Hubertova jízda - chuďoučká jak naše královstvíčko

Osm. Já začínám psát už v osm? Zvykla jsem si už asi čtvrtý pátý den držet černou hodinku. Bez vyprávění pohádek a příběhů. Jen potichu. Na chvilku si zdřímnu. Hned zas běžím. I dnes.

Sobota. Vlhká. Počasí vlezlé. V deset se probírám. Škrábu se z postele. Naklepávám lůžkoviny. Otevírají se dveře.

- Á, tady někdo vstává.

- Dobré ráno!

V půl desáté měl přijet LP s pomocníkem oříznout větev ořechu. Slyším Petrouška:

- Draku, kde seš?

Jde mi oznámit:

- Už jsou na cestě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-05-kocici-rano

Mourečkovi jdu nadrtit tabletku na kýchání, rýmičku, slzavé oči a teplá ouška. Péťa mi ho drží. Kocourek prská, ale hodně se mi podařilo do něj vpravit. Odměna – masíčko. Maličko redoxních signálních molekul z ASEA.

Venku ořezávají větev z ořechu. Lísky na šancích nad chatičkou. Letos z nich napadalo hodně oříšků.

Petroušek vaří kafe.

Volám z okna:

- Peťuš, mléko jsi nenalil!

- Nalil!

Ok. Přináší hrnečky. Ukládám do myčky. Krájím hruškový štrúdl. Nese ven. Jdu se omalovat. Jé, omalovat. Omalovávám se jemně oproti jiným dnům.

- Kdy pojedeme?

Jdu se podívat na program. Hubertova jízda v Kuksu, sídle Řádu svatého Huberta. Vždycky tak honosná. Mnoho stánků. Kostýmovaní lidé. Ukázky cvičení koní. Dámy v robách na nich seděly z boku. Vtipné odpoledne s předváděním umění dravců. Soutěž ve vábení jelenů. Koncert. Několikrát za den trubači ze Zábřeha. Pěvecké sbory v kostele. Večer překrásná, ale vskutku autentická zpívaná a troubená mše. Nádherná. Promluvil třeba Dominik Duka. Jak se oslovuje? Dřív byl arcibiskup pražský. Počkej…

Jeho Eminenci ThLic. Dominiku kardinálu Dukovi, O.P.

V roce 2011 v říjnu žehnal obnovenému prameníku pramene běloveské kyselky Idy v Náchodě. Tam ho ještě oslovovali Jeho Excelence Mons. Dominik Duka, arcibiskup pražský a primas český

Jedeme.

- Peťuš! Nemám telefon!

- Nevracím se.

- Vrať se. Mám ho na nabíječce.

- Půjčím ti svůj. Ale nesmíš mi ho moc osahat. Umatlat display.

Směju se. Vesmír se mi směje.

- Tak ty budeš odsuzovat závislosti? Sama jsi závislá.

- A dyť já vim.

- Tak pro příště!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-05-hubertova-jizda-koniky-jsme-ani-nevideli

Vystupujeme. Parkoviště prázdné. Deset dvacet aut?

- Peťuš! Tady nikdo není.

- Lidi nemaj peníze. A počasí.

Ješiš, pamatuji, jak jsme tu byly s Lindou asi před pěti šesti lety. Na louce pod hospitálem V. Vydra předváděl perfektně ovládání svých koníčků bez podkov. Bylo vedro. Sedělo se na dekách nebo přímo v trávě. Otevřela jsem krabičku s vykrájenými jablíčky. Najednou nade mnou stín. Koňská hlava. A už se mi hrabala v krabičce. Dala jsem mu čtvrtku. Ale bála jsem se ho. Aby mi neukousnul ruku.

Odskok. Devět večer. Slyším Odemykat. Petroušek v chodbě hovoří k Žofince.

- Žofinko, počkej.

- To jsme si dnes dali! Teda tys´to tady hezky roztopila. Cítil jsem i radiátor na chodbě.

Žofka spouští zas svůj repertoár.

- Dáme Mourinkovi tabletku.

- Peťuš, já už jsem mu ji dala.

- A zvládlas´   to?

- Zvládla. Dostal pak masíčko. A kýchal zas. Krev.

- Cože?

- Po tom mase, doufám, že to bylo z jeho pusy. Fakt krev.

- No tos´  mě vyděsila.

Jde do koupelny.

- Ale leží tady v klidu. Napiju se čajíčku.

- Chceš koktejl?

- No, dal bych si. Osmnáct stolů a sto ohrádek. Z ASVAJ haly k nám na hernu.

- Vždyť to děláte vždycky.

