Hubertova jízda ŘSH v Kuksu, perla dne Stivínův koncert v kapli sv. Josefa ve Slavětíně

Čtvrt na devět. Vzhůru. Ještě si poslouchám chvilenku Československo TV. Lukáš - nájemníček je tu. Omyje nám fotovoltaiku. Pracuje. I já jdu do dne.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-07-rano

Cíl dne: Hubertova jízda v Kuksu. Konzumace dárku k narozeninám od Lindina Petra. Dvě vstupenky na koncert Jiřího Stivína kdesi na konci světa v jakési pro mě neznámé kapli… Loni jsem utíkala z obstojné Hubertovy jízdy na kurz s Markem Komissarovem – rozvoj intuice prostřednictvím vidění naslepo. Bylo pod mrakem. Linda se podruhé setkala s pánem, který se pak stal jejím průvodcem životem. Chobotnice maká. To jako já a mých osm chapadel. Dnes Petr přijde dodělat podlahu do dílny. Vařím jim výjimečně po létě zas nudlovou polévku. Brambory na páře. Krůtí prsa se smetanou a kořením. Zeleninový salát. Ovocný kompot. Naservírovala jsem nádobí na zahradní stůl. Připravila podnos na kávu s potřebnostmi… Jen do dózy jsem zapomněla nalít mléko. Dvanáct.

- Peťuš? Ty bys mě neodvezl na vlak?

- A v kolik?

- Moment, momentíček. Ty vorle. Za dvacet minut.

Je tu. Narychlo dojídám talířek polévky. Druhé jídlo jen z poloviny. Volám ho do domu. Ukazuji, co kde, jak. Jasně, že až se vrátím, to bude podle jeho režie. Na mléko, které jsem zapomněla... 

- Jsem mu řekl, že nemáme. 

- Ale zbytek tu je. 

- Já jsem dovezl nové... 

Mám asi tři minutky do odjezdu. Ježiši, z kterého nástupiště? Prý musím na první? Běžím, pán mě zve na druhé.

- Ale to je druhé!

- Ano, ale z první koleje.

Vůbec nerozumím. Naskakuji do hezké lokálky. Držím si v ruce svůj důchodcovský. Mladá paní s dítětem se mě ptá, jestli je Kuks na znamení. Jsem naivní.

- Asi ne. Je to v jízdním řádu psáno.

Vláček supí městem. Dívám se, kde jsme prve brázdili s Petrouškem přes železniční - zaplaťpánbu otevřený - přejezd. Projíždíme okolo ohromné továrny na kůže. Svého času měla poboček po republice… Dnes mrtvá. Zničená. Zastávka. Aha, tak tady by se seběhlo z náspu a jsi v centru města.

Prohlížím si známou krajinu, ale z vláčku. Jé, tady bydlí rodiče Mijankovy Radky. Sjezd z dálnice. Tudy jezdíme, támhle na tom kruhovém objezdu to točím na Krkonoše. Kuks. Prý na znamení. Dívám se s rozpaky a vykulenýma očima na mladou paní. Ptám se průvodčí, jak se dává znamení. V duchu se řehtám, jestli mám mávat rukama, nebo hlučně skákat. Možná mám křičet - vystupujiii!

- Už jsem vám ho dala.

- Aha. A kdybych jela sama, jak se dává znamení?

Ukazuje pod prostor na zavazadla. Nenápadný natištěný čůdl. Aha. Vlak zatavuje.

- Zmáčkněte zelené světlo.

- Už jsem ho mačkala.

- Ale musíte, až vlak zastaví.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-07-na-hubertovu-jizdu-do-kuksu

Jdu známou cestou. Krásnou. S výhledem na hospital. Šla jsem tudy z vinobraní. Před dvěma týdny. To bylo ale něco! To bylo velkolepé. Vstupuji postranní brankou. Duchůdcovské 100 Kč. Volám Lindě. Ráno si koupila hortenzii a ještě něco. Sází. Za chvíli přijede. Petroušek už je doma. Prý s Petrem budou obědvat. Pak se vrhnou na práci v dílně.

Můj dědeček byl včelař. Dmychadlem odháněl včelky při práci s rámečky s plástvemi. Dozvídám se u stánku pro děti, že včelky dostanou narkózu. Ty vorle! Tak to jsem netušila. Proč se říká dát včelám narkózu?! To je divné. Snad je dmychadlem vyženu. Amerika zaplavena opiem. Na každou bolest se předepisuje droga v podobě léku. Proč se používá slovo narkóza!

