Hory, slunce, dobří lidé, divadlo. A ještě ke všemu přišlo jaro. Ode dneška!! Jak lépe strávit den :-)

Svobodaaá!! Volnost! Prožila jsem den dle představ. S dobrými lidmi, v hezkých vztazích, v klidu, v řádu, pohodě, souznění. Bez lhářů, podvodníků, útočníků. Pod sluncem. Na bílé. Na lyžích. Na obzoru se Sněžkou. V dobré společnosti. Navíc - dnes začalo JARO. 

Ráno příprava - nutričně vyvážená snídaně. S sebou hydratační nápoj, zdravou svačinku, sportovní výživu. Á, Petroušek přijel. Vidím - vyjíždí mi autem. Jede mi natankovat. Vybrat popel, vyčistit okénko kamen... Odpoledne až do večera - nebude čas. Už je tu. Lyže už mám v autě. Chránič páteře, boty, přílba, rukavice, kukla, batůžek, hůlky...

Jedůů! Za sluníčkem! Za relaxem. Dodržuji všechny rychlosti. Na trase je radarů jak nastláno. Hodiny běží... Dnes tam první nebudu. Parkoviště - nezvykle prázdné. Jsem druhá v řadě. Aspoň nějaké druhé prvenství :-) Celkem asi deset aut. Kolik jich patří personálu? Všechna děla už pod kopcem. Sjezdovky luxusně upravené. Na pokladně cedule: Pokladna je v kruhové restauraci... Klušu do restaurace. V plné sezoně pět set bez stovky za permanentku. Minulý týden asi o stovku levnější. Dnes? Tři sta osmdesát korun. 

- To je i se stovkou zálohy?

Přitakají. Tak to mi ani nevadí, že jezdí jen poma. Vlek je rychlejší, ale při počtu návštěvníků areálu je to fuk. Za necelé tři stovky - paráda. Kolik nás tu tak může být. Patnáct? Dvacet? 

Chvilenku zahlédnu mrňousky - snad z MŠ. Malilinkaté děti. Ale lyžují na vedlejší sjezdovce. Na vleku ten nejmenší vyklouzl vedoucímu. Jen ho chytil za ruku a dítě jelo vedle něj hodný kus kopce. Pod vlekem je upraveno v rovině se sjezdovkou. Pak se dítě dokonce zařadilo lyžičkami za vedoucího. Pořád ho držel za ručičku. Už jsem se chystala, že budu muset vyskočit dřív. Určitě upadnou. Ne, ne. Zvládli to skvěle. Pán i dítě. 

Celý den lyžuji na manšestru. Celý den! Pohoda. Klídek. Sluníčko. Poslouchám Míru Zelenku z tohoto týdne. Posledních dvaadvacet minut meditace. Skvělá! Omlazující. Hobluji kopec nahoru, dolů, vlekař podává pomu... Nerušeně medituji. Ráda medituji na běžkách. Za slunce. Do kola, do kola, do kola kolem louky. Dnes sjíždím pruďásek nad hospodou. Lehoučké. Sníh ráno krásně tvrdý. Mrzlo. K polednímu firn. Motýla ani včelu jsem dnes nezahlédla. V neděli v Olešnici motýlka. Dnes nejdu do hospody. Zapíchnu lyže. Doběhnu si do auta. Mám ho u ruky. Bylinný koncentrát, CR7 drive, loknu si sportovní výživy. Kousnu do tyčinky. V deseti minutách klušu zpátky k vleku.

Nikdo mě neunavuje. K ničemu nenutí. Nepřemlouvá. Nevidím, co nechci vidět. Jen slunce, Černá hora, milovaná Sněžka, ohleduplní lidé... Skvělé. Co si víc mohu přát?!

Za minutu půl jedné. Rychle, rychle, ještě jednou nahoru. Pustí mě turniket? Jo. Vráti permici. Stovka zpátky. U auta sportovní výživa - dr. Alvarez: Než jdeš do sprchy, než jdeš do sprchy... Zouvám boty. Telefon.