- To jsme nikdy neměli. Dvanáct stolů. Ale dnes osmnáct. Složit. Naložit na vozík. Odvézt autem. Nastěhovat na hernu. Pár lidí přišlo.

Cítím z jeho hlasu spokojenost. To on rád. Pomáhá. Zachraňuje. Z bodovacích závodů má oddíl zisk. Asi přijelo hodně závodníků z celé republiky. Petroušek měl rozhodcovské zkoušky a oprávnění. Dnes už stará garda jen pomáhá. Nastoupili mladí.

Návrat z odskoku.

Kráčíme prázdným Kuksem. Snášíme se kaskádovým schodištěm dolů k Rentzovu muzeu. Vždycky se zastavuji na začátku schodiště u soch Tritonů. Zámek byl zbořen. Sochy jsou z první poloviny 18. století. Ze zámku na levém břehu Labe se Špork díval přes labské údolí do kaple na věčné světlo. Připomínalo mu: Nikdy nezapomeň, že to, kdo jste vy, byli jsme i my. Kdo jsme my, budete i vy.

Rentzovo muzeum byla stavební troska. Po rekonstrukci a obnově Kuksu za mnoho peněz z EU se z ruiny stala kulturní národní památka. Rentzovo komorní muzeum. Hlavním hybatelem, správcem muzea je profesor Boháč. Muzikolog, pedagog na UHK, zakladatel festivalu Theatrum Kuks. V muzeu jsou hlavně barokní knihy vydané hrabětem F. A. Šporkem. Knihy s grafikami jeho dvorního mědirytce Michaela Rentze. Muzeum pod zámkem byl původně lázeňským domem. Řada domů zachována. V jednom bydlí prof. Boháč. Vyprávěl, že je to bývala zámecká kuchyně. Stoupalo se odsud na zámek. 

Na mostě za hospodou u Prďoly stánek s mýtným. Stovka. Na louce se zastavujeme u jedné z mála dnešních podívaných. Ukázka dovednosti pejsků. Potkáváme se s Lindou. Taky nemá mobil. Jsme dvě. Na spojení s jejím Petrem používáme mobil mého Petrouška, t. č. v mém držení. Pejsci nosí bažanta, lišku, dohledávají. Vedle nás stojí mladý myslivec, od něj dostáváme informace, jak se pak výkon hodnotí. Jeden pejsek lištičku nese za běhy. Body dolů. Musí ji rafnout uprostřed. Pejsci tančí s úlovkem. Na závěr dostáváme informaci od člena ŘSH, že jednou za deset nebo více let se u nás koná soutěž nebo přehlídka, na kterou odjeli všichni vycvičení psi. Nám to nevadilo. Aspoň jsme viděli pejsky ve výcviku. Taky jakou práci obnáší trénink, výcvik.

Zdviháme se nahoru k hospitalu. Pár stánků. Nic moc. Hodně myslivecká výzbroj a lovecká tematika. Dalekohledy, holínky, brašny, košile, kšandy s loveckými motivy, parůžky… Stavila jsem se před sýpkou, za nás jsme říkali konírna, ale to už je skoro padesát let, na svařené víno. U prvního stánku jen grog. Jakýsi člen ŘSH ze Slovenska mi říká, abych si dala grog, že ho tu pije dnes každý. Ne, jdu na svařáka. Vedle kupuji drahý sýr. Kola sýrů nejsou z Holandska, ale z Rakouska. Ceny dosahují závratných výšek jako ty holandské. Vybírám ze dvou druhů – zrál tři měsíce a zrál dvanáct. Beru kousíček toho dvanáctiměsíčního. Fakt kousínek. 246,- Kč. Pokračuji za Lindou a Petrouškem mezi stánky. U jednoho s něžnou keramikou z Mělníka se zatavujeme. Keramika originální. Prodává pan manžel. Paní je asi doma. Linduška si kupuje nejdřív ptáčka. Hezkého. Někam na pověšení. Bude se jí do domu hodit. Pak ještě veliké srdce za 400 korun. Já beru drobnou keramiku. Pověsím si ji na zeď k domečkům. V řadě stánků čtu Žacléř... 

- Ze Žacléře mám tenhle náramek. 

- To je má přítelkyně. 

Nechávám ji pozdravovat. Můj už špinavý náramek s růžičkami je od práce na zahradě zanešený. Ale v obálce jsem si nechala poslat totožný za 350 korun. to je asi dva roky. Ani se nedívám, jestli jsou ceny stejné.

- Holky, tady nic není.