Kráčím okolo stromů s malými dekorativními jablíčky. Velké žluté kdoule se podobají citronu nebo žlutému jablku. Nic. Nikde nic. Procházím nádvořím. Nic. U restaurace Na sýpce – nic. Jen v hospodě v zahrádce sedí lidé. Za zdí pár mysliveckých stánků, pražené oříšky, moje známá s hrnečky… Nic. Jdu se podívat dolů. Tam před pěti šesti lety v nádherném počasí předváděl Vydra ml. výcvik koní; jízdu na nich… Byl vtipný. Měla jsem rozdělanou krabičku s jablíčky. Seděly jsme na dece. Najednou koňská hlava se hrabe v mé krabičce. Dnes ne. Žádné kostýmované dámy na koních. Nic. Nic. Louka s dravými ptáky. Pán, který vždy šou uvádí, je tu. Aspoň. Nesmírně vtipný. Pohotový. S velkou praxí. Někdy mu pták uletí na strom. Nechce se vrátit. Ani na masíčko. To vidí z velké dálky. Jak naše Žofka. Tak taky vidí, ale nedbá. Od rána je venku. Není o ní ani vidu ani slechu. Dozvídám se, že tu lítá nad naším územím asi čtyři sta orlů mořských. Doufám, že mořských. Nebo jiných. V lese ticho. Nikde ani hlásku. Tak kam půjdou na večeři? K bažantnici, na dvorek pro slepičku. Chytnou si kočku… Pán ukazuje v telefonu supa, jak ohlodává srnčí zadní. Do běla. Paní z diváků mi říká, že jim před pár lety nějaký orel nebo krahujec, nějaký dravec přistál na dvorku, popadl kočku a uletěl s ní. Volám domů. Žofka ještě není. Mourka by snad neunesl. Ale Žofku?

Vidím velmistra Řádu sv. Huberta. Žádám o selfie. Souhlasí.

- Víte, byly jsme s dcerou na vaší inauguraci. Na uvedení do funkce.

-  To už je hodně dávno. To bylo tak před dvaceti lety.

V duchu vzpomínám, když vycházel z chrámu sv. Ducha v průvodu, všiml si nás v davu. Mrknul na nás. Přidal potutelný úsměv. I my se usmály. Ale to mu nepřipomínám.

- Před pár lety jsme byly pozvány na váš raut. Vyprávěl jste tam o své cestě do Santiago de Compostela. Když už jste nemohl, pršelo, najednou se na jedné straně cesty objevilo sluníčko. Dostal jste náboj, sílu jít dál.

- Ano, tak to bylo. To si dobře pamatujete.

Setkáváme se s Lindou. Spěchám do kaple na koncert pěveckého sboru Vlastimil z Litomyšle. Založen 1856 - dočítám se. A náš Jaromír - nejstarší pěvecký sbor v Čechách - 1862. Skoro stejně.  Nádherně zpívají. Začínají mší, kterou složil učitel ZUŠ. Krásné hlasy. Výstavba mše kouzelná; zhudebněna slova, která znám z latiny, ze školy, z kostela… Agnus dei. Kyrie eleison… Konec. Budou se fotit. Potichu prosím ještě o jednu. Za mnou nějaké houpací koně:

- Budou se fotiíít.

Sbormistryně a zástupce ŘSH mě slyšeli. Přidávají krásnou píseň. Mě už fakt ty ovce lezou krkem. Nikdy ničeho nedosáhneme, když budeme čekat na to, až se někdo vyfotí. Láska v srdci a rozum v hlavě – to chybí naší společnosti. Včely neztrácejí čas, aby vysvětlovaly mouchám, že květy jsou lepší než h.

Kam teď? Nezpívá tu ani Pilarka, s tou jsem tu mimochodem zpívala na pódiu, ani Špinarka, ani Čáková. Míříme na nádvoří. 

