I tak to bylo k žití

Nemohu dospat. Dnes se možná Žofka zbaví límce. Možná. Protože její rána je hnusná. Večer v osm naposledy jedla. Kdyby náhodou bylo potřeba revize rány. Mourkovi vysunuji misky ven. Ani se jich netknul. Jo, dřív, to jedl vždycky jen na terase. Mlsně a toužebně nakukoval dovnitř:

- Půjde Zrzka ven?

- Ne, už se dost narajzovala.

Kde jsou ty časy! Teď měl výročí prvního příchodu na náš pozemek. Někdy asi čtvrtého pátého března? Zrzka s ním kurizovala. Nakonec se jí narodila čtyři rezatě maskovaná koťata s úplně jiným kocourem. Rezatým. 

Jeho mističky stahuji do domu až odpoledne. Plné. Zdomácněl. Zpohodlněl. Zvykl si na péči. Na kvalitu. Bude on jíst venku v mraze? Prý byly dva stupně. Nevím, jestli nad nebo pod. Ale šedivec se válel na trávě do osvětlení slunce. 

Tři čtvrtě na devět. Péťa je tu.

- Počkám venku.

- A jak vezmu kočku?

- Pomohu ti.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-18-na-stehy

Obouvá mi boty. Noha mi do nich lehounce vklouzla. Šup, šup. Jedeme. Žofinka je vyděšená k smrti. Nepláče. Ani nedutá. Držím ji. Mluvím k ní. Chvěje se. Vjíždíme do areálu bývalé nemocnici. V márnici je naše veterina. Doktor naší kočky už je připraven. Jdeme dál. Vidím, že ztuhnul. Rána se mu nelíbí.

- Musíme ji omýt, sundat z ní, co se dá. Zorientovat se. 

Kočičku držíme tři. Leží na zádech. Asistentka, Petroušek, já. Žofinka nebrečí. Jen malinko békla při tahání stehů. To je tampónů a tampónů. Najednou vidím, že rána je na dvou místech prasklá. Děsím se. Ne, nebude operovat. Ale límec bude dál.

- Je tam komplikace. To se může stát. 

- A kočička by chtěla vědět, jak dlouho. Totiž, já jsem jí slibovala tři, dva, jeden den.

- Tak aby kočka měla představu, tak ať počítá tak týden.

- Ach jo!

- Zastříkneme jí to obvazem. Dnes přestávají působit depotní atb. Přesně 14 dnů, co dostala injekci. Nemám ji. Přijeďte zítra znovu. Aspoň ji zkontroluji. ¨Dnes nic neplatíte. 

Sedám do auta. 

- Peťuš, ta stojí tisíc sto.

- To já dobře vím.

Držím kočenku na klíně v dece. Doufám, že ví, že jedeme domů do bezpečí.

Na desátou paní. Taková bojácná, neprůbojná, hodná. Bere si základní program. Myslím, že jí bude stačit. Její protein faktor není ani osmdesát. Je droboučká. To dáme jen s nutričně vyváženým jídlem a kvalitním vlákninovým nápojem ze šesti druhů nejlepší vlákniny. Stahuje chemii, jedy a nečistoty z těla. Já místo ní beru betagklukanový betaheart. Ten udržuje hladinu tzv. špatného cholesterolu v normálu. Dělají ze zlého cholesterolu strašáka. Bez něj by nám praskaly stěny buněk. Je ho třeba k jejich elasticitě. Dřív byla norma asi sedm nebo sedm a půl. Vrz. Dnes pět. Ať se má farma rybník dobře. Lidem to lékaři neřeknou. Berany, berany duc, duc, duc. Tady máte předpisy. Travte se, plaťte, nerecmejte, vraťte se do stáda.

Dnes jsem zaregistrovala strašení černým kašlem, tetanem. K čemupak se zas schyluje. Ke květnu. WHO z jednoho úmrtí, které NEBYLO NA TETANUS – to se opravili a omluvili – vyhlásí tetanovou plandemii. Smlouva začne platit. A bé bé bécani naklušou s jedním ramínkem, s druhým ramínkem…

Na třináctou paní. Začala na masopust. Má čtyři kila dole. Radujeme se.

Venku slunce. Petroušek posedlý prací. Kluše do zahrady. Jdu na chvilenku za ním. Ve skleníku rozhazuji dusíkaté vápno. To bych nevěděla. To mi poradil klient. Čtu, že má být půda vlhká. OK: beru konev. Máme tři rubikony. Jeden je plný celou zimu. Petroušek zřídil do všech stok ze střech v zahradě. Prolévám půdu. Pokrýváme plachtou. Aspoň na čtrnáct dnů. Pak začnu experimentovat. Ředkvičky a salát. Kde ho seženu? Semínka? Mrknu do své semínkové databanky.