Vždycky jsme s Lindou čekávaly v davu na schodech na slavnostní svatohubertskou zpívanou mši. Jé, to byla tlačenice a nervy, abychom si sedly. Sbormistr s mohutným vousem ze Zábřeha, člen ŘSH, Pavel Bartoš. Jednou nás pozval na raut. Už je starý. U vstupu nám říkali, že tu je i letos. Ale v kapli jsme ho ani nešly hledat. Už nediriguje, ale asi dohlíží. Tři hodiny. Sestupujeme okolo ukázky dravých ptáků. Ne, to není ten bodrý Moravan. Byl vtipný, akční, občas mu nějaký dravec uletěl na vysoký strom. Lákal ho na páreček… Dnes vážný myslivec s rarohem na ruce. Prý unese i králíčka. Kdopak nám unesl naši Micicindu a Zrzečku! 

- Stavíme se někde na oběd??

- Kam?

- Do Tropicalu.

Péťa volá Petrovi.

- Draku, přijeď, jestli máš na naftu.

Ale Petr doma zakládá patky, pracuje. Jedeme jen s Lindou. Kudy? Vracíme se pár kilometrů na kruháč, odkud se jede po dálnici na Phu, z našeho směru na Trutnov, odtud jedeme, a nově od 9.9. přibyl naprosto nový směr na Polsko, tedy Českou Skalici, Náchod, Běloves, Kudowu Zdrój. Úplně nová cesta. Starou ruší. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-05-pozdni-obed

Oběd opulentní. Abych z něj nebyla korpulentní, balí mi půl talíře do krabičky. Linda mi tam smetla hranolky od svých olomouckých syrečků. Správně z nich sundala strouhankový obal. Obsluhuje nás zas jako v létě kolikrát ten sympatický student elektro školy. Psala jsem o něm. Ten nebude elektrikářem. Je empatický, má intuici, je společenský, slušný, pohotový… Je skvělý. My jsme si objednali č. 66 jednou s hranoly, jednou s německými brambory. Linda dlouho vybírala. Její obr talíř přistál jako první. 

Vtípkuji:

- Jak to, vždyť naše jídlo se šlo dělat dřív.

Hošík nás hned tak, ale tak  hezky šibalsky uklidnil:

- To nevařím já, to kuchař. Ale budete to tady mít ve dvou minutách.

A opravdu. Jen doběhl do kuchyně, talíře byly na stole. Nám by vůbec, ale opravdu vůbec nevadilo, kdyby se talíře zdržely o maličko déle. Tady je vždycky perfektní, milá, ochotná, bleskurychlá, okamžitá, no zkrátka briskní obsluha. Tenhle hoch ještě navíc pracuje radostně. S elánem. Nadšením. Pro mě je taky radost ho pozorovat. Vynikající. Venku potkáváme manželku majitele. Trošku utrápená, čeká jí nějaká operace. Zrovna spěchá pro náhradní obsluhu. Někdo vypadl. Tak rychle studenta chválíme a s ním celý kolektiv. Ješiš, nezapomněli jsme na kuchaře? Mně to u nich chutná. A baví. Porce jak pro brontosaura. To se nedá sníst. A dobré víno. Dnes měli po mnoha letech nové ubrusy. A ten přenádherný vánoční stromeček měl dnes na sobě (to já nemusím, ale respektuji) halloweenské ozdoby.

Na kruháči se rozdělujeme. Linda putuje do hor ke svému Petrovi. A my dva se jedeme postarat o naše kočky. Mourek celý den prospal ve tmě v technické. Asi po tom léku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-05-dnes-nic-moc

Je tu klid, teplo, pohoda. Dnes jsme mysleli na lidi v domech po povodních. Bože! Linda mi říkala, že si někdo koupil dvě stě padesát let starý dům za pět set tisíc. Udělali z něj dům za šest milionů. Stále koukali, že voda je daleko. Daleko. A najednou jim to vzalo obývák. Objevili se ve škole. Divili se, co tam dělají. Ješiši. Oni se tam nesmějí vrátit. Já bych to riskla. Pro něco. Nechci na to myslet. Soucítím.

Ještě tu plápolá poleno. Dnes klušu před půlnocí do pelíška. Moureček spí u mě. Nechci být namyšlená, ale docela vyhledává mou přítomnost. Konec konců Žofka taky. Ta přišla, zazpívala, hned ji zas pustil ven. Petroušek šel spát. Mourek oddychuje. Ráno dostane čtvrtou tabletku. Snad už mu bude líp. Á, slyším za dveřmi prosit Žofinku o vstup. 

- Tak pojď, už na tebe čekám. 

A jsme komplet.

Bylo to tu dnes hezké. Podzimní. Sychravé. Samí milí lidé. Radost tu pobýt.

Dobrou noc!