Hradečkem

Poslouchám krásný rozhovor s paní Evou Romanovou. Dotek dětství. Pamatuji, jak jsme sledovali krasobruslení, bodování, volné jízdy… Názvy skoků. Rittberger. Axel Paulsen. Salchow. Lutz. Skoky byly podle druhu dvojitý, trojitý, odpíchnutý. Karel Mikyska popsal všechny flitry, volánky…

https://www.youtube.com/watch?v=UQe1eHY2QFE

Eva říká, že jejich tatínek s nimi všechno, ale všechno absolvoval. Dělal pro ně dva, Evu a Pavla, soustředění v Karlových Varech. K snídani jim dal karlovarskou kyselku a rohlík. 

- No, jezte, co za to lidi platí a vy to máte zadarmo. 

Měli slíbeno, že až o víkendu přijede maminka, že půjdou do hotelu Pupp na oběd. To byla satisfakce za ten týden… Eva říká, že třeba v Americe maminka přiveze dítě na cvičení a sama odjede nakupovat. Dítě odloží. Nic s ním neabsolvuje. Myslím, že to je i u nás. Tatínek s nimi všechno prodělával. Tatínek byl důsledný i na sebe. Když přibral, dal si cvičení.

Čtyři tituly mistrů světa získali sourozenci Romanovi!  Pavel měl v devětadvaceti autohavárii.

Slyším jméno Šauke. To byla Šouke Daixtrová. Píše se to Sjoukje Dijkstrová. Asi pak byly kolegyně z lední revue Holiday on Ice. Mluví o pokutách… Káva, limonáda v kostýmu – pokuta. Deset deka váhy nad – pokuta. Týdně je vážili. Špinavé boty – pokuta.

Vypráví, jak koupili šimpanze ke cvičení. Prodali své karavany, koupili si jeden velký. Šimpanz Daisy na otomaně měla ručníky. Udělala si hnízdo. V noci se probudila. Strčila do švu prstíček, pak ruku, pak hlavu, pak se ztratila v polštáři. V podšívce. Cvičili ji. Bruslila. Uměla jíst z talířku, příborem. Byla s nimi celé dny jako dítě. Všechno se naučila. Eva Romanová pak prostírala tři talíře. Daisy jedla všechno. 

Čím je člověk starší, tím se musí snažit hýbat. I když se nechce. Eva má režim. Prý by měl tatínek radost. Začala hrát tenis. Hraje sedm dní v týdnu. Vypadá famozně. Nádherná žena v kondici a v osmdesáti letech! Překrásná. A nádherné vyprávění.

Ráno jsem měla budík na osmou. Na půl devátou měla přijít klientka. Vnitřní hodiny ve mně mě vytáhly v půl osmé. Stihla jsem veškeré povinnosti. Natáhla se do plavek. Dnes jsem si vzala svítící s korálky. Tyrkysové se v chlorové vodě začaly tvářit nejistě.

Půl deváté. Zvonek. Všechno mám připraveno. Paní přivezl syn. Volá mu, ať si klidně opravuje kola, že ji vezmu. Dokonce jsem u nádraží měla čas zaparkovat na parkovišti. Sice místo nebylo, ale někam jsem postavila svou Kugu. Ta tam na mě čekala do mého příjezdu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-25-do-hradecka

Poprvé jsem po dlouhé době čekala nad schodištěm na číslo nástupiště. Jak jsem stará, víc a víc vláček miluji. Vlak je pěkný, čistý, rychlý. Už před Hradečkem se asi dvě sedadla přede mnou postavil pán. Jej, toho znám. S tím jsem jela minulý týden. Mašinfíra. Jak jsem si nemohla vzpomenout na jméno herce, na kterého se podobá. Těsně před Hradečkem jde na záchod. To bych se bála. Nevšiml si mě. Asi rituál. Pak si natahuje svetr přes hlavu. Bundu. Jde vystupovat po směru jízdy. Já v protisměru.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-25-v-bazenu

V bazénu i přes sníh jsem raz dva tři teď. K podchodu mi to trvalo sedm minut. To není možné! Je. Fakt.