Žofka jede zahradou jako blesk. Přikrčená, aby viděla na cestu z trychtýře.

- Dišdišdišdiš!

- A je za plotem.

- Máš to.

Jdu ji vábit. Sedí. Ráda by se dostala pod plotem zpátky. Slyším štěkat psa Daxe. Ona taky. Dřív s námi sousedil. To byla ještě zahrada zahradou. Stodola tu nestínila.

- Žofi, Žofi, pojď rychle. Je tam pes.

Staví se na zadní ke zdi šancí. Nechává se přes plot zdvihnout. Pozor, abych ji nenatrhla kožich přes ostnatý drát.

- Máš ji?

- Mám. 

Pouštím ji. Kluše zahradou rychle do domu. Jak fretka.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-18-k-veceru

- Tady jsem nasbíral oříšky. Jestli ještě budou k snědku.

Tyhle dva zapíchnu do půdy. Třeba je bude chtít Linda. Nebo Deniska, kdyby chtěla. Jestlipak by se jí líbil mahon?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-18-modra

- Podívej, jaká modrá vajíčka jsi přinesl. 

Máme poprvé světlemodrá vajíčka, jaká jsem poprvé viděla někde v nějakém Receptáři…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-18-myti

Večer. Z Žofky je všude plno chlupů. Přispěchala ke mně do pracovny. Osvobozuji ji od lampičky na krku. Myje se. Nekonečně. Půl hodiny. Před ránou na bříšku jí držím dlaň.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-18-hezky-to-vytri

Jdu vytřít okolo kamen. Chodbu. Asistentka se legračně staví na zadní. Jako že uzdvihne kbelík. Na chodbě máme na dveřích kvůli zimě pejska. Doráží na něj. Škube mu uši.

- Žofi, jen mu dej! Servi mu ušiska.

Vždycky mi odtáhne rohožku daleko od dveří. Mám pod ní pár mincí. Všechno rozcupuje, rozhází. Nic jí není svaté.

- Tohle je nemocná kočka? To video ukaž zítra doktorovi.

Dobírá si mě.

Poslouchám na FB hovory s mamkou.

- Mami, pamatuješ, jakou písničku měla ráda tvoje maminka?

- Nevim.

Notuji.

- Ó, hřebíčku, zahradnický… Já tu písničku nějak nemám ráda. Na gymplu jsme se ji při hudebce učili. Já – ježišmarjá, to je tak nepříjemná písnička. Nezpívejte ji! A holky ji o přestávce začaly schválně zpívat, abych kvičela – ne, nezpívejte ji. Nemám ji ráda! Tak tu písničku měla ráda naše babička.

Čtu mamce tehdejší zprávy z FB.

V Evropě se stahují z obchodů roušky FFP2, protože jsou škodlivé a toxické látky v nich. Zde máte potvrzení z Rakouska.

Prezident Tanzánie zjistil, že pomeranč, koza, mandarinka jsou pozitivní, tak umřel. Co si o tom můžeme myslet?

V druhém videu s maminkou vzpomínám na dětství. Jak maminka chodila v době dovolené paní Rösslerové z konzumu za ni prodávat. Vydělala na naši první mini ledničku. Takové nic. 

Ukazuji mamince desku na kynutí baget. Ošatku na kynutí chleba.

- Mami, kdybych za tebou jezdila, vzala bych jednu bagetku, máslo. Šly bychom tam dozadu v chodbě. Hodovaly bychom tam. Bydlela tam paní Drahuška. Pamatuješ, jak při dýchání vrkala? A ty ses na ni zlobila. Ona se mile usmála.

Byl 18. březen 2021. Mamince zbývaly dva měsíce života. Nemá chuť mluvit. Vytýkám pečovatelce, že mamce dochází slovní zásoba. Nevěnují se jim. Nechce vidět a slyšet svět. Špatně vidí. Hůř slyší. Byla jsem z toho smutná. To už se chystala k odchodu. Avatara smrti nad hlavou. Touhle dobou jsem s ní pracovala s pohádkami. Vždycky v nejlepším nás přerušili. Utnuli. Třicet minut a dost. Nikdo nepřišel zkontrolovat, jestli mě maminka vidí, jestli kouká do tabletu…

- Mami, vidíš mě?

- Nevidím.

- A mami, vidíš narcisky?

- Ty vidím, protože jsou žluté.

Tak moc jsem se snažila, abych maminku poveselila, aktivizovala. Systém. Mašinérie. Jede jako tank. Všechno tlačí před sebou. Kdo se nepodřídí, zmizí pod pásy kol.

Tak zas zítra.

Dobrou noc!