I ten poslední našel milující náruč ve lví bráně

08.08.2021

- Pojď, dáme Zrzce penicilin.

Chjo, zas musím vylézt. Ale dnes se vrátím. Půjdeme na oběd. Můžu si pospat. Po jedenácté volá pán. Přijede si pro kocourka. To bude smutné. Ještě ho točím. Křeháčka. Strašpytlíka. Máma ho cvičí. Kouše. Morduje. Jak si může člověk zvyknout za tak krátkou dobu - sedm neděl - na zvíře. Netušila jsem. Nepamatuji si, jak jsem opouštěla Micicindina koťata. Měla někdy asi v červnu a pak rok na to v srpnu. To se narodila Kitty. A Kitty měla taky v srpnu. Zapomínání je v tomhle případě fajn.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-08_Do_dobrych_rukou_-_za_med_-/

Jdu mu sbalit ručník, na kterém ležívali, hráli si, kočkovali se. Odsypávám granulky. Poutko u žluté myšky je urvané. Petroušek ho přišil. Už jsou tu. Pán dává Péťovi pětistovku. Ten se brání. To je prý teďka zvykem. Linda povídala, že paní nám taky chtěla poslat za dva bratry. Ne. Toto nepodporujeme. Jsme rádi, že naše kočky našly láskyplnou náruč. Ale sklenici medu, tu si s radostí beru. Kvůli ní se opozdilo předání ze středy. Pán na chalupě medoval. Vše zlé, pro něco dobré. Ukazuji holčičce Stelince, nové kamarádce, jak se vybírá kočkolit. Na papíře mají napsáno datum narození, co potřebují pro kocourka. Kočkolit, lopatku s většími oky, kapsičky pro juniory, mlíčko - pokud chtějí, vodičku... Pelíšek mají. Holčička si kocourka bere na zadní sedadlo. Tam ho prý hlídala až do Týniště.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-08_Na_obed/

Jdeme na oběd. Poprvé jsme tu obědvali před třemi lety. Myslela jsem si, že je to podřadná hospoda. Hned při vstupu jsem byla vyvedena z omylu. Porpvé jsme právě tady viděla takové to mlžení. V parnu jsme usedli a hned nás to rosilo. Příjemné. Malovala jsem náš obrovský obývák propojený s kuchyní. Uklízela jsem. Neměla jsem čas vařit. Tehdy nám vskočila do zahrady ta mladá zlodějka. No, zlodějka. Spíš nešťastná duše. Lhala s přehledem. Tak přirozeně odpovídala. Prý za naší zahradou je vysoký kopec a tam si s kamarádkami hrály na schovku a ona se sem skutálela po schodech. Po jakých schodech? Pak šla zavolat přes plot na maminku. Jasně že tam žádná nebyla. Nečekala. Holka se obratně překulila přes plot. A byla fuč. Až v noci tu zvonila policie. Nemám vůbec žádný postřeh. Na rozdíl od Péti. Ale já mám zas fantazii. Nádherně jsem si vymyslela, co měla na sobě. Když ukázali její fotku, naše jednohlasá odpověď zněla:

Já: Ne, to není ona.

Péťa: Ano, to je ona. Jen má vyčesané vlasy.

Holčička z DD utíká pravidelně. Byla těhotná. Hledala v naší chatce, kde by mohla přespat. Nic by neukradla.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-08_Kocky%2C_posledni_hunacek_odjel/

Tak naše koťata jsou na tom lépe než ta nebožačka z před tří let.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-08_Vymetame_dum/

Luxujeme.

- To je pískoviště, viď?