https://www.radsvatehohuberta.cz/cs/o-radu/soucasnost/sbor

Ó, proti nám kráčí zakládající sbormistr řadového sboru ze Zábřeha. Dlouhé bílé vousy. Uniforma. Zhubnul. Jeho kolega si stěžuje, že jim sebrali z EU olověné broky. Ani nevím, čím po zvěři střílejí. EU povolila daleko drastičtější zbraň. Kuše? Taky by mohli povolit luk a šíp nebo oštěp. Chjo. Ptám se, proč to mají tak chudé. Loni měli aspoň tombolu. Letos nic. Prý lidi moc šetři. Ani vstupné není drastické. Stovka i pro nedůchodce.  Loučíme se. Třeba se ještě setkáme. Míříme k pódiu s něčím mysliveckým. Usedáme na volné lavičky. Právě skončil rozhovor. Na pódiu se střídají bratia Slováci. O polovnictvu v Afrike. Prý nezapomenutelné. Ani mě to nezajímá. Přišlo mi legrační, když líčil, jak na pár metrů se někde v buši, džungli objevil leopard. Šeptal kolegům – Leopard. Až na potřetí zbystřili. To je prý zabiják. Ten dělá neplechu mezi domorodci. Říkám Lindě:

- Vladko, le-o-pard! Pšš. A Vladko měl v kalhotách.

Řehoníme se a neslyšíme, jestli se ti dva na jevišti zachránili, nebo jestli je leopard sežral. Rozhlížím se, kolik je tu lidí. Málo. Autobus polských hostí z myslivosti. Chudé.

Začíná soutěž ve vábení jelenů. Nikdy jsme pro přemíru programu nejevily zájem o tyhle legrační zvuky. Když se ráno protáhnu, mohu vábit jelena. Uáááá! A to hned v několika disciplínách, to podle nálady. Na jeviště přicházejí mladí lovci. Jeden z nich maličký kluk. Klobouky na hlavách. Představena komise: Hlavní nejzkušenější vábič. Méně hlavní vábič, ale taky úspěšný. Ještě jeden odborník přes vábení. Soutěžit se bude v disciplínách: Hlas mladého hledajícího jelena, druhá disciplína hlas starého hledajícího jelena, další disciplína – výzva mladšího jelena na staršího nebo výzva mezi dvěma stejně starými jeleny; disciplína jelen stojící u laní; poslední disciplína - vítězný ryk. V případě stejného počtu bodů na vítězných místech k rozhodnutí disciplína, u které padám na znak: Odpočinkové mrmlání. Řehotám se ještě teď. To miluji. Nejvíc v neděli odpoledne. Na houpačce. - Pouštím si tu dnešní vábení jelenů. Žofka leží vedle mě na gauči. Stříhá ušima. Volám Péťu k poslechu. Žofka ve střehu. Prý ji půl hodinu vábil ze střechy. Lindin Petr povídal, že to byly hodiny dvě. :-)  Pak věř chlapům.

V patnáct jdu na koncert hornistek ze Zábřeha s řádovým sborem ŘSH. Linda jde na ukázky ptáků… Hornistky doprovázejí sbor. Poznávají mě. Asi před třemi pěti lety jsem jim tleskala u hospody Na sýpce pod deštníkem. Všichni se utekli schovat. Trubačky měly radost z mého potlesku. Budu jim tleskat i dnes. Hudbu znám z večerní mše. Nyní zpívají jen ukázky. Přenádherný Otčenáš. Dojemný. Vždycky se u něj dojímám. Vlastenecký. Všechno v češtině. Oslovují Boha, Panenku Marii, Přírodu… Koncert splnil… Nádherné naladění v duši. Léčivé vibrace. Všechny čakry se točí jak větrníky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-07-rudbekie-mne-ji-sezrali-slimaci

Jedeme někde k Radvanicím na koncert. Stavujeme se u Lindy. Ukazuje mi, co vysázela. Kam já se za svými holkami deru. Nemám ani jejich páru, ani jejich šikovnost. Kitty nás vítá. Nabíjím si telefon. Je čas. Jedeme v dešti. Nevím, jestli bych zvládla dojet do míst, kde dávají lišky dobrou noc. Však jsme jednu na zpáteční cestě potkaly. Mládě.

- Lišky, dobrou noc! I vám dobrou noc!

I na druhou stranu silnice posílám přání dobré noci pro lišky.

Slavětín. Ukázali nám, kam postavit auto. Lidi proudí na koncert. Stará pseudogotická kaple na vyvýšeném místě vyšperkována září do stmívající se krajiny. Interiér vyzdoben drátěným obrazem andělů a Bohorodičky v náručí s Ježíškem. to je nádhera! Nemohu se vynadívat na tu krásu. Originální. U vstupu nás pán pouští, ani jsem nerozbalila papír, který mi Petr v létě vytisknul jako vstupenky. Jdeme si sednout do třetí řady.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-07-slavetin-jiri-stivin

Přichází umělec, který hraje na pikolu, zobcovou flétnu, na hoboj, klarinet, na flétnu z tyče od trubky na záclony… Vtipný, moudrý. Hraje od Bacha přes Vivaldiho, džez, Chick Coreu…

- Víte, Chick Corea složil padesát dětských písní. Já vám zahraju myslím pětku. Když jsme se to s kluky učili, oni říkali, že je to moc těžké. Tak jsem jim říkal: Líná kůže, h. zmůže.

