Hradečkem 

Ráno. Budík. Protahuji se. Rozkoukávám. Nemohu hned vylézt, užívám slunce. Zelený odraz zahrady.

Rozrazí se dveře.

- Dobré ráno!

Uau. Takhle to bylo před pětačtyřiceti lety při mých nemocničních pobytech. Naležela jsem se skoro rok, pak zas, zas... Nejhorší bylo ještě za tmy, kdy sestra nemilosrdně rozsvítila hnusná svítidla u stropu. Začal den - odběry, výměna košil, prádla... Vzpomínám, jak byly sestry hodné, lidské, pro pacientské.

- Dobré ráno!! Ještě chvilku!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-23_Dobre_ranko%2C_zahrado%2C_svete/

Nemusím vybírat popel, krmit kočky. Netopí se. Kočky obstarány. Starý Brůna je od rána nějaký nervózní. Vlastně stará Kittyna. Čuje odjezd. Nemá ráda - a já se nedivím, nemohla bych dýchat - vsoukání do přepravní tašky. Kočenka naše stará. Pamatuji na den, kdy jako první přišla na svět. Micinka nám je pak pod ořechem všechna postupně předváděla z boudy. Seděli jsme s Péťou a maminkou pod ořechem; to tu bydlela, střídala pobyt u nás a u Ivy. Micka vždycky vylezla z boudy, v hubě jedno. Seběhla schůdky, zamávala na molu kotětem v hubě. Vběhla do boudy. Vynesla další. S tím posledním už se nenamáhala seběhnout, jen vystrčila hlavu z boudičky, ukázala, zatřásla s tlamičkou s chlupatým balíčkem, zalezla. Mezi nimi byla Kitty. V tom týdnu začal Brutal Assault. Vedle v zahradě stanovali; hlasy se nesly nocí. Micka obíhala vystrašená boudičku. Týdenní dvě koťata jsem našla v trávě. Studená. Šla jsem je zahřát do trouby. Ne. Odpoledne zahynulo třetí. Seděli jsme u opékačky. Snaška pracovala na veterině. Zavolala veterináři. Už se vezla Micka a její poslední - Kitty. Kitty přišla v pořadí první na svět. Nejsilnější. Dostaly injekce. Nesměla pít mámino mlíčko. Odkojila jsem ji uměle. Nespala jsem čtrnáct dnů. Záchrana kočičky stála za ta léta. Kitty nám pak rok na to přivedla koťata. To už je jiná pohádka. Odrodila jsem je tady v našem domě. Linda ji přivezl. Prý za čtrnáct dnů. Vzdálila se na týden služebně. To určitě čtrnáct dnů. Ještě v tu noc! Pět! Čtyři se mnou. A páté jsem našla ráno v pelíšku.

Linda paroduje Péťu.

- Za sedmnáct minut odjíždíme.

Ještě mohla dodat:

- Kitty, myslíš, že to panička stihne?

V půl osmé startujeme od domu. Jedeme do fakultky na ústní hygienu. Před dvaceti lety se zrodil nový obor. Odjakživa se vám o kousavé staral váš zubař. Očistil zubní kámen. Ne. Teď je to na vás. Zubař udělá šudli mudli. Ale pořádnou hygienu, rady, dostanete od dentální hygienistky.

Jedeme mezi poli. Zadem. Kitty skučí. Rozdělávám tašku. Nechávám ji rozhlédnout. Skládá se. Zapínám. Zas ryk. Hladím ji. Drbu za ušima. Tfuj, jak má stres, pouští chlupy. Zas ji rozepínám zip, aby se podívala, kudy jedeme. Já bych jela trošku jinudy. Ale nechci znervózňovat řidičku. Máme to napjaté. Pět minut!! Motáme se v zácpě. Najednou jsme tam, kde jsme byli pro klíč k mému autu s Petrouškem.

- Hele, tady to znám. Tady jsme s Péťou byli před třemi týdny. Už jsme blízko...

Vznáším hlasitou prosbu o místo. Ano, u zadního vchodu jedno auto na druhém. Na parkoviště zatím ne. Objíždíme areál. Marně. Vše obsazeno. Vracíme se.

- Hele. Tady je díra!

- Vesmírná inteligence, děkujeme!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-23_Hradeckem/

Linda mi bere tašku s Kitty. Kluše napřed. Ona zvyklá chodit všude dřív. Najednou pět minut zpoždění! Dobíhám pěšky do druhého patra za ní. Naše hygienistka nás vítá. Linda první. Celou dobu hladím Kitty a nemám strach o svou ruku. Neukousne mi ji. Kdo by ji drbal v jejím stresu, že?