V hadici zvoní neviditelná zrníčka kočkolitu z drápečků našich malých teroristů. Nezničili sedačku. Měli tak malé drápky, že obstála. Ani oka z deky nevytahali. Vytírám. Zrzka oplenduje. Chodí do zahrady. Dovnitř. Využíváme, že je venku. Vyluxováno. To bylo opravdu pískoviště. Zrzečka přišla z venku. Muzlám ji. Otevírám dveře na terasu. Jde a kouká do prázdné krabice. Ručníček už není. Ten má pod sebou v novém domově chundeláček. Zrzečka statečná. Jen se dívá. Uklidňuji ji:

Zrzinko. Nemusíš se bát. Tvé děti jsme dali do dobrých rodin. Mají se skvěle. Chundeláček se prohání s malou Stelinkou. Už se byl vyčůrat. Už ochutnal naše granulky. Ani nebrečel. Aklimatizuje se. Už se díval na jejich čivavu. Ale ještě ne úplně. Prý nezájem. Zrzka rozumí. Jde si nabrousit drápky na rohožku, s níž si hrály její děti. Všichni už jsou spokojeni, jen já brečím.

Zbývá luxovat zbytek domu.

- Tak já ti pomůžu.

To zvládnu. Tak dlouho čekal, že bude moci jít na fotbal a teď by tu strašil s hadicí. Luxuji, vytírám. Vybírám pračku. Druhou. Máchám v octové vodě. Kmitám až do příchodu Petrouška. Vařím Zrzečce krůtí prsíčka. Teplý vývar s kousky masa - no to si dala. Přišel jí vhod. Jen trouba odpila vodu a na maso na dně už asi neměla místečko.

Chodí po domě. Chodí okolo něj. Nahlíží. Pobrekuje. Zkusila jsem jí ukázat video rvoucích se jejích klučíků. Ne. Kočka neumí koukat na video. Nepoznala je. Vlastně se ani nepodívala. Ale z psychologie je myslím známo, že v TV reagují na zvířecí kolegy. Naše zrzečka reaguje jen na zvuky z ntb.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-08_Zahradou/

Jdu zahradou. Mour za mnou. Zapomínala jsem na ni. Ostružiny přerostlé. Vistárie potřebuje ostříhat. Co jsem ji začala zalévat, holka roste jak liána. A je to liána. :-) Mamčin plnokvětý ibišek nádherně kvete. Pod ním leží na kačírku smutná Zrzečka.

Zrzince natahuji penicilín. Péťa drží, já vstřikuji do útrob. Zrzinka je jak věchýtek.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-08_No_name_dieta%2C_vecerni_Zrzeccin_smutecek/

Jde okouknout místa, kde včera běhal její poslední. Nakukuje do krabice, kde ležívala její smečka. Zbyl tu po nich jen provázek. Mourek taky žaluje. Nemá na co. Dostal plné misky. Ještě ráno se otočil zády, když se k němu šel naposledy přitulit malý chlupáč.

Noc. Sedám k psaní. Zrzka přichází. Vyřvává na mě. Když v noci budila koťata, bylo to jen takové mňau. Když mi žaluje, že je nemůže najít, je to daleko silnější, hlasitější, zřetelnější. Abych věděla, že ví, že jsem zrádce.

Dnes výjimečně sedím v pracovně u stolu. Sedm neděl jsem sedávala pravidelně s nohama na taburetu v obýváku. Ještě včera se k mým nohám vyhoupl a přitulil chundeláček. Dnes pode mnou dohníkala kočenka. Unavená.

Ale zítra bude mít návštěvu. To bude koukat. Ačkoli možná budu koukat já. Přijede Hvězdářka - Lucinka. Jestlipak si cucne mlíčka? A jestlipak jí maminka připustí? Jestlipak si dají pusinku. A stará ji olíže kožíšek. Uvidíme. Péťa má na zásuvce napsáno:

Budeme se těšit.

Tak jo.

Dobrou noc!

P. S. Vzpomínka - co asi dělá děťátko nebožačky? Jestlipak ho díky pirátům nevyvezli do zahraničí k adopci pedoušům... Žije ještě?

