I veselé zážitky vyvolávají smutné vzpomínky
Jak já to dělám. Už je zase půlnoc. Doposlouchávám své dluhy. Zírám nad rozhádaností vlastenecké společnosti. Herdek, takhle to přece nejde!
Ráno jsem měla chuť číst. No jo. Jenže malá demolička mi nedala klidu.
- Dobré ráno, Žofinko!
Mourek je venku. Žofka tu dnes nic nevyvedla.
Venku ještě dusný letní den. Prý naposledy. Chvíli pracuji. Doplňuji administrativu. Zákaznický servis. V poledne pojedu na borůvky. Až malá opička usne, ujedu. Usnula. Tak se ještě naobědvám. Ano. Je vzhůru. Cítí, že tu zůstane sama. Jen na chvíli. Jen co natrhám litřík.
Jedu. Hlavně nezapomenout nádobu, pití, tyčinku.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-25-na-boruvky-a-domu
Stoupám zas po cestě nahoru, kudy jezdím celý život. Tudy jsem šla pěšky jako studentka s Ivulkou na chalupu. Měla jsem být asi do půlnoci doma. No jo, jenže než jsme všechny ty kopce sešli, opozdila jsem se. Zvonila jsem na mamku. Byly asi dvě ráno. Přišla k brance. Nepustila mě. To byl konec. To se nemělo stát. Běžela jsem nahoru do města. Z telefonní budky jsem zavolala Ivkovi. Přespala u nich. Konec harmonie. Mami, kdyby se to dalo vrátit... Ne - nemoc abych, kdybych, aby, kdyby - ne. Tak to mělo být. Pamatuji, jak jsem asi po měsíci někdy v dubnu vyprosila, jestli mohu přespat u Ivky. Maminka nařezala nádhernou kytici žlutých narcisů. Donesla jsem ji budoucí tchýni. Učila jsem se u nich poctivě k maturitě. V tom bytě s vysokými stropy… Ireno, ty jsi byla pitomá. No jo, co chceš dělat s hormony! Když dnes sjíždím k domovu, zastavuji. Zatáčka u chvalkovického zámku. Ivkovi jsem se smála, že na skládačce musí šlápnout několikrát, kdežto já na svém kole jen jednou... On znal cestu. vědě, že bude zatáčka. Já do ní vlítla. Neubrzdila jsem. Skončila jsem na stavbě pod míchačkou. Potlučená. Kolikrát to moje rodina slyšela? Vždycky, když jsme zatáčku míjeli.
Na mé devatenácté narozeniny jsem se vdávala. 19.7.1975. Všechno jsem zahodila. Tehdy jsem byla přijata na řádné denní studium na vysoké. Podmínka - letní brigáda v modřanské Orionce. Nejela jsem. A na školu nenastoupila. Na druhý pokus - tam jsem věděla, co chci. Dostudovat. Získat postavení. Plat...
Stoupám kopci nahoru, kde jsme sbírali brambory jako studentky. Ach, to byly šťastné bezstarostné časy… Na stejných polích už asi tři roky běhávám na běžkách. Tady na tom poli potkávám v zimě srnce. Mají už sklizeno! Strniště! Na konci stavěli před dvěma lety dům. Ještě není hotov. Tak jsem si ho prohlížela, zrovna vsazovali okna. Běžela jsem z mírného kopečka. Žuchla jsem sebou. Nemáš být zvědavá! Soustředit se na činnost. Přes cestu – tam je obilí vysoké. U cesty auto asi s náhradními díly po kombajn. Cestou zpátky už se za ním práší v poli. Jedu ještě výš. Odbočuji směrem k chalupě, kam jsme jezdívali možná desatero prázdnin od roku devadesát. Deniska si půjčila od babičky pejska, někdy jsme hlídali Ivina Bobíka. V té době jsem se zatajeným dechem četla sešity Michaela Hesemanna – UFO kontakty, UFO důkazy, A přece létají. Holky měly stan. Péťovi kluci si dohodli, že se budou ve stanu střídat. První noc – kdo asi? Holky. Sedíme u ohýnku. O tři kopce níž měly dvě děti kontakt s nějakými bytostmi. Hrály si kousek od jejich domu. Spali dole u babičky. Nahoře moje kamarádka Jaruška nakládala ovoce. Děti nad Sebučí uviděly světélkující loď. Trychtýřem světla se z ní spustily asi tři postavy. Děti běžely blíž k domu. Najednou slyšely šátravé kroky po asfaltu. Jak když máš nazuté sněhule a taháš nohy po zemi. Běžely za branku. Holčička strachy zmizela v domě. Michal se zastavil u domovních dveří. Ten divný u branky byl prý hrozně vysoký. Vyšší než strejda. Měl ruce až po kolena. Myslím, jen tři prsty. Najednou zdvihl ruku. V ní měl nějakou krabičku. Michal měl najednou tu ruku až pod nosem. Krabičku si nevzal. Otočil se, chytil za domovní kliku. Když se znovu podíval k brance, bytost tam nestála. Mazal domů. Nahoře jejich maminka a teta nakládala v klidu nic netušíc úrodu. Holčička nechtěla spát u okna. Ráno nebo druhý den se svěřili mamince - tetě.