- Už stojím ve Vaší ulici, jen si nejsem jistá, který dům.

Mrknu na hodinky. 12.45 hod. V půl druhé musím být v Jaři. Odmaskovat se, uklidit lyže, boty...

- Aha? Ale máme to smluveno na čtrnáctou.

Na druhém konci chvilenka zaváhání.

- Dívám se do diářku a máte pravdu. Popletla jsem to.

- To neva. Zvládneme to. Už jedu. Jsem v Bucích.

Paní záchranářka. Tady z Krkonoš. Později se dozvím, že dává do pořádku zranění skejťáků... Myslela jsem, že jen kliční kosti. Prý i ruce.

Sundavám bundu, kuklu, přílbu.. Všechno Vedro. Sluníčko se snaží. Bílé čárečky po obloze mu to chtějí zkazit. Škůdci nejsou ani slyšet. Neduní. Létají moc vysoko.

Do Trutnova co by dup. Pak radary, radary...Mladé Buky- kratililinký úsek s padesátkou - poslali pozdrav v říjnu z 19.7.!  Střítěž, Rokytník, Výšinka, Kocbeře - ze všech posílají liebes briefy. Z trutnovské radnice, prý i z královédvorské. Musejí si nějak vydělat. Viděla jsem na FB a slyšela na SV o chystaném zákonu EU - snad je to špás: Aby se lidé nezabíjeli na silnicích, omezí rychlost v obcích na třicet, mimo město na šedesát. Sranda balet. To bude po celých Čechách permanentní parkoviště...  Kdy už se konečně tahle zločinecká organizace sesype pod svou tíhou!?


Jař.  Rychle zkratkou projíždím do Kauflandu. Ovoce, sýry, kytky na jarní výzdobu. Před domem už stojí paní. Ještě chvíli musí vydržet. Péťa uklízí věci z auta, beru krabici s nákupem;  převlek, rychle proteinová gurmánská rajská, za minutu dvě:

- Hezky Vás vítám! Jakou jste měla cestu? Kde jste se byla podívat?

- Děkuji. Dobrou. Na náměstí. :-) 

- Máme ošklivé, že? Ale odporné je v Josefově. Tam jsme měli krásné travnaté plochy obehnané živým plotem.

(Před třiceti lety si nějaké pako prosadilo - lepší kontakt člověka s přírodou. Spíš aby psi nemuseli prolézat živý plot ptačího zobu a pámelníku k vykonání svých potřeb. Živé ploty i s podpůrnými dráty vyrvali. Cikáni na trávě hráli fotbal. Náměstí zpustlo. Jako lidské mravy.)

Mám se klientovi věnovat necelou hodinu. Když je mám objednané jednoho za druhým, snažím se dodržovat. Paní záchranářka se mnou souzní. Ptám se na systém. Ví, o čem mluvím. Povídáme si, vysvětluji slinivku, protein factor, tenké střevo, vlákninu... Taky systém organizovaného chaosu ve státních organizacích :-) 

- Líbí se Vám tu? Dozvěděla jsem se něco nového?

- Hezky to vyprávíte. Dozvěděla. Něco jsem nevěděla.

Měřím ji. Paní je hezká. Jako mnoho lidí má své rezervy. Ale není to život ohrožující. Dávám ji na infolinku klientů, zprostředkovávám kurz výživy... Loučíme se. Už zvoní další paní. První měření po třech týdnech. Týden lyžovala v Itálii. Skvělé výsledky. Někdy se člověk zmenší první měsíc celý. I se svalovinou. Jí kilo a půl narostlo. Odjíždí.

- Peťuš, dnes jdu za chvíli do divadla. Připomeň mi to, ať nezapomenu.

Slyším jeho smích.

Dívám se na čas. To není přednáška. Mám tam u devatenácti hodin: DIVADLO.

- Peťuš, já jdu dneska do divadla.