6. srpna 2018 · 1.55 hod

Půlnoc. Škytám. Asi před hodinou tu byla městská policie s fotkou tipařky... Mluvila jsem s ní já, manžel ji poznal... Jaký byl den?
Jsem čilá. Přesto potřebuji odpočinek. Vstávám v deset. Rovnýma nohama naskakuji do úklidu. Ještě mi zbývají okno a velké plochy u dveří, omýt obývák. Pracuji pocitvě, jde to pomalu. Co věcí musím vzít do ruky, otřít, vyčistit, nablýskat, přerovnat, vyrovnat... Nechtěla bych dělat uklízečku. Šůruji druhý den, už toho mám plné vinty. Stále do nekonečna myju podlahu, zametám, znovu, měním vodu, pořád dokola. Poslouchám Dvojku. Mé dopolední pořady - Folklorní dění, Okouzlení slovem, Bijáček, Nostalgické muzeum... U Ondřeje Suchého vypráví Stránský... Nenápadně do podvědomí už od začátku srpna vkládají vzpomínky na 21. srpen 68. Včera mi vynechal internet, pustila jsem Dvojku. Vymývání - okupace. No, archivy se otevírají... Ono to asi bylo poněkud jinak... Výročí 15.3. se nekomentuje vůbec. Dnes už vnímám tzv. internacionální pomoc s informacemi, které meinstream neprozradí, úplně jinak. Před čtyřmi lety jsem ještě tvrdě spala. Vymytý mozek. Dnes...
Před polednem jedeme navštívit maminku. Právě roznášejí oběd. Kamila mi dnes pomohla - mládě se učí. Chtěla jsem maminku vyvézt na terasu. Bránila se, že čeká na oběd. Kamila pomohla slovem... Oběd donesli na terasu. Hodné. Jsem vděčná. Kamilu pak chytím:
- Kamilo, dík. Bylo to profesionální. Sice nemáte nažito. Ale učíte se na starých. Na svých dětech to budete aplikovat. Vlastně jdete v protiměru.
Maminku má Petronilka. Holčičky kmitaly... Dík je málo. Mamku jsem opatřila, uložila. Jedeme na oběd. Zas k Bílým. U stolu sedí velká rodina. Pod nimi tři pejsáčci. Horko není jako včera. Přesto jemné mžení osvěžuje hosty. Příjemné.
Pan majitel mi doporučuje játra. Připravili je s cibulkou. Jsou tenounká. Výborná. Pošmákla jsem si. Jedu pracovat. Já to snad nikdy nedodělám. Poslouchám svůj oblíbený pořad Láska za lásku. Malíř Anderle vzpomíná na dětství. To miluji. Vrací se daleko, daleko. Nádherně vypráví o starých časech, O způsobu žití, myšlení, o sousedech, o babičce... Hltám jeho slova. Krásně se u něj pracuje. Finišuji. Chystáme se natáhnout koberec.
- Hele, cizí ženská na zahradě!
Okamžitě mi bliklo - zlodějka. Kde se tu zjevila? Brankou nemohla, zezadu také ne. Tipařka!
Vycházím ven. Mládě - asi osmnáctileté . Suverénně si vykračuje po našem pozemku. Jako po pláži. Rekognoskuje, co kde máme.
- Promiňte. My jsme si hráli na schovávanou a já jsme se k vám skulila.
- Cože? Sem se nikdo za 62 let neskulil. Lžete!
- Ne, já jsem Ilona (jméno jsem zapomněla). Omlouvám se. Mně je čtrnáct. Podívejte, jak jsem se poškrábala. (Nic nevidím.) Tam jsou totiž takové schody, víte?
- Tam nejsou žádné schody!
- Jo, jsou. Tam nahoře má babička mé kamarádky velký dům.
- Tam není žádný dům. Tam je hlídaný pozemek. Je tam hlídač. A vy lžete! Co tu děláte? Jak se jmenujete?
Vymýšlí si jméno. Ptám se kde bydlí. Lže, lže, lže.
- My jsme si hrály ještě s dvěma kamarádkami.. Utekly. Honil nás ten hlídač. Tancošová a ještě jedna utekly. Nechaly mě tady.
- Lžete! Kdo je Tancošová!!! (To je cikánka. ) Kde pracuje Vaše máma?