Před půl jedenáctou už plavčím. Ozve se zvukový signál a z reproduktoru zachrčí něco, co jako Češka umím identifikovat: Vlnobití!

Ach, to je nádhera! Houpat se na vlnách. Směrem k hloubce je voda modrá jako v moři. Když se otočíš, změní barvu na světle modrou. Spíš světle zelenkavou.

Zdravíme se se známými tvářemi. Na chvilku poslouchám:

- Já jsem loni všechny perníčky nenazdobila. Ale letos je vytáhnu. Mám je v kovové krabici.

Druhá paní říká, jak si každý den uvaří kafíčko a k němu jeden vláčný perníček z minulých Vánoc.

Proč by si nedala, vždyť neví, co nám předkládá náš obchod.

Plavu, cvičím. Jdu na lehátko vzít si tyčinku. Mrkám do FB. Zas jdu do vody. A do vířivky. A vlnobití.

Připlula, teda připlavala ke mně paní. Ptá se, jestli jsem z Hradce. Ne, nejsem.

- A nevíte, jak se jmenuje ten obchod nádraží?

- Au park.

- Aha, Au park.

Vtom mi naskočilo po týdnu!! až po týdnu jméno Kratina. To je to jméno, na které jsem si nemohla vzpomenout. Ten strojvedoucí je podobný na herce Kratinu.

Paní přijela s manželem z Vrchlabí. Autem. To by se mi teda nechtělo.

Jedna paní mi říká:

- Tak ještě chvíli, a jdu.

- A pro letošek konec. O Vánocích chodit nebudu. Až zas po Novém roce. 

Ano. Po Novém.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-25-z-bazenu-do-mydlarny

Na trzích v Kuksu mě prodavačky a mladý prodavač zvali, abych přišla do Mýdlárny U Dvou koček. Že se jim nové obaly taky nelíbí. Ať to prý přijdu říct hlavní mydlářce. Jsem jejich věrnou klientkou. Tak jdu. Hledám hlavní mydlářku. Nerada ke mně přišla žena asi padesátiletá. Pochválila jsem jejich produkty. Mýdla, vykuřovadla, Bambovu sůl, obaly, které zatavuji do folie z druhé strany s citátem…

Mračila se, když jsem řekla, že nové obaly nemají příběh. Bylo vidět, že jsem nepříjemný hmyz. Můj názor ji nezajímal.

- Myslím, že jsme si všechno řekly. Já mám nárok taky na svůj názor. A teď mám práci.

Páne jo! Ta se mnou vymetla. Běžím po pěší zóně. Co to bylo? Když sídlili na letišti, jak byli příjemní, ochotní. Na trzích jak se hlásí. Ale jejich kápo má nosánek nahoru. Cítím zklamání. Budiž! Má právo si své obaly přece řídit sama. Jen forma mohla být jiná. Třeba – nebojte, podívejte, tady máte ještě mýdla s těmi výtvarnými dílky… 

Mýdlařů je na trhuu habaděj. Třeba Mirčina mýdla. Nebo výrobce – školník – z vesnice u Červeného Kostelce. A další a další. Tak papapá.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-25-shanim-kozacky

Sháním vysoké kozačky nad kolena. Marně. Deichmann, Baťa – zkuste e-shop, Zdravá obuv. Jezdívala jsem do Humanic. Ne. Vysoké kozačky kožené nad kolena – neexistují.

Stavuji se v krámku zdravé výživy U Anděla. Je tam má paní. Umí počítat. Je milá, ochotná. Už se známe. zdravím. Ví, že chodím kupovat zrní špaldu. loni asi dvakrát měla vyprodáno. Dnes volá:

- Špalda tam jeee!

- Já ji nevidíím!

Paní mi ji jde vyndat ze spodního regálu. 

- Čaj – ješiši. Léto?

- Indiánské.

- Ano, to je ono.

Sděluji, jak se mnou vymetla u Dvou Koček. U ní se nadechuji. Tady je tolik let vždycky ochotný milý personál. Vždycky. V době kovidu se tu nenosily roušky, ale personál varoval. Jezdí pravidelně policejní auto a nahlíží do prodejen!!!

