Ibišky září, já taky. V divadle na Strakonickém dudákovi

Krátce. Včera jsem usnula nad klávesnicí. Jen se otočím za dnem. A půjdu.

Ráno. Kočky nejsou. Nebo jsou? Jsou. Celou noc spaly venku. Petroušek je ráno pustil. Nasytil. Nakrájel připravené maso. Žofie spí u něj v pracovně. Já to nevím. Otevírám dveře do zahrady. Volám ji. Ano. Běží chodbou.

- Něco se tu dává?

Nemám ráda rušení koček ve spánku. Žerou. Tloustnou. Tak to jsem nezvládla. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-29-vzpominky-od-maminky

V technické mám relikvie od maminky. Ještě jednu krabici mám na půdě. Vše si snesu na jedno místo. Mami, není den, kdybych si na tebe nevzpomněla. Tak chybíš. Tak moc. Kolikrát mě stále ještě napadne, že ti zavolám. Nebo že už jsem u tebe dlouho nebyla. Mami. Tak jsem s tebou byla spojena. Už dávno jsi pryč. Dávno a daleko. Už tě nikdy nenajdu. Nepoznám, že jsem se s tebou setkala v budoucím životě. Tak, jako vůbe netuším, jak jsme se k sobě dostaly v tomhle životě. 

Nesu do chaloupky poklady. Přerovnávám ty, které jsem už uložila. Je to jako sledování filmu. Dřevenou krabici s rozpracovaným pohledem na krabičku beru znovu do ruky. Ukládám jinam. Na papírku odškrtávám: zlikvidovat krabici na schodech. Jednu zásuvku velikánské skříně vyrobené na míru využívám k uložení plastového nádobí. Někdy se může hodit. Taky pár hliníkových pánví na gril. Nemám to ráda. Nepoužívám je. Nezahodím je. Nesu dvě ručičky a hlavičku nějaké barbíny. Nachystám si je pro sběratelku hraček. A originální krabičku od panenky… Je to cennost. Otírám krabičku hadříkem. Jdu se podívat do hračkové skříně. Kolíbku, kterou vyráběl myslím Julek, nevím už, vyndávám. Ta se bude paní taky hodit do souboru – hračky vyrobené. Panenka v ní – ježiši, nevyklepala jsem ji. Nacházím asi tři myší hovínka. Pod pergolou měly pré. Sundávám panence oblečení. Nesu do pračky. Vidíš, myslíš si, jak máš vše pod kontrolou a zas najdeš něco, co je potřeba umýt, vyprat, vyžehlit. Štěstí, že je sběratelka z nedalekých Smiřic. Nakukuji do přinesené krabice, do tašky. V igelitovém pytlíku na samolepě čtu: 8.10.2008 poslala mamka po Péťovi. Srdce se mi svírá. Maminka už cítila… Stihla poslat, roztřídit, rozdělit. Už se moc těším, jak si tu budu trávit dny čtením, zkoumáním. Našla jsem dopisy s maminčiným rukopisem:  Renka, zamítnutá škola. Je tam i obálka z ministerstva školství. Přečtu si – ze kdy a co mi psali. Dnes nebyl čas ani k nahlédnutí. V roce 1975 jsem se dostala na vysokou. 19.7. jsme se vzali s Ivkou. Ó, jak jsem rozjívená na fotce z doby po maturitě – Jitka, já, Naďa. Dobře, že člověk neví, co ho zanedlouho čeká. O mě se pokoušela smrt. Neřekli mi to. A já to tu vybojovala. Bylo to – z dnešního pohledu – víc než těžké. Ale v boji si to nepřipouštíš. Netušíš. Trpíš a přijímáš. Zkrátka nasadili tě na kolo, tak šlapej. No, a okolo svatby nebo po svatbě přišla z fakulty obálka, že v rámci pracovní aktivity mládeže nebo vysokoškoláků – šup, na brigádu do Orionky v Modřanech. Ale to se novomanželovi nelíbilo. Jak bych reagovala dnes? Líbí – nelíbí. Jedu. Je to podmínka studia. A v čokoládovně to bude žůžo, jako to bylo žůžo ve Frutě v Černožicích. Na páse – jahody, okurky, třešně, podávat nahoře pětilitrovky nebo litrovky. V etiketaci – to bylo super. Na ústředně jsem pracovala. Kolikrát mi někdo zavolal, abych něco vyhlásila. Jednou jsem hlásila továrním rozhlasem.

- Pan Rákosník z nádvorní party se dostaví…

Dělali si z něj legraci. Už nevím, proč rákosník, jestli bydlel u rybníka nebo jak přišel ke své přezdívce.  Chlapi z nádvorní party z hlášení měli prču. A pan Rákosník nerákosník se naoko na mě zlobil. Jasně, že volal... Takže dnes bych na brigádu jela. Sstudovala bych si v klidu a bez nervů…

Vracím se do domu. Čas letí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-29-vzkazky

Někdy jsem ze statice a ořechových skořápek vyrobila malé postýlky pro hrášek. Co kdybych naletovala květy, vložila ampulku z Temu s přáním?

