I dnes nám Vesmír nadělil krásnou energii :-)

Od jedenácti jsem mohla jít spát. Kochala jsem se novým telefonem; hrála si s ním; hledala, jak si dát ikonky s obrázky rodiny na plochu... Půl jedné. Okamžitě jsem byla tvrdá. Probrala jsem se ze zvyku o půl sedmé... Vstala jsem z mrákot v deset. Spánek se nemá přehánět. :-)

Pokračuji v očistné kůře. Čaje na ledviny, játra. Rychle snídani; Petrouškovi už svačinu. Oběd. Zmeškaný hovor. Volám sestře:

- Ivo, něco jsi potřebovala?

- Mám chřipku. Je mi zle. Nemohu jim tam prskat.

- Chápu. Tak se vylež.

Běží mi hlavou myšlenky. Zas to nestihnu. Od minulého pátku den co den u maminky. Den co den služba. I dnes. Jenže ve dvě jsme měli jít slavit páté narozeniny. Mezi sedmnáctou a osmnáctou k druhé dceři jeden svátek z ledna. 

- Peťuš, prosím tě, vběhneme k mamce před čtrnáctou.

- Slyším, jak volá synovi:

- Všechno platí, jen se ještě stavíme u máti. Přijedeme v patnáct. 

Tuhle informaci jsem neměla slyšet. Okamžitě opadá můj spěch. Prodloužený odchod z domů. Telefony s sebou. Vnuk mi pomůže s přenosem dat. Dárky. Mamince dobrotky, ovoce. Hlavně hrušku. Ovlivňuje dobře plíce. V klídku se namaluji. Dnes mě to baví. Mám přeci čas. Místo v půl druhé vyjíždíme ve dvě. Dobrý čas. Drbna Micka Keliška pod plotem...

Maminka. Rozčepýřená. Neučesaná. Hrůza. Zas sedí sama v jídelně pod světlem a pod televizí. Beru ji. Nemohu to vidět. Drásám se. Maminka - přírodní člověk. Maminka spjatá se zahradou, stromy, sluncem, květinami. Vždy elegantní, upravená, krásná. Sedí, čumí do blba, svítí na ni Nova. Hanebnost. Kdo mě slyší!! Halóóó!!! Svetry poztrácené, halenky a ručníky, prádlo, ponožky. Bože, a sedí tiše, smutná. 

- Mamko, dnes jedu jen na chvilenku. Nesu ti víno, hrušku, jazýčky. Péťa čeká dole. Jedeme gratulovat vnučce. Iva je nemocná. Zastupuji ji. Pojedeme do zimní zahrady? Nebo se spíš chceš podívat na Chloumek, Prašivku?

- Chloumek.

Jedeme. Má ledové ruce a zimní teplou halenku. Co to značí? Že to NESTAČÍ!!! Vysvětlím někdy přímé péči, dnes mladé zastupující z prvního patra nutnost držet lidi v teple? NEVYSVĚTLÍM. Kolektiv starých by mohl a měl poučit, řídit, vést mladou. Melduji stále dokola:

- Prosím horký čaj!!! - Většinou je ledový. Kamila, Irenka, asi i Dana - jo, horký!

- Prosím mamku strojit, balit do deky. - Většinou jen v halence. Zkuste si jít do nádražní čekárny v halence!

- Žádám ne RAMU!!! - Rama k večeři. Tfujtajxl. Snad si maminka za celoživotní dřinu zaslouží máslo!!! Pokud ne, tak aspoň za nekřesťanské peníze snad ano!!! 

- Prosím, aby si mamka navlékla pásek u bot na patu. Aby neničila přezku. Jednou měsíčně dávám boty za peníze k opravě ševci!!! Kdo nám to proplatí?!

- Prosím o komunikaci, přímá péče = práce s lidmi. Ne ostatní práce!

Napadá mě: V roce 1997 jsem ležela v Sanusu. Poprvé jsem viděla: Zdravotní sestra je odborný pracovník. Není určený k servírování jídla. Od toho tam byli jiní. Sestra pracovala ve své odbornosti. Navrhuji: Přímá péče = přímá péče. Více práce - prádlo, přebalování, mytí není přímá péče. Je to doplňková nutná péče. V žádném případě ne přímá!

Asi působím jak hnidopich. Dcera paní Boženky si přeje, aby její maminka měla v ruce drobné hračky. Usmívá se na ně. Loni koncem ledna přišla do DD. Chodila. Moc nemluvila. Jedla. Dnes nechodí, leží, je krmena. Napájejí ji stříkačkou. Kde soudruzi udělali chybu v 21. století?! Asi moc přemýšlím. Do roka se z člověka udělá LEŽÁK!!!

