Houbový :-) Hojný!

Dnes jdu do půlnoci spát. Zítra jedu do Brna. Školit se. Slavit. Doufám, že o půlnoci budeme doma. Že zas neuvízneme v tom kopečku za Brnem. Hody už skončily... Ale Moravané by nás určitě zase poctili. Jsou jiní než my. Srdečnější, pohostinnější, upřímnější. Zítra asi možná pošlu jen obrázky. Nevím, kdy se budeme vracet.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-21_Kocici_rano/

Ráno svítilo sluníčko. V poledne bylo ještě jakž takž. Zjevil se tu Petroušek. Vzal si dovolenou.

- Jedeme na houby.

- Jé, musím se namalovat.

- Nemusíš. V lese tě nikdo neuvidí.

- Aby se mě nějaká kuna nelekla, víš? Přeci jenom je třeba se v tomhle věku maskovat. Dej mi deset minut. Vytírala jsem. Nemám vybraná kamna.

Petroušek jede za svým. Prý se za půl hodiny vrátí. A na to mohu vzít jed. Je přesný jak švýcarské hodinky. V mé hlavě - čas pofiderní jednotka. Lidská domluva. Myslím si: To mám času! Půl hodiny! Krmím Mourka. Vybírám popel. Čistím okýnko u kamen. Píšu si, co zítra s sebou. Maluji se. Už je tu. Vidí mě v koupelně. Myslí si, že už jedeme. Nechávám ho přitom.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-21_Do_lesa_a_domuuu/

- Jdu čekat ven!

- Jj, vezmu si košík. A nožík.

- Zas mi v autě budeš dělat bordel?

To naráží na minule a předminule. Využívala jsem čas. Louskala jsem si oříšky. Svlékala z nich kůžičku. Moje podzimní vášeň. Trošku jsem mu to asi sypala mimo košík. 

FB mi v tomhle měsíci připomíná obrázky s maminkou. Dívám se na fotky. Vždycky jsem jí vylouskala pár oříšků. Jednou jsem jí tam nechala kleště na ořechy. Aby si procvičovala na louskání jemnou motoriku. Zasunula jsem do obalu od kleští papír s jejím jménem. Myslíte, že pečovatelka řekla.

- Tak, paní Konečná, kleště vezmeme do pokoje, aby se dceři neztratily.

Ale kdepak! Kleště jsem asi po týdnu našla náhodně v jídelně na okně. Přišla bych o ně.

Košík si vezmu. Dám si do něj nožík, telefon. Jé, mám hlad. Rychle si zalévám skleněnou mističku s pohankovou kaší. Mističku si dám do košíku. Než jsem se domalovala, kaše ve mně zmizela.

Petroušek trpělivě čeká u auta. Mám zlatého chlapa. Jedeme. Podzimní krajina překrásná. Předvádí se v paletě podzimních teplých barviček. Vyjíždíme jeden kopec, druhý. Tam, kam v zimě jezdím běžkovat, v létě na borůvky.

- Peťuš! Moje pole! Nejprve jsem se proháněla tady vpravo, vidíš? A támhle nalevo jsi se mnou klusal v té metelici. To bylo krásné! Támhle byl ten čerstvý hnůj, pamatuješ? Já pole poctivě objížděla. Tys´ to vzal úhlopříčně. Zmizel jsi mi v bílé tmě. Kochala jsem se. :-) Často se tu na louce objevovala srnčí rodinka. 

Cestou mi něco svěřuje. Něco citlivého. Souzním. Někteří lidé jsou kreténi. Nevědí o tom. Myslí si, že svým spratkovitým chováním někomu pomohou. Smutné, když v tom hrají roli nevinné dětí. To je na ránu mezi oči. Ireno, s láskou, s láskou! 

Shodujeme se, že není naším úkolem někomu se vnucovat. Jednou, dvakrát a dost. Vzadu na konci zad máme otvor. To jen pro info. 

Jsme v lese.

- Peťuš, je hezky, viď?

- No, trošku fouká. Jdeme naší trasou? Nebo jdeme támhle do kopce, jak jsme minule přišli k autu?

- Jdeme naší trasou. Peťuš, fouká. Docela dost.

- Říkal jsem ti, ať se ustrojíš.

To jsem neslyšela. Vypadalo to tak hezky přes okno. Péťa se rozjel, už má v košíku pár hub. Já nic. Jo! Už vím. Já jsem se minule s lesem pro letošek rozloučila. Zapomněla jsem na klíští královnu. Napravuji to.

- Lese, já jsem tu znovu. Prosím, houby! Ukažte se, kde jste?

Klíští královna se mnou moc nekomunikuje v létě, natož v takové psírně. Dala jen najevo, že když je zima mně, že i její poddaní se stahují. To mě uklidnilo.