- Ještě prášek do pečiva eco. Ten velký.

- Počkejte, doběhnu pro něj. Ten mám tady!

Loučím se. Do Vánoc už nepřijedu. Přeju krásné dny do slunovratu. Než se narodí Dažbog…

V pohodlí vláčku jsem doma zas cobydup. Volá Petroušek. Ráda ho slyším. Moc ráda. Smějeme se včerejšku. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-11-25-cekaly

Kuga čekala na sněhu v dešti. Dnes se moc neproběhla. A kočiny! Hlavičky nakukují z chodby do předsíně.

- Tak pojďte, holky, dám vám něco, když jste ráno ode mě nic neměly.

Petroušek!

- Tak teď nic něco řeknu. To si představ!

Valím oči, co se přihodilo.

- Vysavač jsem si zkontroloval. Hučel bez trubek normálně. Víš, když jsem odpojil hadici. To není možné! Včera, jak jsi vyhodila ten napěchovaný pytel, trklo mně. Mrknul jsem do trubky. A vono černo.

- Byla ucpaná? No tak vidíš! Jak já často luxuji terasu. Jak tam chodíme ze zahrady…

- Byla narvaná listím.

- Listím? No jo. To vždycky vyluxuju.

- No. A tu krabatou hadici jsem profoukl tlakem. A už to jde. Dovedeš si představit, že bych to donesl k reklamaci?

- Peťuš, to by byla ostuda!

- No oni by to odeslali. Ale v té opravně, co by napsali.

- Oni by to asi neopravili. Poslali by nový.

Dělám si oběd.

- Podívej, jak jsem to převěsil. Já ji neviděl. 

- Petroušku, a tys´ neslyšel, že říkám - tady máš dlouhou. Na to okno do terasy. 

- Slyšel, ale ta krátká byla hezká. 

- Akorát každej pes jiná ves. Udělals´  hezky. Děkuji. Peťuš, jsem unavená. Půjdu si lehnout.

Já dnes vůbec nic neudělala. Lehnout jsem si ale neměla kdy. V šestnáct přijela klientka. A najednou je po půlnoci.

Plodný den. O koženou kozačku nad kolena ve velkém čísle v barvě černé nenarazíš. Rieker e-shop. Volám paní tady v městě. Ne, nad kolena ani neměli.

Jdu publikovat. Statistika nízká. Co se to děje? Že bych měla chodit brzy spát? Tak asi ano. Ze dvou tisíc to kleslo rapidně. Napište, proč sem nechodíte.

Dobrou noc!

