Hubertova jízda v Kuksu a padání klapek z očí...

05.10.2019

Něco mě budí. Otevírám oči. Ticho. Micicinda drzá na dece. Čučí mi do očí.

- Jedeš, příšero drzá!

Chceš nechceš jdu do nového dne. Za okny provazy deště. Zima. Volá klientka. Přijede si pro jídlo. A je tu natotata. Vycházím v noční košili. Objímáme se. Minule pod jiným jménem, dnes ji vítám pod novým. Psala jsem její příběh 10.9. Zvítězila. Vdala se. Zažila prý svůj význačný den s krásnou, láskyplnou, unikátní, přenádhernou energií... Vdala se po sedmnácti letech jako já.

Chystáme se s Lindou do Kuksu. Hubertova jízda. Loni a vždycky teplíčko; válíme se v trávě, pozorujeme dravce, koně, ukázky vábení, stánky... Loni nebo už předloni (?) přijel se svými koníky pan Vydra. Chtěli ochutnat ovoce z mé svačinkové krabičky. Bála jsem se. Jejich obrovské hlavy nad mou hlavou; jejich čumáky u obličeje. Letos? Zima jak na Sibiři. Linda dorazila.

- Máš oblečení? Bude ti zima.

Uculila se, jako že jsem mimo... Odjezd trošku oddaluji. Do té zimy... Jak se obléci?

- Mami, tak už?

Chystám se, chystám. Linda čeká v autě. Zamykám. Změřila mě od hlavy k patě. Nastupuji.

- Mami, já mám holínky.

- Holínky, jo?

Hlavně, žes mi říkala, abych se vyzbrojila.

Klušu domů pro holínky. Ještě šálu. Mohla jsem si vzít i rukavice. Jedeme. Poprvé přes nový železniční přejezd. Přes koleje jakýsi nájezd, takový mini kopeček. Skokánek. Proč to tu vyboulili? Asi aby nás zpomalili.

Za Jaří semafory. Bože, kdy už tahle zpomalovadla skončí! Tady se pořád opravuje, přestavuje. Ať nepracují šlendriánsky a cesta vydrží déle. Jedeme k benzínce. Rekonstrukce. Tak tady nee...

- Víš co? Jeď zpátky. Postavíme se na protější břeh. 

Navádím ji. U vjezdu na Kuks se nás ptají:

- Jste účinkující?

- Nejsme.

Očekáváme zákaz. Provazy deště a malá návštěvnost nás zachránily.

- Tak jeďte.

A jsme tu. Louka na parkování zaplněná, ne tak, jako v jiný rok; dokonale rozčvachtaná. Posílají nás za zahradu. Varují před nájezdem. Lindina čtyřkolka vrn vrn. Parkujeme na čisté trávě. 

Stánky většinou s loveckým, lesnickým zbožím. Zaujal mě stánek s lapači snů; mandaly snů. Pavučina zachycuje konstruktivní vibrace a filtruje dobré myšlenky. Letos jsem dostala od snachy. Krásný. S peříčky pro zachytávání vesmírné energie; dopředu ji tak nějak "předfiltrovávají". Špatná energie, která přes pírka přece jen přejde, nakonec skončí v síti, odkud už se nedostane. Stánek obsluhuje - světe div se - indián. Z Peru. A mluví česky. Žije dvacet let v Brně. V létě jsem na Brutalu v aleji potkala skupinku živých indiánů. :-) Indián s krásným indiánským úsměvem a bílými zuby. Obdivuji náramky. Červené jsou jako ochrana před uhranutím. To potřebuji! Líbí se mi s přívěsky. Jenže on mi radí:

- Fungují nejlépe bez přívěsků.

Kupuji obyčejný. Rvu ho na pravou. Ne, ne. Upevňuje mi ho na levou ruku. Prý ještě lépe ochraňuje s peckou huayruro. Název mi napsal na papírek. Jo, existuje to: Koule z minisemínek huayruro, semínka štěstí a plodnosti. Země původu: Peru. Beru i ten. Linda na tyhle cetky není. Tak! Jdeme dál. Prší, jen se leje. Obloha cedí. Procházíme nádvořím. 