Linda vyšla. Loučíme se. Jedou na hlavní město. Stavuje se u "šunek". Poslala jsem čemeřici, meduňku, doubek, chrpy... Prý jsem dostala skvělé šampíčko. To ne, splátka za dvě uzená kolena, krabici šunek, uzenou krkovici... Zas budu dlužníkem.

- Vidíš, tajdle jsem si dávala pozor, jak jsi minule povídala. Tak jsem se jednosvazkovým soustředila... Každý večer u čištění jsi mi zněla v uších. Já to dělám tak - že irigátorem vystříkám pusu. Pak jednosvazkový - to je rejžák. A nakonec kartáčkem - to je už hadr a kýbl. Stíráme.

- Máš ty dásně krásné. Nic ti nikde neteče. Je vidět, že o zuby pečuješ. A těší mě, že sis´ zapamatovala, co jsem ti řekla. Mnoho lidí zacvakne dveře a zapomene. 

Sbíhám k pokladně, ať neplatím převodem. Vytahuji dvoutisícovku. Zip jí natrhl gatě.

- Jé, ona je natržená. To  se musím zeptat.

- Neptejte, dám vám tisícovku.

Jdu od fakultky okolo řeky. Tak nádherná cesta! V dálce vidíte důmyslnou stavbu Hučáku. Nad ním vévodí věž chrámu sv. Ducha. Ne a nemohu se vynadívat. Nepřekonatelná krása. Okouzlení. Přívětivé město. Náramně milí lidé. Čím to? Pozitivní energie. Nechce se mi vůbec domů. Přicházím ke Gymnáziu J. K. Tyla. Po těch schodech chodila maminka. Někdy jsem během studia na VŠ po nich běžela i já. To když to byla lokace naší přednášky. Hlavně - Hradeček plný laviček. Kde chcete, tam najdete pohodlné sezení pod zadek. Kotěrova, a hlavně Gočárova vznosná vzdušná architektura. Zdvihneš oči a díváš se po štítech, fasádách, oknech domů. Široké bulváry. Velkorysé řešení dopravy v době koňských povozů s přesahem do budoucnosti

Až když mám čas, volám zmeškaný hovor. Skleníky. Pán je milý, klidný, je s ním legrace. Reguluje mou objednávku; nemusím polici, nemusím vodicí drát. Dohadujeme základny. Připojuji Petrouška. Díky pokroku! Toto za starých dob nebylo možné. Dnes lusk - šup. Dohodnuto. Až přijedu domů, promažu košík, odešlu objednávku. Super.

Deichman. Kdysi dával za jeden pár druhý pár zdarma. V tom náchodském jsem si kupovala svatební lodičky. Vcházím dovnitř. Nenadchly mě žádné boty. Už, už odcházím. Tenisky. Žluté. Mám žluté kalhoty. Budou se pro dnešní den hodit. :-) Kupuji.

- Budete si přát impregnaci na tři měsíce? Stojí to 99 Kč.

- Budu.

Mám impregnaci doma na lyžařské kalhoty. Vyšlo by levněji. Ale tady mi to vsunou do takové skříně a na tři měsíce mám botky ochráněné před nečistotou. Vzal to čert. Platím dvoutisícovkou s natrženým rohem. Mladí milí prodavači.. Bezstarostní. 

Tržnice. Bože, tady je k mání všechno. A relativně levno. Ó, našla jsem svou kytku, která nevydržela otužování asi před dvěma, třemi lety. Molice. Za 35,- Kč!

- To je molice? A tohle taky? A ta voní ještě omamněji.

- Ale tahle nepřezimuje. Ta fialová verze je velmi citlivá na chlad. Ale přezimuje. Odcházím. Padla mi do oka salátová sadba.

 - Myslíte, že by to udělalo hlavičku? Srdíčko?

- Určitě. Podívejte, je to baleno takhle v novinách... To udělá hlavičku každému.

Ukazuje krásné kužílky na kořeni salátků. Pět. Večer u sázení jsem našla osm. Osm krásných kvalitních sazeniček. Loučím se.

- Tak já vám v létě přijdu vynadat, ano?

- Přijďte, přijďte, jsme tu každý den.

Paní se nesmírně hezky usmívá. Přijala můj vtip.