- Peťuš, mně zebou ruce.

- Mně taky.

Jsme na místečku s borůvčím, hebkou trávou. Vlhko dělá divy. Sbíráme na pár metrech úrodu. Plníme košík.

- Tak a můžeme jet domů.

- Vždyť jsme se ani neprošli.

- Je zima.

- Taky ti je zima? Mám jen mikinku a pod ní krátký rukáv.

Vede mě korýtkem k cestě. Tudy asi za dešťů teče voda. Úvoz je prázdný. Asociuje mi takový terén v červenci v Peci. Škrábaly jsme se s Lindou do nebe. Prý zkratkou. No jo, jenže to pak zvracím plíce. Zkratky a nábližky jsou ošemetné. Raději zdlouhavou cestou. Tady je terén mírný. Ale mozek si dobře pamatuje. Vyhazuje obrazy. Jdeme po cestě se stopami po pneumatikách traktorů. Les za těch pět let od orkánu hezky vyčistili. Všechna čest. A na cestě s otisky traktorových gum si klidně rostou houby. Nerušeně. :-)

Přicházíme k autu jako minule. Z mírného kopečka. Obešli jsme kousek lesa. 

- Peťuš, tady je příjemně. 

Sjíždíme dolů do kraje. V dáli komín opatovické elektrárny v jemném oparu. Oparu? Oparu páry? Není to blbost? Blbost je, že si tady pálíme fosilní paliva, a lidi platí jak morovatí. Jestli je pravda, že na burzu k soudruhům Němcům posíláme jen 10% produkce, ať se někdo bojí! Minimálně, až předstoupí před Boha.

Doma.

- Peťuš, půjdu si chvilenku dáchnout.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-21_UMUN/

Jede někomu něco opravit. Chci si dáchnout, ale vím, že mám žehlit, vylézt na půdu pro zimní boty. Připravit si tašku na zítra. Uvařit bramboračku. Rozlepují obálku s nápisem UMÚN. Odesílám jim peníze. Umělci malující nohama a rukama. Krásné pohledy. Kalendář. Obrázky. Samolepky. Děkuji.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-21_Doma_je_doma_-/

Dopoledne jsem uřízla ze dvou rostlin červené listy mangoldu. Uvařím špenát. Práce jak na kostele. Žádný oddech. Všechno zvládám. Na zítra bude polévka. Hustá. Zavařená vajíčky. To já ráda. A hóóódně hub! Do špenátu míchám maličko celerové nati. Polévka by byla zahlcena. Už jí nevařím kotel, jako dřív. 

Linda je tu. Z tašky vyskočila černá kožešina.

- Kitty, vítáme tě!

Linda přivezla dárky od... Balík masa. My ho nejíme. Dostala od majitelky výroby. Co si počnem´? Až teď o půlnoci jsme mrkla do měknoucí tašky. Tři panenky. Páne jo! Ty si necháme! Pozvolna je budeme ujídat. Našla jsem pro ně i místo v mrazáku. A budeme si u toho topit na 25°C. Ne! Na 26°C. Hotovo.

- Lindi, ochutnej ten červený špenát.

- Hm, povedl se ti. Moc dobrý.

- Přidala jsem do něj trošku celerové nati.

- Kupodivu nevyšla Péťova věta. :-)

Vím, kterou z mnoha jeho vět má -  vtipálek - na mysli:

- Ty máš obdivuhodný talent zmršit jídlo na poslední chvíli.

No, to mám po mamince totiž. Geneticky. Pamatuji si, jak jsem k ní před dvaceti lety přijela. Na lečo. Ty vorle! Ona do něj dala květák a mrkev.

- Mami, tys´ to zkazila.

- Ale květák by se mi zkazil.

Nebo jsem přijela na nějakou mňamku zahuštěnou smetanou. Ó, tak dobré by to bylo. Ale maminka zahustila smetanou, která už zaváněla. Nebyla zkažená. Měla jen ten odporný čmuch. Takže já mám talent od maminky.

Mami, promiň. Bylas´ vynikající kuchařka. Nejlepší. Umělas´, na rozdíl ode mě, všechno. A skvěle. Šít, plést, zahradničit, vařit, zavařovat a nakládat... Mami, co jídla jsi mi darovala, když jsme studovala. Cukroví jsi za mě pekla. Nedovedu si představit, že bych na Vánoce neupekla. Už si nepamatuji. Měla jsem vůbec na máslo? Když jsem neměla na sunar? Ivulka měl rád cesty do Phy. V neděli bývala burza. Nakoupili jsme desek za celou výplatu. A já chodila k tobě pod okno prosit o halíře. Korunu šedesát.

Děkujeme za hojnost. Za krásný den!

Dobrou noc!