Svěží Vivaldi. Radostný. Tryskající energie. Říká o něm, že se mu všechno povedlo. Prý psal krátké skladby. Asi prý měl strach, aby posluchač neusnul.

- Zahraju vám skladbu s kadencí. Víte, to je na konci takové překvapivé zesílení. Kdyby posluchač snad usnul, aby se probral. 

Vzal do ruky velký klarinet. Naznačoval, že se o něj opírá jako o zahnutou hůl. Mozart má prý v nějaké skladbě tak hluboký tón, že se to na jiné hoboje, flétny, klarinety nedá zahrát. Ale na tenhle ano. Kupují si ho prý kvůli jedné Mozartově skladbě. On si ho koupil, aby na něm mohl improvizovat. Hned předvedl božskou improvizaci.

- Pan Kemr, ke mně chodil. On hrál rád na cello. Ale blbě. A říkal: Víte, pane Jiří, ten Bach tam má všechno. Ona tam má jůdy jůda dam. Judydydy jůda dům. A má tam všechno. – A já jsem teprve později přišel na to, že je to tahle skladba. On Bach byl vynikající matematik, hudební génius. Tak já vám tu skladbu teď zahraju.

A hrál, hrál, doprovod na cembalo mu nahrál někdo, na hoboj si nahrál sám, podkresy doplňovaly jeho dokonalou hru. Obdivuji, jak se při preludování vešel přesně do pomlk podkresů. Měl to perfektně vychytané. Okouzlena hudbou, atmosférou, dárkem, dnem. To se Petrovi povedlo. Vstupenky mi daroval v obálce nadepsané hezkým Irence. 

Jedeme domů. Zas dávám liškám na obě strany silnice dobrou noc. Jedna se nám ukázala. Asi opětovala přání dobré noci.

- Peťuš, je Žofka doma? 

Líčí, jak ji naháněl. A že všechno zvládnul. A moje klíče že nenašel. A večeři už Petr nechtěl. A na zítra máme oběd. A Petr teď odjel.

Ptám se Lindy, jak to Petra napadlo – najít takový hezký dárek.

- Mami, on umí na internetu.

Smějeme se. Volá mu.

- Miláčku, právě jedu domů. Čtvrt pytle cementu se mi nedostalo. Tak to ještě dodělám. Jsem u Kuksu.

- A my míříme k Trutnovu. To se nepotkáme.

- Potkáme. Stavím se tam. Až pak domů.

Děkuji mu za hezký zážitek. Prý Péťa na štaflích nelákal kočku půl hodinky, ale dvě hodinky. :-)

- To ti nepomohl?

Směje se. Pomohl. 

Trutnov. Potkáváme hasičské auto. Bliká. Má naspěch. Z druhé strany bliká ambulance. Vzápětí jako šíp vůz s lékařem. Taky si to mastí nočním městem pod majáčkem. A ještě jedna světla – policie. Jedou tam všichni. Copak se kde asi přihodilo? Komu jde o život? Přežil?

- Kde jsi?

- V kopci před Trutnovem.

- A my u ONO.

- Budu ti, miláčku,  svítit dálkovými.

Smějeme se. Ano. Potkali jsme se. Ve tmě.

- Lindo, dnes je to rok, co ses´   s ním potkala podruhé. Pamatuješ? Byly jsme v bylinkové zahradě v Kuksu. Mazala jsem pak na Komissarova…

- Peťuš, otevři…

- Klíče jsem neměl ještě čas hledat. Nikde tu nejsou. 

- A nemám já je v batůžku? A mám je v batůžku. To jsem ale ňachla. 

Linda jede k domovu. Mohla by jet po dálnici… Poláci ji už otevřeli. Naše nepozvali. K čemu? My nejsme schopni dostavět kus dálnice. Asi hodně zájemců…

Děkuji vesmírné inteligenci za včerejší skvělé divadlo, dnes za setkání v Kuksu, za koncerty, hlavně za večerní hudební zážitek v nádherném harmonickém prostředí venkovské kaple. Fantastické. Děkuji i Lindě za bezpečnou, klidnou a pro mě bezstarostnou cestu na koncert a domů.

Dobrou noc!