Petroušek v poledne volal. Ješiši, Petroušek je už z práce. Jsem nějaká zpomalená.

- Peťuš, jedu si na větvičky na věnečky. Stavím se v nové prodejně Skaličanu koupit něco kočkám.

- Aha, tak jedeš na objížďku.

- Jedu. Na stole máš svačinku. Vyrobila jsem rybí pomazánku. Máš tam chlebíčky…

Jdu k řece nastříhat si pár větviček. Cítím klid, svobodu – tu mou, v duši, ne jinou, pohodu, páteček.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-29-pevnosti-pri-zapadu-slunce

V autě mám krabici s půlskořápkami vlašských ořechů. Volám do Bastionu IV – hochovi, který pracuje v lesní školce. Prý je v Bastionu koule na vratech. Mám krabici nechat u sochy. 

- A kde vy bydlíte?

- O sto metrů dál. 

- Tak vylezte, já vám krabici předám. 

- Ne, dejte ji k soše. 

Fortna otevřená. Volám mu, že skořápky najde na pokladně. Tam dřív sedával dévéťák. Měl mi dát zprávu, že se skořápky k němu dostaly. Odveze si je do HK. Budou dělat ve školce svícínky. Ne. Vyprdnul se na to. Ne, Ireno, neblbni, poslal večer. Tak je spoleh i na mladé. Někdy je nabídnu do Domu dětí a mládeže nebo do škol a školek. Ireno, nerozohňuj se, vše je OK. Štve mě nezodpovědnost. Nedodržení slibu. Neplnění elementární slušnosti. Minulý týden jsem volala Mijankovi.

- Dostals´ balíček?

Kokokoko.

- Myslím na konci prázdnin. Dala jsem ti tam knihy, dárky k narozeninám a za práci ve sboru.

- Jo, dostááál.

- A to nemůžeš zavolat? Všichni sbormistři se mi ozvali a poděkovali.

- Největší radost mi udělala pláštěnka.

- Jo? To ani nevím, že jsem ti ji tam nabalila.

Darmo mluvit. Miluješ lidi. Klaníš se před jejich činností. Poděkuješ za aktivity, které nemusí vykonávat. Ale safraportekrucajselement chceš zpětnou vazbu – ano, doručili mi to. Ireno, prober se! Neměj očekávání.

- To není očekávání. To je ubezpečení, že taška došla ke svému adresátu, když jsi balíčky nechala na jednom místě.

Jedu pevností. To je krása. Tady jsem trávila dětství. Chodila do milované školy. Nasávala život. Tady ve vojenské nemocnici mu dr. Kartáková čistila kanálky. Asi to bylo naživo. Šílené. Taky mi tu vytrhla mou první druhou šestku. Tak dlouho mi ta druhá šestka chybí. Tady jsem byla vdaná, nešťastná i šťastná, zklamaná, podváděná, trápená, až tělo řeklo – už ne. Odejdu.

Štěstí, že jsem měla mamku. Svého ochránce. Ó, jak mně pomáhala. Ráno jsem v 6.45 hod. jela místní dopravou, mamka ji nazývala družicí, na nádraží. Maminka přijížděla třeba za dvě tři minuty tři čtvrti. Mobily nebyly. Utíkala jsem na autobus. Stihla. Šťastná usedla do vlaku. Celý den přednášky, zadání úkolů na zápočty… Večer jsem z nádraží kloprcala pěšky alejí k mamce pro děti. Padla jsem na gauč a spala. Maminka mi mezitím umyla kozačky, nakrémovala je. Holčičky byly v jejích dobrých rukách. Paní tchýně mi je hlídala do rozvodu. Pak mi napsala dopis:

- Milá Irenko, (jedovatá mrcha)

- nebudu moci hlídat holčičky tuto sobotu, ani příští, až za měsíc si je mohu vzít...

Jak sladce mi dala najevo, že s mým studiem je konec. 

- Mami, co si počnu?

- Co by sis počala!!! Máš mě. Budu ti je hlídat já. 

Zachránila mi studium. Ta úlisná sladká milá paní maminka škodila, nechtěla, abych dostudovala. Jenže moje mamka a já jsme měly sílu, elán a vždy jsme dílo dokončily. Ivulka studoval na gymnáziu o čtyři roky výš, než já. Bátora, Berger, známá jména… Měl v Tanvaldu holku. Rodiče mu dovolili jít studovat tam. (To by jel! Mamka by ho zkrotila.) Dávali mu 2000 kapesné na kraji sedmdesátých let! Já jsem nastoupila jako nekvalifikovaná za 800,- Kč. Pak mi přidávali po padesátikorunách; a jak jsem dostudovala, z tisíce se mi plat zvýšil o tisíc korun. Brala jsem dva tisíce. Jenže to bylo asi v roce 1983. Můj plat. Ivka to měl jako kapesné. Promoci už zařizovala a platila maminka. Dnes jsem zrovna viděla oznámení – že budu promována… Mami, děkuji!!!

