Hřebíčky
První den v týdnu nezačal nějak zvlášť mile. Díra ve zdi. Teď už se směju.
Celá léta měl Petroušek u sebe ve studiu jako dekoraci tři obrázky, které mi darovala Deniska. Sama je vyšila. Obrázky kopírovaly elektrický kabel. Hřebíček byl tak maličký, že nemohl dosáhnout na elektrické vedení. A dosáhl. Včera večer.
Ráno se probouzím. Petroušek mi hlásí, že na devátou přijede elektrikář Vojta. Ještě se vyvaluji. Ač v kondici, přece jenom měsíc fyzické práce v domě je na mě dost. Beru si tablet a po mnoha týdnech si dávám Vita mahjong.
- Vojto, pojď dál. Paní ještě spí.
- Ješiši, paní se musí obléct!
Klušu do koupelny. Uši natažené. Poslouchám, co se bude dít. Vystrkuji hlavu:
- Péťo, dones starý vysavač.
Máme centrální, ale ten je teď zarovnaný. Jednodušší vzít ruční. Nese půlroku starý. Klidním se. Máme v chaloupce stařičký, který maminka dostala k osmdesátinám s turbo hlavicí. Toho mi není líto.
Maluji se. Slyším duté ťuk ťuk. Nadskakuji. Vojta je vtipálek.
- Teď tu udělám díru.
Péťa spouští vysavač. Jdu se mrknout. Tuhle situaci způsobil maličkatý vypadlý hřebíček.
Hotovo. Ani to nebolelo. Jdeme si sednout pod slunečník. Začíná jeden z dalších uměle tropických dnů. Nabízím metýnku.
- Vojto, je výborná.
- S čím je?
- S borůvkami.
- Já mám rád s mákem.
- Hm, to může být také dobré.
Kafe nepije. Nesu sklenici s aloe a na talířku dva kousky buchty. Vojta chválí. Překvapen, jak je dobrá.
Koláč podciperák se povedl. Dávám mu dva kousky domů do krabičky. Vtípkuje:
- Jej, to ušetřím za svačinu.
Na desátou klient. Úřadujeme v kuchyni. Nadprůměrně skvělé výsledky. Mám velikou radost. Obrovskou.
Před polednem jdeme na ty naše hřebíčky. Nejprve znovu vytírám kamínky z Vojtova díla. Moje keramické domečky visí na malých hřebíčcích. LP včera asi dva nebo tři válečkem shodil. Jeden byl ten inkriminovaný, který nám způsobil vlnu starostí.
Kdo dlouho neviděl Pata a Mata. Dnes by se dočkal. Jeden obrázek na skle od paní Škrancové, visí na dvou očkách v pidihřebíčcích. Jeden vypadl. Petroušek vtlouká chybějící.
- Hm. Výborně. Je to do kopce.
- Jak do kopce? Tak počkej. Maličko přihnu ten druhý.
Ťuky, ťuky, prd. Je venku.
- Já to zasádruji.
Jasně. Při své nešikovnosti bych to uhladila líp. Tu džuznu od Vojty jsem ohladila tvrdou stěrkou, rozmatlala houbičkou. Stejně je to vidět.
Volám LP. Pracuje na střeše. Líčím hřebíčkovou anabázi. Po dobu mojí služby se, pane majore, nic podstatného nestalo…
- Neboj se. nech to být, já až přijedu, tak to zahladím.
Vracíme se k hřebíčkům. Vedro z venku se vkrádá do mě. Zasádroval dírečky. Zatírám je bílou barvou.
- Hele, to budeme muset dát o půl cm níž.
OK. Dáme níž. Zatlouká jeden. Vyměřuje k němu druhý. Jsme opět v dírkách těch původních. Zas nakřivo.
- Jak jsi to měřil?
Klečíme pod policí na dlažbě. Handrkujeme se o dírky. Už se tomu řehtám. Hřebíček nelze uchopit do ruky. Je třeba ho sevřít v takových speciálních kleštičkách. Pat a Mat po našem. Přetírám další omyl bílou barvou. Nic. Barvy máme! A sádry je taky dost!
