Inaugurační pondělí ve Stuze, v Bohemilk, v pracovně :-)
Zas další korálek na mé šňůrce života navléknut. Kolik jich ještě zbývá? Ještě potřebuji doplnit nitku, aby mé korále slušely. Už šest hodin mají v Americe jen dvě pohlaví. A zrušenou cenzuru...
Budík. Osm. Co to? Už vím. Je třeba vstávat. Pondělí. Pracujeme. Dnes by bylo na horách krásně, jako včera. Slunce. Modro. Bílo. :-) Ale já se pojedu podívat pod Orlické. Do Dobrušky. Dnes vyvezu svého nového červeného koníka. Než jedu, ještě úřaduji.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-20-ranko
Výměna kočičích stráží. Žofie ven, Mourek dovnitř. Je dojemné, jak trpělivě čeká na parapetu francouzského okna. Od doby, kdy se nám ztratila Micicinda a Zrzečka, nenechávám kočku venku. Kdyby byla v ohrožení, neměla by kam utéci.
Ověřuji si, že Vesmír nezná NE. Jak pomaloučku sklízím Vánoce a jejich výzdobu, došlo i na etažér na cukroví. Tenhle, co mám celý život, je tak hnusný. Světle zelenkavý vzoreček. Koupila mi ho paní tchýně. Asi před pěti šesti lety jsem v pražské Kice – rozuměj velký obchod KIKA – viděla překrásný! S kytičkami. Asi za osmnáct stovek. Kolik by stál asi dnes? Tak dlouho si říkám – od roku sedmdesát pět nebo šest – každé Vánoce: Ten je šeredný. Nemám ráda fialovou a zelenou. Brr. Odporné barvy. Pokládám všechny tři talířky s dírkou uprostřed na dlažbu. Hledám v policích krabici. Hlavně, ať mi do talířů něco NEspadne. Forma na pečení. Letí. Lehounká. Trefila se. Nic se nestalo. Hrabu dál. Sebejistě si říkám, že přece nic NEspadne. Zachytím. Těžké prkénko žuch. Horní nejmenší talířek na padrť. Ješiši. Vesmír zhmotnil mé nespadne. Předponu ne - nezná. Vyšel mi vstříc. Splnil. SPADNE. Máš necelý rok na vyhledání nového. A tenhle původní, teď už jen dvoupatrový, můžeš donést do sběrného dvora, kde mají nápis: Re Use. To mě tak štve. Taková debilita. Nesmyslný nápis. Proč tam nenapíšou: Použité. Nebo: Bazar. Ne. Re Use. Připitomělý název. OK. Ireno, jeď už. Teprve devět, co práce jsi už podělala. Takhle dlouhý den mají lidé, kteří vstávají minimálně v osm.
Jedu. Těším se na výlet v sedle své Kugy. Ach, jak čilá je. Cestou vyhlížím českomeziříčský cukrovar. Stavuji se v jedné vesnici s dary do tomboly. Než pokračuji v jízdě, dávám přednost nákladnímu vozu. Naplněný řepou. Už vidím bílý kouř. Tam řepu zpracovávají. Jeden ze dvou zbylých cukrovarů u nás. Měli jsme jich tu moc. Řepa měla cukrovar u nosu. Teď - ekologicky. Vozí se daleko. Přetížené vozy ničí silnice...
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-20-bohemilk
Blížím se k Bohemilk. Zrovna mají otevírací dobu. Stavím se. Parkuji se svým obrovským korábem. Rychle telegramuji Lucce.
- Chceš mlíčka?
- Chci.
Lucce kupuji tubičky s mlíčky. Mléčné a smetanové. Mají tu nějaký freš krém. Nějaká paní bere víc kousků.
- Nač to používáte?
- Já do toho zamíchám ovoce, dávám to vnukům.
Ptám se prodavačky:
- A nač vy to používáte?
- To je 33% zakysaná smetana. To můžete dát místo mascarpone. A s velkým cenovým rozdílem.
- Tak to já si ještě dvě jdu vzít.
- A co váš den dnes? Policisté…
Okamžitě si vzpomínám na loňský rok. Stavěli mě dvakrát na různém místě kraje. Při výjezdu z města jsem viděla retrovojáky.
- Vy si to pamatujete? Já už na ten den úplně zapomněla.
- Tak to jsem vám nechtěla připomenout.