Poslouchám pod psaním o vodě u Járy Duška v Divadle Kampa. Paní velmi zajímavě vypráví o vodě, o vibracích vody... Pouští zvuk naší buňky. Nesmírně obohacující. Běžné myšlení - lineární. Jeli z Moravy. Vánice. Všechny čáry na cestě zachumeleny. To byl chaos! :-)  Ano, nereflektujeme sami sebe, nereflektujeme ty druhé. Voda netvoří lineární dráhy. Teče-li voda po skle, klikatí... I člověk čůrá klikatě. Není to rovně, i když si to někteří myslí. Rychleji teče klikatě - steče větší objem za kratší čas.

https://www.youtube.com/watch?v=CMbr6-Qbppw&t=2730s

Prosím mladičkou, jestli by mamince dala HORKÝ čaj. Slibuje. Sliby se mají slibovat. Tím nezarmoutíš.

Utíkám pro svetr. Rozepínám popruh. Rovnám svetr na záda. Aby ji netlačil a hřál!

- Ty jediná mě máš ráda.

- Máme tě všichni rádi.

Necelou hodinku jsem těšila sebe i mamku. Už musím.

- Maminko, mám tě ráda. Přijdu zítra.

Jedeme. Vybíhám asi do pátého patra paneláku dřív, než Petroušek výtahem. Bez zadýchání. Gratulujeme.

- Co ti to sedí u stolečku?

- To je ovečka. Maminka mi ušila.

Snacha je nesmírně šikovná, zručná. Ukazuje mi nového medvídka, taštičku. Z Lindiny sukně nádherná prostorná taška. Přináší lapač snů. Něžný, krásný.

- Proč se tím neživíš?

- 36 hodin práce, mnohdy jen materiál vyjde na tři, čtyři stovky. To mně nikdo nezaplatí.

- Za ovečku by ti v Pze třeba dali tisícovku. 

- To je k nezaplacení. Nemohu se tím živit. Lidi by mi ty peníze nedali...

Mají tu snašinu vnučinku a staršího vnuččina bratra. Nepiju víno. Neberu si pohoštění. Popíjím HL nápoj. Nechci si pokazit očistný proces. Dort. Dostávám kousek. Petroušek vypráví, jak si včera koupil můj telefon :-) Vnučinka šikovně vymalovává.  Honzík odchází na florbal. Peťulka mě zdvihá. Loučíme se. Jedeme. Mezi poli:

- Kam jedeme? Ke Zdendovi nebo k Denise?

Volám kousek od jejich vesnice.

- Ke mně.

OK. Přijíždíme. Dcera čeká u vrátek s jejím bílým krasavcem. Cvičí ho, že nesmí vyběhnout. Pejsek nás radostně vítá. Čeká ho první výstava. Ale musí mu zčernat čumák. Zajímavé - má růžové tlapky, růžový čumák. Jedu sem s očekáváním. Potřebuji přenést data ze starého do nového. Nevychovaně celou návštěvu dořešujeme  zálohování, přenosy, přihlášení semhle a tamhle... Ze zlatého  huaweje do krasavce Samsungu galaxy se to jaksi nedaří. Vnuk si bere oba přístroje. Mám se zas někam přihlásit, heslo... Netrefuji se. Účet už máte. Zablokovaný. Přihlaste se u skupiny Samsung. Přes kód QR jsem hupsla svůj WhatsApp do dceřina ntb. Ne, to až doma do svého. Přijdu o všechny zprávy... Cloud, disk... Ty, vorle! Co to je za termíny? Nejsem sama blbá. Lehce se řekne: Přenesete si to přes cloud z telefonu do telefonu a pak ho nastavíte do továrního nastavení. Jo, teorie super. Jenže já chci svoje ikonky s hlavičkami dětí, rodiny a tel. čísly na plochu. Ne, ne, ne. To se nám zkrátka nepodaří. Ani nevím, že mám android... I tady se loučíme. Omlouvám se. Smějí se. Jsou staří, rozumní, chápaví .-) Taky to tak mají... Nový telefon - hrůza starostí. Čekají též na pomoc mladých... I těm někdy dojde dech...

Micicinda už čeká. Zatápím. Nechce se zahřát komín. Konečně. Otevírám ntb. Sdílím loňskou vzpomínku. Už je to rok, co na cestě do DD pokáceli dva topoly. Zas cítím ten smutek pohledu na ležící kmen. Tak moc mě to bolelo. Dva topoly naráz... Topolové dřevo chrání obydlí před zloději... 

Petroušek jde spát.

- Neznepokojuj se. V pondělí ti ještě poradí v prodejně. Já vydržím s tím tlačítkovým.

- Petruš, jsem tak moc šťastná, že tě mám. Jsem s tebou šťastná. Miluju tě.

- Já tě mám taky rád.

Nejlepší zpráva dne, ne?

Dobrou noc!