- Já jedu na oběd.
- Počkej. Kam dáme ty tři obrázky? Já už se neopovážím nad ten drát, když vidím to dílo…
Vybrali jsme místo u okna.
- Tak já bych je dala takhle od sebe. Ale všechny stejně!
Držím všechna tři kolečka.
- Počkej udělám si dírku.
Místo, aby použil obyčejnou tužku, ne, to nevymyslíš! Chtěl udělat ďubku, a šup! Propiska mu spustila inkoust. Na nově vymalované zdi modrý šmouhanec o průměru pěti šesti cm.
- Seš normální? Propiskou?
- Ješiš, to jsem nechtěl.
- Víš co, jeď na oběd. Ty jak něco nechceš, hned tlačíš energii odporu. Běž se najíst, ať se zklidníš.
Beru bílou, zkouším zatřít šmolkovou skvrnu. Jednou. Dvakrát. Ještě máznu na tu džuznu na elektrickém vedení ke světlu.
Telefonuji ohledně Herbalife do skladu. Mám ráda vedoucí, která má jazyk jako meč, ale umí, ví, zná, poradí.
- Petro, potřebuji vědět, jestli jsem dobře objednala personalizovaný bioniq?
Kontroluje. Ví, kudy na to.
- Vidím, že pán má jiné číslo, tedy jste to objednala dobře.
- A prý na tom budeme mít napsané jméno.
Ano, abyste si pytlíčky nepletli, budete tam každý mít své jméno.
Ještě se ubezpečuji, že mám měsíční předplatné… Vyřízeno.
Konec hovoru už zaslechl Petroušek.
- Ona umí, viď? Já si ji pamatuji, jak jsme byli ve Špindlu. Tak co?
- Zatřela jsem to.
- Já si to rozměřím.
- A já jdu k bazénu. Nemohu to vidět.
Jdeme oba. Na lehátcích se řehotáme, co jsme zažili za bláznivé dopoledne. To nenatočíš. To nevymyslíš. To nechceš. Opravdu ne.
- Peťuš, voda je studená.
- Má třicet.
- A nezdá se ti studená?
- Zdá.
Až později se do ní lehce položím. Prohřátá. Najednou se mi zdá teplá.
Povídáme si. Klimbáme. Usínám.
Probouzím se bolestí. Vosa mi ve spánku lezla po rtu. Asi jsem ji zmáčkla. A asi mě několikrát píchla. Utíkám do domu pro aloe gel Herbalife. Ještě do večera ležím, chladím si otékající pusu. Vypadám jak – to nemohu napsat, protože je to nekorektní. Dřív bych použila hanlivé označení pro člověka jiné barvy pleti.
- To tě asi bolí, viď?
- Petroušku, navrhuji koktejl, zalít, pak natáhnout koberec a začít u tebe.
Pochutnali jsme si k večeři na koktejlu. Mně oteklý ret nedovoloval přitisknout pusu k nádobě. Když jsme hrávávali žolíky, Deniska prohrála, bulila. Vždycky jsem se jí ptávávala s předsunutou dolní čelistí:
- Pani, neprši vam do huby?
Hned jsem postavení čelistí změnila. Tentokrát se předsunula horní čelist a odpověděla:
- Ne, proč?
Přivazuji rajčata, okurky, Petroušek nosí konve dešťové vody. Zalévám. Domů jdeme už za tmy. Poslední - kolikáté už? - vytření podlahy. Natahujeme koberec. Neseme stůl. Židle. Věším obrázky. Ty tři od Denisky ještě nevisí. Ale dva hřebíčky jsou už zatlučené.
- Ráno přitluču ten třetí.
- Péťo, se mnou.
- Neboj, vyměřím si to.
Děj se vůle Boží! Barva, sádra v dostatku… Pro dnešek mi hřebíčková anabáze stačila.
Vyrovnávám police na chodbě. Věším své obrázky. Nesu dřevěnou kozu na své místo. Rozestavuji lucerny. Všechno zbaveno chlupů, vlasů, špíny. Omyto. Nablýskáno. U práce poslouchám na XTV Karol Stonjekovou. Obdivuji její perfektní vyhmátnutí politických situací. A souhlasím.