Telefon. Ostraha domu. Domlouvám si, že mě čeká ještě exkurze krámečku s nezbytnými blbovinkami. Anděl. Vždycky se tu stavuji. A ještě nikdy jsem se nesetkala s nepříjemnou obsluhou. Anděl sídlí v Náchodě. Vždycky mu jeho hradecké duše chválím. Nomen omen. Obsluhují vás andělé. Dnes stěhování.

- Dobrý den! Co se to tu děje? Vy už tu nebudete?

- Budeme. Stěhujeme se vedle. 

- Tam je Andělka. Tam se nevejdete.

- Vejdu. Já jsem po kovidu procvičovala plíce a tak jsem se nadechla, že jsem prodejnu nafoukla... Támhle na tom regálu, co si vezmete, je všechno za padesát korun.

- Hm. To si musím nakoupit. Za kolik jste říkala? Za deset?

- Pro všechny za padesát, pro vás za deset.

Dělá i legraci. Manželka majitele. Tedy on Anděl a ona Andělka. Zahajuji hovor. Je nás tu asi pět šest žen. Mladé. A já. Řehotáme se. Vlastně řehotají se ony.

- Vy jste byla zabodaná, že jste chytla kovid?

Nerozumí. Mladičká prodavačka tlumočí.

- Jo zabodaná, jako píchnutá. Ne.

- Totiž přiznávají, že devadesát procent zabodaných prý leží v nemocnicích.

- Taky jsem to slyšela.

- Já taky.

- Jé, to jsme se tu sešly dobrá společnost.

- No, to je skvělé, protože moje spolužačky jsou všechny zabodané, všechny prošly těžkým kovidem a prý, jak by to přežily bez píchance.

- Oni si to nenechají říct.

- No, já mám tři prdy do smrti, chci si život užít v kondici, a ne někde s rozhašenou imunitou.

- Moje řeč! A jak jste to říkala?

- To už nevím. Jo, myslíte jak po večerech nacvičuji skoky do rakve? To si představte, že si občas zapomenu odklopit víko, to si pak ten zobáček pěkně natluču.

Bavíme se, vybíráme. Z žen zákaznic i obsluhy sálá neuvěřitelně krásná energie. Všechny radostné. Posilujeme morfogenetické pole. Smích, radost, družnost. Loučím se s holčenkami. Zas se sem vrátím. Vlastně sem už ne. Vedle. Do nafouknutého obchůdku Andělka. Tam chodím na zrní, čaje, mouky...

Míjím hotel Černigov. Zboří ho? To by byla škoda. Nezachovat architekturu sedmdesátých let. Jednou jsem tu spala. Mám příhodu, když byl krátce otevřen. Až jindy. S maminkou. Milovanou. Už jsem o tom někdy psala. Dnes bazének zapráskaný, špinavý, neudržovaný. Hej, páni konšelé! Pro koho jsou naše peníze z daní?! Uděláte s hotelem něco? Nebo už je rozhodnuto? Ano, generace našich rodičů - generace budovatelů. Tihle, kteří přišli po nás, po - tomci, generace bořitelů.

Nesu krabici s botami, kytku, sadbu salátů, tašku z Anděla, kabátek přes ruku, kabelku... Hledám si spoj. Rychlík pomalu hodinu zpoždění. Autobus? U pokladny mě ujistili, že dají novou soupravu a odjezd bude na čas, maximálně s deseti minutami zpoždění.

Super. Chobotnice to zvládla. Rychlík fakt jede na čas. Bezva. Na peroně lidé čekají na pokyn k nástupu. Zahýbám do kupé. Přistupuje důchodkyně. Našly jsme společnou řeč. Dnes jsem měla štěstí na lidi. Paní má přehled. Bývalá bankovní úřednice.

- Milovala jste svou práci?

- Až do doby, kdy jsme museli nabízet...

- Aha, jako na poště.

- Poledne. Petroušek.

- Ahoj, právě sestupuji do podchodu, neuslyšíš mě.

- Ještě jsi v Hradci?

- Ne, už u nás.

- Tak já ti přijedu naproti. Jsem tady za minutu.

- Super. Už jsem uondaná.

Jo, je tu. Dnes má volno. Veze mě domů. Nemohu nalézt klíče.

- V klidu!

Jak řekne v klidu, vím, že už zas někam spěchá. Zdržuji. 

- Peťuš, musím si vyndat kabelku.

Vypadla mi láhev na chodník. Hrabu v kabelce. Všechen náklad i s klíči jsem odložila na zadní sedadlo. Pod vším vyčuhuje zelená stuha Herbalife od klíčů.