Linda si odskočila na test z rostlin, ptáků, stromů... Ztrácíme se. Kabelku má pod pláštěnkou. Můžu jí volat, jak chci. K telefonu se do kabelky pod křídlem pod pláštěnkou neprobojuje. Obcházím hospital. V kapli zpívá mužský sbor. Červená pláštěnka mě našla. Jdeme do pokladny. Sháníme Aranku. Dennodenně mi to tu lajkuje. Posílají nás do lapidária. Jů, tady pod Braunovou sochou "Píle" stoleček s bločky. Za pár halířů. Svěřuji tiskařce z Říčan:

- Víte, asi v dvanácti, třinácti mi pod stromeček sestra zabalila čtvrtky, karis blok, tuhy do versatilky, bankovní lepenky, gumy... Největší radost z tohoto dárku. Jsem celý život papírová. Mám plno lepicích bločků, lepicích pásek, čtvrtek...

Paní přitaká, je taky papírová. A taky šetří papír. Odstřihuje. Tiskne z druhé strany. Papír prý zdražuje...

Aranka. Plodný hovor. Letos nebude ohňoděs! Bude světelná šou. Tetelím se radostí. A spokojeností. Kdysi mi Velmistr ŘSH říkal, že tradici ohňostrojů zavedl už hrabě Špork. A ono to jde i bez střílečky a plašení zvěře. Super! :-) Srdečné setkání. Kastelán se tu mihnul. Aranku vyměňuje kolega. Studuje výtvarku - biologii. Divíme se netradičnímu oboru. Dáváme rady, jak na učitelské povolání... Hovoříme o organizovaném chaosu. Ano, souhlasí. V jeho oboru má tři přednášky naráz ve stejném čase. Nikoho to nezajímá. Účast nutná na všech třech... Kdo to takhle vymyslel? Přeci rozvrh hodin se nesmí překrývat. Dnes už smí. NWO. Úpadek nejen mravů. 

Jdeme chvíli do hospody na sýpce. Před čtyřiceti lety jsem sem jezdívala se svými přáteli... Zlatkou a jejím mužem. Všichni emigrovali. Zůstali jsme tu s Ivkou sami. Jezdili jsme do konírny a ono se to dnes jmenuje Hospoda na sýpce. Tehdy pod stropem dlouhé místnosti připevnili mohutnou dřevěnou dekoraci. Z ní někdy padaly bublinky. Byly tu oddělené kóje k sezení. Křepčili jsme tu se stroboskopickou lampou. Milovala jsem šlehačkové poháry. Vrchní se jmenoval Šimák. První cesta po revoluci do Vídně. U hranic hospoda. Číšník mi říká:

- Šlehačková královna! Kuks!

Jo, šlehačkové poháry, co jsem jich tu spořádala.

Vybíráme. Váháme, co si dát. Jídlo? Zavrhujeme. Přiběhla servírka. Pracuje tu už dlouho. Počítali s větší návštěvností... Déšť zhatil... Čokoládu. Já grog. Pojedeme na chvíli domů. 

- Jak budete platit? 

Odpovídáme naráz:

- Hotově. Kartou.

Nakonec platí Linda hotově. Děkuji. :-)

Spěcháme do auta. Před námi policisté.  Myslela jsem, že je to MP. Doopravdičtí, co pomáhají a chrání. 

- Hoši, jste ze Dvora?

- Ano. Dobrý den! Jak se máte?

- Vy mě znáte? Jo, nebyli jste loni v Žirči?

- Ne. Byli jsme loni s vámi na srazu třídy.

Došlo mi. Jeden z mých maturantů na učilišti. Filip. Hovoříme o aspartamu. Informovaný. 

- Kde jste koupili burčák?

Ukazují k sýpce.