- V uzeninách.
- V jakých uzeninách! Dejte mi na ni telefon.
- Ona dnes nepracuje.
- No a co?
- Já si vlastně telefon nepamatuji.
- Vy jste nám poškodila střechu u zahradního domku.
- Ne, pojďte se tam podívat. Nic jsem Vám neudělala. Omlouvám se.
Jak debil ji vedu znovu zahradou. Aby si všechno prohlédla. Ta mrcha lže. Manžel si v klidu luxuje. Do prčic - volám ho. Je nebetyčně důvěřivý. Vůbec mu není nápadné, že nám někdo přes ostnatý drát skočil do zahrady.
- Tak zavolej policii.
Mám na rukou tenké rukavice. Nemám kontkat. Hledám ho na netu. Podvodnice křičí, že chce k mamince. Naskočí na plot a huláká, že je maminka támhle.
- Mamí! Mami!!
Souhlasím, ať máma přijde. Hledám to zatracené číslo. Využije mou nepozornost. Hup, je na plotě a zdrhá pryč. Potvora vychytralá. Nutím manžela, ať už ksakru za ní jede!!! Než se otevřou vrata... Než vyjede. Bože, kdybych měla auto před domem a ne až druhé v řadě, šup, jedu! Ne! Jsem naštvaná a vylekaná. Nevím, kterým směrem ta můra utekla. Čekám na rohu na policii. U nábytku na konci ulice se vždy na schůdcích scházejí individua. Divná. Jasně - individua jsou vždy divná. Dnes tam přijelo auto s nějakou holkou jako v blonďaté paruce za volantem. Stojí na křižovatce. Vystupuje od ní další divnoch, baví se s těmi třemi...
- Znáte nějakou (Už nevím jméno) Koziuchovou?
- Prosím? Já jsem z Pákistánu.
- Dělejte si legraci ze své babičky. Kdo jste?
- To byla legrace.
- To byla blbá legrace. Znáte holku jménem...
- Ne, neznám.
Volám přes cestu na dalšího cikána. Na očích zrcadlovky. Za mého mládí bylo vrcholem nevychovanosti hovořit s ženou s tmavými brýlemi na očích. Přichází ke mně, aby mi potvrdil, že holku toho jména nezná. Divná partička. Podezřelá. Do ulice zahýbá policie. Překotně líčím, co se přihodilo. Manžel přichází. Ptají se, co měla na sobě. Perfektně ji popsal. Chci namítnout, že měla něco vojenského. Jenže manželův popis se jim líbí - vědí o ní a vědí, co má na sobě. Ptají se na vlasy. Oba ukazujeme, že je měla sepnuté do culíku na vrcholu hlavy. Zase přitakají. Vědí, o koho jde. Hledají ji. Je celostátně hledaná. V duchu si říkám, jak je možné, že ji neumím popsat. Byla jsem v šoku. On byl pozorovatel. Měl čas si ji v klidu prohlídnout. Volám nájemci sousedního pozemku, jestli jeho hlídač honil na pozemku holku... Snad tři, ale to není pravdivá info...
Asi v půl jedenácté manžel vidí u branky, policejní auto. Vycházíme ven. Ukazují velkou fotku.
Je to ona?
Já: Ne!
Manžel: Jo, to je ona.
Tvl. - intuici mám dobrou. Ale postřeh naprosto minimální. Měla rozpuštěné vlasy. On suverénně poznal naši dnešní vetřelkyni. Lámu si hlavu, jak stres gumuje mysl. (Kdysi jsem si zlomila ruku. Tak jsem se rozklepala, že jsem si zavolala 158. Tam mě ubezpečili, že mi se zlomenou rukou nepomohou. Pamatuji si víc jak deset let stav své mysli tehdy.)
Varují nás. Hledají ji. Tipařka. Partička. Ať jsme ostražití.
- A příště nikomu neříkejte, že voláte policii.
To už vím taky. Vytočit a nevarovat.
Ještě volám sousedovi. Aby byl v noci jeho hlídač obezřetný. Za tři dny začíná Brutal Assault... Co to bylo za přípravu... Jdu spát. Ráno začínám v půl desáté.
Dobrou noc!