- Petroušek mi podává láhev. Jede si po svém.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-23_doma._Rozbila_jsem_lahev_pro_stesti/

Doma. Nejde proud. Asi u sousedů mladí řemeslníci vyrazili něco.

- Vy jste vypli proud?

- Ne, my ne. Nám to taky nejde. 

Za chvíli se dům rozbzučí. Co stihnu podojit filtr, naplnit konev. Zkouším varnou desku. Ne. Nejde. Že bych měla špatný prst? Ne, on už zas nejde. Za chvíli se dům opět rozševelí. Vytahuji láhev z pouzdra. Dno na cimprcampr. Už druhá. Jednu jsem rozkřápla o řadicí páku...

Jdu k ntb. Hledám svou objednávku. Košík prázdný. Chjo, házím tam už po ohmatu, co potřebuji. No jo, ale jsi zaregistrovaný nebo nový zákazník? Zaregistrovaný. Od večera si ještě pamatuji kdo jsme a heslo. Nefunguje buď to či ono. Po několikerém marném zadání začínám pumpovat. Klid! Píšu si o jméno. Ano, poslali to, co jsem zadávala. Zas to nejde. OK. Píšu si o heslo. Ty vorle, heslo na řádek. Vkládám. Ne. Jedno je špatně. Do prčic, co je špatně!! Obojí jsem prověřila. Volám ještě jednou těm hodným majitelům. Pán z rána to nebere. Volám na druhý mobil.

- Dobrý den! Ráno jsem si upřesňovala objednávku s Vaším kolegou. Ale hergo kudla do pr..., já se ne a ne a nemohu přihlásit.

- Dobrý den! Tak kudla do pr... to zkusíme přes telefon.

Řehtám se.

- Víte, já jsme 40 let hovořila spisovně.

Na druhém konci slyším smích.

- Víte, že jsem chodil do školy s Irenou Hrobskou z Hrobic?

- Ó, to byl nomen omen! Hrobští jsou rozšířeni hodně v Jaroměři a na Vysočině. Zajímavé. To jsem nebyla já. :-)

Diktuji sortiment. Ještě se radím o gumě lemovce. OK. Adresa, mail, telefon. Hurá, objednáno.

Telefon. To bude ten druhý, jak jsem se nedovolala. Nemáme mít očekávání.

- Dobrý den, zítra přijedeme na panely. Můžeme?

V hlavě zkrat. Povídali tak do dvou měsíců. Blik. Setina sekundy.

- Dobrý den, aha, aha, vy nejste skleníky, vy jste fotofoltaika

Ano. Super. Připojím manžela. Přáli jsme si, aby přijeli o měsíc dřív. Přání bylo vyslyšeno. Ale do druhého dne? Jo, Petroušek si to zařídí. Klid. Jdu vystěhovat místnost, kde bude řídící mozek domu. :-)

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-05-23_Vecer/

Na zahradu. Sázím. Poslouchám ptáky. Soused mě oslovuje.

- Vykopal jsem to dobře?

- Já nevím. Linda říkala, že ano.

Ťapkám bosa do rohu zahrady. Moc hezky odkopal hlínu z našeho plotu. Asi není zlý. Jen se před dvěma lety nešťastně uvedl. Bez představení... A je pracovitý. Nad jejich pozemkem visí Damoklův meč. Pevnostní zeď se hroutí. Velmi nebezpečné. Je naivní, jestli věří v opravu. Přála bych jim to. Prý před kovidem dva až tři miliony. No jo, když tu kastýrujeme ty chudáky, co si jedou domů do války oslavit ty narozeniny... Nezbývá na své, na národ a jeho památky. Plýtvá se cizím. A to ani netuší, kolik jich sem nalezlo. A odkud!!!

- To budete opravovat vy.

- To by mě přišlo na víc než za dům.

Přitom i kdyby to byl dvojnásobek, je to malá částka.

Loučíme se. Já běžím na pondělní večerní maraton nutričních webinářů a porady.

Někdy si chci zopáknout Hradeček. Jízdu vlakem. Místo za osm nově za devatenáct. Šmejdi - jak myslí na své důchodce, co? Kdo ví, kolikrát se ještě svezeme. Jestli vůbec. :-) To byl fór. Svezeme. Vůbec se nebojím. Žádný strach. Proč svlíkat kalhoty, když brod ještě není vůbec vidět! Oni v TV nehlásí, jak to je na mezinárodním poli, kdo se ke komu přidal. Kdo kde koho zajal. Kdo odkud vystoupil. Jak je to doopravdy.

Sním krásný sen. Už se plní.

Dobrou noc!