P. S. Z včerejšího FB:

Pil Grimage

Angela Merkelová označila obyvatele české kotliny za xenofoby a rasisty. Přisadili si i bývalý francouzský "američan" prezident Hollande a i bývalý rakouský ministr zahraničí Kurze. Dáma ovšem opominula fakt, že mimo historicky usazených Čechů v této zemi žijí bez problému Slováci, Poláci, Albánci, Řekové, Italové, Arabové, Vietnamci, Slováci, Rusové, Ukrajinci, Američané, Angličané, Australané, Mongolové a další národnosti. Navzdory tolik omílanému odsunu zde žijí i Němci. Dovolím si paní Merkelové připomenout, že to byli její předkové, ne moji, kdo před osmdesáti pěti roky z Evropy udělali lidská jatka. Byli to příslušníci jejího národa, kteří přeměnili šest milionů Židů v prach a popel. Byli to vojáci německého wehrmachtu, kdo za sebou nechávali spálenou zem i její obyvatele. Byli to Němci, kdo mučili ženy a děti. Rakušáci se dnes tváří, že oni nic, oni muzikanti, a byli téměř Hitlerovou obětí. Když ho vítali při anšlusu záplavou květin a jásotem, toho svého milovaného rodáka z Braunau, to nebyli oni? Rakouská státní příslušnost mnohých velitelů koncentračních táborů také není pravdou? Když jsem viděl dokumentární film z pohřbu válečného zločince Otto Skorzenyho v Madridu a Vídni, kde v roce 1975(!) Rakušané hajlovali, měl jsem vlčí mlhu? Pokud utekl vězeň z koncentráčního tábora v Mauthausenu, byli sezváni ctihodní měšťané a sedláci z okolí na hon. Ano, na hon! Tak se tomu říkalo. Ozbrojeni kulovnicemi a brokovnicemi dědové a pradědové dnešních kazatelů dobrých mravů štvali krajinou naše předky. Rakušané byli elitou, Češi, národ určený k lovu a vyhlazení. Velmi doporučuji návštěvu mauthausenského lágru s vyhlídkou na Alpy, respektive toho mála, co z něj zbylo. Uvidíte pece, v nichž pro pobavení rakouských dozorců byli upalováni vězni zaživa. Křik a nářek nešťastníků nazývali bodří wurstoví tatíci "andělské zpívaní". Možná tak zpíval i Karel Hašler, než ho umučili. Při vchodu do krematoria si všimněte nenápadné železné tyče nad vchodem a na ní připevněného ocelového lanka. Na lanku byly věšeny malé děti. S pověstným rakouským pivním humorem se zařízení nazývalo "Houpačka". Uděláte-li si malou procházku pod lágr, do kamenolomu, spatříte další hrůznou kulisu špílců našich veselých sousedů. Strážní nutili skákat vězně z kolmé čtyřicetimetrové skalní stěny do vody malého jezírka na dně kamenolomu. Kdo váhal, toho zastřelili. Kdo skočil, byl "parašutista". Mrtvý parašutista. Oh, k popukání! Večer, po skončení práce v lomu, každý vězeň musel vystoupat 186 strmých schodů k lágru s těžkým kamenem neseným v zátylku. Podalpští synci vymysleli hru "domino". Prvního, který vyšel až nahoru, pažbou pušky praštili do obličeje. Ten upadl nazad a dominovým efektem popadalo dalších několik set lidí, přičemž nesměli dvacetikilový kámen pustit z rukou. Na to, kolik tato hra bude stát životů, uzavírali dozorci sázky. Joj, to byly veselé časy! Apropó… Pokud máte zájem vidět místa, kde ubili, umučili nebo upálili Rakušané někoho z vaší rodiny, musíte zaplatit! Ano, v Mauthausenu vás zkasírují jako u kolotoče a ještě vám, vy xenofobové a rasisti, zahrozí ministr Kurze ukazovákem sníženými příděly peněz z EU. Máslo na temeni své hlavy pozapomněla i sladká Francie. Ta se nerozpakovala do německých koncentračních táborů dodávat Židy ve velkém. Když počet nežidovských běženců z jiných zemí, včetně Česka, dosáhl počtu 60 000 lidí(! ), Francie v roce 1941 vyhlásila uprchlickou krizi a další lidé do země vpuštěni nebyli. Přitom – každý z válečných migrantů ve Francii musel prokázat, že má prostředky na živobytí. Pokud neměl, byl deportován do domovské země, tj. - většinou do Říše. Tím pádem do koncentráku, na šibenici, nebo rovnou před popravčí četu. Někteří čeští vojáci vzpomínají, jak na ně tupí Francouzi a Francouzky na ulici plivali a nadávali jim, že nebýt Československa, nebyla by jejich země zatažena do války. A jestli se chcete hodně zasmát, doporučuji ke čtivu válečné dějiny pařížského hotelu Ritz, kde se tvořila budoucnost poválečné Evropy. Pochopíte, odkud a proč se fašistická EU vzala. Dovolím si paní Merkelové a ostatním kazatelům morálky připomenout, že žádný z mých předků nikdy nikoho nemučil, neloupil, ani si nepřivlastnil cizí zemi nebo majetek. Jestliže má paní Merkelová post coitum výčitky svědomí a zve si domů hosty, je to její věc. Avšak nemůže si pozvat problematické přátele, a potom je ubytovat a nechat živit u sousedů. Já nikoho nezval a nikomu nic nesliboval. Paní Merkelová a páni Holland a Kurze by se za svoje výroky měli omluvit a prosit za odpuštění. 

Prof. PhDr. Pavel Linhart, DrSc.