Tak tedy jedu pevností. Zastavuji. Fotím. Slunce v rozplizlých chemtrailsových čárách nádherně září a zapadá.

- Peťuš, všechno jsem splnila.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-29-cekame-na-veceri

Sedám si na teplou dlažbu ke kočkám. Čekají na večeři. Házím si tu zapadající nádheru na FB. Pár fotek vkládám do skupiny Brutal Assault Official Community. Petroušek jel do kravína pro mléko. Mixuji mu večerní koktejl. I sobě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-29-ibisky-uz-zari

Jdu chvilku zdobit ibišek na terasu.

- Prosím tě, kravín byl zamknutý…

- Proč jsi jim nezavolal?

- Pojedu tam zítra ráno.

To je rozdíl mezi námi dvěma. On tam pojede ještě jednou. Já bych přivezla mléko. :-)

- Hele, stroj se, bude sedm. Ať nepřijedeš pozdě!

Jedu za šest minut devatenáct.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-29-strakonicky-dudak-dekovacka

Mám malé černé. Oživené květovaným bolérkem. Červené boty. Na krku plstěný náhrdelník s červenými květy. Kde zaparkuji? Jedu, jedu, jedu… Andělé mi připravili místečko u divadla. Šup. Vybíhám. Zadní vchod zamčený. Klušu k přednímu vchodu. Vedle mě sedí kolegyně Jiřina. Studovaly jsme spolu. Je o rok mladší. Ukazuji jí fotky Jitky, Nadi… Vzpomínáme na naše skvělé učitelky, pozdější kolegyně.

- Miluška Trávníčková, Iva Vágnerová

- Midlochová, Ferbrová.

- Říkal Péťa, že Ferbrová už odešla. Odkud byla?

- Ze Starého Plesu. Pak bydlela v pečovatelském. 

- Máš pravdu, odtamtud mě po Péťovi vždycky pozdravovala.

- A Karabinošová.

- Má třídní v pátém ročníku.  A Marcelka Fapšová. Ona umřela. Mě to zasáhlo. Je to rok nebo dva?

- Myslím 9.12.

- Asi loni, viď? 

Strakonický dudák. Klasika. Žádná moderna. Krásné výkony. Zdařilá režie. Bohužel to režíroval ten, který mě před dvěma lety nedůstojně honil vestibulem kvůli roušce. Šmejd jeden. Dodnes se neomluvil. Píchnul do mě tehdy prstem – on se neštítil, dotknout se cizí ženy!

- Já si vás ohlídám.

Bušilo mi srdce. Tehdy jsem napsala dopis propletený paragrafy, taky tím, že nelze předat moc někomu, kdo nemá vzdělání a kompetence k výkonu kontroly roušek. (Par. 328 - Přisvojení si pravomoci úřadu:

kdo vykoná úkon, který může být vykonán jen z moci úřední orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.) 

Zákon tehdy přestoupil i on i ten, kdo ho pověřil. Kdyby aspoň poděkoval, že jsem ho nedala k soudu. 

A za týden jsem šla zcela bez roušky. Ticho. A pak už bylo rouškám odzvoněno.

Tak tedy režie se mu povedla, to všechna čest. Tam má kompetenci. Herci hráli jako profesionálové. I ta nejmenší rolička zahrána skvěle. Nekuňkali, pohybovali se přirozeně. Nebyli dřevění. Krásně zpívali. Nádherné nahrávky houslí a dud. Pěkné kostýmy. Nádherné kulisy. O přestávce říkám Jiřině:

- Mají to krásné, viď? A mně se sem tak nechtělo.

- Mně se nechce nikdy. Tobě se chtělo spát, viď?

- Klimbla jsem. Ale jen na vteřinku. Vzala jsem si Lift off. Jsem nadšená.

Jiřina souhlasí. Tak pěkné představení jsme neočekávaly. Tleskám a vzdávám hold na dálku!

Utíkám k autu. Za dvě minutky zacouvávám pod stání.

Doozdobuji ibišek. Tvořím máslo. Hovořím s Lindou. Jede Vysočinou od Pejhžimova. :-) 

Ten den byl moc krásný. Děkuji za něj. Nevnímám nesrovnalosti mezi mluvou a činy mocných. Je mi to fuk. Zvykla jsem si na bláznovství světa. Jsem ráda, že mi umožnili účastnit se změn v konání lidstva. Jen je to trošku těžké. V roce 2025 začne jaro. Ó, doufám, že svět bude stále i v novém roce v jakéms takéms MÍRu. Válečníci odejdou. Staří vládcové odejdou... Postupně se vše přenastaví do nových dimenzí. Vydržíme restart. Ten náš. Ne ten jejich. Ten se nepovedl a ani se už nepovede. Není vesmírná konstelace. Hvězdy už přejí nám, pěšáčkům. Začíná nový eon dle Karla Gustava Junga. Každých 2000 nebo 2160 let změna. Éra vodnáře je tu. 

Dobrou noc!