Nad jedněmi dveřmi mám maminčinu vzpomínku na první svaté přijímání. Ten obrázek J. K. v zeleném odstínu se mi nikdy nelíbil. Nemám ráda zelenou. Celé dětství visel nad vchodovými dveřmi v kuchyni. Čtu: Věnceslava Kopecká, 16.června 1935.
- Peťuš? Kolik je tomu obrázku? 1935…
- Devadesát jedna.
- Počkej, mamka je 26.1.1927. To znamená, že na přijímání šla v osmi letech. A kolik by bylo mamce?
- Už by jí letos bylo devadesát devět, táhlo by jí na stovku.
- Kostel v Holohlavech. Tam chodily s babičkou z Černožic pěšky. Počkej, to už byla v Neznášově. Děda jí dal jméno.
- Zítra spi do deseti. Odpočiň si. Zasloužíš si. Zítra nic nedělej. Užívej den.
Před půlnocí mám vše na chodbě naaranžováno. Jsem hračička. Všechno má své místečko. Než to vždycky otřu, ó! To mi dá!
Poslouchám na FB Hanu Gregorovou. Ta žena se mi začala líbit. Pěkná. Vtipná. Inteligentní. S mladým partnerem. Vaří a u toho komentuje hejty. Co šeredných nevzhledných nesebekritických obézních ji nevkusně a zle označuje. Gregorová vaří bez váhy. To obdivuji. Já vše na gram přesně. Ona zvládá péct i pro svůj filmařský kolektiv. Řehotám se, jak odpálkovává své kritiky. Zlé pitomce. Vždycky ukáže zjev kritika. Líbí se mi její krásná slovenština. Rasca – kmín. Černé koření – pepř. Dnes jsem se přiučila. Používá masť – sádlo s dobrým cholesterolem z plemene mangalica.
Jdu si to nalézt. V životě jsem o takových ovčích prasátkách neslyšela.
- Jedná se o mangalicu, maďarské plemeno prasete známé svou hustou, kudrnatou srstí.
- Toto plemeno je často označováno jako "prase s vizáží ovce" a je chováno především pro svou vysokou kvalitu sádla.
- Díky své vlně je mangalica odolná a může být chována venku po celý rok.
Vida, vždycky je co se učit.
Obrázek z FB:
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-03-tak-jsme-zili-my/1720160098
Tak jsme žili. Dnes jsem viděla pro mě hnusné video Jana Činy nebo jak se ten kluk jmenuje. Zpíval jako drag queen. My žili v jiné době. Ve zdravé. Muž, žena, dítě.
Dobrou noc!
P. S.
Z FB – AI
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-03-i-tak-jsme-zili/1720160099
Lidi už neumí žít obyčejný život, takový, jaký žili naše babičky a dědečci. Neumí se radovat z obyčejných věcí a celkově, když se na lidi dívám, mám pocit, že to jde všechno do kelu. Všichni se dojímáme nad fotkami partnerů, kteří jsou spolu mnoho let. Už ale málokdo vidí, že jejich život nebyl procházka růžovým sadem. Někdy to byl hodně těžký pochod, a přesto šli dál spolu. I když to nebylo jednoduché. Hlavně neřešili hovadiny typu: "Proč máš ta kila navíc?" nebo "Proč nás nevezmeš na dovolenou k moři?" Žena se starala o domácnost, muž o rodinu. Každý věděl, kde je jeho místo a kam patří. Přiznávám, že mi tyto hodnoty v dnešní době chybí. Nemyslím si, že se musíme vracet v čase, abychom si uvědomili, co je opravdu důležité. Naše babičky musely všechno vyrobit, upéct a uvařit. Praly v rukách, staraly se o domácnost i hospodářství bez všech těch vymožeností, které dnes považujeme za samozřejmost. A slyšeli jste je někdy říkat, že nemají čas? Když tehdy chlap dal slovo, většinou to slovo platilo. Stačilo podat ruku. Nechybí mi staré časy. Chybí mi hodnoty. Anežka