Zajímavé. Prodavačka nejen že mě poznala. Ale pamatovala si den mého nákupu.
Na vrátnici odevzdávám visačku. Ukládám nákup do kufru. Pokračuji dál. Projíždím Opočnem. Blížím se k Dobrušce.
Šárka Volemanová a Jiří Holoubek končí pořad Dva na Dvojce. Ani nevím, o čem hovořili. Je krátce před jedenáctou. Šárka:
- A v předsálí našeho rozhlasového studia už se chystá Tereza Kostková na dalšá Blízká setkání…
Jiří Holoubek kontruje:
- Dalšája blízkája setkánija
Řehtají se. Řehtám se i já. Nahlas. To se povedlo. Dalším hostem bude Weiner. Na PSJG – Prvním soukromém jazykovém gymnáziu - jsem učila jeho nevlastního syna. Šikovného kudrnatého kluka. Jednou dostali slohovou práci. On mi odevzdal dlouhou hezkou básničku na dané téma. Kolegyně v kabinetě okamžitě, že nesplnil. A že musí dostat nedostatečnou. Já blbája mu ji dala. Byl z toho trošku skandál. Mezi poli mi jdou myšlenky, jak jsem ještě před dvaceti lety byla ovlivnitelná. Dnes by dostal jedničku nebo dvojku, dle pravopisných nedostatků. Kolegyně bych poslala do háje. Nestála jsem si za svým názorem. Ale na téhle škole jsem se vypracovala. Nakonec jsem zabojovala. Bylo to soukromé gymnázium. Vládly tam už tehdy peněžní vztahy. Rodiče poskytovali sponzorské dary. Jeden tatínek nám zaplatil celou skleněnou stěnu… Aha. Takže kluk podvádí, vymýšlí, jak se vyhnout písemkám. Vždycky si sehnal správné odpovědi na A i B variantu. Myslela jsem, že na něj vyzraju. Pro něho jsem si po zjištění jeho vychytralosti připravovala speciální variantu C. Dostal i na výběr D. Samozřejmě neobstál. Takhle to párkrát zkusil. A byl na čtyřku. Jednatel školy:
- Ireno, dej mu dvojku.
- Nedám. Podvádí. Jak bych se podívala do očí ostatních, kteří chodí.
A tak jsem šla. Do konkurzu na ředitelku. Ach, na gymnáziu bylo mé nejkrásnější období. Inteligentní jedničkáři. Přísná spravedlivá tabulková procentní hodnocení. To byly časy… Jenže i bohatí synkové…
Stavuji se ve Stuze. Aha. Za pět minut otevřou. Tak jedu nejdřív na jednu střední školu. Mají tam bezvadného ředitele. Před školou působivá socha vězně z koncentračního tábora. Vracím se k autu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-20-pizza-pizza-a-kde-je-vyziva
Vidím dva hochy s krabicemi s pizzami.
- Kluci, to je váš oběd?
- No.
- A víte, že to není pro vás výživa?
- No a co!
Jdu od těch dvou ohlozků dál. Další dva hoši. Sedím v autě. Přemýšlím, jak jsme před chvílí hovořila s ředitelem o školním našem stravování. Vyprávěla jsem mu, jak jsem jako ředitelka letěla jako dobrá manažerka do Finska. Prošli jsme všemi druhy škol – od mateřské, přes základní, lyceum, odborné… Nepochopila jsem, co se od Finů máme učit. V prvn jídelně oběd: Mléko z krabice. Žádný čaj. Blůma. Bylo duben, tedy nevhodné ovoce. A boršč. Na lyceu jsme dostali bramborovou kaši z prášku – to je nemyslitelné! – takové pilinové kvádříčky obalené v trojobalu. Na lodně si každý nabral listy zeleného salátu prosypané kuličkami hrášku. To byl fakt oběd hodný následování v naší zemi. Naše školní stravování ještě nezničili. Děti si neváží. Rodiče nedbají.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-20-stuha-dobruska
Vracím se do Stuhy. Už otevřeli. Po polední pauze. Paní už mě zná. Něco tu nechám do několika plesů. Mají tu pentle za pět korun, deset, dvacet. Stovku. Dvě stovky…
- Potřebuji do Pohoří. Vždycky odbočuji za Opočnem.
- Ne, ne, vraťte se tady na křižovatku a tam…
- Já už vím, tam je Pulická, tam je gymnázium.