- No, já jsem si s sebou vzala láhev od mléka. Hned u auta mi upadla. A pak jsem ji někde vytratila navždycky. Na zem. Udělala jsem tu eko odpad. :-)  Chtěla jsem si do ní koupit litr burčáku. :-)

Loučíme se.

- Mami, takhle domů nedojedeme. Zelená v tom okamžení... 

Na páru brambor, zeleninu.

- Mami, za půl hodiny jedeme.

- Ne, za hodinu.

- Mami, za patnáct minut odjíždíme.

Tohle miluji! Tahle časová hlášení - brrr.

Jedeme. Mši celebruje Socha. Nějak funguje to, co jsem slyšela od Petry Nel Smolové. Od srpna do konce října jako by nám někdo rozhrnul po 165 letech záclonky na očích. Jednou za 165 let! 1855... Jak spadnou klapky z očí, jen se divíme, čemu jsme to věřili. A to se mi dnes stalo. Rituální církevní vymývání mozků. Nesouhlasím s tím, co jsem dost dlouho s nadšením a láskou přijímala. Jaká má vina, má veliká vina? Kecy! V kázání zas mluví o příkladu rozmnožování hřiven. O bankovnictví. Mrkly jsme na sebe s Lindou. Už jsme to jednou pochopily. Zas už pointě nerozumíme... Zamontoval do kázání i další lži:

- Četl jsem si rozhovor s Karlem Gottem. Prý 21. století má být duchovnější a že se těší na ezoterično.

Ty vorle, ten lže. Našla jsem si to v rozhovoru zde!!

https://aeronet.cz/news/wp-content/uploads/Gott2001-NonCensored.pdf

Vůbec to takhle neřekl! Překrucují... 

Na hubertské mši se mi líbí horny. Zpěv. Jásání nad přírodou... Letos obětují bažanta, kachničku... Tak dva tři roky zpátky obětovali daňka... Někdy divočáka. Zpívané mše nemají chybu. Koncert. Vycházíme z kostela. Zima jak v psírně. Chtěla bych natočit mluvené slovo ze světelné šou. Chvěju se tak, až se mi klepe telefon v ruce... :-)

Cestou domů zas dumám nad kopečkem na kolejích.

- Co si pamatuji, mluví se o nadjezdu. Pořád nadjezd, nadjezd! Proběhl život, zrušili ruční ovládání závor. Ale stojí se tu denně tam i zpátky. Jsme železniční uzel.

- No vidíš, a udělali tady nadjezd.

Řehtáme se.

- No jo, ale neřekli, že to bude jen nadjezdíček přes koleje.

Lije jak z konve. Micinka čeká u dveří. Chce ven. Prve jsme vyletěly jak z hnízda. Zamkla jsem ji. 

- Mami, chtělo by to zatopit. 

Zatápím. Tak už je to tady. Jak se jednou zatopí, už budeme topit stále. Petroušek se vrací ze stadionu. Dnes hrál, počítal; měli bodovák. Užil si to. Celý den na stadionu. A my celý den v Kuksu.

Poslouchám Karla... Líčí, jak sedí po štědrovečerní večeři u stolu, neuklízejí štědrovečerní tabuli. Nechávají duším do záhrobí. Prostírají navíc, kdyby někdo přišel hladový z ulice. Vtipně okomentoval:

- To jsem se hodně teď zavázal. :-)

Karle. Víc a víc věřím, že agresivní nemoc nebyla náhoda...

https://www.youtube.com/watch?v=Xgscu8bx1gU&feature=share&fbclid=IwAR2SdDYVoub-2yi_pdeNd0QotN0HDIxZcUMqJozNFOqxqKKKRIRdIJqjKA8https://www.youtube.com/watch?v=Xgscu8bx1gU&feature=share&fbclid=IwAR2SdDYVoub-2yi_pdeNd0QotN0HDIxZcUMqJozNFOqxqKKKRIRdIJqjKA8

Na to, že to byla taková mokrá ledárna, potkala jsem se se samými skvělými lidmi. Srdce vibrovalo. Kuks. Nádherné místo... Jo, den dopadl výborně. 

Dobrou noc!