- Nelžete. Že jste si to vymysleli? Tady si sednete a namalujete mi tu loď.
Každý seděl v jiném pokoji. Namalovali obrázek stejně.
- Mami, jen si nepamatuji, kolik oken jsem viděl.
Zavolala jsem tehdy do AAA – Archeo astronautické asociace.
- Jestli lžete, tak výjezd zaplatíme!
- Ne, nelžeme. Opravdu šly dvě postavy… Jen okýnka…
Přijel pan Liška nebo Šiška, už nevím. Myslím oba. Děti vyzpovídal. Zaznamenal. Měly obrázky a barvy shodné. To už je třicet tři nebo čtyři let.
Když jsem pak šla v září do školy, kolegyně měla nově postavený dům v Hradci u hvězdárny. Vyprávěla, že jí sousedka svěřila, manžel nakázal, aby to nikomu neříkala, ale řekla. viděla kosmickou loď. Po paprsku světla se z ní spustily postavy…
Co to bylo? Když dnes poslouchám Stratené storočie – už pátý díl, dozvídám se o reverzním inženýrství. I roboti uměli ti naši pozemští vědci vyrobit… Hitler měl létající lodě. Němci ovládli Mars. V dalším pořadu poslouchám o IG Farben. O táboře IG Auschwitz... Fy Basf, Bayer, Hoechst... zabijácké fy, které se neštítily dělat pokusy na lidech. Z lidí dělali otroky...
Němci byli a jsou zmetci. Někdy za války se vypravili vybombardovat LA. Zastrašili Američany, aby nevstupovali do války.
Vracím se k chalupě. U ohýnku jsem se ptala:
- Holky, myslíte, že by se tady na louce taková loď mohla snést?
Signál strachu:
- Tati, já budu spát s tebou vevnitř. Nechci spát ve stanu. Tak celý týden patřil stan holkám a pejskovi. Takhle lehce se manipuluje myslí!
Cestou nahoru do lesa doposlouchávám pořad o plánech globalistů s ing. Tichým. Toho mám ráda. Má znalosti, informace, zná jazyky, má IQ, není to tlučhuba.
Pro koho mocní vylidňují planetu? Proč ji vyprazdňují? Jsou tu zdroje. Naše planeta s krásným prostředím. Vyklízejí tu. Souhlasím. Ničení potravin. Snížení natality. Každý si po poslechu pořadů může udělat představu možností.
Velmi hezky o tom všem o systému galaxie vypráví paní Jana Tomajko ve všech dílech Strateného storočia. Jak se bránit? Podává krásnou vizi nové země. Planeta je na vzestupu k pěti G. Vědomí lidé toho využívají. Slepí a hluší nejsou ke své škodě ochotni. Ing. Tichý se v závěru zamýšlí nad možnostmi. Jedna možnost s jadernou inženýrkou Janou Tomajko. Stačí si pořady poslechnout. Uši se rozrolují. Oči vypadnou. Rozum nebude věřit. Máme šanci porazit temnotu. Zvítězit ve všech oblastech existence. Dosáhli jsme elektromagnetického prahu návratu Země do ráje, pro který byla navržena. A jedna varianta navržena v pořadu dnes.