Paní přitaká a vysvětluje cestu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-20-treti-misto-vesnice-roku
Tak, domů! Ne, ještě do Pohoří! Na úřadě už mě čekají. Dostávám jejich dva zpravodaje. Propisku. Kalendáříky. Listuji. Vidím Tomáše Magnuska. Učil u mě. Mám ho ráda. Myslím, že je to čestný člověk. V dalším textu se dozvídám, že obsadili třetí místo v soutěži Vesnice roku 2024. Ano, je krásná.
Mám z dárků radost. A teď už domů. Objíždím Opočno. Míjím Bohemilk.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-20-dnes-cukrovar-dymi
Aha, dnes nevyjedu až u cukrovaru. Ode dneška vím, že nemusím vyjet v Českém Meziříčí u cukrovaru. Našla jsem jinou, rychlou cestu. A tu použiju příští rok, budu-li živa a zdráva. A to já budu.
Jedu pro mě krásnou podhorskou krajinou. Na dosah Orlické. Na pohled v dáli Krkonoše. Vyjíždím z Českého Meziříčí. Vlevo hřbitov.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-20-hrbituvek-s-mistem-jak-v-hodinkach
Vím, že za zatáčkou bude další, mrňavoučkovaný. Už ho vidím! Maličkatý hřbitůvek s místem jak v hodinkách. Většinou tu v lednu nezastavím. Nahrnutý sníh od radlic. O tom by mohla Linda něco vědět… Psali o tom v povídce, jak se Pražák nadšeně přestěhoval do Krkonoš a na jaře prchal zpět do Phy před bílými sračkami. Mimochodem – srnky se chodily pást na její skalku. Jak ubývá sněhu, vzdalují se… Zajímavé. Srnky - nejprve - srnečky. V poslední době kjavy, co jí chodí ožírat to, co nasázela.
Tak, Ireno, počkej, až přejedou prázdné nákladní vozy z cukrovaru a jeď. Už vidím přílbu pevnostního kostela.
Parkuji pod stáním. Docela už to umím. V zrcátku jsem zahlédla Mourka. Doufám, že není kdebil. Že se nenechá přejet. Zkoumám, co mi to píšou na palubce – mám něco někde zmáčknout. Mourek mi běží k autu. Tichoučké Mourkovo mňa. Jemňounká pobídka, ať už vystoupím a pustím ho do tepla.
Oběd. Pozdní. Ponořena do práce ve svém studiu. Setmělo se. Pouštím si k práci na počítači inauguraci. Dívám se na smečku bývalých prezidentů. Rituál… Přísaha na dvě bible. Hotovo. Mají nového. Staronového. Tak bude mírotvorný???
- Zastavím veškerou cenzuru, ukončím Green Deal, zavedeme 2 pohlaví, ukončíme války, budu mírotvůrce...
Tak hodně zdaru, Ameriko! Ale jak se to slučuje s proklamací:
- Duch dobývání hranic je v našich srdcích. Předci vytvořili kolonie. Mexický záliv bude Americký. Nerozumím. Mírotvůrce?
Sliby chyby. Sliby se slibují, blázni se radují. Jdu sundat nazdobené větve z lustru v kuchyni. Vyndat myčku. Zatopit. Odstrojit vrkoč. Nakrmit kočky.
- Neponocuj. Ráno jedem.
Tak jo. Dobrou!
P. S.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-20-trest-oplatit-mu
Po napsání – dostala jsem petici pro šmejda, který střílel v kleci do koček, píchal je bolestivě klackem, plakaly. Prosím, podepište:
Kočičky z Kramolny
Pamatuj na obličej té zrůdy a podepište petici!
Libor Beníček z obory Březka, který týral kočky a jiná zvířata tím, že je bodal klackem, když byly chycené v malé kleci, a poté do nich střílel, zatímco bolestí naříkaly, podle policejního vyšetřování údajně nespáchal trestný čin. Prý se jednalo "jen" o přestupek.
Je to vůbec možné? Takové jednání nesmí zůstat bez spravedlivého potrestání! Podepište petici, která požaduje důsledné prošetření a spravedlnost.
Sdílejte prosím dál, ať se o tomto případu dozví co nejvíce lidí! Každý hlas pomáhá.
Zvířata si zaslouží naši ochranu, ne týrání!