu toho roku mi přišel dopis. Dala jsem ho Petrouškovi do pracovny na stůl.

- To je dopis pro tebe.

- To jo. Ale 19.7. jsi řídil ty. A posílají ti pokutu tisíc korun. :-)

Vystupujeme. Už z lanovky vidím bazén, jezero. Čučím. Pro děti lezecká stěna. Okruh tříkolek. Na umělém jezeře jezdí děti ve vozítkách. Škoda, že jen děti...

- Mami, dala bych si to taky. A potopila bych tě. :-)

Jdu si koupit víno. Zastavuji se s pánem. Mladým. Má malé děti. Kolik mu může být? Čtyřicet? Ukazuje dětem kameru.

- A kde je ta z televize?

- Ta je směrem k Hofmankám.

- Tady mají děti vyžití, co? Pamatujete, jak to tu bylo opuštěné?

- Byl jsem tu před pětadvaceti lety. Nikde nic. A viděla jste Sokolskou? Fotili vysklená okna...

Loučíme se. To ještě netuším. Sokolskou jsem už opuštěnou před mnoha lety viděla.

Pozorujeme na obloze hejno plachtících lidí... 

- Pojďme si koupit koloběžky!

- Ne, jdeme pěšky. 

Vydáváme se bez lyží a bez koloběžek dolů do Pece. Fotím ceduli: Sokolská bouda. Otevřena roku 1929. To už mamce byly dva roky. Valím oči. To mi ten pán neřekl. Bouda zmizela. Celý hotel. Obrovský hotel. Měli tu bernardýna. Nosil soudek. To jsou pecky. Pec těhotná obrovskými nepřirozenými hotely, dřevěnými hnusy. A na Černé naopak. Mžitky před očima. Ta obrovská hmota z roku 1929 není. Pryč.

Šlapeme po známé trase. Na lyžích to jde rychleji. Ale chůze člověku víc prospívá. Základní pohyb. Všechna místa mi něco říkají. Před jediným padákem na trase jsme se vždy zastavili. Sjedeme to? Poprvé měla Linduška lyže z roku jedna dva. A sjela. Okukujeme borůvky. Keříčky odrbané hřebeny. Plavení přehrada Klausa... Šikovní předci...

- Václavák. Černohorské rašeliniště. Už se blížíme ke Kolínské.

- Tam je úsek asi dvou kilometrů do kopce. Koho to napadlo?

- Přírodu. To se muselo vyšlápnout buď stromečkem nebo s lyžemi na rameni. Na Kolínské jsme myslím jednou byli mašinkou...

- Pražská. Tady jsme byli z Javoráku na túře. Musicbox. Myslím za korunu? 

Joj, to byl krásný čas... to už bylo po tom odsuzovaném šedesátém osmém... Dnes už ho vidím jako prodloužení krásného bezstarostného času. Odklad o dvacet let. Pak pohlcení dravci...

- Mami, stavíme se na Obzoru. Na Hnědém vrchu.

- Tam nelezu.

- To je pod Energetikem.

Šlapeme okolo Klondajku, Zahrádek. Obcházíme naše sjezdovky. Je vidět na Javor. Kochám se kochám. Šupajdíme po asfaltce. Klušu za Lindou. Vystupujeme od nástupní stanice na Hnědý vrch k Obzoru. Hm, vypadá jako rakouský hotel. Zrekonstruovaný. Hezký. Majitel nám ukazuje rozlehlé pokoje. Hezké. Jak nemám ráda kombinaci bílé, černé, šedé - tady se mi to líbí. Dáváme si kulajdu. Výborná. Hovoříme o architektonických hrůzách. Vysvětluje, že ve starých zdech nainstalují novou sprchovou vaničku, postaví se těžký člověk, odtrhne ji, kuchařovi teče do hrnců.

Jednoduché řešení. Závora. Tlustým vstup zakázán! Nazdar. A nestavěla bych takovou kvantitu. Kvalita je důležitější. Hospoda na peci nám zůstala. Nestihli ji zbourat.

- No jo, ale tam nemají kvalitní gastrotechniku. Do starých trámů nelze...

Šest. Vydáváme se dolů. Do Pece už scházíme po zimní cestě. Poslední úsek. Na lyžích za dvě minutky dole.

- Hele, tady býval před čtyřiceti lety prasečí chlívek. 

Javor. Horská služba. Zas na zimní kousek cesty. Už jsme zas v moderní zástavbě...

Recepční - ne. Není to možné. Znovu OP. Vyjíždím nahoru. Portýr mi veze vozík s kufry. Linda má hovor s panem ředitelem. Uznává chyby. Mladý hoch. Světoběžník. Už jsem vybalená.

- Mami, chudák Péťa. To se vždycky rozložíš všude, zabereš místo?

- Ne. Nikdy nevybaluji. Ale dnes jsem se to rozcapila.

- Prý mají všechen stavební materiál z Čech. Mramor ze Slivence.

- Kde je Slivenec?

- V Pze.

Připojuji se na DOD.

Dnes - jdu spát brzy. Půlnoc. :-) Svět se mění... Přijmi to. Ne! Zešílel!

Dobrou noc!