Ovládá nás jedno procento bohatých za pomocí vlád, které si fakticky dosadili. Běžných obyvatel Země je většina, ačkoli ne všichni jsou lidé. Jsou mezi námi nepochybně klony s mimozemskými rasami, dokonce někteří mimozemšťané v lidské podobě. Jsou tu i hostitelé některých mimozemských entit. Dnes o nich v pořadu hovořili. Často se hovoří v téhle souvislosti o Chazarech. Je otázkou, kolik je nyní obyvatel Země. Jestli nás je oněch deklarovaných 8 mld. Nebo méně. Jen sedm mld. To nikdo neví. Jsou-li pravdivé informace o tom, že z minimálně 1,8 mld. lidí – osob, jsou skuteční lidé, pak konstatovaná potřeba podpory změn, které přicházejí s novým finančním systémem v počtu cca 20% lidí při celkovém počtu 8 mld. obyvatel země, tak je to asi 20%, a pokud by bylo 7 mld., pak by to vycházelo asi 25% lidí, kteří jsou potřeba ke změně. Nejsou to počty nereálné. Je ale třeba vytyčit si cíle a shodnout se v nich. Nestačí, aby lidi bojovali proti něčemu, už vůbec ne o demisi vlády. Musí to být osobní cíle, fundamentální. Po jedné vládě přijde horší. Pokud chci přežít, dostat se do vyšší dimenze, do zlatého věku, pak je potřeba sjednotit se. Ale ne vykřikovat na náměstích. Paní Jana Tomajko o tom hovoří…
Parkuji na kraji lesa. Pár stromů. Měli jsme skvělého budovatelé lesů. Po něm nastoupil do fce jeho syn. tam prý už byl patrný tlak na zisk. Onemocněl. Umřel. Nevím, kdo je dnes, ale o budování městských lesů si nedělám iluze. Vydrancovat, prodat, rozkrást. Ale nevím.
Borůveček je hodně. Pomalu sesychají dlouhodobým suchem. Maličko, ale opravdu maličko zapršelo. Má na nohou kroksy. Zouvám si je. Nabíjím se přímo ze země. tři hrnečky mi trvají asi necelé tři hodiny.
Vracím se. Už tu máme písek, cement… obnova zhroucené zdi se blíží.
Joj, moje krásné miliony bels jsou na troud.
- Petře! Spolehla jsem se, že jsi dvakrát řekl, že vpředu zaliješ. Podívej se! Jak se to drolí!
- To mě mrzí.
Ty vorle! To je jako kdyby mi Žofka včera řekla – promiň, když rozbila vázu. Nebo vnuk Lukáš. Když byl malý, něco rozbil, něco, co mě mrzelo, on špitl:
- Promiň!
Chjo. Ještě že Péťa nedodá své:
Já ti koupím jinou!¨
Chvilku sedíme. Obloha se zatahuje. Hřmí. Chystá se bouře.
Večer žaluji Péťovi, jak Zrzka pořád mizí za lednicí a jak se vždycky zjeví jakoby nic.
Světlo mého žití – ó! Odpouštím mu nezalité kytky. Vzal karton. Třemi pásky přilepil k ledničce. Kolikrát za večer to malé koště narazilo do papírové zdi! A to bylo divení. Jak je to možné? Tady jsem vždycky mizela a zjevovala se. Buch! Fakt to nejde! Buch! Žofka je sice inteligentní, ale tady se projevuje jak nevěřící tomáš. Zde má naše malá ještě inteligenční rezervy. Foukáním do vody zlato nevyrobíš.
Zadělávám na chlebíček. Povedl se. Svačinku Petrouškovi do krabičky...
Spát! Jdu spát! Potřebuji spát!
Dobrou noc!
P. S. Některé díly Strateného storočia. Dohledat další.
1. díl
https://www.youtube.com/watch?v=1tPYMi3bEOk&t=3476s
2. díl
https://www.youtube.com/watch?v=B7SDtlHAuB4&t=5066s
5. díl