Rychle večeři, krabičku Petrouškovi, úřad...

- Jeď už!

- Neříkej mi, co mám dělat. Vím, že mám jet!

Obléknout. Mám pět minut do začátku. Parkuji u vchodu. Auta všude. Uvaděčce šeptám do ucha:

- To koukáte, co?

Směje se. Divadlo si ze mě dělá legraci.

- Už je tu Irena, můžeme začít.

Paní uvaděčka prozrazuje:

- Mají deset minut zpoždění.

- Jé, tak to jsem nemusela tolik spěchat :-)  Aspoň vidím, jak to vypadá ve foyer, když je zaplněné lidmi :-) Tenhle obrázek neznám. Jak letím, mihnou se mi jako rozmazaná čára v metru šatny :-) a rychle na místo. Dnes pohoda. 

Mou druhou permanentku si koupil nějaký pán. Hledám své místo. Permici mám v kabelce. Za mnou sedí milí sousedé z maminčiny čtvrti.

- Tady sedíš.

- Pane, to je moje místo. Ale můžete tu sedět :-) 

- Pán přijal pokus o vtip:

- To jsem rád. Tak nemusím domů, že jo?

- Ne, ne. Ale tohle místo je volné. patří mé snašce. Ale má malé děti. 

- Já jsem mívala permanentku, ale teď i vybírám, co se mi líbí. 

Mluvím k sousedům dozadu:

Minule jsem zapomněla.

- Mysleli jsme, že seš nemocná nebo na školení. O nic jsi nepřišla.

- Aha, to je fajn. Nemusím litovat. Dnes jdeme na Studio dva. Schneiderová, Zach... Mají prý deset minut zpoždění. Asi se nemohli vymotat z pražské zácpy...

S pánem - nevím, jak to přišlo - ale dozvukujeme si, jak je to bezvadné v důchodu. 

- Nejsem na nikom závislý. Mohu si dělat, co chci. 

- Jj, je to super. Jsou tu sice pokusy manévrovat se mnou, manipulovat, ale já rozhoduji, komu a čemu svůj čas věnuji 

- Tak, tak. 

Začínáme. Vypínám zvonění.

"Virginie se musí rozhodnout, zda zůstane v pohodlí a bezpečí svého středostavovského britského života, nebo zariskuje a opustí všechno, co zná, nasedne do letadla, odcestuje dvanáct tisíc kilometrů do Buenos Aires a naučí se tango. Někdy musíte následovat svoje nohy. A někdy své srdce, abyste zvládli nové kroky svého života. Živá hudba, vášnivý tanec a svůdné, hledající a sebevědomé rytmy, které mohou vše změnit."

Uf, tak těžké. Hrají překrásně. Začíná to rakovinou. Roman Zach hraje asi osm rolí. Každou jinak. Výtečně. Ale na vážné téma nemám náladu. Před dvacátou hodinou se rozezvoní můj budík. Do prčic! Upozorňuje mě na školení. Ihned jsem ho vypla. Nemám ráda zvonění mobilů. Neukázněné lidi. A ten můj začal ječet, ačkoli jsem zvuky vypnula. To mě štve. Hodinu a půl těžké konverzace... Konečně! Aplaudujeme. Uháním domů. K Petrouškovi a Micicindě.

Dosypávám maliny, hrozny Petrouškovi do krabičky.

- Nic neříkáš. Jaké bylo divadlo?

- Pozdravují tě R. Divadlo? Hezky režírované. Moc hezky. Krásně zahrané. Všechna čest. Ale nelíbilo se mi. Ještě jdu dvakrát v téhle sezoně.

Jaký jste měli den? Mně se líbil. Hory, lidi, divadlo... Svoboda, nezávislost. Já volím, komu svůj čas věnuji!!
Dobrou noc! :-) 

P. S. Tučná poznámka není určena milým mým čtenářům. Je pro nevítané slídily. I jim - dobrý den!